VÝMĚNY ZPĚVÁKŮ NEDOCENĚNÁ ALBA DEBUTY DUETY METAL BALADY R. J. DIO
NEJLEPŠÍ DEBUTOVÁ ALBA
Deset nejlepších debutových desek, o kterých si myslím, že by měly být "povinnou četbou" pro každého fanouška kvalitní hudby, většina z nich se stala nejen základem pro další úspěšnou kariéru interpretů ale také uznávaným milníkem v dějinách rockové muziky (i kdyby to mělo být jenom pro mne :-). A... úmyslně jsem vynechal první desky Queen, Black Sabbath, Uriah Heep, Led Zeppelin a jejich klonů a potomků, abych si nezaflákal místo pro méně známé, ale neméně dobré skupiny :-))
Queensryche - The Warning (1984)
Washingtonští metalisté (míněno stát nikoliv hlavní město :-) Queensryche sice již v roce 1982 vydali eponymní EP, ale teprve The Warning je opravdový dlouhohrající debut. V době, kdy se v Americe začala rozjíždět vlna thrash metalu (první alba Metallicy a Anthrax) objevila se na pultech evropsky a speed/heavy metalově znějící deska pětice Tate, DeGarmo, Wilton, Jackson a Rockenfield - ta i v současné době zaujme množstvím riffů, melodických nápadů a vynikajícím pěveckým projevem Geoffa Tatea, který i nyní, po takřka třiceti letech, patří mezi absolutní světovou pěveckou špičku. Titulní skladba, vypalovačka NM 156, pěvecky brilantní Child of Fire nebo závěrečný hymnus Roads to Madness, to jsou vrcholy výborného a kvalitou zcela vyrovnaného alba, které mám doma i na původním vinylu. Jedinou, ale zcela nepodstatnou chybou je samozřejmě poněkud zastaralý zvuk desky... ale určitě už vyšel i nějaký remaster :-)
Meat Loaf - Bat Out Of Hell (1977)
Uznávám, že Meat Loaf ve skutečnosti vydal své první album už v roce 1971 (Stoney & Meatloaf), ale časový odstup a důležitost Netopýřího :-) alba jsou takové, že mne určitě opravňují zařadit je do tohoto výčtu. Ono vlastně není moc co psát, musím si ušetřit superlativy i na ostatní desky... esence balad, pompézního rocku i rock n' rollu, génius koedukovaných duetů spolu s Ellen Foley ve vypalovačce Paradise by the Dashboard Light... Zcela právem bývá řazeno mezi nejvýznamnější rockové (a z nějakého záhadného důvodu i metalové :-))) desky všech dob.
Guns n' Roses - Appetite For Destruction (1987)
Na tomto místě bych rád poděkoval MTV za to, že jsem objevil Axla Rose poměrně záhy. Myslím tím to pravou a jedinou správnou MTV - tu, kterou byla v první polovině devadesátých let :-) Klipy k hitům Welcome to the Jungle, Paradise City i baladě Sweet Child o' Mine byly natolik povedené, že jsem rychle pořídil vinylové LP - a byl jsem nadšený. V tu dobu to bylo opravdové rockandrollové zjevení, kompaktní duo kytar s trademarkovým zvukem Slashova Les Paula, pěvecky i jevištně velmi výrazný projev frontmana... a překvapivě tvrdý sound staví Appetite na začátek a současně vrchol všech amerických street metalových (nebo dirty rock n' rollových :-)) kapel té doby... a taky se vlastně jedná o jedinou desku z tohoto žánru a období, ke které se dá bez větších problému vrátit i dnes.
Van Halen - Van Halen (1978)
Kapela bratří Van Halenových v našich končinách zřetelně trpí tím, že tady za komunistů vydali jejich v podstatě nejpopovější album 5150 z roku 1986 a jediným dalším známým počinem je klip Jump, kde se zpěvák David Lee Roth předvádí v těch odporných metalových elastických kalhotách :-). Aniž bych polemizoval o tom, jestli lepším vokalistou kapely byl zmíněný Roth nebo potom Sammy Hagar, rozhodně musím říci, že první album (a vlastně všechny tři první desky s Rothem) je dokonalou ukázkou syrového heavy rocku. Klasiky Runnin' with the Devil, Ain't Talkin' 'bout Love, předělávka You Really Got Me, instrumentálka Eruption i ostatní skladby na první desce - to všechno jsou příklady kytarové geniality Eddieho Van Halen a skvěle šlapající kapely výborných hudebníků.
Black Crowes - Shake Your Moneymaker (1990)
Návrat rock n' rollu, blues rocku, a jánevímčeho ještě, na výsluní :-) Bratři Robinsonovi - zpěvák Chris a kytarista Rich to prostě umí, jejich přesvědčivé, dynamické "retro" v moderním zvukovém hávu spolehlivě rozhýbe každého fanouška hudby šedesátých a sedmdesátých let. Kromě toho, že vysoko nasazenou laťku udrželi i na dalších albech (např. Amorica, 1994 nebo By Your Side, 1999), mají oproti davu podobně zaměřených kapel tři hlavní výhody - dar vymyslet i v takto provařeném hudebním stylu zajímavý riff nebo motiv, neuvěřitelný cit pro balady - třeba She Talks to Angels z první desky je neuvěřitelná, a potom jistý a jedinečný projev hlavního vokalisty, který zvedá již tak kvalitní materiál na ještě vyšší úroveň.
4 Non Blondes - Bigger, Better, Faster and More (1992)
Debut, který je bohužel současně labutí písní... Termín "one hit wonder" se většinou aplikuje na umělce s jednou úspěšnou písničkou v hitparádě, v daném případě to jde modifikovat na celé album. Na počátku devadesátých let zapůsobili 4 Non Blondes jako zjevení na poprockové scéně - nejenom profláklým hitem What's Up ale hlavně vynikajícím a nezaměnitelným vokálem hlavní protagonistky - zpěvačky a kytaristky Lindy Perry. Po dlouhé době se tehdy objevil hodně zajímavý ženský hlas, navíc podpořený prvotřídním hudebním materiálem. Kromě zmíněného trháku What's up stojí určitě za zmínku svižná Old Mr. Heffer, další singlovka Superfly a především úžasná balada Morphine & Chocolate, kde to Perry rozbalí naplno a dokazuje, že v tu dobu byla asi jednou z nejlepších zpěvaček na světě... škoda, že se v posledních letech věnuje spíše produkování a skládání pro jiné umělce...
Marillion - Script For a Jester's Tear (1983)
Marillion byli dlouho takovým mým černým svědomím... věděl jsem o nich, věděl jsem, že jsou vynikající, a pořád jsem se k nim tak nějak nemohl dostat. Nakonec se to podařilo a paradoxně jsem je začal poslouchat až v době, kdy původní zpěvák Fish byl již více než deset let nahrazen Paulem Hogarthem. První čtyři řadové desky s Fishem jsou naprostými klenoty - všechny jsou si velmi podobné a přitom každá má to "něco" co ji činí v porovnání s ostatními sourozenci jedinečnou. Debutové album Script definovalo jedinečný zvuk skupiny a přineslo šest vyrovnaných a úžasných kompozic, jejichž hlavním poznávacím prvkem je kontrast Fishova řezavého zpěvu se souladem Rotheryho kytary a Kellyho kláves (mimochodem Marka Kellyho osobně řadím mezi nejlepší rockové klávesisty všech dob) - těžko vyzdvihnout jednu dvě věci specificky, takže snad jen podle osobních sympatií - Chelsea Monday a Forgotten Sons. Na remasterované verzi je pak navíc přidaný monumentální, takřka dvacetiminutový mrazivý opus Grendel.
Body Count - Body Count (1992)
Známý rapper a příležitostný herec Ice T a jeho parta postupně umírajících hudebníků... Kromě toho, že jde o velmi originální (sólový kytarista Ernie C je opravdová špička v oboru) a tvrdou hudební formaci, tak díky rapovému zázemí hlavního protagonisty jde také o jednu z mála rockových skupin, kde je opravdu možné vysledovat kvalitní texty. Samozřejmě jde o témata autorovi nejbližší - drogy, barva pleti, násilí, sociální problematika... a protože mu to evidentně velmi dobře pálí, tak je tam i notná dávka černého humoru a všechno má hlavu a patu - KKK Bitch, Bowels of the Devil nebo Momma's Gotta Die Tonight a i ostatní skladby jsou sice trochu drsné, ale vynikající. Hudebně je to hodně ovlivněné Black Sabbath a asi také thrash metalem. ... a ještě k těm umírajícím hudebníkům - paradoxně převážně nemoci... leukémie, nádor lymfatických uzlin a tedy nakonec i jedno drive-by, tj střelba z projíždějícího auta...
King Crimson - In The Court Of The Crimson King (1969)
Prvotina průkopníků tzv. progresivního rocku podle může podle mého názoru zcela bez problému soupeřit se všemi alby Pink Floyd, i když je nutné uznat, že jí chybí (a další produkci Karmínového krále o to víc) ten punc světového superúspěchu. "Hitovku" 21st Century Schizoid Man zná v podstatě každý, já bych rozhodně také upozornil na úžasné kompozice Epitaph including March for No Reason and Tomorrow and Tomorrow a Moonchild including The Dream" and The Illusion. Kromě ikonického kytaristy Roberta Frippa nalezneme v sestavě, která desku natočila, také klávesistu Grega Lakea, později známého z populárních Emerson, Lake and Palmer. Deska se také vyznačuje zřejmě jednou z nejvíce unappetitlich obálek v celé historii - obličej schiziodního muže od Barryho Godbera se v klidu vyrovná i proslulému logu Kosteleckých uzenin :-)))
Damn Yankees - Damn Yankees (1990)
Když se řekne "superskupina", každý si představí Cream, Blind Faith, The Firm, Asia, z poslední doby Living Loud nebo Chickenfoot. Počátkem devadesátých let vzniklo v USA uskupení, které si toto označení zaslouží nepochybně také a které navíc bylo pěkně hard and heavy. Legendární kytarista a zpěvák Ted Nugent spojil své síly s Tommy Shawem ze Styx, basistou Jackem Bladesem z Night Rangers a bubeníkem Michaelem Cartellonem a stvořili Damn Yankees - kapelu, která kombinovala kytarové mistrovství Nugenta a Shawa s nadstandardními vokály všech hlavních osobností, to vše bylo podpořené precizní hrou pana Cartellonea. První album s vynikajícími High Enough, Mystified nebo speedmetalovou Piledriver bylo pak za dva roky následováno další výbornou deskou Don't Tread... a pak se bohužel cesty protagonistů bohužel opět rozešly. Produkce Damn Yankees je takovou esencí amerického rocku/metalu - nabroušené kytary, kvalitní zpěv, výrazný vliv blues v mnoha skladbách. Podle mého názoru důležitá a nedoceněná skupina.