Myšlenky dne

13.5.2026 Zásoby
Také se vám doma hromadí chlast??? U mne to někdy dosahuje až nezvládnutelných rozměrů. Jakkoliv se to s mou zálibou chození do hospod a pití piva může zdát nekompatibilní, tak doma alkohol nepiju. Pití alkoholu je pro mě součástí nějaké, ehm, společenské zábavy (i když v té hospodě třeba sedím sám a čtu si u piva) a doma se prostě v pohodě zabavím jinak. Současně však platí známá pravda, že nejoblíbenějším invenčním dárkem je prostě flaška vína... a příležitosti k dávání dárků jsou během roku nejméně tři – svátek, narozeniny a Vánoce – a při nich já nejen láhve dávám, ale i dostávám... a i když v těchto případech lze bez problému provádět tzv. recyklaci darů (za předpokladu, že si člověk udrží jistý přehled od koho co dostal :-)), tak jsem neustále v převisu a láhve se mi hromadí. Občas se mi sice podaří jednorázově a nerecipročně odvézt nějakou z nich k příbuzným, nebo darovat nejmenované domácí alkoholiččce, v obecné rovině je ovšem vinná bedna stále plná. Ještě podivnější je pak situace s tvrdým alkoholem, protože ten mám vyloženě navždy. Láhev dvanáctileté Chivas Regal (kterou jsem dostal od táty buď k maturitě nebo promoci, a je tedy, byť bez vlivu změnu kvality pití, stará 12 + cca 30 let) stojí ve své, dobově významně se tvářící, krabici v zadním koutě skříně a jen se na ni práší... single malt Glenlivetka, kterou jsem si někdy před dvaceti lety koupil (protože je to sakra Glenlivet, o kterém jsem četl v Jak blufovat o whisky :-)), je na tom podobně... je na poličče, práší se na ni... a u obou nehrozí, že bych je načal nebo někomu dal (a jako dezinfekci odřenin používám skutečnou dezinfekci). Situace v podstatě nemá řešení, je to něco jako alveolární vzduch – toho se tak nejde zbavit, že? :-D

6.5.2026 Dobré zprávy
Jak lidi stárnou a blbnou, mnoho z nich víc a víc idealisticky vzpomíná na dobu svého mládí, kdy bylo všechno lepší. Selektivní paměť vybírá z minulosti jen ty dobré zážitky a vzpomínky na pozitivní věci (ať už takové fakt byly anebo je to jen podvědomá fikce). Jsou to často reálně úplné nesmysly, které navíc v našem prostředí a v mém věku znamenají minulost, která byla v té podělané realitě komunistické totality. I tak někteří lidé (a nemusí to být nutně původní komunistické svině, které se tady živily šikanováním vlastních obyvatel) s láskou a nostalgií vzpomínají na doby, kdy to tady bylo přece príma. Velkou část takových retro vzpomínek pohání čistá lidská hloupost, kde za argumentem o tehdejší ceně rohlíků (třeba těch 40 haléřů po skokovém zdražení z 30 haléřů někdy v polovině osmdesátých let) nebo mléka (2 Kčs) nějak v mozku chybí informace o tom, že tehdejší průměrné měsíční mzdy byly něco         okolo 2 800 Kčs a že ony tu ty rohlíky tu a tam v obchodě prostě nebyly (o toaletním papíru ani nemluvě, že?). Co se týče hlavního důvodu, proč se naše staré lidské mysli utápí ve vzpomínkách na minulost a upínají se k tomu, že to tehdy bylo lepší, ten je ovšem podle mne v něčem úplně jiném než v cenách zboží. Je totiž v dobrých zprávách! Ano, viníkem jsou dobré zprávy. Naše mládí totiž byla doba, kdy nebyly mobily s foťákem, kdy nebyl internet s online zpravodajstvím v reálném čase – na zprávy se čekalo celý den – až vyjdou noviny nebo až v televizi budou večerní zprávy, a když to člověk nestihl, tak se to prostě nedověděl... a hlavně nebyl průběžně zásobován hrůzami všedního dne na zpravodajských portálech. Všechno bylo zdánlivě lepší, protože se nic nedělo. V naší zemi to navíc bylo s bonusem všudypřítomné bolševické cenzury, kdy se vlastně žádné špatné zprávy ve státem řízených médiích (a jiná tu nebyla) ani nemohly objevit, protože režim byl přece dokonalý. Někde na pozadí sice běžela jakási neurčitá hrozba západního kapitalismu, ale k tomu vždy byla informace, jak naše zbraně a socialistické hospodářství ty imperialisty zničí; občas soudruzi pustili do oběhu nějaký ten komunální problém – vraždu z vášně, potrestanou rozkrádačku majetku v socialistickém vlastnictví (aby zastrašili možné další přestupníky)... a jinak bylo vše růžové. Nějaké problémy s životním prostředím, špatnou kvalitou potravin, nákazou nebo průmyslovou havárií (zatajování Černobylu byla jen špička ledovce), ty se do celostátního tisku fakt nedostaly. Takže jsme měli prostě jen ty dobré zprávy... a na to se prostě dobře vzpomíná, ne? Člověk nemusel namáhat mozek, a když byl dostatečně hloupý/neinformovaný, tak tomu třeba i věřil... no, a teď má těch nostalgických bludů plnou hlavu... a píše o tom na sociálních sítích, protože má volný přístup k internetu a nikdo jeho názory necenzuruje... protože už totalitu nemáme, Uroboros, vy volové! :-P
Jo, a když jsem na začátku zmínil komunistické svině vzpomínající na bývalý "skvělý" režim, tak lze jen připomenout televizní dokument (název si už nepamatuji) a nešťastné a rozhořčené vzpomínání bývalého horníka (který byl shodou okolností předsedou komunistické organizace na Ostravsku), jak je to teď hrozné, že v důchodu nemá ani peníze na to, aby jezdil někam do ciziny na dovolenou, když přitom za socialismu si jeho rodina mohla dovolit KAŽDÉ léto jet... do Egypta k moři. Jo, soudruhu... všichni, co se dostali s bídou k Baltu nebo Balatonu, tě pozdravují a přejí shoření v co nejvíce katolickém Pekle!

29.4.2026 Zuby Johna Cleese
Všichni to známe – tu a tam někdo začne vypadat trochu jinak, protože dostal nové, umělé zuby... a ty zuby jsou tak nějak zjevné :-) Teď nemluvím o zubních náhradách z let minulých, kdy to bylo hlavně o funkci nebo o takových těch věcech, co jsou hlavně o zadních zubech (aka stoličkách), které se na noc dávají do sklenice, teď mluvím o umělých zubech předních, tzv. řezácích, popř. špičácích – tedy o tom, co je nejvíce vidět. Když jsem byl dítě, tak si občas nějaké jiné dítě vyrazilo nebo nějak jinak poničilo přední horní řezák, takový ten plošně největší zub... a náhrady, které tito jedinci dostávali, byly fakt od pohledu jiné, umělé a divné... Zubní věda od té doby o desítky let pokročila... zejména materiálově... a nové zuby v hubách lidí jsou... pořád od pohledu jiné, umělé a divné :-) Neřeším funkci, předpokládám, že nastřílené zuby koušou nejméně stejně dobře jako originály a že jsou méně náchylné ke kazu (haha :-D), řeším vzhled a přesvědčivost. Je jasné, že když mám nový jen jeden zub, tak jsou okolo něj ty původní, opotřebované zuby – a u toho nového, bez ohledu na to že je vyhotoven z materiálu z NASA, se obtížně dosahuje odstínu, který by ladil s tím zbytkem... nemám dojem, že by se nové zuby vyráběly s patinou (i když kdoví, v nějakých ultravyšších cenových relacích a lepší společnosti tomu tak třeba je). Podobné, a možná i horší) je to pak u celkových výměn, kdy všechny přední zuby jsou nové... ta najednou plná tlama zářivých a dokonalých zubů je hrozná a nepřirozená... bez ohledu na proinvestovanou částku. Do jisté míry chápu, že když si někdo nechá za ty peníze udělat nové zuby, tak asi chce, aby byly "co nejkrásnější", ale neměla by do toho pak nějak zasáhnou soudnost (anebo ten operatér, zubní protetik nebo jak se to... ) a potenciálnímu majiteli nového chrupu sdělit, že lesk jako blesk a dokonalost bez poskvrnky budou v jeho -sáti letech vypadat fakt divně? Můj návrh na zlepšení (jsem v tom hodně dobrý) spočívá v tom, že ty nové zuby by se měly dělat barevné... prostě (si) přiznat, že je to umělé (navíc to každý soudný člověk normálně pozná, ne že ne) a nějak s tím pracovat – jeden zub modrý, další červený... někdo by si tam mohl nechat logo oblíbeného fotbalového klubu (když už jsem fotbalový fanoušek, tj. tak trochu debil, tak se za to přece nemusím stydět, že?) někdo jiný jen nějaký ornament... nějaké příklady tu máme – kromě domorodých kultur, si něco do zubu nechávají zasadit různí známí lidé – pokud se nepletu, tak třeba MIck Jagger měl nbeo stále má v zubu zasazený briliant, nebo ne? A určitě v tom není sám... tak proč nemít prostě tu a tam některý zub barevný?

22.4.2024 Hvězdičkování
Všichni hvězdičkují... a hlavně všichni hvězdičkují e-shopy... kde se to vzalo, prooooč? Kdy nějaký pracovník potřeboval vykázat činnost a začal otravovat zákazníky dotazníkem s hvězdičkami? Co nám to vlastně říká? A co to říká jim? Hodnocení hvězdičkami (a i případnými procenty, protože co jsou hvězdičky – vlastně jen skokově uváděná procenta) je nedílnou součástí recenzí kulturních výtvorů typu hudba či kniha. Tam je to o subjektivním názoru hvězdičkovače (a popř. jeho názoru odborném) a případně o nějakém přihození či ubrání bodů za fyzické chyby nebo naopak za hezký vzhled :-) Do jisté míry bych ještě dokázal pochopit hodnocení nějakého nakoupeného zboží... i když tam je to tak na hraně – protože si snad většinou kupuji něco, co jsem chtěl a vybral si, nebo ne? Ale dobře, může tam být nějaká nečekaná vada, designová nedomyšlenost, v jídle nejsou, proto očekávání, oříšky dost oříškovité, takže nějaké nějaké to snížení hodnocení asi možné je – ale v principu nevidím důvod, proč nějakému výrobku, který jsem sám chtěl, dávat méně než maximální možný počet. Ještě markantnější je to u hodnocení obchodu jako takového... ehm... dávat hvězdičky za to, že nákup proběhl? Že jsem si fakt odnesl zboží, které jsem si nandal do košíku? Za to, že si ode mě vzali peníze? Je úplně jedno, jestli to byla kamenná prodejna nebo e-shop, přijde mi fakt ujeté dávat plný počet hvězdiček za to, že všechno standardně fungovalo, jak mělo... Jako alternativa se nabízí varianta, s kterou hvězdičkoví marketéři asi nepočítali - hodnotit to oblíbeným školním způsobem: na jedničku to umí Pánbůh, na dvojku pan ředitel, na trojku ti nejlepší z vás... a všichni ostatní mohou být rádi, že dostanou čtyřku :-) Jenže to by pak ostatní nakupující podle mého hodnocení mysleli, že v tom obchodě je něco špatně, kdybych v případě plné spokojenosti dával vždy "jen" tři hvězdy z pěti (nebo co by v daném případě bylo odpovídající) :-) Je to prostě bludný kruh, za který můžou lidé, kteří potřebují za každou cenu vykazovat činnost...

15.4.2026 Je to fyzika...
... není to fyzika? Statická elektřina je úplně super! Kdo by si nepamatoval, jak různé věci a zejména mikrotenové sáčky dokázaly po nabití zvedat vlasy na hlavě, že? Dokonce i já si pamatuji, že jsem míval vlasy! :-) Různé umělohmotné svetry z osmdesátých let dělaly totéž – navíc za hlasitého praskání elektřiny při svlékání přes hlavu. I v běžném životě se stane ta strašlivá elektrická rána, kterou od někoho dostanu nebo si vzájemně dáme anebo, v nejlepším případě, jen já někomu dám :-) Škoda je, že nemám dostatečný počet pozorování, abych mohl vyhodnotit, s kterými lidmi a kterými typy ošacení jsou elektrické výboje kompatibilní... a nemám dostatečné znalosti a inženýrské dovednosti, abych to dokázal nějak průmyslově zužitkovat... a teď nemyslím, abych mohl dávat ostatním lidem rány, ale abych si takto, v podstatě ze vzduchu, mohl třeba dobíjet nějakou powerbanku nebo tak něco! Mi neříkejte, že by něco takového nebylo možné – nějaká mikina, kabát, svetr, který by na rukávech a těle měl dva různé materiály, které by vyráběly elektřinu – vždyť při chůzi se o sebe části oděvu běžně třou... Že já tu fyziku na základce a střední nějak víc neabsorboval (na střední nás tedy učil skutečný debil, takže tam nějaké vzbuzení zájmu nehrozilo, ale i tak) a pak to nešel studovat dál... jaký já mohl být inovátor! Anebo bych díky tomu alespoň s jistotou věděl, že tyto moje teorie jsou akorát lunatické bláznění, neboť popsaným třením šatstva o sebe nejde vyvinout dostatečný... a teď co? Náboj? Voltáž? Proud? Takže v reálném světě spíš asi nejde podobný generátor elektrické energie vyvinout... a to je škoda! Protože by to bylo rozhodně lepší a estetičtější než nosit na hlavě klobouk se solárními panely (což je skutečná věc, kterou jsem viděl na jednom eshopu :-)) Speciální místo (tzv. Peklo) v mém statickém uvažování pak mají takové ty tenké krycí fólie (třeba na náplastech, které demonstrují opačnou stránku statické elektřiny... přichycují se naprosto ke všemu... a navíc jsou tak tenké a čiré, že často trvá i několik dní, než najdu místo, kam se přichytily, poté, co mi odvlály z ruky!

8.4.2026 Kdo všechno nenávidí chodce
Že řidiči nenávidí nebo alespoň nerespektují chodce je jasné (a současně paradoxní, protože každý řidič bývá občas chodcem), také je jasné, že při odbočování do přechodu s chodci to není jen o tom, že půlka řidičů si myslí, že auto má přednost... je evidentní, že druhá půlka chodce prostě vůbec neregistruje, protože má plné ruce a oči práce s tím, jak vůbec ovládat svoje vozidlo... Pěšáky nenávidí cyklisté, protože jim brání v plynulé jízdě po chodnících - to je taky jasné (a platí to i pro různá elektrokola, koloběžky, segwayovitosti či trojkolky pro důchodce). V obou hlavních, výše zmíněných případech je to o kolizi filozofie a kompetici mezi různými způsoby pohybu... a o tom, že mnoho lidí jsou neohleduplní kreténi. Co je však zarážející, to je fakt, že chodiče nenávidí i mnoho jiných lidí, zejména těch, kteří zdánlivě pracují pro ně. Nejmarkantnější je to u "odborníků", kteří mají na starosti přechody pro chodce – místa, kde jsou umístěny, jsou často zcela v rozporu s v místě známými přepravními proudy chodců, často jsou v zatáčkách tak, že jakýkoliv vstup do vozovky je rizikem smrti... a jako bonus k tomu existují světelné křižovatky, kde semafory seřídil dement... pravděpodobně úmyslně (jako typickou ukázku bych prezentoval nově seřízenou křižovatku u Tesca ve Strašnicích v Praze, kde chodci dostávají šanci zcela nepravidelně a podivně). Speciální kategorií jsou pak věci spojené s městskou hromadnou dopravou – i ta je přece primárně určena pro pěší lidi, že? Přístřešky, které nekryjí čekající před větrem ani deštěm, protože jsou to drahé designové kousky naprojektované někým bez kontaktu s realitou; zábradlí u tramvajových ostrůvků, kde génius nechal u země širokou díru, aby auta mohla cestující ohazovat vodou z louží - to jsou hlavní pilíře současných zastávek MHD v Praze (absence elektronických ukazatelů odjezdu autobusů na frekventovaných místech je pak už jen detail). Je to celé fakt absurdní, každý, úplně každý člověk je někdy chodcem... a současně si to, evidentně, mnoho z nás zřejmě vůbec neuvědomuje... :-)

2.4.2026 Simulace není simulování

Když jsem byl dítě, tedy spíše adolescent, v devadesátých letech, začaly se objevovat první počítače. Myslím tím PC - ano, gumák ZX Spectrum se objevil, už když jsem byl na základce – a měl jsem štěstí, že strýc ho někde sehnal a z kapitalistické ciziny dovezl, takže jsem tu a tam měl příležitost si zahrát, ale PC jsem potkal nepochybně až na střední škole... a stejně nepochybně tehdy mělo ještě velkou disketovou mechaniku... a ještě více nepochybně všechny tehdejší hry na něm byly pirátské kopie. Hra, kterou jsem tehdy kompulzivně hrál dlouhé hodiny – a často do hodin ranních byla první Civilizace... ono pověstné "ještě jeden tah" opravdu fungovalo :-) V mém případě to mělo ještě jednu pikanterii, kterou asi nikdo v současné době nepochopí, můj první domácí počítač neměl myš... a současně k Civilizaci samozřejmě nebyl manuál, nebyl internet... a neuměl jsem anglicky (protože jsem se na střední učil německy – podle hesla: "V životě se podíváš tak maximálně do východního Německa."... takže jsem pohyb jednotek ovládal šipkami na klávesnici... a současně mi utekly všechny funkce pro řízení měst, neboť jsem neměl jak zjistit, že mám použít tabulátor, abych vyvolal kurzorový čtvereček na obrazovce :-) I tak jsem to hrál pořád, a poté, co mi po pár měsících nějaký zkušenější spolužák poradil trik s tabulátorem, a tím mi otevřel celý nový svět :-D, tak jsem to hrál ještě více :-) V té době se zrodila moje láska k strategiím (zejména tahovým a budovatelským... další pak bylo UFO, dokonce s nějakým hrubým českým překladem)... která se pak více či méně táhne celým mým herním životem... další díly Civilizace, Master of Orion, Settlers, Age of Wonders, Master of Magic, Age of Empires, Homeworld, Hearts of Iron... kdybych si vedl nějaké záznamy nebo měl dobrou paměť, to by toho za ty roky bylo :-) V poslední době mě napadá, že bych z celého srdce a mozku potřeboval ještě jeden druh herní simulace/strategie. Simulaci alternativních globálních dějin... ale takovou, která by to fakt ukázala, jak by to bylo, nebo jak to bude... Nejde jen o současnost a o potřebu znalosti toho, jak by se vyvíjel svět bez zásahů oranžového senila a ruského imperialisty, ale jde také o minulost... Jak by to vypadalo, kdyby západní země po druhé světové válce nechaly všechny kolonie prostě osamostatnit a pak nechaly komunistické země tam nekontrolovaně zavádět bolševické režimy, žili bychom teď v celosvětovém gulagu anebo by tak velký záběr komunistický domeček z karet neudýchal? Co by se stalo, kdyby MacArthur fakt hodil atomovku na postupující čínské "dobrovolníky" během Korejské války? Jak by vypadal svět, kdyby se nikdo nikdy nesnažil dobýt Afghánistán (ano, minimálně by byla menší proliferace moderních zbraní mezi radikální muslimy, že?... aspoň na chvíli)? Co kdyby nebyli komunističtí partyzáni v Jugoslávii tak silní a nestali se vládnoucí silou? Kdyby se komunistický blok po válce uzavřel do úplné izolace, letělo by lidstvo vůbec na Měsíc – anebo naopak, nezbyly by kapitalistům prostředky k tomu, aby už třeba dávno byla (místo v té době nutného šíleného investování do zbrojení) na Měsíci základna? Co kdyby opravdu bezpečně fungovala termojaderná fúze (nebo nějaká fúze "studená"), a to i v měřítku pro domácnosti... bylo by teď lidstvo šťastnější nebo by to před námi "oni" zatajili nebo by to vlastně nic neznamenalo a jen bychom teď měli na planetě ještě více miliard lidí? Co kdyby lidi byli schopní pít i mořskou vodu? :-) No nic... Je to vše stejná fikce, jako možnost zpětně změnit i jen jednu událost ve svém osobním životě... ale já bych to prostě rád VĚDĚL!!! :-) Jo, a ještě mě napadá Suezská krize 1956, kdyby dopadla jinak...

25.3.2026 Komunikace

Aniž bych řešil způsob, jakým webnode formátuje odstavce a odskakuje řádky po odenterování (rychle za sebou tři slova začínající na "od", jsem fakt dobrej), tak si myslím, že je potřeba se dnes zamyslet nad verbálními interakcemi s neživými předměty! Použiju-li vzorek, který mám k dispozici (sebe), tak je úplně jasné, že každý člověk na světě komunikuje s věcmi, které nemají schopnost mu odpovídat, respektive nejsou k něčemu takovému vůbec uzpůsobeny. Nejde jen o výkřiky a nadávky spojené s bolestí po nárazu do kusu nábytku či futra od dveří, jde o každodenní komunikaci s věcmi, které se mi někam schovaly - brýle, ponožky, nůžky, mobil, nějaký kabel, cokoliv -, jde i o povzdechy a jisté hledání souhlasu s něčím, co se stalo nebo pravidelně stává. Když mi zase vypadne mýdlo z ruky na zem a po dlaždičkách odjede pod vanu, tak nenadávám a nepičuji do vzduchu, ne... přímo oslovuji to mýdlo a říkám mu, že je to hrozné, že se mi to zase stalo a že doufám, že se na něj nenabalilo moc špíny. Mluvím na budík, když mě vzbudí, a sděluji mu, že ho ještě o deset minut přeřídím. Kolektivně oslovuji šatstvo ve skříni, když se snažím najít ten pár fuseklí, který jsem si vymyslel, že si dneska vezmu na sebe. Nahlas poháním svůj počítač, aby něco dělal (tohle FAKT snad, doufám, dělají všichni, zejména oběti Mrkvosoftu a Woken), podobně sděluji mobilnímu telefonu, že už je opravdu čas, aby se aplikace načetla - chybně, protože bych to měl ve skutečnosti adresovat operátorovi a datovému toku a ne přístroji, který je v tom nevinně... ale je to tak jednodušší. Kolik proslovů si odnesly blistery s prášky, když mi z nich opět pilulka upadla na podlahu... Teď, v průběhu psaní, si nevesele povídám s klávesnicí, neboť  je ergonomicky uzpůsobená tak, že při pokusu o kliknutí na dylít (jsem génius fonetického přepisu :-)) vždy přimáčknu něco, co mi na monitor vyhodí nějaké debilní menu z Windows... a stále mi nikdo neodpovídá! Neživé předměty neodpovídají, možná mě ani nevnímají, pravděpodobně mi nerozumí, některé jsou asi hluché, nebo snad ani nemají kapacitu pochopit, že se s nimi snažím navázat kontakt... A já to tak nějak podvědomě vím, že všechno moje mluvení na ně nemá smysl, ale pořád to dělám a budu dělat... protože... protože... hm... no, alespoň mi to pomáhá akceptovat, že někteří lidé mluví na své ŽIVÉ domácí mazlíčky a myslí si, že jim ta zvířata a rostliny rozumí a vnímají je.... nebo dokonce mluví na jiné lidi s podobnou představou :-)

18.3.2026 Příprava image
Když jsem byl středoškolákem, byl docela v módě gotický rock... sice jsem byl primárně fanouškem klasického hardrocku typu Uriah Heep nebo Led Zeppelin, ale třeba The Mission nebo Sisters of Mercy byli také poměrně akceptovatelní (navíc koncert The Mission v pražské Sportovní hale na podzim roku, týjo, 1990, byl asi můj první "velký" koncert v životě – a navíc jsme se tam s kamarády studenty dostali za úplatek 10 Kč přímo tomu člověku, co trhal lístky na vstupu... hm, jiná doba, jiné mravy :-)) A akceptovatelná byla i jejich image... takže jsem někde na půdě nebo v kamrlíku našel černý něcojakohubertus, ale spíš to byl nějaký bolševický polodlouhý paskvil (ale aspoň s pánským zapínáním), a také černý plstěný klobouk... a pokud jsem někam večer vyrážel, tak jsem musel absolvovat tzv. výrobu image... vlasy mi do máničky teprve rostly (nikomu bych nepřál vidět fotku z maturitního plesu :-), při maturitě už byla délka výrazně lepší :-)), takže to bylo vlastně jen o nasazení klobouku, kabátu... a kontrole, že jsem si na nohy nevzal oblíbené zažloutlé číny ale ty na černo obarvené. Jo, a nasunovací náušnici na ucho ze strany (asi na helix, děkuji internete). Když to vezmu kolem a kolem, image na ven jsem si tedy upravil tak za pět minut... a i tak jsem v tom pak vypadal (a připadal si) jako kretén. Vydrželo mi to tak rok... a pak jsem zahájil doteď trvající éru džíny a tričko s nápisem (první bylo Robert Plant – album Manic Nirvana) – ta nevyžaduje přípravnou fázi skoro žádnou. V současné době, a svém pokročilém věku, teď s nadšením sleduji, jak vytuněná chodí různá metalová, popřípadě gotická, komiksová a podobná mládež (všechny pokládám za doklad toho, že ještě není s lidstvem vše ztraceno)... a se stejným nadšením sleduji, jak strašlivě se, ve srovnání s pozdně bolševickými šedivými roky, rozšířily možnosti šatstva, šperků a jiných doplňků ... a současně si s jistým zděšením uvědomuji, kolik minut času tak musí ti lidé strávit navlékáním všech těch věcí na sebe... a pak nějakým rovnáním... jak chodí na záchod? ... co když v tom omylem usnou třeba v noční tramvaji? Svým způsobem jsem rád, že mě tyto nové imageové možnosti minuly, protože bych tomu nepochybně propadl... :-) Jo, a pak na druhé straně máme tu mládež, co nosí tepláky... tito jedinci zřejmě tráví přípravu na výpravu mezi lidi jen vytahováním si kachních pysků, popřípadě gelováním vlasů a stříkáním litrů značkového, mužného parfému na sebe i do okolí...

11.3.2026 Jak rozeznat, že se někdo zbláznil?
Přijde mi, že v posledních letech hodně lidí v mém okolí zešílelo... a navíc bohužel zešílelo jen částečně. Nechci mluvit o medicínském problému – tj. když se někdo úplně zhroutí, začne blábolit nesmysly (myslím doopravdy, ne blábolení způsobené stárnutím nebo celoživotní nedostatečnou kraniální kapacitou) nebo najednou není schopen fungovat v běžném životě... tam je jistá šance, že do hry vstoupí medicína, ústav a léčba – a buď dotyčný zůstane hospitalizován nebo ho odborná pomoc nějak vyléčí (i když třeba za cenu doživotní medikace – no a, já už taky beru prášky ráno a večer navždy, že?) – já chci mluvit o zmíněném částečném "zešílení", kdy dotyčný nadále v podstatě normálně funguje, ale při komunikaci s ním najednou zjistíte, že část jeho mozku obsahuje opravdu neskutečné zhovadilosti. Zhovadilosti, které tam před lety evidentně nebyly... Katalyzátorem bylo nepochybně období čínské chřipky, ale ti lidé to prostě museli mít v sobě už předtím - lidé, kteří jsou líní sami si něco zjistit nebo přečíst; k životu jim stačí, když jim někdo zvenku jejich budoucí názor řekne – a ten někdo může být sociální síť, nějaký vůdce nebo i jen někdo, kdo hodně křičí (vše bez ohledu na reálnost či pravdivost podávaného obsahu). To, že při covidu někteří lidé nebyli schopni rozlišit mezi covidem (tj. nemocí jako takovou) a opatřeními proti covidu (která navíc v naší zemi byla poměrně chaotická) byl jen takový začátek... hlavní ukázka, že se s částí naší (tedy asi nejen naší) populace děje něco špatného, začalo být vyloženě zřetelné, když i původně snad normální lidé a kolegové začali šířit teorie o čipech v očkování... v ten moment bylo zcela jasné, že je konec. A konec to byl, protože na to se jim pak do hlav začaly nabalovat další a další informace z titulků – nenarozené plody, genocida bílé rasy... co já vím, co všechno to bylo... a konec to byl proto, že ti lidé se z toho nijak nedostali a pokračují v tom dál, jen trochu jinak... teď, alespoň v mém okolí, vedou "Oni"! A Oni se také vyvíjejí, nejdříve to byli "Oni", pak to byli "Oni - Američané", teď jsou to zase jen "Oni" (že by s tím měl nějakou souvislost Trump?). A Oni se nás evidentně snaží buď zničit (kdo všechno jsme "my" mi je ovšem nejasné) nebo ovládnout nebo řídit (v souvislosti s konceptem "Windows jako služba", jsem i já tomu nakloněn trochu věřit)... nebo možná něco jiného. Je zajímavé, jak spouštěč pro prezentování šílenství je poměrně neodhadnutelný – prostě někdy během hovoru na jakékoliv téma přijde reakce ve stylu "a to je proto, že Oni to tak chtějí" a pak přijde zase zklidnění... Oni mě fakt znervózňují, protože se obávám, že fakt nejde o ještěří lidi nebo mimozemšťany... ale fakt o nějaké Ony!!!

4.3.2026 Destrukce je vždy jednodušší
Kdo by řekl, že se ve svých padesáti plus letech dožiju rozkladu světa, jak ho známe... celou dobu si myslím, že se dožiju rozkladu naší malé země – že buď naši stále dementnější a dementnější politici přeženou populismus a vyluxují to tady tak, že v nějaký moment tady fakt nebudou veřejné peníze na důchody a zdravotní péči pro "běžné obyvatele"... a vypukne nějaký chaos se spoustou nemocných a mrtvých, anebo že se nějakému dementnímu politikovi vůdcovského typu podaří postupně získat tak koncentrovanou moc, že tu budeme mít zpátky policejní stát zcela ve stylu bolševické totality, jen bez hraného akcentu na "všechna moc patří lidu" (a je jedno, jestli to bude jen naše malá česká totalita nebo totalita s hlavou zaraženo v zadku Číny či Ruska). Ono ne... ono se to muselo začít hroutit v globálním měřítku... Nestačí, že Rusko si zahájilo dobyvačnou válku (s jejich typickým vražděním civilního obyvatelstva a rabováním) v našem sousedství a že Čína dorostla takové síly, že jí moc nejde bránit v rozšiřování vlastnických práv k všem mořím v jejím okolí, on teď musel definitivně zešílet ještě POTUS... Bohužel si nepamatuji, kde jsem to po jeho druhém zvolení četl, abych mohl dát autorovi kredit, omlouvám se, ale ta úvaha na téma, že oranžový šílenec přináší revoluci do řízení USA, byla pravdivá... hlavně v tom, že kdo dělá "revoluci", ten se naprosto neohlíží na tradice a kontinuitu. Takže všechna předchozí spojenectví jsou nerelevantní; všechny společné akce, do kterých USA spojence zatáhly jsou pasé; vnitřní fungování silových složek a vztah federální vláda – jednotlivé státy jsou vychýleny ve směru rádoby absolutního vládce... Je úplně jedno, jestli je Trump senilní loutka nějaké skupiny, jestli je ruským agentem nebo jestli je to opravdu jen megalomanský šílenec – výsledek je stejný – absurdní tragikomedie opepřená tím, že všechno je ZLATÉ a velkými písmeny! A já teď jen sedím, čekám a přemýšlím, jestli nás čeká "jen" 1984 a Orwell s jeho flexibilně válčícími třemi mocenskými bloky nebo úplné The First and Last Men od Stapledona... anebo standardní jaderný konec všeho (protože vůdci všech stran (a je jedno, že Čína snad má pořád ve svých komunistických směrnicích, že atomovky nepoužije jako první), už dávno zapomněli, že atomovky znamenají konec života na zemi – a ani jim nedochází, že když budete 50 let zašitý někde pod zemí v bunkru a budete čekat na opadnutí radiace a usazení prachu z atmosféry, tak vám to stejně k ničemu nepomůže...). Je třeba si také připomenout, že vůdci tzv. supervelmocí jsou tak staří, že se případného výstupu zpět na povrch planety po válce fakt nedožijí... oni se prostě jen rozhodli všem ostatním ten budoucí život zkurvit na maximum... ve jménu svého ega...

25.2.2026 Podvod
Podvádíte? Já se snažím ne... ale někdy to prostě člověku nedá... ty stránky s fotkama mají jiný papír, je dobře vidět, kde jsou, někdy se knížka na nich prostě tak nějak samovolně otevře :-) Je to dřina! :-) Nemluvím teď o knihách, kde jsou fotky a obrázky tak nějak vložené do textu, spíše jako ilustrace... ne, já mluvím o knihách (zejména non-fiction), které mají jednu nebo několik sekcích věnovaných jen fotkám... fotkám, o kterých člověk od začátku ví, že tam jsou, že jsou super, že některé z nich se určitě vztahují k právě čteným kapitolám na začátku svazku... To pokušení je pro mě neuvěřitelně mocné! Vzhledem k tomu, že literatura faktu a knihy o technice či přírodě jsou poměrně významnou součástí mého čtecího repertoáru, jsem takto trýzněn několikrát ročně. Je zajímavé, že tento problém nemám s chronologií nebo poznámkovým/vysvětlivkovým aparátem na konci knihy – tam prostě někdy kouknu, klidně načtu i trochu dopředu nebo prozkoumám zkratky, na které jsem zatím v textu nenarazil – a žádné výčitky se nedostaví :-) U fotek je to jinak... tam je to v mojí hlavě pomalu na hraně toho, jako kdybych před Vánoci prohledával skříně a hledal, jaké dárky mi Ježíšek naježí :-) By mě opravdu zajímalo, kde a kdy jsem si tento mentální pseudoblok vybudoval, ale nejsem schopen se ho zbavit. Situace je tak iracionální, že nemá řešení... jakmile i jen trochu do fotek nahlédnu v době, kdy k tomu ještě nejsem čtecím progresem oprávněn, tak mám výčitky svědomí a pocit neoprávněného činu. Pokud do nich nahlédnu řádně, tj. v moment, kdy se na příslušné stránky pročtu, tak je to neméně špatné – jednak si říkám, že ty fotky jsou boží a že nechápu, proč jsem se na ně nepodíval dřív, a druhak případně musím jak pako listovat zpět a hledat v předchozím textu pasáže věnované tomu kterému obrázku... a to je teda někdy poměrně PEKLO!!! :-)

18.2.2026 Mikroúdi aneb kompenzace II
Každý týden mnohokrát potkám nějakou tu kompenzaci mikropenisu. Ty nejděsivější mají v poslední době podobu hnusných, krabicových elektrických BMW i7, které mají půdorysně velikost autobusu. Z mého pohledu je to jedna z nejtragičtějších věcí, co se v současnosti odehrávají... do jisté míry chápu potřebu kompenzovat si velikost údu pomocí velkého a drahého auta (a jasně – ukázat ostatním, že na to mám), co ale nechápu je ta situace s obřími elektromobily... Nejen že většina z těch aut je fakt hnusná – a to zmíněné BMW je toho vrcholem – tam bych to ještě bral, že je to trochu o subjektivním vkusu (kecám, jsou to designové abominace :-P), ale současně jsou v prostorových a uličních parametrech našich, často již ve středověku založených měst úplně k ničemu – nikde neprojedou, po zaparkování blokují ulice v prvorepublikových čtvrtích (jasně, průjezd plebs a sousedů nikoho nezajímá, ale co třeba sanitka nebo nejdůležitější dopravní obsluha – popeláři?) a nevejdou se ani na standardní parkovací místa kdekoliv... Paradoxem současné doby je to, že tyto obludnosti jsou v obecné rovině součástí vlhkých snů ekologistů (a ekologista je fakt něco jiného než ekolog), neboť jsou na elektřinu a tedy se započítávají do statistik prodaných "ekologických" dopravních prostředků – a tyto statistiky nám přece ukazují, jak je která země ekologicky na výši, že? Přemýšlet nad tím, kolik materiálů a energie se vyplýtvalo na výrobu dvouapůltunového monstra, to už by asi bylo moc složité... ekologického v tom fakt není vůbec nic. A tak jen můžu skoro každý den koukat, jak v té obří plečce jede a blokuje dopravu sám řidič, jeho zlaté řetězy a jeho obří hodinky. V tomto kontextu je zajímavé se zamyslet nad tím, když si podobný vůz pořídí žena – jakou část těla si kompenzuje? Velikost nebo malost čeho vlastně? A navíc pak často kouká na svět skrz okruh volantu, ale to je jen detail...

12.2.2026 Zlí, zlí návrháři!!!

Někdy je třeba být konkrétní a jmenovat viníka – takže: "Fakt díky, Tesco!" Již skoro dvacet let chodím nakupovat do Tesca v Praze na Skalce – a celou dobu, bez ohledu na různé přemísťování regálů a změny velikosti prodejní plochy, tam mají poměrně velkou sekci oblečení. V průběhu let jsem tam zakoupil poměrně mnoho různých kousků, protože jejich nabídka se často vyznačuje výborným poměrem cena x neutrální vzhled s dostatečnou kvalitou. Bonusem navíc je to, že velmi zhusta mají zakoupená práva k mým různým oblíbených frančízám typu DC a Marvel Comics, StarWars, mají trička s motivy mých oblíbených kapel (tedy tak nějak automaticky předpokládám, že ta práva mají zakoupená, jinak by si to snad nelajsli, na to jsou příliš na očích, ne? :-)). Neříkám, že všechno tam je úplně nejvyšší gramáž a kvalita, ale člověk (míněno já) by se tam v klidu kompletně oblékl (snad kromě obuvi). Takže až potud zcela OK. Problém ovšem vyvstává, když se tam člověk (opět míněno já) trochu rozhlédne, víc si všimne nabídky v dětském oddělení... a dojde mu, jak je vlastně celé ty roky strašlivě diskriminován a jak jsou ti blbí fakani protěžováni!!! Děti nemají jen daleko širší sortiment typů oblečení (včetně různých overallů a jiných podivností, mají i víc druhů čepic a kulichů), ti mrňaví zmetci mají nepředstavitelně větší výběr motivů (komiks, filmy, postavičky z animáků, auta...) a i vzorů (žádné jedno velké logo, ale komplexní potisky po celých zádech, rukávech, kdekoliv... ). Co si ti rádoby módní návrháři, manažeři Teska, výrobci, trendsetteři a jiní pitomci vlastně myslí??? Proč by jen děti (které navíc plytce jdou jen po vzhledu a momentální popularitě nějaké postavičky v jejich dětském mozku) měly mít možnost získat pestré a zajímavé odívání???? Komu to prospěje? Je to prostě nehoráznost a já požaduji nápravu... ty jedno Tes(c)ko!!!

5.2.2026 Některé dny jsou lepší, jiné horší...
Ačkoliv by k tomu titulek mohl navádět, následující řádky nebudou o mojí (nediagnostikované) depresi... budou o očích!!! :-) Od té doby, co mi cca před pěti lety skokově naskočilo zhoršení zraku na blízko, tak se to každý rok zhoršuje... nejen v oblasti blízkého obrazu, ale postupně se začínají zhoršovat i střední vzdálenosti... a mám už i trochu obavu o věci v dálce. To vše s sebou přináší nejen každoroční investici do nových skel ale také četné konzultace s více či méně obrýlenými známými... A jedno z nejoblíbenějších témat je - vývoj vidění v průběhu dne. Hodně lidí tvrdí, že mají svůj, již tak špatný, zrak v nejhorším stavu ráno, že se nějakou kratší dobu musí v podstatě rozkoukávat (i s nasazenými brýlemi), a pak je to po zbytek dne v pořádku. Poměrně velká skupina lidí pak tvrdí, že ráno je u nich vše v pořádku, ale že v průběhu dne se jim zrak víc a víc "unavuje", až pak večer jim mnohdy nestačí jejich naměřené okuláry – kupodivu se to netýká jen lidí koukajících celý den v práci do monitoru, ale často tím trpí i ostatní koukači. Setkal jsem se také s případy jiného průběhu, kdy se stav vidění zlepšuje od rána do večera, kdy večer někteří málodioptrioví šťastlivci mohou brýle v podstatě odložit. Já, samozřejmě, musím být případ atypický :-) Mně se zrak nemění v průběhu dne, ale v průběhu dní. Zatím jsem nebyl schopen (a to se fakt snažím) v tom vypozorovat nějakou pravidelnost nebo podmíněnost, prostě se to děje. Např. včera a předevčírem to bylo oba dny tak špatné, že jsem i nejaktuálnějšími brýlemi měl problém si číst knížku nebo bez brýlí koukat na nerozmazanou televizi (což mi zatím normálně jde)... a pak najednou dnes je v všechno v oukeji, brýle čtou, oči bez brýlí zvládají střední i větší vzdálenosti poměrně dobře... a jediné, co se od včerejška změnilo je to, že je jiný den v týdnu... Pokud mohu soudit, tak ty změny nemají souvislost s ničím, prostě to nějaký den je od rána horší a někdy ne... a nikdy se nestane, že by "se" to změnilo k lepšímu nebo horšímu v průběhu dne... ne... nejsem ani schopen na to napasovat životosprávu, délku spánku, nic... Zbývají v podstatě jen dvě možná vysvětlení – to logické: je to prostě stáří a nemá cenu po tom pátrat... a to superiracionální, vhodné pro lidi, kterým hráblo: může za to postavení planet a fáze Měsíce... Takže stáří :-P

28.1.2026 Chyby

Jak říká Lenny Leonard na mém obřím plakátu s postavičkami z The Simpsons a jejich hláškami: "Everyone makes mistakes, that's why they put erasers on pencils." Jo, je to pravda – jak jsem již asi několikrát zmínil, jsem naprosto neschopný po sobě najít chybu v psaném textu. Kromě tradičních překlepů a nedoklepů se to týká hlavně případů tzv. ztráty kontinuity myšlenky – často způsobené přerušením psaní -, momentů, kdy původně něco píšu normálně v první či třetí osobě (tedy asi činný rod, že? :-)) – a po pauze se rozhodnu, že lepší by to bylo v rodě trpném, všechno přepíšu, ale u jednoho slova na to zapomenu – a to tam zůstane jako relikt :-) Relikt, který nezaujatý čtenář objeví na první dobrou, protože to hrozně bije do očí... ale ne do mých. Do mých očí to udeří jedině v případě, kdy si teď v hospodě pro sebe ilustruji svůj, ehm, autorský, výtisk... a po těch cca dvou letech si některé Myšlenky při tom znovu čtu – a jen čumím, kolik různých chyb jsem tam nechal – a to jsem se fakt snažil před tiskem to všechno poctivě projít a přečíst a opravit :-) Ty chyby jsou mi líto, ale vzhledem k tomu, že jsem starý, roztěkaný a hloupý, tak s tím nic nenadělám... a co je hlavní, to psaní není mým zaměstnáním a neživí mě, že? Takže víc než moje chyby mě děsí chyby, které se víc a víc objevují na internetových portálech, velmi zhusta (na můj vkus) i v titulcích. Možná mě to ve skutečnosti neděsí, ale spíš znervózňuje – je jedno, jestli ty titulky a plytké články o ničem píše znuděný copywriter nebo nějaká začínající UI, pořád si tak nějak myslím, že ty "velké" portály typu Seznam, iDnes či Centrum snad mají nějaký aparát, který na tyhle věci dohlíží – nějaké redaktory, nadredaktory, finální kontrolory nebo tak něco... Zejména i/y hrubky způsobené jistou neshodou podmětu s přísudkem jsou fakt děs – děs o to větší, že je to často v titulku, který má tak čtyři slova. Sice by se asi dal použít argument, že mnoho standardních konzumentů těchto polobulvárních textů takové chyby ani nevnímá, mně to však přijde hrozné... a skoro horší než debilní obsah dotyčných článků. Každý portál asi nemůže mít Jonaha Jamesona nebo zejména šéfredaktora Daily Planet (tý jo, mi fakt vypadlo, že se jmenuje Perry White, díky Wiki :-)), v tom množství produkovaných textů na web by to asi jeden člověk nezvládl... ale alespoň ty titulky by snad někdo kontrolovat mohl, ne? Druhá velká redaktorská (redakční, redigovací... je to jedno :-) závada je překlad – zejména překlad pomocí někoho nebo něčeho, co nezná kontext a neumí reálie – ani cizí, ani naše. Jasně, plýtvat kvalitním překladatelem na clickbaitový článek o matně viditelných bradavkách nějaké pseudocelebrity je určitě ekonomicky nevýhodné, ale podivné bludy se objevují i ve věcných, technických článcích a reportážích... člověk nemusí chodit daleko, stačí použít hezký příklad "warship vs battleship" a vzpomenout na občas až groteskní formy překladu do češtiny v kontextu popisovaných věcí a dějů. Tam to není ani tak o jazykové kvalitě překladu ale o jeho následném posouzení zdravým rozumem. Hodně lidí v poslední době popisuje, jak překladatelská UI je už tak dobrá, že bere práci překladatelům... do jisté míry chápu, že se tak děje u obchodní korespondence nebo u překladu manuálů k pračkám, ale u překladů něčeho, co se dotýká reálií (o beletrii nemluvě), mi použití UI přijde zhovadilé... a mnoho vypovídá nejen o vydavatelích textů, ale bohužel také o jejich publiku a cílové skupině :-/

21.1.2026 Jídelní rozvrh
Moje stravovací návyky jsou poměrně různorodé – a pro některé jídelní doktrínisty hrubě neakceptovatelné. Kromě mé známé, a mezi známými často propírané, vybíravosti (já tedy ovšem raději používám označení "jím, co mi chutná") a toho, že v jídle nemám ideologii založenou na odpírání si nějakého druhu jídla z nějakého populárního důvodu (většinu masa i zeleniny nemám rád stejně intenzivně :-)), tak často irituji různé známé a kolegy tím, že rád jím ráno normální teplé jídlo. Momenty, kdy si ráno v půl osmé v práci v mikrovlnce ohřívám bramborové knedlíky nebo brambory s kuřetem, přinášejí velmi různorodé reakce... od lidí, kteří nechápou, jak je super se k snídani normálně najíst :-) S láskou vzpomínám na dobu, kdy jsem okolo roku 2000 na nejmenovaném ministerstvu – a to mělo v suterénu obří kantýnu (tehdy ještě provozovanou přímo ministerstvem a nikoliv dodavatelskou firmou), a je třeba také připomenout, že v té době se běžně v kancelářích kouřilo (i když už to možná bylo oficiálně pár let zakázané), kde kuchařky vařily již od rána..., a já si každý den ráno koupil smažák s tatarkou a hezky jsem ho okamžitě spapal! A jak jsem býval zpruzen, když některý den byl v nabídce smažák z uzeného eidamu, který nejím! :-P Obdobně nevidím nic špatného na tom, když si člověk jí několik dní za sebou stejné jídlo – když si uvařím něco hodně dobrého (např. domácí nudle nebo zmíněné kuře s bramborovou kaší), tak si toho uvařím vždy hodně... a pak to prostě jím třeba tři dny... a zase se mi někteří lidé pošklebují, obrací oči v sloup, nechápou... evidentně nejsou schopni si uvědomit, že to jím proto, že to jídlo je dobré, chutná mi, mám ho rád... Jo, a taky rád piju teplé mléko s cukrem nebo medem, kdykoliv!!! :-)

14.1.2026 Noshledi
Jak jsem již mnohokrát zmínil, do jisté míry závidím lidem, kteří něčemu stoprocentně věří – nějakému náboženství, straně, světonázoru, vůdci. Takoví lidé mají život úplně jednoduchý, protože jasně vědí, co je správné, co je hrozba a co si mají myslet, nepochybují... a díky tomu v podstatě nemají v životě problémy. Historie nás učí, že když tupý dav adoptuje nějakou doktrínu, tak to funguje... od různých náboženských džihádů proti jiným náboženstvím (zdravíme křižácké války), proti různým větvím vlastního náboženství (ať nejdeme tak daleko, tak ten spor o následovníky Mohameda), nacionalismy či regionalismy... až po různé teorie nadřazenosti (jasně, Hitler) či toho, jak zařídíme, že se všichni budou mít dobře (bolševické svině)... a ve výsledku jde stejně na všechno z toho použít Jethro Gibbse a jeho "sleduj peníze" (a touhu jednotlivce po moci). Historicky je to taky o tom, jak se šířily informace, když máte jen nějakého charismatického mluvčího – a nemáte jiný zdroj informací než noviny, které on vlastní (nebo Knihu, kterou vám on vykládá, protože vy neumíte číst), tak je to jasné... podlehne a uvěří kdekdo. Je ale až zarážející, že se tak děje i v současné době, kdy jsou informační kanály neobyčejně rozmanité, kdy většina lidí je gramotných – asi jsou fakt lidé blbí a pohodlní, že si všechno nechají předžvýkat a nepřemýšlí... A všechna přecházející slova jsou jen úvodem k úvaze nad tím, co se asi děje v hlavách noshledů těch největších vůdců a diktátorů, když stojí okolo jejich křesla či trůnu a musí poslouchat ty příšerné lži a píčoviny, které ti lidé melou. Nemusíme chodit daleko – senilní oranžová věc často úplně blábolí (a teď neposuzuji ekonomické dopady ekonomických opatření či zahraniční politiku), teď myslím ty čiré nesmysly – od blábolení o lepších genech, přes totální komolení názvů států a jejich umísťování na místa, kde nejsou (OK, to je pro představitele země svobody a domova zmatených poměrně tradiční :-)) , až po popisování zbraní, které neexistují nebo se v realitě jmenují jinak, nebo po ty zcela nekonzistentní věty matlající dohromady páté přes deváté na sociální síti, která má PRAVDU... opravdu touha být na výsluní a u zdroje moci je tak silná, že ty hovadiny nevnímají (nemůžou být přece všichni až tak úplně hloupí)? Přijde alespoň někdo z nich večer domů a sedne si na gauč v depresi nad tím, jaký strašný slabomyslnosti jeho šéf mele? A znovu opakuji, neřeším to, jestli mají špatné svědomí z toho, že se podílejí na něčem špatném, teď mluvím jen o čistém poslechu lunatického blábolení ...

7.1.2026 Zima na hlavu
Je zima, na poměry posledních let je docela velká zima... sice poměrně bez srážek, což je vzhledem k dlouhodobě nízké hladině podzemních vod v naší zemi poměrně škoda, ale záporné teploty už trvají několik dní – a tím mi vznikl kulichový problém! Problém oblíbeného typu "co si vzít na sebe" :-) V době, kdy je normální podzimní počasí – nebo nenormální zimní –, tj. teploty okolo nuly nebo těsně nad, tak nosím své standardní kulichy. Buď bambulový Metalshop s vločkami a lebkami anebo červený tetovacího studia Panter. Střídám je podle nálady a také podle toho, jestli ten den mám sluchátka do uší (lze vzít oba) nebo jestli mám velká sluchátka přes hlavu (bezbambulový kulich). V případě větší zimy je ovšem potřeba nasadit teplejší kalibr... a že mám z čeho vybírat! První volbou bývá odporně konvenční Kama lyžařský kulich s debilním černobílým severským vzorem, který se díky barevné kombinaci hrozně špiní, který je velmi příjemný a má hebkou podšívku :-) Druhou volbou je pak kulich GoGo s tykadly, který je úplně boží, fleecový, vypadám v něm báječně... a jeho nejvýznačnějším rysem je to, že, jak jsem si právě uvědomil, je mu letos 30 let... a tím pádem je starší než mnoho mých kolegů v práci!!! V tomto kontextu je zajímavé si přestavit, že bych třeba jako dítě měl nějakou 30 let starou pokrývku hlavy – to by byla nějaká bolševická bekovka, ušanka nebo papacha z padesátých let a opravdu by se v ní nedalo chodit mezi lidi... zatímco tykadlový kulich je i v současné době zcela OK :-) Pokud se ochladí ještě více, míněno, že opravdu hodně mrzne, tak mám připraven největší kalibr – úžasného kulicha ušankovitého typu – je z pravé vlny a je navíc reklamou na Nuka Colu z Falloutu (a je v něm takové vedro, že opravdu nejde nosit při teplotách nad mínus deset stupňů :-)). Na závěr bych rád ještě poznamenal, že mnoho lidí říká kulichům čepice... to je blbost, jsou to všechno kulichy!!! :-D

30.12.2025 Zúčtování s rokem 2025
Tak a je to tady... ostuda, vyloženě ostuda... od jejíhož plného vypuknutí mě zachraňuje jen to, že neumím vyčíslit, kolik nových knih jsem si za rok pořídil – tj. jestli je saldo kladné či záporné :-) Hlavní aspekt ostudy spočívá v tom, že jsem za rok 2025 přečetl jen 36 knížek :-/ Tak nějak jsem asi původně doufal, že to letos alespoň vyrovnám s počtem týdnů v roce... no, selhal jsem... Mírnou útěchou může být fakt, že k tomu mám ještě nejméně 40 časopisů, z nichž většina obsahuje poměrně hodně textu (zejména Letectví a kosmonautika a ATM)... to je ovšem útěcha jediná. Příčiny selhání jsou dvě. První jsou brýle... ano, brýle na čtení sice výborně kompenzují zhoršení zraku, manipulace s nimi v prostředcích městské hromadné dopravy ovšem hrubě narušuje chuť ke čtení – zejména v krátkých cestovních úsecích nebo za jízdy ve stoje (s nasazenými čtecími brýlemi fakt nevidím nic okolo sebe). Druhá příčina je, ehm, no... za zmíněné brýle nemůžu, to je prostě stáří... ale za mobilní hraní, za to si můžu prostě sám. Závislost na hrách v kombinaci s tím, že při vhodně dál natažených rukou od obličeje na to brýle nepotřebuji, je velmi obtížně porazitelná! :-P
Z těch 36 letošních knih bylo 20 v češtině a 16 v angličtině – mám dojem, že po mnoha letech se to vychýlilo ve prospěch mateřštiny – hodně za to může nakladatelství Mystery Press, protože ve výčtu je 6 Maříků a 3 Šlechtové :-) Opět nezklamal komiksový Mignolaverse – 6 nových knih (plus páně Mignolovo dvě úžasná grafická portfolia, která tedy do přečtených knih nepočítám, bo je to čisté umění bez textu). Non-fiction knihy zabraly pětinu přečtených svazků, přičemž je třeba vypíchnout Lend and Lease 1941 – 1945 od Alexeje I. Kondratěnka (kniha, která určitě v Rusku nikdy nevyjde, protože by nabourávala narativ o jejich úžasném, samostatném vítězství ve Velké vlastenecké válce (o 2. světové tam nemá cenu mluvit, že Molotove a Ribbentrope :-/)) a také knihu, která i v tento moment stoupá žebříčkem knih, které jsem četl nejdelší dobu - Carrying the Fire od astronauta Michaela Collinse (hlavně díky malému fontu a velkému podílu technické angličtiny... ale už jsem ve dvou třetinách :-)) Obecně se také dá říci, že letos jsem přečetl více normálních (haha) knih než komiksů... a podobně obecně se dá říci, že když jsem o Vánocích přerovnával a uklízel Hromadu nepřečtených (a tím jsme zpět u v úvodu zmíněného nejistého salda), tak jsem se začal bát, jestli Hromada náhodou již není trojciferná :-O
Pokud mám vyhodnocení roku 2025 posunout ještě do jiných oborů, tak se musím pochválit za počet absolvovaných koncertů (převážně kapel, kde hrají nějací známí a kamarádi), který je s jistotou někde okolo 20 možná 30 kusů. Pochválit se musím také za omezení nekontrolovaného nakupování hudebních CD – i když tam je to hodně dané tím, že už toho tolik pro mne zajímavého prostě neyvychází. Za co se naopak nepochválím, to jsou filmy/seriály... hromada neviděných DVD je stále stejně velká a ze seriálů se mi nepodařilo dokoukat ani výborný a zábavný KAOS (ne, že bych viděl alespoň kus něčeho jiného :-D) Nijak zvlášť jsem se také nepohnul ani v herním světě. Na Playstation je to vlastně jen Fortnite – s občasnými chvílemi u Gran Turismo 7 nebo World of Warships (o tom, jak hodně je zaprášená ještě nerozbalená krabička s Horizon: Forbidden West, se odmítám bavit :-)), na přenosných zařízení zůstávají stálicemi Hearthstone a Marvel Snap s tím, že jsem mírně oživil vztah k frustrujícímu Pixel Dungeonu a k Fallout: Shelteru.
A tímto s rokem 2025 končím, osobní nebo nějaké globální přání zůstavájí stejná – ať lidi víc čtou a dělají si vlastní názor díky srovnávání různých zdrojů informací (a ať aspoň tu a tam někomu dojde, že lajky na sociálních sítích neznamenají, že to není vylhaný blábol); ať blbci se nekřížej mezi sebou (aby nám tu nevznikla superrasa megaignorantů); ať mezi představiteli (volenými i diktátorskými) států je co nejméně egomaniaků, senilů a vůbec zlých lidí (haha, to je opravdu nerealistické přání); ať dojde k nějaké technologické změně na poli energetiky a materiálů (a ať se ty změny nestanou předmětem komerčního zisku za každou cenu – opět nerealistické přání); ať se něco hrozného stane všem pokryteckým evangelistům/organizovaným nábožencům bez ohledu na typ boha a knihy, kterou uctívají (kéž by); ať se víc používá antikoncepce (nejen v rozvojovém světě)... a ať se mi nějak zlepší domácí život (a to je supernerealistické poslední přání, ale já vím, jsou na tom lidé i hůř...). Haj hou!

24.12.2025 Zlá magie

Opětovně musím použít oblíbené: "Je to závada jen u mě nebo v celém baráku?" Dočasné mizení věcí někam odložených je totiž opravdu děsivý jev... a tak nějak nevidím důvod, proč by se to mělo dít jenom mně!!! Jakmile někam něco odložím, tak to okamžitě zmizí – a nejhorší je, že se to většinou stává u věcí, které dám na jejich dané, standardní místo. Pinzeta do šuplíku, hodinky na poličku, pouzdro s brýlemi do kapsy v batohu, šroubovák k ostatním šroubovákům, oblíbená tužka do toho hrnečku na tužky, mobil na kraj postele, kulich na věšák k ostatním kulichům... může to být cokoliv – moje náhlá selektivní slepota kombinovaná s dočasnou změnou viditelnosti onoho předmětu přináší chvíle stresu, paniky, zmateného prohledávání očekávaného místa výskytu – následované rezignací, pak dalším zmateným hledáním a prohlížením míst již zkontrolovaných... a pak... po uplynutí několika časových jednotek se dotyčný předmět v poklidu objeví... a já jsem o pár šedivých vlasů bohatší (nebo o pár vytrhaných vlasů chudší) a moje naděje dožití v daném věku je zase o pár měsíců kratší (což je ve skutečnosti asi dobře :-P). Asi by bylo příliš odvážné chtít, aby se výše popsanému jevu začal věnovat nějaký vědní nebo vysokoškolský obor... na druhou stranu, když máme různé školy věnující se gender studies - které se místo rovnoprávnosti pohlaví v práci, životě a společnosti zabývají vymýšlením genderů a jiných mediálních pí.. kslovin -, tak proč by nemohlo být samostatnou vědou něco, co by se evidentně dotýkalo kvantové fyziky, magie a i samotné podstaty bytí!!!!

17.12. 2025 Ztráta smyslu pro humor
Čím se baví a čemu se smějí současní politici a jiní významní lidé... když to tak pozoruju, tak evidentně ničemu. Respektive ničemu vtipnému. Zcela nepochybně se smějí smůle či neštěstí svých "protivníků" (jak hezky ukazuje oranžový tzv. boyking), někteří se možná dokážou smát při něčem směšném – třeba fyzickému nebo fekálnímu humoru v televizi -, jenže co je směšné, nemusí být současně vtipné, že? Přijde mi, že se v posledních letech vytrácí nejen schopnost ocenit, posoudit a užít si vtip či vtipnou situaci (uznávám, že Monty Pythoni jsou pro mnoho lidí až příliš, ale inteligentního humoru je přece spousta) a že je nahrazena jen schopností být uražen z každé kraviny, která se mi nelíbí nebo ji nejsem pochopit – a to platí i pro běžné lidi, nejen pro osoby posedlé mocí a vlastní osobou. V první moment bych z toho měl tendenci vinit internet a sociální sítě, které se soustředí na podávání informací fakt zjednodušenou formou (a současně umožňují každému debilovi komentovat cokoliv, i když o tom ví houby), ale ne, tak to asi nebude – i internet přináší, a hlavně zprostředkovává, tuny opravdu vtipných a inteligentních věcí z minulosti a současnosti, stačí jen použít mozek a zdravý rozum. Na vině asi bude... no fakt nevím... že lidé málo čtou? Že na sociálních sítích převažují omezenci a placené posty našich elit? Že se (moje oblíbená teorie, u které se bojím, že je pravdivá) mezi sebou kříží, a nejvíc potomků mají, hlavně lidé, kterým stačí chléb a hry (a to, že někdo jim říká, jaký mají mít názor a že za všechno může někdo jiný)... a kterým k životu stačí věci a zážitky, které jsou veselé a směšné, nikoliv vtipné... Hm, nemám z toho radost... a to radši ani nepřemýšlím nad schopností zasmát se sám sobě nebo nedejbože o sebereflexi či o schopnosti srovnat se s tím, že si ze mne někdo dělá legraci... to jsou věci, které už skoro nikdo ve veřejném prostoru neovládá a raději místo toho provozuje agresi... a to se pak přenáší i do normálních životů zdánlivě obyčejných lidí :-/

10.12.2025 Korporátní logika
Každá banka, mobilní operátor a asi i jiný korporát evidentně mají hypertrofované oddělení kvality/klientské péče/marketingu, které vykazují činnost tím, že otravují klienty (a možná i vlastní zaměstnance) různými dotazníky spokojenosti, zpětnou vazbou a dalšími kravinami. Kromě toho, že pochybuji, že to má nějaký efekt a že mě to jen otravuje, tak je tato urputná snaha o sebeprezentaci zájmu o zákazníka v naprostém rozporu s realitou fungování jejich klientských aplikací – zejména v případech, kdy jim něco nefunguje. V momentě, kdy by normálnímu člověku stačila prostá informace, že je nějaká technická závada, že se na ní pracuje a že mám prostě chvíli počkat, tak korporát mlčí a zatlouká... přitom by stačila jen krátká noticka na webu. Vrcholem pak je, když progresivní, dobře placení manageři vymyslí, že klientský portál bude mít chat vedený chatbotem (honosně nazvaným "virtuálním asistent(ka), s lidským jménem – někdo za to určitě dostal hezké prémie)... a ten v případě dotazu na výpadek služeb jen dokola omílá (protože to fakt není žádná UI), aby si klient zkontroloval svoje zařízení a připojení... a není schopen kápnout božskou ani předat komunikaci na lidského operátora (kterých se asi v rámci maximalizace zisku asi stejně zbavili).
Mentálně podobné, a z mého hlediska ještě více blbé, je to lákání nových zákazníků na různé výhody, slevy a peněžní bonus, které jde v ruku v ruce s tím, že stávajícím klientům – tj. těm, kteří je celé roky živí – se nenabídne nic, protože ten póvl už jim přece platí a není třeba se mu nijak podbízet... Nějaká kultura vzájemných vztahů asi zahynula v době, kdy první generace podnikatelů v polovině minulého století začala stárnout a podniky a firmy předávat nástupcům... nebo prodávat "investorům". Nějak mi přijde, že všechny ty uto(dysto)pické představy o budoucích zaibatsu, co nahradí jednotlivé národní státy, jsou zcela mimo, protože chamtivost a omezenost našich korporátů to prostě neumožní... nebo neumožní ve formě se zdáním svobodného života jednotlivce...

3.12.2025 (Nad)kritické množství

Jako celoživotní fanoušek scifi literatury jsem se již mnohokrát setkal s různými umělými inteligencemi. Nemusí jít vždy nutně o Skynet snažící se zničit lidstvo – máme tady různé UI v Asimovových robotech, lidstvu "sloužící" samostatně myslící entity ve vesmíru Neala Ashera... v podstatě každá správná scifi z daleké budoucnosti má nějakou formu vyvinutých "počítačů" a je jen na autorech, nakolik jsou tyto mozky limitované nějakými pravidly či zda jsou opravdu nezávislé a samostatné. Máme tady taky různé typy UI – od inteligencí typu a velikosti "mozek", tj. samostatně fungující malé jednotky vsazené třeba do humanoidního robota nebo konzole počítače až po různé globální sítě typu právě zmíněný Skynet – a právě ty mohly vzniknou třeba postupným propojováním dalších ších a dalších počítačů, až jejich kapacita překročila nějakou kritickou mez... a celý ten komplex tak nějak samovolně "nabyl vědomí" a začal se nějak chovat. Jestli je zrovna varianta se vznikem/samovolnou evolucí úlové či síťové mysli realistická, těžko říct... možná kdyby se propojily ty různé jednotlivé samoučící systémy (které fakt nejsou v současné době skutečnou UI ve smyslu míti samostatné vědomí a býti tou tzv. AGI – artificial general intelligence),tak třeba něco vznikne, jednou, někdy... Vše výše zmíněné jsou věci, které vznikají uměle - díky vědě, technologii, touze lidí ulehčit si práci – a které jsou závislé na nějakém primárním naprogramování, které se může nebo nemusí zvrhnout. To všechno už běží a nějak to dopadne... na světě se asi dějí horší věci a procesy, které ohrožují fungování naší společnosti či lidstva jako takového. Já mám ovšem další, jinou obavu z něčeho, co je spíše v jakési esoterické rovině - a je to tedy, upřímně doufám, také doufám čistá scifi. Říkám si, že když jsou teď skoro všichni lidé na Zemi propojeni různými sociálními sítěmi a díky tomu se blbci mohou ve svých stupidních názorech podporovat na neomezené vzdálenosti bez ohledu na národnost, víru či ekonomické postavení – nehrozí, že naše planeta dosáhne jakéhosi nadkritického množství blbých myslí? Nedojde k nekontrolovanému šíření na globální úrovni a nevznikne tak nějaká netechnologická celoplanetární blbosféra? Úplná negace inteligence v nejširším slova smyslu? Tato hrozba asi není v médiích dostatečně uvažovaná... sakra, není to tím pádem už nějaká konspirace??? Blbosféra to už tady možná začíná řídit...

26.11.2025 Hospoda
Rád chodím do hospod, nemám to sice tolik času, kolik bych chtěl (a peněz... a díky tomu ze mě není alkoholik), ale rád si sednu na pivo klidně i sám – a čtu si nebo hraju něco na mobilu (není to tedy něco, je to buď Hearthstone nebo Marvel Snap nebo Pixel Dungeon :-)). Jednou z vlastností hospod je, že tam lidé mluví... a že mluví nahlas... a že velmi často vyjadřují svoje názory na různé věci. Ty názory jsou často radikální, nekorektní, ujeté, divné... nebo jen vypatlané... často jsou také zcela k věci a překvapivě plné znalostí. Úroveň prezentace je pak samozřejmě závislá na dvou základních faktorech – osobnosti mluvčího a na objemu požitého lihu. A tím se dostáváme k Facebooku... Facebook je vlastně také taková hospoda... každý si tam povídá, co chce, všichni okolo to slyší a mohou případně reagovat – slovně, nebo třeba odchodem na cigáro na zahrádku... nebo tím, že přestanou sledovat profil, kde někdo líčí věci, které je nezajímají či jim názorově nekonvenují. Facebook (nezapomínejme, že to není nějaká veřejná služba, ale komerční, soukromě vlastněný produkt – tj. něco jako ta zmíněné hospoda) má i svého hospodského, který vám občas podsouvá zboží, které vás nezajímá... anebo který vás přestane obsluhovat, když děláte něco, co je v rozporu s jeho představou, jak se má host chovat... nebo vás rovnou vyrazí. Kniha tváří je, bohužel, v porovnání s hospodou úplně anonymní, takže mnoho mentálně narušených jedinců neváhá komentovat (nejlépe negativně) věci, o kterých nic neví, které se jim nelíbí, které je nezajímají – místo toho, aby prostě přepli televizi na jiný program a dívali se na něco, co je baví – a otravují život všem okolo. Ani negativní, někdy asi až vulgární komentáře nejsou podle mě nejhorší... nejhorší vlastností Facebooku je to, že umožnil rozvoj anonymního bonzáctví! Napsals něco, co není dost politicky korektní – nahlásím tě; je v tvém postu kousek nahého těla – nahlásím tě; dovolil sis odpovědět na můj útočný post na tvém profilu – nahlásím tě! Je úplně jedno, jestli tak činí fanoušci tzv. woke (oblíbené I hate racists so I'm guilty too), bigotní věřící (kteří přitom v historii prohlížeče mají nepochybně hlavně hledání análního sexu) nebo jen idioti, kteří mají potřebu škodit – tohle je prostě to nejhorší... a v našich podmínkách to hezky navazuje na to rozvinuté malé české udavačství za bolševika... No, raději zpátky do hospody – chtěl bych vidět tyto bonzáčky, jak fyzicky jdou za vykřikujícím opilcem Vencou a ptají se ho, kde pracuje, aby tam pak mohli jít nahlásit (nebo poslat anonymní dopis), že dotyčný pán má názory neslučitelné s morálkou... (a to dotyčný opilec má nepochybně názory neslučitelné s kdečím, i za střízliva :-)) Blbé je, že naši malí domácí práskači se okamžitě a radostně stanou velkými práskači, pokud se nám tu politický systém přehoupne do nějaké totality... a je jedno, jestli ultralevé nebo ultrapravé, každá totalita potřebuje vyvinutý represivní byrokratický aparát – a k němu co nejvíce spolupracujících obyčejných lidí... a pak tu mlčící část... no, snad se toho nedožiju! BTW – pokud tady teď někteří politici či veřejně činné osoby zvesela proklamují, že tu máme totalitu a cenzuru EU, zelenou, nevímjakou – tak pěkným důkazem toho, že tu totalitu zatím nemáme, je právě to, že zrovna oni mohou tyto své názory šířit, aniž by byli šoupnuti do gulagu. Je to takový paradox, že? :-)

19.11.2025 Mají prsty klouby?

Jak bez složitého googlení a hledání latinských názvů v učebnicích anatomie laicky popsat klouby u prstů na ruce (myslím normální, tříčlánkové prsty, nikoliv palec)? Ehm… ten hlavní kloub, tj. kloub kde se prst napojuje na hlavní část ruky… ten zbytečný kloub, ten nejvíc na konci, který je potřeba jen na hlavní ruce hráče bowlingu, pokud hraje excentricky a/nebo používá gripy :-)... a pak zbývá ten kloub, o kterém chci psát, můžeme mu říkat "prostřední"... já mu ovšem říkám "kritické místo"!!!
Na lidském těle je spousta míst a částí, které jsou ve skoro trvalé permanenci, co se týče fyzického kontaktu s vnějším prostředím – chodidla, hýžďové svaly, bříška prstů, dlaně. Kdykoliv se jim přihodí nějaká újma typu odřenina, popálenina či jiná otevřená rána, tak se hrozně špatně hojí, protože nemají chvilku klidu. Jo, chodidla či dlaně... houby... ze všeho je nejhorší zmíněný kritický kloub, seshora. Člověk (míněno: já) si ani neuvědomuje, jak často se hřbetem prstů o něco opírám – při manipulaci s dveřmi všeho druhu, se zásuvkami, při běžných činnostech v kuchyni, při oblékání, při zavazování bot, při hledání věcí v batohu, při stříhání nůžkami... při většině manuálních prací ten prstovej backhand nějak použiju – týká se to hlavně prostředníčku a prsteníčku – a i v momentech, kdy paradoxně palcem a ukazováčkem něco svírám. Moje současná ztráta cca 4 milimetrů čtverečních kůže z prostředníčku na pravé ruce je toho jasným důkazem! Při přesunování velkého šutru na zahradě jsem si, zcela nevědomky, odrbnul kus kůže (která, podobně jako na lokti je z kůží šourku) a po zastavení poměrně slušného krvácení mám teď nehojící se mokvající ránu, která i přes vrstvu masti, gázy a náplasti dostává co chvíli přímý zásah při vykonávání některé z výše naznačených každodenních činností… o koupání prstu při mytí nádobí ani nemluvě… tady ani pověstný HemaGel nestačí :-P
Jediné, co mi zbývá, je čekat, že v noci se to vždy trochu zlepší… a pak to v nějakej moment nemilosrdně zaplácnu chirurgickou zelení... 

A tedy pravda je, že mokvající odřené dlaně po pádu na kole na asfalt se mi tehdy v probíhající antukové sezóně hojily fakt dloooooouho! :-)

12.11. 2025 Stárnutí - moje

Jak postupně stárnu, a současně mám nechtěný a nevyžádaný každodenní kontakt s postupující stařeckou paranoiou a senilitou, tak se postupně vyvíjí můj názor na to, jak bych chtěl prožít své skutečné stáří já. Pokud se ho dožiju. Nejde ani tak o to, jestli to bude ve fyzickém zdraví – to prostě neovlivním... ortopedický rozklad mám už teď - a nějaká příhoda, nehoda, rakovina či jiná interní legrace prostě může přijít zcela náhodně. Jde o duševní funkce a o to, jak poznat ten správný moment, kdy je přesun do domu s pečovatelskou službou nutností – nejen s ohledem na pohodu mého života, ale zejména s ohledem na to, abych svou nefunkčností nesmyslně a zbytečně nepřetěžoval životy svých příbuzných a známých (i kdyby sebevíc masochisticky toužili trávit svůj volný čas péčí o mne). Určení takového momentu je poměrně problematické. Stanovit nějaké konkrétní datum nebo dožití se nějakého věku nejde. Nějaké exaktní měření fungování mozku asi nepřinese jasný výsledek – IQ test schopnost běžného fungován starého člověka v realitě také neposoudí. Vnímat názor lidí okolo je sice možné, ale nezaručí to, že ho budu akceptovat. Je to fakt těžké... ale já jsem našel řešení! Samozřejmě není dokonalé, ale řekl bych, že je jediné realistické... s mírnou pomocí zvenčí, tj. za pomoci nějakého mnoho let předem připraveného a mnou závazně podepsaného právního dokumentu (a jeho vykonavatele), bude povinný přesun do domova pro seniory stanoven na chvíli, kdy si nedokážu sám naplnit dávkovač léků pro další týden! A je to... je jedno, jestli kvůli třesu a špatné koordinaci nebo kvůli tomu, že nebudu schopen určit, které prášky kam patří... prostě to tak bude!!! Jedinou další možností je pak samozřejmě ta vyzkoušená a celé generace výborně fungující - prostě pohodově zesenilnět, tím pádem nebýt schopen poznat, že jsem zesenilněl... a tím pádem v naprosté pohodě (se stařeckou paranoiou) dožívat v péči svého okolí, které nebude mít jinou možnost než se o mě starat, ha!

5.11.2025 Fašisté v Česku

Dříve jsem se již jednou zamýšlel nad tím, jak naši komunisté, kromě toho, že jsou svině, jsou vlastně i špatní komunisté – protože se hlásí k současnému Rusku... které s komunistickými/socialistickými/levicovými idejemi nemá vůbec nic společného, je to normální pravicová diktatura s oligarchy, pracující lid a vlastní obyvatelstvo jsou jí úplně ukradení... a tím pádem by to měl být ideový nepřítel jakéhokoliv skutečného komunisty. Podobné, jen asi ještě divnější, je to s těmi našimi různými nacisty... míněno těmi, co hajlují, obdivují Hitlera a jeho režim... to jsou podle mě ještě větší idioti - všechny varianty, co vidím, jsou úplně vypatlané... Pokud jste Čech (nebo předstíráte, že jste Čech), tak byste tyto věci měl brát jako čiré zlo, protože kdyby tu vládli třeťoříšoví nacisté, tak byste byl nakonec pravděpodobně v lágru, mrtvý, vyhubený... anebo, a to je snad ještě horší, počítáte s tím, že byste s nimi radostně kolaboroval a měl za cíl vyvraždit vlastní národ. Třetí varianta je, že jste nějaký potomek sudetských Němců a vzpomněl jste si, jak předkové radostně vítali Vůdce... a pak se koukali, jak likviduje neárijce... a ta tedy taky moc nekoreluje s variantou, jsem Čech, že?
Buďte radši standardním nacionalistou – ve smyslu "my jsme nejlepší, vše cizí je špatně" – to je takový normál, byť občas vede k jistému přeceňování schopností vlastního národa
:-). Nebo buďme běžnými rasisty (a/nebo xenofoby) – to je také poměrně akceptovatené, protože každý z nás je trochu rasista a je pochopitelné na základě vlastní životní zkušenosti tak trochu reagovat ve stylu cikáni/černoši/vietnamci/jiní/kdokoliv kradou, jsou paraziti, mlátěj lidi > měli by je (spásní Oni) všechny pozavírat... je to generalizace, možná není úplně pěkná, ale je zcela pochopitelná, když žijete někde v ghettu a dostáváte od jiné rasové/národnostní skupiny naloženo od dětství nebo když se vám do sousedství někdo takový přistěhuje a chová se jako ve své zemi, kde jsou pravidla soužití hodně odlišná od našich - to prostě není pravý rasismus ve stylu tato podřazená rasa by měla být vymýcena - stejně jako pravý rasismus není to, když někdo chce, aby se vaše dítě učilo ve škole matematiku. Jiná věc je ovšem být český fanoušek Hitlera a spol... tam je prostě všechno špatně...

29.10.2025 Kdo to vymyslel? ... a.k.a koho to napadlo?
Ještě pod vlivem výborné knihy Life on Earth od Richarda Attenborougha se musím zamyslet nad tím, koho a jak prvního napadlo uvařit vajíčko... Koho napadlo, že vajíčka ze slepic jsou jedlá, to se nějak ještě dá pochopit... padá z toho vejce, zkusím to... nebo padá z toho vejce, hm, a támhleta lasička ho žere, proč bych to taky nezkusil... a pak dostal salmonelu :-D Podobně je to s rostlinami a různými plody... zkouším, ochutnávám, zvracím/umírám, následníci vědí, čemu se vyhnout... To vaření je ovšem něco jiného... asi to bylo podle vzoru Attenboroughem popsaných makaků... někde máme teplé nebo až vroucí vývěry vody z podzemí, chodíme se tam ohřát nebo i umýt... shodou okolností s sebou máme vejce, ono spadne do vody... nějak ho vylovíme... a pak, když ho chceme normálně vysát, tak zjistíme, že je natvrdo... a že nám to chutná... a tak to zkusíme znova... pokud nám dojde souvislost... V této souvislosti je také určitě zajímavé, jak naše předky napadlo jíst třeba mušle... hm, je to něco, je to přilepené na skále, kam se dá blbě dostat, vevnitř je něco slizkého... šup s tím do pusy a delikatesa je na světě... Ve všech předchozích věcech jsem aspoň byl v podstatě v přírodě, u něčeho, co je dostupné v syrové podobě... co ale třeba mouka? Hm, ta divná tráva má nějaký zrno, když ho budu nějak dlouho drtit a žmoulat, tak se z něj stane bílej prášek... no... a ten půjde použít na placky a něco jako těsto... tý jo!!! A nakonec jsem si nechal to nejpodivnější – jak mohl někdo přijít na trojobal??? Se někdo chystal dělat si maso na pánvi... a náhodou měl zrovna vedle na miskách mouku, vajíčko a, jejda, strouhanku... a omylem mu do toho to maso upadlo ve správném pořadí??? Záhada hodná pozornosti konspiračních teoretizátorů!!! :-)

22.10.2025 Zachraňuji svět jak ho známe

Kolik lidí si může objektivně říci, že trvale (a dobrovolně, bez nároku na odměnu) dělá něco prospěšného pro svou obec, komunitu, společnost. Ve skutečnosti asi moc ne – mnozí lidé věří a jsou si jisti, že něco prospěšného dělají, ale ve skutečnosti je to jen jejich pokřivená představa, aby se mohli vytahovat (mediální osobnosti), aby tím maskovali své zločiny (politici), aby si ospravedlnili, že vlastně jen kradou (investoři a bankovní manažeři)... a pak jsem tady třeba já, ten kdo opravdu něco prospěšného dělá. Abych to více konkretizoval... já jezdím, jakmile to situace jen trochu umožňuje, na levé straně jezdících schodů v metru!!! Uvědomme si, jak to obvykle v podzemní dráze vypadá – pokud není na schodech nějaká mnohočetná turistická výprava, tak všichni cestující stojí po jednom v pravé části eskalátoru... a v levé jen občas jde či běží nějaký spěchálek, popřípadě šílenec (pokud jde o schody jedoucí směrem nahoru, nejlépe na trase A). A když cestující celé ty roky většinově stojí na pravé straně, tak evidentně ničí ty schody jednostrannou zátěží... je to jak ta pověstná kapající voda, co dělá díru do kamene! A já, protože jsem si v předchozí větě uvedeného vědom, poctivě čekám, až zmizí běhači a chodiči, a jdu si stoupnout doleva a dělat tak protizávaží... a prodloužit tak životní cyklus před opravou. To, že tím navíc i zvyšuji přepravní kapacitu eskalátoru, to je milý bonus navíc. Doufám, že v konání takto zásadně prospěšných věcí nejsem sám, že i někteří moji známí se nějak snaží přispět k tomu, aby byl svět lepší!!!

15.10.2025 Zkratky
Každý to zná – pravoúhlý systém chodníků vede k vyšlapávání zkratek v trávníku. Platí o zejména v místech, kde se historicky nachází, nebo se naopak po změně podmínek – třeba umístění autobusové zastávky – vyvinul, nějaký hlavní směr pohybu pěšáků. Takto máme nedaleko místa mého bydliště třeba krátkou spojku přes jen cca 4 metry široký zelený pás oddělující dva silniční pruhy – člověku zkracuje cestu nejméně o úžasných dvacet metrů... a je tam, co pamatuji, tj. nejmíň 50 let. I já jsem jejím příležitostným udržovatelem. Vinen :-) Současně ovšem musím přidat, že tato pěšinka je jediná, kterou používám... protože jinak mi to přijde zbytečné. Ano, pokud mi hrozí, že mi ujede tramvaj nebo bus a já současně někam spěchám (a další jede za dvacet minut) tak nemám nejmenší zábrany přeběhnout kus parku tzv. hičmo (i s rizikem našlápnutí něčeho, k čemu se vztahuje oblíbený verš od Kyle Gass Bandu "you don't smell the shit until you step in it" :-)) - to jsou ale jen výjimečné, nouzové situace – jinak už velmi mnoho let nemám nejmenší nutkání chodit vyšlapanými zkratkami jako většina spoluobčanů, nějak mi to přijde zbytečné, těch ušetřených pár vteřin nic nepřinese. Dobře si ovšem uvědomuji, že technicky je to vlastně prázdné gesto, neboť většina těch cestiček je vydupaná generacemi tak, že by trvalo několik let, než by tam zase něco vyrašilo – to i asfalt proroste trávou rychleji :-) Takže všechny předchozí řádky byly jen takový divný, můj virtue signalling :-D Co však nechápu a nedělám nikdy (a přijde mi to až kriminální) je řezání rohů... to je naprosto nesmyslné sešlapávání zeleně bez efektu a všichni, co to dělají si zaslouží artrózu nejvyššího stupně!!!!

8.10.2025 Jak mačkáte vypínací tlačítko?
Vypínače jsou různých typů a druhů (proč tomu neříkáme "zapínače", to je jiná otázka). Jsou na zdech, na různých přístrojích, kuchyňském vybavení, v autech, kdekoliv. Kolébkové, čudlíkové, v podobě přepínačů – zcela nepochybuji, že je na to celá nomenklatura, kterou ovládají prodavači v hobbymarketech a kterou odmítám googlovat :-) Klasické vypínače i switche jsou, co se týče obsluhy, zcela v pohodě – pokud člověk není cholerické pako a nepoužívá nadbytečnou sílu a úder. Problém vidím v tlačítkách, které pro nějaký úkon vyžadují tzv. delší stisk – typicky zapínací čudlík na mobilu nebo tabletu, klávesa, kterou resetuji počítač, přepínač módu svícení na lampičce... všechna tato tlačítka mají ten kontakt pod sebou stejný, zůstává stejně citlivý jak pro dlouhé přidržení, tak pro krátký klik... ale já to stejně při tom dlouhém držím a mačkám silou, jako by na tom záležel můj život. Evidentně je to způsobeno nesmyslnou mentální akrobacií ne nepodobnou opakovanému, epileptickému mačkání tlačítka na přechodu pro chodce v zájmu urychlení příchodu zeleného panáčka (tam to tedy ve skutečnosti funguje, jak všichni dobře víme :-D), kdy si asi moje: podvědomí, ruka, prst, oči, mozek z nějakého důvodu myslí, že větší použitá síla znamená lepší a rychlejší zafungování požadované fungce :-D (já vím, s to s tou funkcí je trochu laciné, ale nedalo mi to :-D). Kde se to ve mně bere – naprosto jistě vím, že stačí jen normální, nebo nedejbože jemný, stisk – a výsledek bude stejný... a i tak se vždy, nevyhnutelně dostaví křeč, která aplikuje na vypínač maximální možnou, nesmyslnou sílu... A jako již mnohokrát mě to nutí vznést otázku: Je toto závada jen u mě nebo je v celém baráku? :-)

1.10.2025 Jak je to s tím Satanem
Když jsem byl mladší, byl satanismus jasný... La Vey, Satanská bible, Crowley, rockoví hudebníci, kteří se v tom trochu nimrali (nebo to o nich média tvrdila)... prostě taková normálka. Co ale dělat v současné době, kdy, zejména v zemi svobody a domově zmatených, některé mediálně činné osobnosti a i politici nazývají své oponenty Satanem? Když v běžném urážení oponentů na internetu se objevují poznámky o tom, že (a ten výčet záleží na mluvčím, i když převážně s tímto tématem pracují "pravicoví" proponenti, různí evangelisté a konzervativníci) demokraté, liberálové, ženy, homosexuálové či lidé s jiným názorem jsou satanská monstra, sataničtí nepřátelé... tak se to podle mě dostává na úplně jiný level. Místo běžných konstatování, že dotyčný (dotyční) jsou debil, kretén, serou mě, nebo s nimi nesouhlasím, tak se do toho najednou tahá Satan... V zemi, kde všichni předstírají, že jsou křesťané žijící podle Desatera, je takové osočení podle mě poměrně na úrovni toho, jako kdyby rovnou vyzývali k zabíjení. Žít někde na samotě, pravidelně chodit do kostela (nebo nosit penízky do stanu místního televizního pastora)... a pak vidět v televizi nebo na internetu při hledání porna prohlášení nějaké celebrity či prezidenta, že někdo, nějaká skupina lidí jsou Satan a nepřítel... no tak to beru jako jasný bianco šek k tomu, abych vzal pušku a šel je střílet, nebo abych alespoň dál vulgárně urážel na webu lidi, kteří si myslí něco jiného než já. Když se k tomu přidá zase opačnou (říkejme levicovou, i když levice ani pravice ve smyslu nějakého přístupu k ekonomice a rozvoji států už dávno na světě neexistují) stranou propagovaný přístup, že druhá skupina jsou nacisté/fašisté/rasisté, což zase rezonuje u mnoha jiných lidí... tak se ani nemůžeme divit, že tu a tam někdo někoho zastřelí či veřejně lynčuje... Blbí a omezení lidé jsou naprosto všude a jdou nejlépe ovlivnit - a když se to zkříží s touhou po moci a možností nepostižitelně pomlouvat lidi na internetu, tak jsme v loji... Bohužel, vypadá to, že v poslední době se ta nám správná malá lidská nenávist a závist šíří a amplifikuje lavinovitě po celém světě a stává se předmětem veřejného projevu a prostředkem k získání postavení, peněz a moci, což fakt není dobře ... a... a navíc je tím pádem konec šprýmovného "Hail Satan!", jak nám ho pro pobavení přinesli Tenacious D na konci jinak explicitně sexuální skladby Double Team z jejich prvního alba. Závěrem bych rád konstatoval, že mě rovnou měrou serou jak wokeisté, tak ochránci tradičních konzervativních hodnot... protože oboje mají tendenci přepisovat historická fakta... a hlavně oboje zakazují a pálí knížky - a za to přijdou do pekla, Pekla, nebo tak někam!!!!

24.9.2025 Tkaničky

Kdysi dávno (velmi relativní pojem :-)) jsem přemýšlel nad tím, jak současní výrobci dělají hnusný boty... respektive jak mám obří problém si vybrat nějaké sportovněji vypadající boty, které by se mi líbily... protože mám vkus... anebo proto, že můj vkus je zcela odlišný od vkusu nynější designérů (ehm, čehokoliv, ne jen bot :-P). V souvislosti s botami je tady ještě jedna věc – tkaničky, ty moderní, barevně různorodé, spíše kulatého průřezu, často s reflexními prvky (super nápad)... s příměsí elastanu nebo nějakého jiného sajrajtu, díky kterému se NEUSTÁLE rozvazují!!! Člověk, který tuto inovaci vymyslel, je na mém seznamu lid, kterým by se měly usekat ruce hned pod lidmi, co hází odpadky na zem!!! Je úplně jedno, jakou silou tkaničku utáhnu, na jedné botě (většinou pravé, asi mám asymetrickou chůzi) se vždy během hodiny, dvou uzel uvolní a pak často i úplně rozváže – samozřejmě v momenty, kdy jsem mezi nejvíce lidmi, kdy mám plné ruce, kdy je to největší ostuda...
Představuji si, že se tehdy před pár desítkami let sešla na nějakém kongresu elita obuvníků a tkaničkářů a dohodla se, že je čas zase ty svoje zákazníky trochu zprudit a znepříjemnit jim životy... že to bude dobrá bžunda... no, a povedlo se! Sice před tím museli za šílené peníze angažovat desítky vědců se zkušenostmi z NASA, aby pomohli vyvinout maximálně obtěžující materiál... ale i to jim za to stálo!!!

17.9.2025 Časosběr

V posledních letech jsem sešel... nemyslím tím, že jsem sešel z cesty, ale že jsem sešel... mentálně i fyzicky. Proč se tak stalo, je poměrně jasné, není třeba nad tím nějak složitě přemýšlet a pátrat... Prvním důvodem je prosté stárnutí organismu – někdo pomaleji, někdo rychleji... no, a pro mě byl zdravotně tím zlomovým bodem věk 48 let, kdy jsem se tehdy před lety začal fyzicky rozkládat více než méně. A co se týče mozku a psychiky, tam je to ještě jasnější... stres na domácí frontě je tak dominantní, že nějaké problémy s tím, jak se to to v práci díky kvalitním takymanagerům celé rozpadá či jak se tak trochu hroutí svět, jsou zcela marginální. Zatímco (až to jednou nevydržím, tak do textu vmíchám, jako interní vtip, pověstnou hlášku na "zatímco" z válečného románu Žraloci a malé ryby od Wolfganga Otta, č. 1970, Naše vojsko - edice Máj, a pak nová vydání ještě 1993, 2000, 2001 a 2007... hm, a první české vydání už 1967 :-)) bídné duševní zdraví více či méně dobře skrývám, tak ta fyzická sešlost opravdu viditelně akceleruje... Docela by mě zajímalo (a je mi líto, že mě to nenapadlo), jak by vypadaly časosběrné fotky mojí hlavy za poslední čtyři roky... třeba tak s měsíční frekvencí. Jak se v tom zrcadle vidím každý den, tak to není ono :) Vidět v jednom albu postupný úbytek vlasů, k tomu mizení Dalmatinských vlasů ve prospěch jednotné šedé, obdobné sjednocení barvy vousů, přibývání dioptrií směrem k jogurtovým sklům, více a více prověšené tváře, přibývající kožní výrůstky v obličeji, vrásky okolo očí (vrásky smíchu jsem teda měl vždy), to pověstné prodlužování uší, zvýšený výskyt metličkových žilek na nose, vlasy přesunuté z hlavy na ušní boltce (jo, to všechno tam je) by bylo neuvěřitelně ilustrativní a perverzně zajímavé... Bohužel, bohužel... nenapadlo mě to, nefotil jsem se... a ani nemám na mobilu nastavené odemykání displeje obličejem, abych mohl šířit konspirační teorii, že při každém odemčení se fotka toho ksichtu ukládá na cloud výrobce i mobilního operátora :-D

10.9.2025 Bílá špína

Začalo to nenápadně (a v kombinaci s mou začínající stařeckou vetchozrakostí) – tu a tam se mi zdálo, že mám v posteli nějaké malé bílé žmolky. Pak jsem si začal víc všímat, že jsou i na koberci... že se mi zachytávají třeba na ponožky, když se projdu po pokoji bez pantoflí. A tak jsem, po typickém období ignorování problému, který není úplně zásadní, zahájil vyšetřování. Prvním jasným podezřelým byla rohožka, která měla červeno/černo/bílý design a byla již trochu starší, čili bylo možné předpokládat, že by mohla něco pouštět – byla podrobena pečlivému vyklepání, vyluxování a nakonec i vyhození do popelnice... a... nic... bílá špína stále přítomna. V ten moment mi zcela došly ideje, co by mohlo být zdrojem... a musel jsem začít přemýšlet nadstandardně intenzivně... abych vymyslel, že dalším možným zdrojem je jedna mikina, kterou mám jako pyžamo – bílošedá, taková jako fleecově froté. Bylo to sice takové slepé mlácení okolo sebe, ale za pokus to stálo – takže mikina šla do stoupy... a bílé žmolíky vesele existovaly dál. Při dalším záchvatu paranoie (a po nasazení silné baterky a silných brýlí na blízko) jsem v zoufalství začal zkoumat, jestli to ve skutečnosti nejsou třeba nějaké kukly či relikty hmyzu – sice to nebylo moc pravděpodobné, když neměly žádné vedlejší projevy, ale tonoucí se stébla chytá, že? A ano, ukázalo se, že jsou to prostě jen žmolíky, evidentně textilní nebo tak něco. Vzhledem k jejich neubývajícímu množství jsem se ocitl v bezvýchodné situaci... kterou po pár týdnech pomohla vyřešit novátorská myšlenka: ručníky! Jo, mám světlé froté ručníky... mám je dlouho... možná pouští při utírání žmolíky na mokrou kůži – a z ní to potom odpadává na koberec a do postele! Ha! Ručníky vyhodit, koupit nové, tmavé (i kdyby také pouštěly chlup, tak nebude vidět)... a bude vše zcela OK. A v tento moment raději končím, neboť bych jinak musel napsat, jestli se bílá špína novými ručníky vyřešila nebo ne :-)

3.9.2025 Kolik peněz je dost peněz?
Už skoro 30 let chodím do práce... v posledních cca deseti-patnácti letech se moje mzda zvedla natolik, že už nejsem každý měsíc na kontě v debetu a nečekám na výplatu, abych se dostal do plusu. Sice to není na koupi vlastního bydlení, ale na můj běžný provoz, včetně nějakých koníčků, to poměrně stačí (jasně, pomáhá, že neživím rodinu, na druhou stranu mám jiné domácí problémy). Takže s výjimkou bydlení jsem na tom finančně tak nějak normálně, určitě lépe než mnoho lidí... na druhou stranu určitě hůře než mnoho lidí. Zajímalo by mě, jak bych na tom v životě byl, kdybych bral měsíčně šestimístnou cifru nebo jen kdybych těch zhruba prvních deset let praxe nebral dvakrát méně než různí moji vrstevníci, kteří šli po škole pracovat do různých bank a firem, zatímco já na úřad... jo, okolo roku 2000 byl ten rozdíl fakt slušný... asi bych možná měl barák, platil vysoké alimenty a měl drahé hodinky... anebo bych to někde prošustroval... Ještě více by mě ale zajímalo, jak bych na tom byl, kdybych byl multimilionář, nebo ještě lépe – miliardář? To znamená, že bych si mohl koupit, co bych chtěl (a možná potřeboval)... a nebudeme řešit, jak morálně bych k těm penězům přišel, je to hypotetická situace :-) Auto, chata, byt je ti málo, sauna, bazén i pes? (kulturní kvíz :-D) A až bych si to všechno koupil... co bych dělal se zbytkem peněz? A co bych dělal s tím, že se mi další peníze dál hrnou? Jelikož jsem takovou situaci nezažil/nezažiju, tak můžu jen teoretizovat – k čemu by mi bylo víc domů? A tedy obecně – k čemu by mi byla i jen obří vila s deseti ložnicemi a padesáti koupelnami? Do jisté míry pochopím sběratelskou vášeň pro auta... do jisté míry... pokud to člověk pak má trochu jako muzeum pro veřejnost... ale i tak... pořád by mi zbývaly nějaké peníze... koupit si ostrov a udělat ho soběstačným – to je pak ale nebezpečně náročné na bezpečnost a personál... Kde je vlastně konec nějaké potřeby mít víc a víc peněz??? Podle mě je jediným řešením najít si nějaký velký koníček, který ty peníze bude žrát jako blázen – a současně tak nějak aspoň trochu vracet ty peníze "společnosti"... takže buď sportovní klub anebo sponzorovat nějaký základní vědecký výzkum... popř., pokud mám miliard hodně, vědecký výzkum i sportovní klub (který není fotbal). Obávám se ale, že většina onářů a ardářů takto neuvažuje a jen hrabe dál... a u toho občas okatě přispívá na nějakou charitu, aby si mohli snížit daňový základ a mohli hrabat víc. Variantu – mám tolik peněz, že už nepotřebuji ždímat zisk ze svých firem a tak ty firmy budou moci poskytovat výrobky a služby veřejnosti za radikálně nižší ceny – beru jen jako slabomyslnou sci-fi :-/

27.8.2025 Nejděsivější katastrofy v kuchyni
Co všechno se může stát v kuchyni... a co všechno má potenciál tam způsobit opravdový mess? V podstatě kdeco :-) Nechci se věnovat běžným pádům věcí, které končí buď roztříštěním porcelánu nebo skla, či odražením dlaždiček nebo palce u nohy... s vedlejším zvukovým megaefektem. Ani se nechci bavit o vcelku nudném zkažení nějakého připravovaného jídla díky zkyslému mléku, ujetí ruky se slánkou či špatné konzistenci těsta. Ne, chci popsat ty opravdu hrozné věci... a zakončit to tou NEJHORŠÍ! :-) Na prvním místě je třeba jmenovat spálení jídla... a teď nemyslím nějaké trapné přetečení hrnce do plamene hořáku, ne, myslím opravdové spálení jídla v hrnci. Kromě zápachu spáleniny, který nejde z domu vyvětrat několik dní, tak lze, za předpokladu vyvaření a spálení vhodného materiálu, dosáhnout i poměrně neodstranitelné krusty na dně hrnce! Jasně, spálené mléko je obvykle uváděno jako takový paragon spálenitosti, ale obdobnou službu udělá vlastně cokoliv. Na další místo bych dal vysypání různých jemných sypkých materiálů typu sůl, cukr moučka, které zalezou všude, včetně šatstva kuchaře, a navíc se víří se při jakémkoliv pohybu – speciální místo pak zaujímá mouka, která, jak víme, má potenciál být kvalitním domácím lepidlem. Poměrně nepříjemnou záležitostí jsou také různé nehody s vařící vodou – ani ne tak kvůli puchýřům, ale kvůli tzv. materiálové přeměně termoplastů a termozetů :-), kterých je v současné kuchyni opravdu hodně. A teď k slíbenému nejhoršímu: OLEJ!!! Rozlití oleje na smažení v nějakém větším rozsahu je naprostý děs... kde je ta doba, kdy se olej prodával ve skleněných lahvích? Sice také byla možnost, že člověku láhev upadne na zem a rozbije se... ale současné láhve z tenoučkého plastu s různými debilními uzávěry hrozí vysmeknutím, samovolným ohnutím se či vystříknutím při otvírání neporovnatelně více. No... a pak koukáte na ten mastný svět okolo sebe a víte, že je konec... že nikdy nenajdete všechna potřísněná místa, že už nikdy nevyperete tu látkovou utěrku, kterou jste v prvotním šoku použili, zjistíte, že musíte vyhodit boty a ponožky... a taky to, že inkriminovaná láhev od oleje je tak mastná, že se to příště stane znova!!!

20.8.2025 Měrka na bolest
Jak vnímám bolest a která je největší? Díky mnoha letům sportování jsem na bolest poměrně zvyklý... některé výrony kotníků a hlavně těch několik týdnů po otevřené vykloubenině malíčku na ruce bylo poměrně ostrých. Dlouho jsem si tak myslel, že vím, co je pořádná bolest... Až do momentu, kdy okolo 35 let věku jsem začal mít trochu problémy se zuby – a u několika šestek mi v relativně rychlé sukcesi odešly nervy... a ta nová bolest byla najednou poměrně silnější a napínavější – přičemž vrcholu dosáhla, když již umrtvený zub se zanítil pod dočasnou plombou! A to pak bylo několik dnů požírání celých platíček Ibalginu, několik dnů, kdy jsem souvisle spal jen pár desítek minut v době, kdy prášky zabraly na maximum... a několik dnů, kdy jsem chápal, že je možné bolestí mlátit hlavou do zdi (vše pak vyřešil minutový zákrok vrtačkou na pohotovosti, zub si po provrtání plombičky slyšitelně ufoukl – a bolest byla okamžitě pryč!). Od té doby mi bylo jasné, že největší možnou bolest v životě jsem již potkal (a přežil) a že to bylo nepochybně horší něž jakýkoliv porod!!! :-) A nikdo by mě nikdy nepřesvědčil o opaku... až do momentu, kdy mě v roce 2022 přivezli po operaci ramene na pokoj a já se probudil z narkózy... ani kombinace 3 různých anestetik podávaných mi s minimální povoleným odstupem celou noc neudělala nic... a já jen paralyzovaně ležel a snažil se dožít rána... všechna další bolest, která následovala další měsíc už byla pak jen selanka zhruba odpovídající výše popsané bolesti prozatímně uzavřeného zubu. A tím jsem se hezky dostal k tomu, že moje stěžování si na velikou bolest a chlubení se tím, co jsem dokázal vydržet, je zcela k ničemu a subjektivní – protože není objektivní způsob, jak poměřit intenzitu bolesti s jinými lidmi... protože každého bolí něco jinak. Když vidím Dítě, jak je hystericky bez sebe při bolesti působené dezifekcí nebo po běžném pádu do měkkého, tak je úplně jasné, že trpí stejně jako jsem trpěl já... protože v bolesti nejsou dva lidé stejní... Co s tím? Nemohla by vědci vymyslet nějakou objektivní měřicí metodu na bolest? Bolítovu stupnici? Když už umíme měřit takové kraviny jako pálivost papriček... tak snad i tohle by mohlo jít, ne?

13.8.2025 Vnímání hodnoty

Byla doba, kdy se neplatilo kartou a člověk (míněno já) nosil v peněžence hotovost, a když si šel koupit něco většího, tak nosil v peněžence hotovosti hodně. Taková cesta do obchodu s elektronikou s těžce našetřenými pěti tisícovkami v kapse byla plná iracionálních obav a nejistoty (v současnosti by odpovídající částka byla vyšší - po navýšení pomocí správně zvoleného indexu spotřebitelských cen :-D - ale princip je podobný) – a to jsem si za hotové nikdy nekupoval třeba auto, to by už byla úplná hrůza :-) Zajímavé ovšem je, jak funguje můj mozek... kdy enervující cesta s větší částkou peněz ve stylu "aby mi to neukradli nebo abych to někde neztratil" je okamžitě zapomenuta, když už mám zakoupený produkt, tj. věc ve stejné nominální hodnotě jako byly ty peníze, a vezu si ho domů... to je pak najednou všechno v pohodě a žádný stres neprobíhá... záhada! Ještě zajímavější je, jak se to celé šouplo... a přestože stále hotovost hojně používám (bo jsem starý, zkostnatělý a nemoderní), tak mě zcela nijak nestresuje, že v kapse ledabyle nosím mobilní telefon, který byl několikanásobně dražší než částka, kterou v maximu přenáším v peněžence. V obecné rovině – celá ta přeměna peněz v předměty denní potřeby nějak záhadně snižuje původní hodnotu, že? Zejména to platí u jídla, kdy se všechny investované peníze tak nějak přemění jen v tuk a hnědou hmotu... Zlaté období barterového obchodu. 

6.8.2025 Závist

Závidím lidem, kteří vědí, kde a co je pravda - protože mají doktrínu, která jim to říká... a oni pak nemusí nad ničím přemýšlet a pochybovat (a je jedno, jestli tou doktrínou je náboženství, sociální síť, nějaký vůdce, vlastní omezenost či nacionalismus) a mají jednoduchý život plný vědomí, že za všechno může někdo jiný. Obdobně závidím lidem, kteří se o nic okolo sebe nezajímají (a je jedno, jestli je to povahou nebo třeba pracovním vytížením nebo domácími problémy), protože ti také mají množství životních problémů a zklamání velmi umenšené. Závidím stárnoucím lidem – těm, kteří mentálně degenerují tak, že si to neuvědomují. Závidím lidem, kteří mají dobrou paměť – i kdyby to bylo jen o tom, pamatovat si, komu jsem dal kterou knížku nebo hudební album k Vánocům nebo narozeninám (popřípadě jsou tak systematičtí, že si to zapisují do notýsku, aby se příště nesekli). Závidím lidem, kteří mají rychlé reakce – jak fyzické (kvůli sportu), tak zejména myšlenkové. Nejvíc ze všeho ovšem závidím všem lidem, kteří si do dospělého života přinesli nějakou znalost nebo dovednost z dětství a v dospělém věku jako když ji našli... míněno něco, do nich bylo vtlučeno nebo naučeno na nějakém kroužku či volnočasové aktivitě... protože já jsem nechodil na žádný jazyk, ani do hudebky, ani mě nikdo nedal na žádný sport (půl roku fotbalu v páté třídě se nepočítá, protože to jsem si vyvzdoroval sám, neboť tam chodili všichni kluci ze třídy, ale nevydržel jsem u toho, protože mě nikdo u toho nepodporoval). Jediné, co jsem si přinesl z dětství, je láska ke knihám, což teda určitě není málo, ale i tak bych také rád měl nějaké doživotně nadrilované základy třeba hudebního nástroje nebo nějakého technického sportu typu tenis či lyžování – bohužel, důvody, proč mi takové aktivity nebyly přístupné (a kapacity k tomu určitě byly), se asi nikdy nedozvím – a vlastně mě to ani nezajímá, protože zpětně to nic nevyřeší... a ptát se na to nemá cenu - protože není mozková kapacita, která by byla schopna můj dotaz pochopit a jen by to vzbudilo další reakci stařecké paranoie. Mohu se jen domýšlet, že rodič, kterému jsem byl primárně po rozvodu vražen, měla v tu dobu jiné priority... asi... nebo jiný důvod... Jo, a pak ještě závidím lidem, kteří nemají sklon k vyplešatění, protože mně je teď pořád zima na hlavu!!! A pro zájemce o popis rozdílu mezi závistí a žárlivostí doporučuji dát si do vyhledávače "Homer Simpson on Envy" a pak si to krátké video pustit :-)

30.7.2025 Cenová politika
Máme u nás nejméně jednu specializovanou vysokou ekonomickou školu... mnoho dalších vysokých škol má různé ekonomické obory nebo dokonce fakulty. Všechny tyto školy produkují obrovské množství taky odborníků na národní hospodářství a ekonomiku obecně... Kdo mi vysvětlí to, že tričko či boty vyrobené nezletilci v Bangladéši jsou o tolik levnější než vyrobené někde tady u nás? Pominu-li to, že u nás je pracovní síla tak nějak dražší, materiály na výrobu se musí asi občas dovážet, a že naši "obchodníci" mají velké marže a maximalizují zisk... tak tady máme materiál, stroje, energii na výrobu... a hlavně dopravu... dopravu přes půl světa... záhada! A takhle je to skoro u všech výrobků denní potřeby... o dovozu z Číny, kde jsou přesunuté výrobní linky asi všech západních firem kvůli zisku, ani nemluvě... něco je špatně. Jasně, člověk nad tím nesmí moc přemýšlet, protože tak prostě svět funguje – navíc, pro většinu lidí rozhoduje cena – plus oblíbená soutěž na téma: když si koupím tričko za tisíc, tak se stejně za rok ošoupe... a to tričko za stovku vydrží klidně i půl roku... sbohem podporo domácích výrobců (za mě smutně ověřeno na Moira megafunkčním tričku za dva litry, které po roce zcela přišlo o svoje elastické schopnosti na rukávech, takže už nejde vzít mezi lidi). Bez ohledu na to, že nechápu reálnou ekonomiku, tak musím uvést jeden dramatický příklad – mramorovou žábu! Koupil jsem si na mineralogické burze malou (cca 5 cm velkou) mramorovou žábu. Je dokonale vyřezaná, vybroušená z tmavého mramoru... je krásná, okamžitě jsem věděl, že si ji koupím (asi podvědomě funguje komiksový Mike Mignola a jeho Plague of Frogs :-D)... je to originál vyřezaný v Peru! Takže – někdo v Peru ten mramor musel natěžit (dobře, asi je to ze zbytků, ale i tak), pak někdo strávil nějaké pracovní hodiny vyřezáváním (i kdyby se to dělalo strojově, tak někdo musí tím polotovarem otáčet a spotřebuje se nějaká energie), pak to někdo zabalil, odvezlo se to na letiště/do přístavu... a pak to, za cenu spotřeby pohonných hmot, někdo dovezl sem... a tady se to prodá za 70 korun mně... něco je špatně! Ale úplně špatně... a to i kdyby peruánským dělníkům lítala pečená morčata sama do huby!!!

23.7.2025 Kdo pořád potřebuje ty letadla?

Sice bych v životě nikam letadlem neletěl, bo se bojím, ale to mi nebrání, abych se nezajímal o letadla jako taková :-) Celé roky si pravidelně si kupuji legendární měsíčník Letectví a kosmonautika a díky tomu mám relativně přehled... o civilním letectví, o vojenských eroplánech, o zkoumání vesmíru... o všem možném. A lze říci, že mnoho ze získaných informací se nachází v kategorii "very disturbing news". Mezi ty hlavní a nejvíce očividné patří vědomí, jak neuvěřitelné množství peněz, materiálu, energie a práce se do aerokosmického průmyslu průběžně investuje... a také třeba informace o tom, kolik předmětů každý měsíc posíláme do vesmíru a naopak kolik jich každý měsíc zaniká – většinou spálením v atmosféře (což oboje přináší několik mých oblíbených otázek ohledně přeměny hmoty v tepelnou energii a také ohledně přibývání kosmického smetí okolo naší planety). Teď chci ovšem psát o něčem, co mě zaráží úplně nejvíc. Velcí výrobci letadel (typicky Boeing a Airbus, ale určitě to dělají i další), čas od času provádějí studii, kolik bude v nějakém časovém horizontu "potřeba" nových dopravních letadel v nějakém regionu – v Africe, Jihovýchodní Asii, v Severní Americe, v Číně... a vychrlí čtyřciferná čísla... a já jen čumím, co to jako znamená... jak na to přišli a proč to vůbec dělají? Je to jen takový jako divný marketing, kde se snaží potenciálním uživatelům nasugerovat, že ta letadla opravdu budou potřebovat a tím pádem jich možná pár prodají (ale oni přitom nepropagují svůj výrobek, jen to obecně tvrdí, čili i kdyby ta čísla byla realistická, tak kupci můžou nakoupit úplně u někoho jiného)? Nebo jde o nějakou divnou, neoficiální soutěž a společenskou zábavu mezi analytiky těchto firem, kteří potřebují vedení vykazovat nějakou činnost? Nevím, nevím... a hlavně teda nevím – fakt potřebujeme všichni furt někam lítat?????

17.7.2025 Vláda senilů

Tak si to vezměme: Trump – 79 let, Putin – 72 let, Babiš – 70 let, Fiala – 60 let, Starmer – 62 let, Fico – 60 let, Orbán – 62 let, Merz – 69 let... jedině Macronovi je pod padesát... Aniž bych řešil to, jak současná technologicky i společensky rychlá doba utíká i mladším lidem, nebo to, že být bohatý neznamená automatický být chytrý a užitečný, tak se musím pozastavit nad tím, že nám vládnou senilové... Ti lidé sice nepochybně mají nejlepší dostupnou zdravotní péči, ale stárnutí mozku prostě nezastavíš... je úplně jedno, jak jsou fyzicky fit, hlavní je, že obrovské množství mozkových buňek jim nenávratně zahynulo a že jejich psychika se dál a dál posunuje zpět směrem k neflexibilnímu vzteklému dítěti. Je to neodvratné – někdo rychleji, někdo pomaleji – a ti lidé jsou čím dál tím víc závislí na svých životních stereotypech a oblíbených věcech. Mohou to být drobnosti – ráno potřebuje pití do oblíbeného hrnečku, musí mít šťastné trenýrky, v určitou hodinu musí vidět svůj oblíbený televizní program – a když nastane nějaká změna, tak začnou provádět ekvivalent dětského pláče: vykřikují nenávistné posty na sociálních sítích, obviňují všechny okolo, zbavují se podřízených, napadají slovně nebo fyzicky okolní státy... Samostatnou kapitolou je pak, když má někdo jiný názor než oni nebo jim dokonce klade odpor... v tu chvíli jejich degenerující, stařecky paranoidní mozky vše vyhodnotí jako zlovolný osobní útok... a začnou vyvádět ještě víc. Ono nestačí, že mnoho z nich (a samozřejmě i mnoho z nás) je vztahovačných, vzteklých a sebestředných i v mladším věku, jejich stárnutí to prostě vše dále násobí a špatné vlastnosti amplifikuje... a dobré vymazává. A my, voliči s tím nic nenaděláme... protože kapři si rybník přece nevypustí a třeba nedají do volebních zákonů horní věkovou hranici pro volitelnost a akceptovatelnost ve veřejných funkcích, že? Jestli si někdo myslí, že lidé ve věku 70 plus jsou dostatečně svéprávní pro řízení států, tak se šeredně plete... a já osobně bych tu hranici šoupnul klidně i na 65 či dokonce na 60 let... všech vypatlanců by nás to sice nezbavilo, ale alespoň trochu by to ten plevel vytřídilo... Pokud někdo potřebuje více podpůrných argumentů, tak si můžeme vzít mentální živoření našeho bývalého prezidenta Kundy (nyní mu je 80 let, své první prezidentské období zahájil v 69 letech věku) nebo bývalého US prezidenta Bidena (nyní 82 let, nástup do funkce ve věku 79 let)...

9.7.2025 Myčka nádobí – komu to prospěje?

Nemám myčku nádobí, myčkou jsem v naší domácnosti já... už mnoho let. V poslední době navíc zjišťuji, že mě to i poměrně baví (na rozdíl třeba od uklízení a utírání prachu – což jsou činnosti nekonečné a bez hmatatelného výsledku). ... a k myčkám nádobí mám nějakou přirozenou nedůvěru. Asi jsem schopen akceptovat, že běžně špinavé nádobí se v tom krámu umeje dobře... že za použití nějaké zázračné tablety z reklamy to možná umyje i něco s připáleninou... ale nevím, pořád nevím... Není to o tom, že řešil problém, jestli si ji pořídit – na to doma není infrastruktura – je to o tom, že mi to přijde jako spotřebič úplně zbytečné! Asi nedokážu objektivně posoudit, jak si stojí moje mytí nádobí versus myčka v množství spotřebované vody nebo objemu škodlivin obsažených v detergentu... ani neumím posoudit energetickou náročnost ohřevu vody pro mě oproti spotřebě elektřiny myčkou při několikahodinovém mycím cyklu... co ale posoudit dokážu, je hmotná náročnost na nádobí :-) Zcela nepochybuji, že použít myčku na mytí dvou talířů, jednoho hrnku a několika příborů je nesmysl – ekonomický, ekologický i logický (a podobně zcela nepochybuji, že někteří lidé to i tak dělají) – je nutné mít myčku naplněnou! No, a to mě vede k tomu, kolik nádobí a kuchyňských potřeb musí člověk v normální domácnosti (která nemá deset členů) mít... aby mohl v kuchyni normálně fungovat v době, kdy čeká, až se myčka postupně naplní... třicet talířů, sto vidliček, 5 x 8 stejných hrnců, deset pánví, padesát sklenic... a to vše jen pro to, aby pak mohl pár hodin poslouchat bručení, šplouchání a jiné zvuky? Ne, děkuji, raději knihu!!! :-D

1.7.2025 Sluha totality
Tak nějak ve mně čím dál tím víc sílí dojem, že nám to tady pomalu spěje k totalitě... jaká bude, to se ještě neví, ale množství lidí, kteří jsou zcela omezení a k životu jim stačí chléb, hry a možnost obviňovat za svoje problémy někoho jiného na internetu, je tak velké, že nejsem příliš optimista. Nemyslím si, že spějeme k vyloženému vazalství k Rusku (po nějakém vystoupení z EU a NATO), to snad ani ti naši největší národovci a proruští zaplacenci ve skutečnosti nechtějí – hned bychom tu měli pěkných pár tisíc ruských vojáků, kteří by si mohli dělat co budou chtít – takhle snad ani ti naši idioti blbí nejsou. Spíše se bojím, že spějeme k nějakému plíživému ztotalitňování jako se děje u našich východních sousedů a jejich uherských souputníků. Vzhledem k tomu, že u nás asi ta nacionalistická/jazyková/etnická metoda nemá tolik šancí, tak spíš čekám nějakou variaci na téma "závadové osoby (feťáci, migranti, bezdomovci) všeho druhu patří do... vězení, ústavu, převýchovy"... související změny legislativy... zvýšený počet příslušných zařízení (kdo tam ale bude dělat dozorce?) ... a následné rozšiřování definice toho, kdo je závadový... zavírání za hanobení vládnoucí osoby, takové to malé české bonzování, hromadné vstupování do hnutí nebo strany, spojení stran v jednu... prostě jak my to tady historicky umíme... A v souvislosti s předchozími řádky pak vyvstává otázka, co bude se mnou? Každá totalita potřebuje v první řadě fyzicky zdatné, spíše nepřemýšlivé jedince – ti jsou ideální jako součást bezpečnostního aparátu hlídajícího chování vlastních obyvatel, jsou ideální jako tupé pracovní stádo, jsou ideální jako pracující otroci v lágrech... a současně jsou ideální pro případnou odbojovou činnost proti režimu – tyto parametry nesplňuji, bo jsem fyzicky zničený a současně asi ne dost nepřemýšlivý. Další skupinou potřebných jsou loajální úředníci, kteří udržují celý ten totalitní aparát v chodu... sbírají udání, vyhledávají ideové nepřátele (a je jedno, jaká ta idea je, tu jim určí nějaký vůdce)... na to tak nějak nemám žaludek, navíc nemám povahu býti hromadně organizován, takže bych do žádné vládnoucí strany ani nevstoupil... a současně mi k životu nestačí chléb a hry (míněno levné pivo a český ligový fotbal) ... Co se mnou bude... evidentně mě buď šoupnou do basy nebo emigruju nebo propadnu paralýze - bude ze mě součást stáda. Nebo to přijde trochu později, než se bojím, a už budu prostě mrtvý stářím nebo nemocí... a nebudu se tím muset trápit. Anebo se to nestane... a budeme dál žít v demokracii (kde každý debil má hlas a právo se vyjářit k čemukoliv) a v nějaké, snad trochu reformované EU (která nás sice dál bude zahlcovat byrokratickými opatřeními – ale to opravdu ZDALEKA není totalita – a která do nás současně nadále bude cpát peníze a třeba umožňovat volný pohyb osob a pracovních sil, že?). Závěrem bych měl takový řečnický dotaz – uvědomují si někteří naši spoluobčané, že kdyby žili v totalitě – typicky současné ruské nebo komunistické, kterou tak obdivují – tak by si tu hubu na sociálních sítích fakt otvírat nemohli? Třeba proti státu nebo zřízení... šli by do lágru jako nic! Asi jako žít teď v Hong Kongu a jít do basy za nošení buřičského trička...

25.6.2025 Jak je na tom moje čtenářské předsevzetí so far?

Letos jsem si dal (zase) novoroční předsevzetí... zase na téma, jak musím učíst svou hromadu nepřečtených knih... No... jak to jen nejlépe popsat... hm... zcela nepochybně jsem toho zatím přečetl víc než loni za celý rok... to je jasné... Co však není jasné - opravdu výdej převýšil příjem??? :-D Pokud se podívám do externího mozku v mobilu, ten mi tvrdí, že jsem od začátku ledna zatím přečetl 23 knih, plus mám rozečtené Carbolics od Jamese Maye a Carrying the Fire od astronauta Michaela Collinse. Bohužel, nebo naštěstí, si nikam nezapisuji, kolik knih jsem si za stejné období koupil... takže nejistý, špatný pocit nemá opodstatnění podložené tvrdými důkazy :-D Tak nějak nedokážu posoudit, jestli těch 22 kusů je dost nebo málo... když si vezmu, že převážně čtu jen v čekárnách u lékařů... a při cestování prostředky hromadné dopravy, že někdy ani tam nemám morálku (to se táhne ty poslední roky, co musím používat brýle na čtení, a někdy mi nestojí za to je vytahovat na pár stanic z batohu), že do toho jsem přečetl pár desítek časopisů (některé odborné články jsou výrazně "těžší" než knížky), že některé z knih byly komiksy (které jsou přece jen trochu rychlejším čtením – myslím to čistě po stránce množství písmenek)... nevím, nevím... jistě jen vím, že tu blbou hromadu učítám převážně odshora... což NENÍ dobře!!! Protože některé ze svazků zabudovaných v jejích základech jsou tam schované již v řádech vyšších jednotek let... a určitě tam hrozně trpí! :-P :-)

18.6.2025 Dlouhá a zbytečná

Tato Myšlenka je věnována těm, které v budoucnu čeká nějaká forma každodenní péče o vlastní (formálně stále svéprávné) seniory... a sekundárně těm šťastným a naivním duším, které všude tvrdí, jak je třeba seniory zahrnovat láskou a že péče o ně je to vlastně to nejlepší, co vás může v životě potkat... Já jsem také do jisté míry šťastná duše, protože si naštěstí nepamatuji (a ani systematicky nezapisuji) všechny ty groteskní, paranoidní nebo jen hloupé momenty, které se celé ty roky dějí... protože kdybych to dělal, a teď to všechno viděl sepsané pohromadě, tak bych se šel rovnou oběsit nebo se zbláznil. Následující zážitky jsou tedy jen minimalizovaným výběrem nejmarkantnější jevů... jevů, které se v různých obměnách opakují každý den a které by náchylné povahy mohly určitě přivést i nějakému ultimátnímu řešení... Většina zaznamenaných záznamů :-) je důsledkem a kombinací: stáří, stařecké paranoie, celoživotní povahy a stářím získané neschopnosti porozumět větné stavbě (zejména rozdílů mezi otázkou, oznamovací větou a rozkazem), přičemž ta povaha je podle mě to, co je hlavním determinantem... Takže omáčka je pryč, a teď radostně k příkladům!
"Kup si dort, který ti bude chutnat!" Ano, jdu kupovat dort, jdu kupovat dort i pro sebe... a proto je důležité mi vysvětlit/vydat pokyn, protože je důležité, aby mi to chutnalo.
"Proč jsi vyhodil ten chleba?" Protože chleba zplesnivěl... následuje akce - hledáme v koši nebo popelnici chleba -, aby zkontrolovala, že nelžu, protože evidentně nejsem schopen takovou věc poznat a posoudit. Obdobně následuje různá míra uražení se, že jsem to předem nezkonzultoval (podotýkám, že nákupy potravin i vaření poslední roky provádím výhradně já... a tak nějak se v tom snad i vyznám).
"Ten topinkovač je nový." Oblíbené spojení sklerózy s potřebou být vždy proti. Toustovači je asi patnáct let, jednu dobu se poměrně intenzivně používal, a podle toho taky vypadá. Nezvratný názor (a uražení se, že pomlouvám něco v domácnosti) vybudila moje vysvětlující poznámka, že ta levá díra toustovače už ten chleba nevystřeluje tak aktivně, protože je to, logicky, po těch letech celé trochu unavené.
"Nikdy jsme spolu se psem nešli, to sis vymyslel!!!" Tohle je hodně dobré – poté, co si maminka vyvzdorovala dalšího psa, tak se (z mého pohledu očekávatelně) zjistilo, že nemá motoriku ani schopnost s ním chodit na procházky. Párkrát jsme to zkusili spolu (což přináší pro mě poměrně nezvládnutelné schizofrenní chvíle, kdy jedním okem a rukama ovládám a hlídám psa a druhým okem hlídám, aby seniorka náhle neztratila rovnováhu, náhle nevstoupila do vozovky... a druhý pár rukou mám připravený ji zachytit) a pak jsme toho nechali, s každou chodím samostatně. Občas, pro zlepšení nálady, navrhnu, že experimentálně zase vezmeme psa s sebou. No, a poprvé – po cca dvouměsíční pauze od zmíněných prvních pokusů – následovala předrážděná reakce: "Ne, psa nebereme, to přece nepůjde!" Mírně jsem naznačil, že už jsme přece takto několikrát šli a dopadlo to dobře... A následovala ještě předrážděnější reakce "To sis vymyslel, to není pravda!" Je zajímavé, že za následující roky jsme pak mnohokrát šli na procházku i se psem... a nikdo nic nerozporoval...
"To světlo na záchodě svítí, protože jsem se tam právě chtěla pro něco vrátit." Za světlo jde dosadit např. tekoucí vodu v dřezu či otevřené dveře na zahradu, za záchod libovolnou jinou místnost. Tato častá, univerzální a zcela zjevná lež je automatickou preventivní obranou, i když jí předchází jen konstatování, popř. rezignovaná prosba, aby to příště po sobě zkusila zkontrolovat – nikdy nejde o výčitku, to by nemělo cenu.
"Pouštěj psa dozadu na zahradu kvůli myším/nepouštěj psa dozadu na zahradu, aby nespadl okýnkem do sklepa." V čase se neustále opakující názorové veletoče jsou poměrně časté – tento je jeden z nejtypičtějších (cca několikrát měsíčně) – v daný moment nemá cenu ani komentovat tu absurditu s padáním psa do sklepa, požadavek je třeba prostě jen odkývat a akceptovat.
"Na ten nákup nemusíš, jestli se ti nechce!" Toto je z mého pohledu nejvíc... nejen četností ale i nesmyslností. Je to podáno jako pokyn, který následuje po mojí jednoduché oznamovací větě, že jdu na nákup... a následné mojí otázce, jestli něco nechce/nepotřebuje. Kombinace nepochopení smyslu mojí informace dohromady s jakýmsi strachem, aby mě neobtěžovala, vede ke chvíli, kdy se musím nejvíc držet, abych nezvýšil hlas... anebo se nedopustil zbytečného vysvětlování, že jsem přece před chvílí řekl, že jdu na nákup, o své vlastní vůli, protože chci a mám na to čas... vysvětlování, které by přineslo pouze další uražení se z důvodu nepochopení mých slov... takový jako Uroboros!
"Asi je stará baterka/špatný kontakt/rozbitá anténa/něco/něco jiného!" Je samozřejmé, že jsem přivolán k jakémukoliv problému s elektronikou – od televize po mobil – je to nejen samozřejmé ale i očekávatelné, v tomhle je stáří fakt hrozné – kromě horšího zraku a třesu rukou přichází i prostá ztráta kontaktu s vývojem ovládacích prvků a třeba logikou fungování různých menu. Nervově náročný moment ovšem přichází, když "závadu" odhalím, napravím – již v moment, kdy beru příslušný přístroj do ruky, tak se z matky zázrakem stává odborník, který najednou ví, kde je problém... a když se nedejbože pokusím vysvětlit, co se stalo, nastává tzv. vypnutí příjmu posluchače, často spojené s oblíbeným, uraženým "Já to chápu, nejsem debil!! ... až do příštího vyvolání mne ke stejnému problému...
"Ten řízek nebyl dobrej, už ho tam nikdy nekupuj!" Toto je čistě problém s českým jazykem a vyjadřovacími schopnostmi – skutečný smysl této věty je totiž "Ten řízek mi dnes nechutnal, tento týden ho tam již nekupuj!" Věta se aplikuje naprosto na jakékoliv jídlo, potravinu – z hospody, obchodu, oblíbené pekárny... a je podaná tak, že dotyčný produkt i provozovna jsou zabanovány navždy... Dost dlouho mi trvalo, než jsem to prokouknul... a i teď, po letech se na to občas chytnu – a zbytečně se snažím vysvětlit, že tyhle koblihy jí tam kupuji už několik let a vždycky jí chutnaly, což přináší další uražení se – tentokrát z čirého vzájemného nepochopení.
"Ta doktorka není dobrá, nechci, abys mě tam objednal!" Toto je taková trochu pokroucená obdoba předchozího odstavce, znamená to, že paní doktorka nepodala pacientce výhradně dobré zprávy... v kombinaci s na začátku zmíněnou platnou svéprávností pacientky, je to tzv. situace, která nemá legální řešení.
Teď několik veselejších a zábavnějších:
⦁ anekdota z loňského Štědrého dne: Po odpolední návštěvě u známých (odvezena tam i zpět, bez mojí asistence, hurá, měl jsem pár hodin volno... stejně jsem jen uklízel a vařil) následoval příchod se slovy: "Jsem hrozně přejedená, večer už nic jíst nebudu."... a pak asi po půlhodině následovalo jisté prozření ve stylu... jejda, tys vlastně uvařil tu štědrovečerní večeři, na kterou jsem se těšila, protože jsou Vánoce a "musíme" spolu večeřet...
⦁ experiment záchodové prkýnko: v listopadu jsem vyměnil záchodové prkýnko za nové, už to bylo potřeba, nové je zářivě bílé, mírně jiného tvaru... a fakt hezké. Dostal jsem vynadáno, že jsem neoznámil, že máme nové prkýnko... a vynadáno jsem dostal cca po měsíci, kdy byl u nás někdo na návštěvě, všiml si nového prkýnka na první dobrou... a pak to pochvalně zmínil :-D
⦁ a na závěr, jedna z mnoha ukázek vyvinutého mimosmyslového vnímání, které se dostavuje s vyšším věkem: "Něco je ve schránce."... pauza... "Nějaký leták od kominíků." Jdu ke schránce, do které absolutně není vidět... má jen tři zhruba centimetrové otvory, kde jde v té temnotě tak maximálně poznat, že je tam nějaký papír. Vyndám ze schránky ... hustě popsaný A5 leták od kominíků... Opatrně (a zbytečně i nesmyslně) se zeptám, jestli ho už předtím vyndala a proč ho nenechala venku nebo nevyhodila... Logicky následovala odpověď: "Ten leták nešel vyndat!"... no nic :-)
Všem, které to teprve čeká, přeji průběh s co nejmenší mentální újmou (popř. rodiče, kteří se nějak na stáří připraví, třeba alespoň po administrativní stránce)! Těm, co už v tom jsou, těm přeji hodně štěstí! Sobě přeji, abych se nezbláznil... a to, že úřad mámě minulý měsíc vydal nový občanský průkaz s dobou platnosti do roku 2060 beru jako barbarský útok na moji duševní integritu! No, a těm, které jsem v úvodu zmínil také (dohromady s tou láskou, péčí a radostným soužitím), těm také od srdce něco přeji...

11.6.2025 Fotbaloví otcové

Protože nemám děti, nemohu provádět tzv. projekci do sportu, v kterém jsem já nebyl dost dobrý a úspěšný, nebo do sportu, který bych chtěl dělat, protože bych měl peníze a slávu... A že bych ji určitě dělal... a určitě směrem do volejbalu, možná trochu i do bowlingu. Jestli bych to dělal dobře nebo špatně a dítěti to nějak znechutil nebo ne, zůstane tedy záhadou. Na druhou stranu je hezké vidět, jak někteří rodiče to dělají – a ještě hezčí je vidět, co to dělá s nimi, respektive jaké typy rodičů projektují co... Zmíněné bowling a volejbal s sebou přinášejí různé tvary a typy rodičů – vzhledem k tomu, že oba tyto sporty lze provozovat i do vyššího věku, tak zejména ve volejbalu jich je většina tělesně poměrně fit... a zejména v bowlingu jich je většina neobyčejně trpělivých a finančně vyčerpaných :-) Ta finanční stránka je samozřejmě výrazná u všeho, co se dítě snaží dělat závodně... různé halové sporty, popřípadě ty náročné na vybavení dokáží být určitě úplné peklo. Jiná věc je, a to shledávám důležitějším, již naznačená "kvalita" rodičů angažujících se v daném odvětví sportu. A tím se hezky dostávám k tomu, že nedávno jsem se šel podívat na vrcholový beach volejbal mladých hráčů, kde byla přítomna i jejich rodičovská složka... a jak jsem zmínil výše, bylo to esteticky OK. A současně byl v areálu dětský turnaj ve fotbale... PROBOHA!!!! Mohu jen upřímně doufat, že těch několik desítek fotbalových otců, které jsem tam viděl, není reprezentativní vzorek... protože tolik tuku, obřích pivních mozolů, tlustých krků, zlatých řetězů a hodinek s ciferníkem velkým jako tváře těch dětí jsem na jednom místě ještě v životě neviděl. A to ze mě nemluví nějaký body shaming, to ze mě mluví naprosté zděšení... a to zřejmě můžu být ještě rád, že jsem neviděl, jak se chovají, když jejich ratolesti zrovna okopávají balón při hře, že jsem je jen viděl sedět u bufetu... Také jsem nešel okolo parkoviště, abych viděl, co je tam navezlo...

4.6.2025 Hříchy našich předků

Tak se zase v kuchyni ucpal odpad... jsem hluboce smířen s tím, že takové věci se dějí buď ráno, těsně před odchodem do práce, anebo pozdě večer, kdy už by člověk měl jít spát. S čím ovšem nejsem smířen, je to, jakým způsobem tehdejší instalatéři napojili odpad od dřezu do zdi... kombinace nevhodného umístění dřezu mimo osu díry do odpadní roury a to, že místo normálního sifonu je tam husí krk, aka flexi sifon (jo, tehdy byl někdo líný ten sifon tam dát, protože by tam musel dát, a možná trochu přiohnout, normální koleno)... takže všechen humus, který by se v klidu zachytil v sifonu a šel jednoduše vypustit, se teď zachytává a kumuluje v různých částech vroubkované roury a na to většinou nestačí ani můj oblíbený Fredy gelový čistič :-P Takže to pak vždy musím rozmontovat celé... a to v neuvěřitelně úzkém prostoru se špatným přístupem... Tentokrát to bylo ještě lepší o to, že uhnil šroub a odumřel závit, takže jsem musel v osum večer rychle běžet do hobbymartketu, abych provedl kompletní výměnu části soustavy. ... a související Myšlenka je: Co mě nasírá víc, opravovat v domácnosti něco, co evidentně odflákl a zbastlil někdo přede mnou, anebo opravovat něco, co jsem v minulosti zprasil já sám? Varianta dvě má výhodu, že viníkovi mohu přímo vynadat... na druhou stranu viník může rovnou předkládat polehčující okolnosti :-) a faktem je, že většinou se mi to děje tzv. okamžitě a in situ – tj. že to zprasím a musím opravit hned při montáži – když nedočtu návod a namontuju něco opačně, zbyde mi součástka... a já pak musím pracovat s tím, že se to předtím naštěstí nelepilo ale šroubovalo :-) Čili je logické, že krev mi hlavně pije varianta č. 1 – dílo nějakých anonymních, více či méně dávných, řemeslníků či výsledek nedomyšlených přání předků... tam je pocit bezmoci úplně obrovský a hlavně neřešitelný!

28.5.2025 Kdo píše ty chaty na Óčku

Kde je ta doba, kdy MTV ještě vysílala hudbu a plastelínový Celebrity Deathmatch? :-) Televizní hudební kanály ke svému životu nutně potřebuji – a jsem rád (i když třeba k moderátorské úrovni bych asi nějaké výhrady našel), že Pařízkovo (svým způsobem odpočívej v pokoji) mediální impérium mi přináší rockovou Rebel TV... a vlastně pak je tu i to Retro, které občas přináší relativně akceptovatelný repertoár. A pak je tady asi tisíc kanálů televize Óčko (kterou vlastní... hmm, obchodní rejstřík... no, je vážně super, že všechny cesty končí na Kypru... a tam se může dít cokoliv, že?), které hlavně dokazují, že produkty současného mainstreamového hudebního průmyslu jsou děsivé sračky. Nechci však řešit kvalitu a dramaturgii hudebních kanálů, ale ďábelský fenomén jejich večerního seznamovacího chatu! Předpokládám, že něco takového má více televizí, mně k pobavení a úděsu stačí zmíněné Óčko. Ptám se: "KDO???", kdo jim tam píše ty esemesky? Nejde to popsat, to se musí vidět... nevím, co lépe ilustruje kvalitu obyvatelstva naší země než toto! :-) I kdyby některé ty návrhy na spojení všeho druhu a typu nebyly dostatečně podivné, tzv. nekřesťanské či vyloženě úchylné (houby některé, všechny :-)), tak mi v obecné rovině někdo vysvětlete, kdo zvolí takovou metodu k "seznamování"? A ještě hůře - kdo těm lidem pak odpovídá??? :-D A úplně nejhůře – bože, to nikdo z nich nechodil ani na základní školu a všichni musejí dělat ty naprosto obludný hrubky???!!!!!!

21.5.2025 Zlato

Všichni máme rádi zlato. Máme všichni rádi zlato? Máme rádi zlato jako zlato nebo zlato jako slovní symbol něčeho, co je fakt dobré a prospěšné? Jo, jasně – jsou z toho super šperky, pro většinu lidí je zlato hypoalergenní nebo úplně nealergenní, je odolné proti oxidaci a současně dobře vodivé, má antiseptické účinky... ano, nezapomněl jsem – má také historicky jistou sentimentální hodnotu vyjádřitelnou penězi a současně je ta jeho hodnota krytá zlatem a nikoliv dolarem nebo prací socialistického lidu... Zlatá medaile je nejvíc. Zlaté zuby jsou nejvíc (zejména ve směru od středu Evropy na východ). Zlaté jsou oplatky Opavia... Zlaté, nebo aspoň pozlacené, jsou nesmyslně drahé mobily pro lepšolidi a jiné podobné. Pak je tu zlatý déšť... no nic :-D Když někomu chceme vyjádřit kompliment, často použijeme oblíbené "ty jsi moje zlato"... Máme "Golden Rule". A pak tady máme současného amerického prezidenta, který ukazuje svůj vkus, moc a důvěryhodnost tím, že nechal vyzdobit pověstnou Oválnou pracovnu v Bílém domě spoustou zlata. Prostě to asi nějak na lidi funguje i nyní, v době, kdy již neplatíme zlaťáky, stříbrňáky a měďáky (kromě RPG fantasy her :-)) Když se nad tím zamyslím, tak já mám doma ze zlata či pozlaceného... hm... nic... možná nějaké kousky v obvodech počítače či jiné elektroniky, ale jinak? Šperky – nic; zlaté rámy obrazů – nic, mám jen zalaminované dva plakáty se Simpsnama a jeden s obalama desek od Queen; zlaté sošky a idoly – nic; zlaté medaile – nic (tedy tu a tam jsem na bowlingu něco vyhrál, ale ta zlatá barva fakt není zlato); zlaté zuby – nic; zlatý záchod – nic, investiční zlato – nic... jsem prostě marný! Nic nenadělám... ale alespoň se můžu pousmát nad tím, že zmíněný prezident samozřejmě musel nazvat proklamovaný/připravovaný protiraketový systém, který by výhledově měl dokonale chránit USA, Golden Dome... protože... protože ZLATO!!! A pak se mi vždycky vybaví ta naše slabomyslná reklama (cílená na naše seniory) ta ten "zlatý krém z lékárny"...

14.5.2025 Mravenčení

Nepochybuji, že biodiverzita (zejména u živočichů) v našem antropogenním prostředí v posledních desetiletích silně poklesla a že některé druhy zmizely a současně že některé jiné druhy díky tomu zažívají až nezdravý boom – třeba díky tomu, že jim zmizel predátor nebo nějaký komplementární druh. Současně však věřím, že existují tvorové, kteří se na naše prostředí dokonale adaptovali – a to nemusíme být zrovna u švábů a štěnic! Myslím tím mravence! Mravenci jsou všude - člověk nemusí být entomolog-amatér, aby si všiml toho, že jsou fakt na každém volném místě. Nemluvím o lesních mravencích a jejich často monstrózních nadzemních stavbách, ale o jejich menších městských bratrech (ano, nejsem zmíněný entomolog-amatér natož myrmekolog), kteří mají mraveniště pod zemí, v dutinách a kdovíkde! Pod zhruba polovinou naší zahrady je mraveniště – vzhledem k tomu, že se při chůzi po trávníku nepropadám do země, je jasné, že ty malé mrchy mají hlavní části domu poměrně hluboko pod zemí – a pak davově vylézají na povrch a žerou mi zasázená semena v záhoně!!! A vraždí šneky ve spánku!!! Druhá, možná ještě nebezpečnější enkláva pak žije v chodníku před domem – v místě, kde se na podzim kopala nová plynová přípojka – tj. bylo to úplně vyhrabané, následně zasypané pískem a hlínou a pak nově vyasfaltované – jsou nyní již 4 nové výstupní otvory – proražené právě oním asfaltem!!! Davy mravenců se pak pohybují po celém pozemku a celý den dělají nějaké ty svoje mravenčí věci (do domu kupodivu nelezou – jejich pár pokusů o invazi bylo úspěšně zatrženo mravenčí pastí z drogerie a možná jim smrdí náš pes)... a v rámci své činnosti lezou samozřejmě i do popelnic – do normální i do té na bioodpad. A to mě právě přivádí na myšlenku... co dělá takový mravenec, respektive skupina několika desítek, možná stovek mravenců, kteří zrovna v klidu vegetují v naší popelnici, když přijedou popeláři... a odvezou je někam fakt hooooodně daleko? Založí novou kolonii a jeden nebo více jedinců se přetransformuje v královnu? Vyhledají nějakou blízkou kolonii jiných mravenců a asimilují se – či se ji pokusí ovládnout? Umřou steskem? Pomocí záhadného šestého smyslu zvolí směr a vydají se na nesmyslnou pouť za svým původním mraveništěm? Přesně kvůli odpovědím na takové otázky potřebuje lidstvo i obory vědy, které se někomu mohou na první pohled zdát nedůležité a jako mrhání penězi... (to platí pro výzkum přírody, klimatu, planety, vesmíru, materiálů a mnoho dalších... neplatí to ovšem pro genderovou vědu, to není vědní obor, to je jen matlání se v něčem, na co stačí zdravý rozum a obyčejná lidská slušnost a respekt k ostatním!) A k výše uvedeným otázkám ještě jedna - žerou straky mravence??? Protože straky jsou také živočišným druhem, který se v posledních letech v našem městském prostředí evidentně přemnožil... a o jejich užitečnost nejsem úplně přesvědčen!

8.5.2025 Dilema

Dilema a trilema jsou jasné... ale je kvadrilema nebo tetralema? Poučky říkají, že upřednostňujeme latinu nad řečtinou, takže spíš kvadrilema – navíc to zní líp :-) Takže – kterou možnost vybrat v mé realitě? Mně svěřený senior, říkejme mu třeba matka, se vyznačuje tím, že na večerních procházkách zásadně chodí prostředkem ulice – a pokud se mi v daný moment podaří vysvětlit, že je to rizikové, tak stejně z toho kraje občas z ničeho nic vybočí do silnice... a pak tvrdí, že se něčemu vyhýbala nebo že zrovna chtěla přejít (nemá cenu pátrat, proč se to děje, nemá to řešení, mozky starých lidí fungují způsobem, který nepochopíš... a děje se to každý den znova, celé ty roky... den co den... den co den...). Hlavním tématem ovšem není má neutěšená domácí situace... ale naznačené kvadrilema, respektive vlastně jen trilema (protože první možnost nezávisí na vlastní volbě). A to trilema je - jak řešit vyřešit situaci s autem? Sice jsme v okrajové části obytné čtvrti, kde po silnici chodí kdekdo, ale i tak tu někteří místní odborníci jezdí poměrně rychle – a hlavně bezhlavě akcelerují. Takže možnost číslo jedna (ta bez šance vlastní aktivní volby): oba nás to přejede... OK... s tím nic nadělat nejde. A teď ty moje potenciální volby: 1. stihnu uskočit, matka přejetá; 2. pokusím se matku odstrčit mimo dráhu vozu, nebudu dost rychlý, oba nás to přejede... a 3. odstrčím matku z cesty vozu, tím pádem ji pošlu na zem, něco se jí stane a na následky mnou způsobeného zranění bude zmrzačená nebo umře... Co byste si vybrali vy??? Úplně závidím programátorům umělé inteligence autonomních vozidel, kteří sice musí řešit to, jestli auto zabije řidiče nebo maminku s kočárkem na chodníku, ale alespoň jim nejde o jejich vlastní život!!! :-))

30.4.2025 Karma existuje

Příklad ze života: Byl jsem nedávno na bowlingovém turnaji a radostně jsem fandil jedné poslední stojící kuželce, aby ustála rozkývanost po hodu jednoho z mých soupeřů :-) Okamžitě se mi dostalo přátelského napomenutí, že se mi to za chvíli projeví v karmě. To jsem samozřejmě neměl jak rozporovat, protože dobře vím, že každou hru několik hodů vyloženě zkazím nebo i dobré hody náhodně přinesou podivný výsledek... a nepotřebuji na to žádnou karmu. Karma a boží mlýny jsou sice výborné obezličky pro někoho, kdo něco zkazil, anebo opory v situacích, kdy vám někdo něco provedl... ale... prostě... nefungují... nejsou reálné... ne, ne, ne... v některých případech "bohužel ne" :-) Co je však reálné, to je fakt, že karma existuje a je boží. Podle mě je to jasně nejlepší způsob ohřívání vody... daleko lepší než bojler nebo centrální dodávka teplé vody... jasně, bojler má výhodu, že formálně slouží i jako zásobník pitné vody v případě výpadku dodávky vody, ale jinak je to prostě karma (kromě případu výpadku dodávky plynu :-)), co je v tomto poli jasným lídrem. Okamžitý přísun teplé vody; možnost plynulé regulace; plamínek, který dodává studené koupelně alespoň trochu tepla (hlavně opticky) a který hezky svítí do tmy... to vše činí z karmy můj nejoblíbenější domácí velký spotřebič (po sporáku, že? :-)) To, že slovo "karma" evidentně vzniklo z nějaké prvorepublikové či starší firmy či výrobku, mi bylo jasné... teď už vím, že to byl pan KARel MAcháček a jeho firma založená již roku 1910... díky tomu nyní již vím, co znamená termín "apelativizace"... a díky tomu jsem si opět připomenul, jak hrozné svině jsou komunisti a co všechno tady nenávratně úplně dokurvili tím svým znárodňováním a socializací národního hospodářství :-/

23.4.2025 Jsou naši konspirátoři stupidnější než ti západní?

Každý den vidím, díky Internete, jak někteří moji spolubčané (nebo možná spíše spoluobyvatelé této země) vyjadřují různé teorie... teorie plné paranoii vůči všemu možnému – vládě, EU, jim (míněno "Oni", ti kteří se nás snaží vyhubit, zabít, zotročit a tak), gayům, seniorům, mladým lidem, moderním technologiím (vyjadřují se pomocí smartphonů, no nic), obyvatelům měst, obyvatelům venkova, vědě a vědeckým důkazům (vede ta paní o nějakém hrozném efektu nějakého léku: "Já o tom sice nic nevím a nemám žádný důkaz, ale rozhodně věřím, že to tak je!"), čipům v očkování, neexistenci kulhavky a slintavky, existenci kulhavky a slintavky... spektrum je fakt úplně neuvěřitelné, od domácích spotřebičů až po globální zkázu. Některé příspěvky jsou tak neuvěřitelně slabomyslné (a to raději zcela pomíjím stránku základní znalosti českého jazyka), že se občas až divím, jaktože i lidé vůbec dokážou v reálném světě vůbec žít? Umí si třeba dojít nakoupit? Mají nějakou práci? Jaktože umí ovládat počítač? Jsou schopni doma najít záchod? A to mě přivádí k nutné myšlence – jsou v zahraničí tito - říkejme jim třeba "konspirátoři" - také tak vypatlaní jako ti naši? Zoufale se upínám ke svojí teorii, že ne, že jsou lepší... že mnozí z nich mají náskok 40 let demokracie, kde si mohli myslet a říkat, co chtěli – zatímco u nás bolševik takové lidi rovnou šoupnul do psychušky (anebo z nich udělal cenzory a estébáky). V tom 40letém náskoku měli a mají všechny ty skvělé konspirátorské věci jako první: chemtrails, ještěří lidi, HAARP, oblast 51 a UFOa obecně, Baalbek... všechno, úplně všechno... a navíc se tím zabývalo množství chytrých lidí, kteří o tom pak psali skutečné knihy a ne výkřiky na sociálních sítích. Skutečné knihy, které musely dávat smysl (třeba The Cosmic Question od Johna A. Keela je prostě zajímavé čtení, pokud to člověk bere jako beletrii) – a třeba jim i trochu vydělat penízky či přivést nové členy do jejich sekty (a tím jim vydělat penízky) :-) No, a my tady máme jen ty naše dementy, kteří s hrubkami šíří po sociálních sítích výplody svých chorých myslí... a pokud šíří výplody cizích chorých myslí, tak si ani nejsou schopni k tomu přečíst a zjistit nějaký reálný podklad...

16.4.2025 Nejlepší vynález aneb jasné lákadlo v obchodě

Předpokládám, že většina lidí má nějakou oblíbenou značku nebo druh pochutiny, které nemůže odolat a kterou si v obchodě koupí skoro pokaždé – i když ji na nákupním lístečku napsanou neměl (nanuka v horkém létě nepočítám). U mne je obvykle takovým výrobkem banán v čokoládě, ten klasický, podle mnoha lidí hnusný :-) Jak je za nějakou slušnou cenu, tak si ho skoro automaticky kupuji – a sežeru hned po opuštění obchodu. Druhým podobným lákadlem bývaly lentilky... u nich se ovšem poměr cena/výkon v posledních letech hrubě zhoršil – a navíc, co si budeme povídat, je Nestlé chuťově úplně umrtvilo. Dnes jsem si pak uvědomil, že existuje ještě jeden produkt... který ve skutečno vládne všem!!! :-D Jen si jej nekupuji, kvůli finanční náročnosti, tak často. Jde o nejlepší věc, dárek, koncept všech dob – o Kindervajíčko! Jasně, v mém případě za tu adoraci trochu může fakt, že když jsem byl dítě, tak byly tyto zázraky k dostání jedině v Tuzexu nebo v západní cizině, ale i tak – jen se nad tím zamysleme: dvouvrstvá čokoláda, boží plastové vajíčko (do kterého pak lze dát kdeco kdeco... i kdyby to byla jen ta ložiskovou kuličku pro ilustrování pohybu, hybnosti a setrvačnosti) a skvělé překvapení v podobě hračky (popř. zklamání, když místo hračky jsou uvnitř minipuzzle). Hračky už tedy nejsou co to bývalo (a dříve měly stromy delší stín :-D), částečně asi kvůli potřebě ještě většího zisku – takže autíčka s fungujícím kovovým setrvačníkem v nich už nepotkáme - na druhou stranu franšízované postavičky z komiksů a filmů a i tradiční obyvatelé ZOO jsou zcela OK – a částečně kvůli logickému vyčerpání nápadů, stále však jde o něco, co CHCI!!! Pokud je tedy cena okolo nebo pod dvacet korun :-)

9.4.2025 Chápání slov aneb ztraceno v překladu a výkladu

Neustále si říkám, že nemám koukat do komentářů a diskusí pod články na internetu nebo metafacebooku... protože vím, jak pak budu zděšen nad potenciálem slabomyslnosti mezi mými spoluobčany... Ano, byly doby, kdy diskutující byli vtipní, popř. přinášeli i nějaké nové, zajímavé informace – to už je však dávno pryč... a zůstalo jen to, co si zasloužíme (čestnou výjimkou jsou některé posty v mojí tzv. bublině :-)) Podivným, nepříjemným a vůbec tak nějak debilním zvykem se stalo to, jak si každý vykládá jinak různá prohlášení, která byla původně přednesena v cizím jazyce, často angličtině, často tím oranžovým pánem ze Země svobody a Domova zmatených. Není to jen o tom, jak nám některé překladové oříšky (navíc zcela bez pochopení kontextu) předkládají internetová média, ale anglicky tady totiž už umí kdekdo... a tak k amatérským překladatelům v ČTK a hlavních portálech přibyly tisíce dalších DYI vykladačů neznámé řeči. Ano, chápu, že některé fráze (s kontextem velkohubého mluvčího) jsou i pro skutečné angličtináře problém – když se ovšem překladu zmocní bezejmenní droni v "redakcích" komerčních zpravodajských portálů, tak je to konec úplný. Typickým příkladem je nedávné prohlášení amerického diktátorského embrya, že je "pissed off" na ruského již etablovaného diktátora - no, a teď to tady překládejte, že? Je na něj nasranej? Je dotčenej? Je rozčarovanej? Byl to jen filler? Je uraženej? Vyjadřuje tím ve skutečnosti obdiv a lásku? Vzhledem k osobě mluvčího to opravdu může znamenat naprosto cokoliv... a tak naše média typicky zvolila metodu nejmenší odporu a buď zvolila něco, co konvenuje názoru jejich vydavatele nebo něco, co bude fungovat jako clickbait. A čtenář se v tom pak buď topí... anebo tupě přejímá informaci z titulku a článek, ať je jakýkoliv stejně nečte... Výživným zážitkem pak pro mne dnes bylo sledování urputné debaty několika lidí o tom, jestli současný americký (jasně, míním USA, nikoliv Ameriky) establishment Evropu nenávidí nebo jen nemám rád nebo je k ní kritický nebo je s ní jen nespokojený... debatu, která je nejen k ničemu, ale jen vaří z vody... a tímto si tedy zase dávám předsevzetí, že do těch diskusí nebudu klikat... snad jedině do těch sportovních, kde zábavné sledovat zmar fanoušků našich fotbalových velkoklubů poté, co rupnou s nějakým týmem ze dna tabulky nebo je opět z poháru vyřadí Steaua Bukurešť :-D

2.4.2025 Smluvní dopravy a jiné podobné

Když jsem byl dítě, tak taxíky byly volhy a žigulíky – a byly (jak cenově, tak morálně) jen pro bohaté lidi nebo pro ty, co si na ně hráli... tj. zjednodušeně pro komouše, jejich přisluhovače a veksláky. Za celé dětství jsem jel taxíkem jen jednou, když jsem byl (příležitost si nepamatuji), vytažen do na nějakou vážnou hudbu (matně tuším, že to bylo někde na nábřeží – tj. asi Rudolfinum, možná Žofín) a a pak bylo pozdě večer a asi nic nejelo domů (nebo to byla možná nějaká větší rodinná akce), takže jsme jeli volhou za nepříčetných 15 korun domů. Dalších 40 let života jsem taxíky nepoužíval – nejen díky tomu, že v Praze je poměrně slušně rozvinutá síť nočních spojů (zejména moje studentská léta to ocenila) a že jsem rozhodně neměl tolik peněz na utrácení... ale také kvůli dvěma "psychologickým" aspektům. První je jasný – zakořeněný z dětství – taxikáři vozí jen špatné lidi a navíc jsou to zloději :-); druhý byl spíše podvědomý, v době, kdy jsem již chodil do práce a do jisté míry bych si jízdu tu a tam dovolit mohl, to bylo pořád hrozně drahé – v porovnání s cenami v obchodech, s útratou v hospodě... prostě příliš rozevřené nůžky! No, a v posledních letech se něco změnilo... a je jasné co: nůžky už nejsou rozevřené tolik... není to jen příchodem konkurence v podobě těch různých dopravních služeb (nebo jak se tomu říká, aha, platformy pro přepravu osob... díky, internete) navázaných na aplikace a to, že pro ně jezdí kde kdo, pro moje vnímání je asi nejdůležitější to, že jedna jízda "taxíkem" teď stojí méně, než ten můj večer v hospodě, natož večer v hospodě, kde jsem si dal jídlo. Neříkám, že používám služby autodopravců nějak často, protože městská hromadná doprava je to, where it's at :-D, ale rozhodně zcela pominul můj problém/neochota je použít, když potřebuju dopravit matku k lékaři nebo někam nebo když se nestíhám někam večer dostat... Díky poměrně slušně fungujícím mobilním aplikacím to jde... a protože jsem něco lokálpatriot, tak se jako první volbu (možná ne úplně ekonomicky správně) snažím využívat ty naše normální české taxíky, proti kterým jsem paradoxně většinu života měl ty výše zmíněné předpojatosti :-) Tý jo, v textu nemám ani jeden konkrétní product placement! :-)

26.3.2025 RVHP taška

Každý potřebuje tašku na kolečkách, každý!!!! Postupně tam spějeme všichni... přízrak důchodců ploužících se ulicemi s RVHP taškami s nákupem v závěsu je sice hrozivý, ale ve skutečnosti je to jediná správná cesta... jinak se od určitého fyzického stavu fungovat nedá. Jako malé dítě jsem měl to štěstí (ehm, kdybych tedy byl nějaký sběratel retro zážitků), že jsem se potkal již s tou nejodpornější, klasickou RVHP taškou, když jsem s babičkou chodil na nákupy... v tu dobu mě samozřejmě bavilo s tím jezdit, prostě to bylo jako mít upgradované autíčko na provázku. Ve školních letech jsem byl taškové potupy ušetřen, když jsem chodil na nákupy, tak se síťovkou :-) Děsivá, ponižující léta pak nastala v době vysoké školy, kdy zmíněná babička již na nákupy nechodila... a chodil jsem jí nakupovat já (a taky do knihovny)... nějak jsem neměl to srdce vozík schovat na chodbě paneláku a do obchodu pokračovat s batohem nebo normální taškou (navíc by to tam někdo určitě ukradl.. a taky velikost nákupů a váha knih byly poměrně velké)... Takže jsem se několik let, nejmíň dvakrát týdně, ploužil se sklopeným zrakem po sídlišti, drncající tašku na kolečkách (stále ten otřesný komunistický model se šmajdajícími kolečky a sklopnou rukojetí s pojistnými páčkami) a uklidňoval se vědomím, že v lokalitě nebydlí žádní moji známí vrstevníci. V rámci současné domácí situace jsem se využití dotyčné, byť designově upgradované věci, donedávna bez problému vyhýbal – mámě chodím na nákupy "normálně" a kolečkovou tašku jsem využíval jen v okamžicích maximální lenosti k odvozu papíru do kontejneru na tříděný odpad. Loni se však něco změnilo... moje vlastní stáří, různé zdravotní problémy ortopedického rázu, mentální zchátralost... to vše mě přivedlo na cestu RVHP tašky... mám pěknou, červenou, s velkými kolečky... a je teda na jen na bowlingové koule a věci... ale i tak se cítím ponížený a selhavší a starý, protože doteď jsem to zvládal buď přenosem koule v ruce nebo v batohu... vždyť hraju jen jednou koulí a nepoužívám dohozku... :-P Ale objektivně musím uznat, že doprava po městě je s tím poměrně jednodušší, i když úroveň hluku na hrbolatých površích je vcelku vysoká ... a těch cca 7 kilo koule plus boty a váha vozíku samotného mají při některých pohybech a změnách směru poměrně slušnou setrvačnost a odstředivost :-)

19.3.2025 Morálka

Ve spoustě věcí jsem relativně dobrý, v něčem jsem průměrný, ve větší spoustě věcí jsem špatný... a úplně nejhorší jsem ve cvičení!!! Myslím pravidelné, domácí cvičení!!! S ohledem na svoje různé zdravotní problémy bych měl doma pravidelně provádět několik různých cvičení... cvičení na svůj zničený výronový kotník, cvičení na operované rameno, dýchací cvičení na brániční kýlu... a určitě by se našlo i něco dalšího... Většina ze zmíněných cvičení není nijak fyzicky ani časově náročná, třeba některá cvičení na kotník jsou úplně srandovní a v podstatě jdou dělat při běžném sezení u stolu a nějaké jiné činnosti... No, ehm... ano, na rameno jsem první půlrok po operaci poctivě doma cvičil – tam to bylo poměrně podmíněno tím, že jsem potřeboval naučit ho znovu se hýbat (a taky zbavit se bolesti) – ale pak šla morálka hrubě dolů... ještě horší situace je s kotníkem, tam to není o akutním stavu, ale o údržbě, která by měla dotyčný, za ty roky notně vyčerpaný, kloub podpořit v dalším fungování... Bože, ty cviky jsou fakt úplně jednoduché, jejich provedení zabere deset minut... stydím se, stydím... a to jsem si dal i upomínku do telefonu na každý den večer, abych všeho nechal a cvičil... čas na to vždycky mám... ale jo, skoro pokaždé se najde něco, co mi v tom "brání"... dívám se na televizi (i při tom jde cvičit); hraju hru (i při tom jde cvičit); se mi teď nechce a budu cvičit za dvacet minut (jasně...); zrovna musím vařit nebo "něco" dělat (urkitě...)! Nepochybuji, že vědci nebo absolventi nějakých nových, potřebných humanitní oborů na to vymysleli nějaký speciální termín (spíše z angličtiny než z latiny) a i příslušné (a zcela nesmyslné) ospravedlnění osob, které jsou podobně nezodpovědné a líné jako já... to mi ovšem v praxi nijak nepomůže... v tomto ohledu mi evidentně nepomůže nic, jak v tom není akutní stav či ohrožení, tak prostě po pár dnech či týdnech zcela odpadám a není mi pomoci. Jediné co držím, i když i to občas šidím, jsou dýchací cvičení na brániční kýlu – ty jsou paradoxně nejtěžší (jsou jak časově náročné tak i složitější na místo a provedení) – tam prostě ta hrozba operace i celkového zhoršení zdravotního stavu fakt trochu na mou mysl a vůli působí... Jo, a ranní a večerní prášky ovšem zvládám brát poctivě :-)

13.3.2025 Projekt

Spousta lidí má nějaký životní projekt nebo cíl (často dlouhodobý, ne-li až do smrti)... kterým jsou buď posedlí anebo ho berou jako něco, co se musí udělat (tj. jsou posedlí :-) Různé zahradní cíle – od výpěstků přes výstavbu zahradních altánků až po postupné vytváření zenové zahrádky či soustavy vodních prvků – jsou relativně neškodné, často i okolí přínosné. Získání a renovace nějakého veterána, nejlépe obří "ameriky", je také relativně neškodné – až na finanční stránku věci. Co se týče peněz a času je pak určitě nejhorší zvelebování nějaké nemovitosti vlastními silami – nejlépe staré chalupy na periferii státu. Někteří lidé mají jako projekt vztah a vyprodukování dítěte k obrazu svému nebo k projekci (a nemusí jít nutně o katolíky, že? :-)) Někdo má jako projekt stoupání kariérou a dosažení nějaké fancy nazvané pracovní pozice, protože pak bude mít pocit, že je lepší než ostatní. Senilnějící osoby se často upnou k něčemu marginálnímu a podivnému... a jsou tím zaujaty na úplné maximum – poměrně hodně jsou tím postiženi muži, bývalí vědci či akademici (jak jsem vypozoroval za 12 let své minulé práce), kterým přeskočí a neustále všem vnucují nějakou svou teorii nebo část svého původního zaměstnání – třeba o tom, že nějaký odborný termín má být do češtiny překládán jinak než doposud, že slovosled či pořadí ukazatelů v nějakých tabulkách má být celosvětově jiné (fakt je, že tam už možná nejsme u vědomého životního projektu ale u duševní choroby). Je toho hodně – sběratelství jako hobby do toho ovšem nepočítám :-). I já sám mám takový projekt, potřebu jehož naplnění pociťuji víc a víc!!! Můj projekt je: mít možnost žít život v klidu, bez stresu z negativních věcí v okolí a ve světě; mít nějakou klidnou práci, která by mě bavila a uspokojovala; mít takový soukromý život, kdy bych si nemusel o lidi okolo sebe dělat starosti (v tom jsem hodně dobrý); mít život s civilizačními výdobytky na současné úrovni; být relativně zdravý... ano, můj projekt bohužel patří právě mezi ty, co jsou až do smrti, respektive ty, co jsou zcela nedosažitelné... nemám to lehké! Jediné, co mi může asi pomoci je buď smrt anebo zmíněné zesenilnění, kdy si najdu nějaké téma a budu s ním zavile otravovat všechny okolo sebe a bude mě to maximálně uspokojovat, protože nebudu nic jiného schopen vnímat!!! ... a btw: nemám rád slovo "projekt" protože mi evokuje všudypřítomné projektové řízení a projektové manažery... což jsou věci, které by vůbec neměly existovat!

5.3.2025 Sny číslo tři

By mě fakt zajímalo, jak si lidé, co něco pravidelně píší, udržují povědomí o tématech, která již použili... a hlavně... jak to dělali v době, kdy nebyly počítače? Já uplatňuji oblíbenou metodu – vše v jednom textovém souboru (podle oněch mýtických historek o lidech, co mívali v t602 jen jeden nekonečný soubor, v kterém dál a dál připisovali další a další texty, včetně různých pracovních dopisů :-D) a využití vyhledávání podle klíčových slov... Neříkám, že můj přístup je ideální a vždy funkční - ale díky němu teď vím, že na téma sny jsem psal Myšlenku již dvakrát (nejspíš :-)). Takže teď potřetí :-) A na téma noční můry, respektive nepříjemné opakující se sny! Mám takové přesně tři. Nejobvyklejší je (a nejobvyklejším míním to, že mi na dané téma něco zdá nejméně jednou týdně) libovolně situovaný a lokalizovaný sen na téma: nestíhám si zabalit/věci se mi nevejdou do tašky. Premisa má jen dvě varianty – odněkud odjíždím domů anebo jsem v nějakém busu/vlaku a chystám se vystupovat... a najednou zjišťuji, že nejsem schopen najít/posbírat/sehnat všechny své věci a že se mi navíc nevejdou do batohu nebo tašky... to vše podpořeno traumatizujícím vědomím, že přece ještě před chvilkou (míněno časově souvisle v tom snu) jsem měl vše v klidu zabaleno, připraveno anebo jsem v podstatě žádné věci k balení neměl. Jak jsem výše zmínil, nějaká obměna tohoto tématu se mi zdá nejméně jednou týdně a je to takový ten sen, po kterém se člověk probudí se zkaženou náladou... ne zpocený hrůzou nebo nešťastný... ale prostě s tak nějak blbou náladou :-/ Druhý opakující se sen jsem ve skutečnosti už dlouho neměl, naposled v dětství – tehdy se mi ale opakoval poměrně často – a zaslouží si zmínku kvůli své jasně definované podmínce vzniku. Zdál se mi totiž v podstatě vždycky, když jsem byl nemocný a měl jsem vyšší horečku – a byl o tom, že jsem na dně nějakého obrovského reaktoru a zametám tam listí :-D Nemá cenu zkoumat, jaký a co to bylo za reaktor, prostě jsem věděl, že to je reaktor :-) ... a listí bylo prostě listí :-) Zaznamenáníhodné je zejména to, že ten sen byl pokaždé úplně stejný... a prostě to bylo zametání, žádný stres, nic, jen zametání... a sice jsem se z něj probouzel zbrocený potem, ale to bylo díky té horečce :-) Třetí typ snu je nejpodivnější – a nejvíce spadá do kategorie "živé sny" – a je o zubech! O mých zubech, jak mi najednou začínají vypadávat, ale současně mám při tom zubů plnou hubu... takže mi začnou samy vypadávat zuby, nebo si je vytrhávám rukou, ale furt se tam objevují další... a to s tak fyzickým, reálným pocitem, že se pak vzbudím a úplně se bojím, že na polštáři najdu hromadu vytrhaných zubů... brrrr. Sen tohoto typu se mi zdá přibližně jedenkrát ročně (a i to mi přijde jako příliš častá frekvence, jak je to nepříjemné)... a rád bych řekl, že se mi zdával už roky před tím, než jsem viděl výbornou televizní adaptaci Pratchettova Otce prasátek s tou otřesnou hromadou zubů na podlaze :-D :-D Závěrem bych se rád zmínil ještě o jiné nočním můře... o tom, jak se nám teď mění svět – jev akcelerovaný tím, co děje po prezidentských volbách v USA... všem bych doporučil román Glory Road od velmistra SF Roberta A. Heinleina z roku 1963 (česky jako Cesta slávy, Laser, 1992 a pak už asi nikdo znovu, překvapivé), kde je na zábavná scénka jakéhosi mejdanu či setkání mezigalaktické úrovně, kde se někdo z jiné galaxie ptá hlavního hrdiny Oscara (který je pozemšťan), jak dopadl ve Spojených státech ten "Noble Experiment"... a Oscar odpovídá, že prohibice už skončila... a ten tazatel ho opraví, že nemyslel prohibici, ale demokracii :-) :-/

27.2.2025 Ochranářské pokrytectví

Mnoho lidí si zakládá na tom, že žije tzv. udržitelně, že chrání životní prostředí, že chrání planetu, atd... a mnoho z nich má tendenci k tomu připojovat takzvaný virtue signalling. No, všechno je to podle mě hrozně pokrytecké... a to velmi různorodě! Nejjednodušší je takové to nakupování bio výrobků od nás a hlavně z ciziny... no to je úplně na houby... pokud by bylo všechno bio, tak vymřeme, protože je nás tolik, že to bez hnojiv nejde... no a pokud chci být udržitelný, tak primárně budu přece žrát mouku a brambory z domácího zemědělství a nebudu si přes půl planety nechávat dovážet exotické produkty (i kdyby byly sebevíc bio a fair trade, tak je v tom ta doprava na velké vzdálenosti, která planetu rozhodně ničí víc než cokoliv jiného)! Boj za elektromobily proti spalovacím motorům v autech a emisím je taky určitě super... respektive elektromobily jsou super technologie... nojo, ale my tady prostě nemáme technologii (snad zatím, ale já jsem skeptik), která by ekologicky vyráběla baterie; nemáme technologii skladování elektřiny ve velkém; nemáme efektivní výrobu elektřiny (kde jsou povrchy karosérie aut, které by vyráběly tolik elektřiny, aby se to nemuselo krmit ze sítě?; a to, že jaderná energie je částí ekologistů pokládána za špatnou, to už je jen takový mentální bonus)... navíc (pomíjím dopad na ekonomiky států, tam je to spíš o maximalizaci zisku korporátu), k čemu je nějaké redukování emisí v na "západě", když všechny "rozvojové" země (a i supervelmoci) chrlí škodliviny na všechny strany a letecká a lodní doprava produkuje CO2 a další věci daleko, daleko víc. V této souvislosti jsou pak zábavní a pokrytečtí bojovníci proti autům/spalovacím motorům, kteří si pak na dovolenou letí za exotikou letadlem nebo si ve svém životě objednávají věci ze zahraničí – dovoz letadly nebo kontejnerovými loděmi... každý jeden let nebo cesta takové lodi toho vyprodukuje hafo, určitě víc než automobilismus (a je jen otázka, jak je který web tendenční, aby googlení na dané téma přineslo takové nebo jiné výsledky).
V kontextu výroby elektrické energie z tzv. obnovitelných zdrojů je pak zajímavé, jak zcela vymizel, podle mého názoru poměrně podstatný, prvek klasické ochrany přírody tj. to, jak obří větrníkové parky pohledově devastují krajinu a asi svou činností nejsou ani úplně příznivé pro lokální zvířenu a ptactvo... No, a já si tak jako přízemně třídím odpad, auto nemám a nikam nelítám (to, že k životu nepotřebuju exotické ovoce, plodiny, maso z Argentiny a ani třeba kafe - to vědomý čin není, to se mi stalo samovolně :-D). A moje hlavní uhlíková stopa je jasně dovoz věcí ze zahraničí... jasně v tom vedou elektronika, knihy... a asi trochu to šatstvo :-/ Pokud tedy "uhlíková stopa" není jen metodický konstrukt, kterým si někteří odborníci vydělávají na živobytí, že?

19.2.2025 Zase ty vláčky

K opakujícím se tématům mojí laciné komunální kritiky (hnusné stavby prznící město, MHD a Dopravní podnik, nepořádek v ulicích, ignorování existence chodců v dopravních řešeních, likvidace zeleně, vyhazování peněz za stavby pro cyklisty, atd.) se samozřejmě řadí i oblíbené České dráhy s jejich sestrou SŽDC (aka Správou železnic). Tentokrát to nebude o vyházených milionech za vybetonování každého volného místa či neurvalém a neekonomickém zacházení s původními drážními budovami a majetkem vůbec. Bude to o to tom, v čem jsou České dráhy dlouhodobě nejlepší – v logice, v maskování svých dysfunkcí a znepříjemňování života cestujícím. V sobotu jsem jel na výlet do jižních Čech, až k hranicím... a byl jsem příjemně překvapen, že to bude jen 2 a půl hodiny... přestože z Budějovic dál na jih je to převážně jednokolejné. Podobně příjemně jsem byl překvapen, že e-shop Českých drah normálně zafungoval v mobilu v metru - a po drobných problémech (způsobených připojením v tunelu) jsem si jízdenku bez problému koupil online... a hned mi přišla do emailu... a tím pádem jsem vyřešil svůj mírný časový pres (a ušetřil si navíc jisté rozhořčení nad tím, jak málo je na Hlavním nádraží otevřených pokladen a jak debilně je vyřešen přístup k nim). Vlak byl kupodivu na správném nástupišti a odjel přesně na čas... No, a tím to dobré věci skončily (tedy kromě toho, že jel podle jízdního řádu a do cílové stanice mě dovezl zcela přesně, což by ale měl být standard, že? :-)). A objevily se věci zcela odpovídající tzv. národnímu dopravci. Naivně jsem si totiž připlatil kilo a pořídil si jízdenku první třídy, abych měl klid, místo na nohy a pohodlí. No, mělo mě varovat, že v řazení vlaku je první třída společná s jídelním vozem... ale na tom schematu to vypadá, že prostě půlka vagónu je jídelák a půlka první třída... ehm, realita je však jiná, je to realita Českých drah. To prostě vezmete jídelní vůz (kde je kuchyňský modul uprostřed), na restaurační sedačky dáte kožené potahy se svým logem... a začnete účtovat cestujícím kilo navíc za to, že je tam stejně málo místa na nohy jako bylo v původním jídeláku a že musí být stále ve střehu, protože uličkou neustále chodí a potácejí se cestující z ostatních vagónů s pivem v kelímku a jídlem na tácku... a jako bonus je tam zima jako blázen, protože klimatizace instalovaná podél oken jede na plno celou cestu – asi aby kompenzovala odvětrávání pachů z kuchyně. Jako další bonus jsem pak při vystupování viděl, že normální druhá třída jsou pohodlná, šestimístná kupé... a protože jsou to kupé, tak cestující samozřejmě z uličky za dveřmi nikdo neruší... Zjednodušený závěr tedy je, že zatímco v MHD je za nesmyslnými řešeními snad tu a tam i dobrý úmysl – bohužel prováděný ignoranty, kteří nikdy městskou hromadnou dopravou nejeli, protože jsou to buď cyklisté anebo manageři, kteří umějí jezdit jen v autě... tak na naší státní železnici... jsou za vším prostě jen debilové...

12.2.2025 Exotické ovoce

Jo... než bych se pouštěl do přemýšlení o tom neuvěřitelném množství druhů cizokrajného ovoce, které máme v současné době v našich obchodech k dispozici (vlastně toho ani nejsem oprávněn, protože nic z toho nejím :-)), tak se raději ponořím do vzpomínek na své dětství... kdy jsem v rámci povinné pomoci hroutícímu se komunistickému hospodářství do školy sbíral a nosil usušené šípky či kaštany, zatímco šťastnější a protekčnější děti nosily sušenou pomerančovou kůru (které navíc asi nemusely dodávat tolik gramů). Neříkám, že jsem se s pomeranči nepotkal vůbec, ale rozhodně to nebylo příliš časté - a navíc to často byly ty tzv. kubánské pomeranče... které snad chuťově byly v pořádku, ale jejich kůra byla z hlediska socialistických požadavků na kvalitu nedostatečná... Ještě hůř jsem na tom byl s banány, samozřejmě tu a tam jsem nějaký dostal - asi když babička vystála někde frontu nebo dostala ze staré známosti pod pultem, ale skoro bych řekl, že víckrát jsem měl jako dítě Coca Colu než banán (protože drahou, vzácnou plechovkovou kolu měli v prodejně Eso ve Spálené, a já si ji často přál k Vánocům... a později občas byla v obchodě ta licenční z Madarska... a ano, jsme v jednotkách kusů za život :-)). Pak určitě byly ještě grapefruity - ty také soudruzi mezi lid občas pustili - ale tam u mne nastává problém s tou hořkou chutí (je možné, že je víc druhů grapefruitů, ale v osmdesátých letech tady byly jen ty hořké :-P). A jaké jiné exotické ovoce tady bylo volně v normálních obchodech, mě tedy fakt už nenapadá. A tím jsem se postupně dostal k nákupu banánů v současné době... většina obchodů má dva druhy banánů - normální a pak něco jako bio (které se vyznačují tím, že jsou zhnědlé a předražené). Plus tady máme ještě ty speciální supermarkety, které nabízejí speciální banány dovezené s osobní péčí manažera obchodu, který půjde brzo do basy :-D A pak tady máme Tesco... kde místo "bio" banánů mají "organické" banány... takže prostou logickou úvahou docházím k tomu, že já si tím pádem u nich pravidelně kupuji banány neorganické... což je ovšem poměrně znepokojující myšlenka, že? :-D

5.2.2025 Zase o jídle

Když tak občas zvolím téma na téma mých stravovacích návyků, tak většinou hraničí buď se self-mockery nebo naopak s jistým vychloubáním se (něco jako: koukejte, co všechno nejím, ale pořád žiju :-D). V tomto případě bych se ovšem rád věnoval jednomu drobnému nešvaru, který nám panuje v naší gastronomii už dlouhá léta! A abychom si to rovnou vyjasnili: nejlepší hranolky jsou z Remosky!!!! :-) Míním ty předsmažené, normální, bez ohledu na výrobce (i když ty vyloženě tenké jsou na houby bez ohledu na způsob přípravy)! Jedině Remosky (a jejich klony od jiných výrobců) dokáží vhodně nakombinovat mírné dozlatova osmažení s ponecháním šťavnatosti brambor!!! :-) Trouby, zejména ty teplovzdušné se mnou požadované kvalitě výstupu dokáží mírně přiblížit, zejména pokud se přes plech nebo pekáč dá nějaké víko... ale prostě to není ono. Není to ono, protože jedině remoskování díky teplu seshora a uzavření vytváří to správné pečící prostředí – ani skleněné zapékací misky toho nejsou schopny dosáhnout. Samostatnou kategorií jsou pak fritovací hrnce klasické – ty jsou pro šťavnaté hranolky úplně k ničemu, popřípadě takové ty fritovací vaničky, co se používají v gastroprovozech – ty jsou překvapivě dobré na smažení bramborových kroket z prefabrikátu, ale hranolky z nich jsou stejně vysušená hrůza jako z friťáku nebo od některého z amerických fast-foodových řetězců. Jinou, opět samostatnou, kategorií jsou pak ty různé "domácí" hranolky v restauracích, které jsou většinou naopak přeolejovanou a přesolenou zrůdností, která často hraničí s opékanými bramborami, což je ovšem jiná disciplína. Co se týče skutečně "domácích" hranolek – tj. těch, které si člověk sám doma nakrájí ze skutečných brambor a uvaří/osmaží... no... kromě toho, že je s tím hrozně práce – tak se stejně nikdy nedá dosáhnout dokonalé chuti v Remosce udělaných prefabrikátů – něco tomu prostě chybí, asi nějaká chemie :-) A další přínosná informace navíc: vlnky jsou výrazně lepší než klasické hranolky!!! :-)

29.1.2025 Letos budou zase volby

Máte nějakého známého, který je v nějaké politické straně či hnutí? A teď nemyslím politika, myslím normálního člověka, kamaráda, spolupracovníka, který je v politické straně, chodí na schůze, účastní se stranického života, užívá stranických výhod.... Já jich znám poměrně hodně, protože jsem několik let pracoval pro místní samosprávu... a tam to v jednu chvíli došlo tak daleko, že do strany (byla to Praha, takže do ODS) začali vstupovat i kolegové úředníci – proto jsem tam přestal pracovat... Ti lidé rozhodně neměli zájem být politiky... ale stranická průkazka jim poměrně usnadnila pracovní život a zvedla prémie... navíc se tím formálně vyrovnali různým příbuzným a známým, které si komunální politici s sebou na úřad po volbách vždy nově natahají. Na municipální úrovni, kde úředníci nejsou státními zaměstnanci, je to jev, který sice není nezákonný, ale je samozřejmě primárně tak jako správně oportunistický. Neříkám, že jsem tehdy s dotyčnými kolegy přestal mluvit a chodit s nimi na pivo, ale rozhodně si tím u mě nijak zvlášť nenašplhali. Co se týče mých "normálních" známých tam je to jiné... mnoho z nich samozřejmě v hospodě deklaruje přízeň a hlasy nějakému z našich báječných politických subjektů, nikdo však otevřeně neřekne, že to dělá pro to, že je členem... a mnoho vypadá, nebo skutečně je, že jsou zcela apolitičtí a pomalu neznají rozdíl mezi senátem a sněmovnou. U několika kamarádů mám silné podezření... a mám z toho takové hooodně smíšené pocity... Jako občan státu bych měl akceptovat, že v demokracii jsou prostě nějaké strany, nějaké politické subjekty, které soupeří o to, aby mohly řídit svěřené území směrem, který je jejich ekonomickým/politickým cílům nejbližší... ale na osobní úrovni se mi vyloženě hnusí představa, že se někdo dobrovolně dal do služeb nějaké strany a že teď schůzuje, musí dodržovat stranickou disciplínu, všude chválit to, co jeho hnutí dělá a hlavně vždy být proti těm ostatním... a ještě více se mi se mi to hnusí v našem prostředí, kde půlka politických subjektů jsou populistické firmy na dolování peněz z rozpočtu a druhá půlka také nemá žádný plán a koncepci... a všechno je to vlastně stejná pakáž... Btw, zpátky k té Praze... proč se tak radostně na městských částech spojují ODS a ANO, tj. ti, co by měli být vyloženě proti sobě... no, protože tady jsou to všechno členové ODS, jen někteří v jistý moment vytušili, že některé jiné strany mají větší šanci ve volbách, tak šup tam... ale v realitě je to pak jen jedna banda...

22.1.2025 Marketingové lákadlo

Z čeho se dělají vegan boty? A co je to veganská kůže? Znamená to, že jsou to boty (a teď myslím boty, v kterých jde dlouhodobě kvalitně chodit a normálně je namáhat, ne nějaké plážové pantoflíčky), které jsou udělané z rostlinné tkáně? Z listí? Z nějak vegansky upraveného dřeva? Fakt máme takovou technologii? Sem s ní!!! Jedna věc je, že většina šatstva je veganská... jasně, rostlinná vlákna... len, bavlna... ale boty???? Všude jsou teď na to reklamy – dokonce i můj oblíbený Metalshop se dostal tak daleko/hluboko, že se snaží zákazníky nalákat na to, že má v sortimentu "veganské boty". Opravdu si ti marketéři nebo jak se ta pakáž jmenuje mylí, že to někoho naláká? Mě to tedy spíše odpuzuje - a kdyby to nebyl můj fakt oblíbený e-shop, tak bych se s jeho službami kvůli tomu možná rozžehnal. Kdysi jsem měl Myšlenku na téma stravování – v kontextu toho, že já jsem ve svých jídelních návycích poměrně specifický – a kdyby se to vzalo jen podle sortimentu, tak jsem skoro vegetarián (jen je to o tom, že nejsem poháněn žádnou ideologií, ale prostě jím, co mi chutná ... a shodou okolností nejím většinu masa... a taky skoro žádnou zeleninu :-)) – a skončilo to u toho, že veganství není dieta z medicínských důvodů, ale jde čistě o vlastní volbu stravovacích návyků a světonázoru, tj. v podstatě totéž, co mám s jídlem já - jenže já nedělám vlny a dusno v restauracích, když nemají přesně to, co jím... ale prostě nejedlé kousky dám na stranu nebo jim řeknu, ať mi je tam rovnou nedávají – žádný problém... Ale tedy zpět k botám... decentně jsem googloval a vyšlo mi z toho, že veganská kůže na botách je prostě plast... hm... hergotfix... z čeho se dělá plast... z ropy... z fosilních paliv... není jednou z podmínek pro veganství i ochrana přírody a udržitelné využívání jejích zdrojů? Nebo mi něco uniká? Dále by mě zajímalo, jestli je možné mít jen vegetariánské boty anebo jestli je kůže z přirozeně uhynulé krávy nebo jiného zvířete akceptovatelná? Kardinální otázkou pak je, jak je to bourcem morušovým a hedvábím – je vegansky akceptovatelné, když to vlákno je vlastně byprodukt jeho života, respektive přeměny ... ale zas je to hmyz a ne zvíře, že? A jak jsou na tom ultravegani s tím jejich "Nejím nic, co vrhá stín!"??? :-D A závěrem bych rád řekl, že mě poměrně hodně zprudil Mrkvosoft, že se v rámci svého dementního "Windows jako služba" rozhodl z jedenáctek odstranit WordPad!!!

15.1.2025 Něco jako... diagnostika demence

Když jsem byl loni na neurologii, projevil jsem zájem o to, jestli se dá nějak zavčasu diagnostikovat přicházející stařecká demence/alzheimer/neurologická porucha... protože mám subjektivně dojem, že v posledních letech fakt mentálně degeneruji a i se mi zhoršuje koordinace a motorika (a navíc je tu jisté genetické zatížení). Paní doktorku to pobavilo, pobavili jsme se na téma běžné opotřebení organismu a na téma stres (kterého mám poměrně hodně, jen si to nepřipouštím)... a pak jsme skončili u toho, že na to nějaké testy jsou (asi kognitivní, že? :-)) a že by mi to mohla domluvit... jen ten test je nějak hrozně časově náročný... a samozřejmě není to exaktní věda s jasnými výsledky. Takže jsme se nakonec domluvili, že budu prostě provádět paranoidní sebepozorování - a kdyby mi přišlo, že jsem se fakt hodně zhoršil, tak to zkusím... pokud budu mít ještě dost sebereflexe, aby mi to došlo... dementizace je v tomto ohledu poměrně bludný kruh :-) Naštěstí se to ovšem vyřešilo tento týden... na test nemusím, protože se důkaz mého blížícího mozkového konce objevil v celé kráse! S datem 15. 1. 2025 jsem si dal na web úplně stejnou Myšlenku jako týden před tím... a nejde o to, že jsem za týden zapomněl, co jsem tam dal minule... ale o to, že jsem si ani nevšiml, když jsem text ze souboru konceptů Myšlenek kopíroval, že text pod ním je úplně stejný... Vymalováno, vytřeno... Zajímavé je, že tato situace mi také ozřejmila, že moje výplody evidentně nikdo nečte... anebo jsou už mentálně narušení všichni moji známí a prostě si nevšimli, že čtou dvakrát za sebou to samé... obě varianty jsou poměrně zajímavé a neutěšené :-D Na chybu v matrixu mě upozornila tzv. osoba ze závorky (viz minule :-D) a já teď (dva dny poté) pilně přepisuji duplikovaný text doufaje, že si toho nikdo nevšimne (a to že sám sebe bonzuji, to řešit nebudeme). Celé mi to připomíná tu dokonalou scénu z nemocnice z Hlavy XXII od Josepha Hellera, kde je to pověstné "Vidím všechno dvakrát!" - vysvětlovat to nebudu, kdo to četl, ví - kdo to nečetl, je ignorant!!!

8.1.2025 Novoroční tentononc - aka: na co se těším :-)

Nejvíce se každý den a týden těším (samozřejmě nejvíc se těším na přítelkyni, musím to napsat, protože minule nějak držkovala, že jsem ji opomněl zmínit :-D) na to, jak v pátek po práci půjdu na pivo do oblíbené restaurace V Rybníčkách. Není to o vypitém pivu ale o tom, že můžu na hoďku/dvě zcela vypnout, v klidu si číst a hrát něco na mobilu... a zdánlivě nemuset řešit problémy reálné či fiktivní. Výraznou nadhodnotou je pak studnice moudrosti v podání štamgastů i náhodných hostů. Již někdy dříve jsem s úžasem popisoval tu tamní několikahodinovou surreálnou debatu žen vyššího středního věku na všechna témata najednou, každotýdenní hovory normálních lidí mají ovšem také svou vysokou přidanou hodnotu. Televizní program, počasí, drobné stavebnictví, doprava, sport, sázení na sport, dietní poradna, boj s kouřením, boj proti kouření, nemoci a zranění, válka, volby, cena chlastu, znalosti historie, zajímavá fakta ze světa, mobilní technologie, sentimentální vzpomínky... všechno, je tam všechno!!! A pokud společnost není vyloženě na kaši (což v pátek odpoledne většinou ještě nebývá), tak většina informací dává smysl... byť si někdy něco nenápadně progoogluju, když mi to přijde přestřelené... Prostě kvalitně strávený čas!!! Jinak se v podstatě (s výjimkou závorky v první větě!!!) tak nějak nemám na co jiného v roce 2025 těšit :-P Ještě tak možná na to, že nejbližších měsících vyjdou desky Body Count, Wynchester, The Darkness, Avantasie a Halestorm; na nějaké nové komiksové knížky od Mignoly; na GTA 6; na Spinal Tap 2 (a i novou desku prý vydají :-) !!!!); na to, že třeba výhledově budu mít méně bolestí ortopedického původu; na spánek v mojí boží spací onesie; na to, že si konečně pustím seriál Ipcress File; na Wallace a Gromit: Vengeance Most Fowl; na novou bowlingovou kouli (o tom se závorka v první větě nesmí dovědět); na moje domácí nudle; na nové verze karet v Marvel Snap; na něco, na co jsem si teď nevzpomněl... to zas bude rok... :-))

1.1.2025 Přenos

Kdo nemá doma nějakou přenosnou nádobu na jídlo, ten nemůže být normální a nemůže mít kvalitní život! Nemusí to nutně být pověstný třípatrový hliníkový jídlonosič (pořád se vyrábějí, jen jsou spíš nerez než hliník), stačí plastová miska s víkem – a život je hned jednodušší. Nejde jen o donášení jídla k ohřátí do práce, jak to dělám já, ale třeba i o bezproblémový transport vánočního pečiva k příbuzným, o bezrizikové převážení kusu dortu nebo koláče někam... prostě se to hodí. Spektrum dostupných nádob je až neuvěřitelné – jak co se týče tvaru, tak i objemu... i ceny. Já jsem v posledních měsících poměrně upgradoval – a skoro úplně jsem přešel na nádoby skleněné – protože často přenáším hotová jídla a to sklo se prostě od mastné omáčky umývá vždycky lépe než jakýkoliv plast, daní je pak trochu vyšší váha, ale výhody převažují. Takže krabičky prostě OK... v poslední době se ovšem objevil takový nešvar... kdy někteří lidé přinášejí jídlo v nádobách od něčeho – nejčastěji od zmrzliny, případně od jiných produktů. Kromě jisté ne úplné opětovné uzavíratelnosti a (díky méně kvalitnímu plastu) úplné nevymytelnosti s sebou tyto nosiče nesou i kardinální otázku: Bude chtít dotyčný přinašeč tuto krabičku vrátit? Vždyť je to v podstatě plastový odpad, do kterého nejde pořádně nic dát podruhé, je mastný, prohýbá se, víčko nejde dovřít... a přesto... nejistota hlodá a neznalost způsobuje paranoidní vymytí krabky a její ponechání na místě (respektive na hromadě ostatních podobných) pro případ, že by její původní vlastník opravdu projevil zájem dostat ji zpět! Jak to celé skončí, to je snad každému jasné – skončí to v kontejneru na plast, jako důkaz toho, že líná huba – holé neštěstí... stačilo by se jen přinašeče zeptat, že? :-)

25.12.2024 Lhaní

Co je lež... je to i neúplné informování k danému tématu? Nebo neškodný výmysl na neškodné téma? Ano!!! Je lhaní vždy opovrženíhodné – rozhodně ne! Záleží na účelu a úmyslu... Já osobně velice často aplikuji lhaní/zamlčování některých fakt velice často – když není nutné, aby druhá strana vše věděla – zejména proto, by jí dané informace byly stejně k ničemu... Typicky je to s otázkou "Jak to bude zítra?" – odpověď "Jdu do práce, z práce nakoupit a pak domů." zcela pomíjí, že taky jdu k doktorovi, běžím něco vyřídit na úřad nebo něco jiného a je to pro mě jedině dobře, protože pak jsem ušetřen přívalu nesmyslných navazujících dotazů; okamžitě vymyšlených, neexistujících problémů a starostí. V nějaké míře to dělá asi každý – rodičům, dětem či známým – je to prostě win-win situace, na které v podstatě nikdo netratí. Výrazně horší jsou případy cíleného lhaní za účelem získání nějaké výhody, třeba v práci (patří tam i o pomlouvání a shazování viny na ostatní) - samostatnou související kapitolou jsou pak nemyté lži našich politiků a různých jiných příslušníků těch našich elit – na jakékoliv téma, protože... protože jsou to špatní lidé, kteří myslí jen na zisk svých firem, zisk svůj... a na to, jak u koryta vydržet co nejdéle... navíc jim to funguje, protože paměť lidu je velice špatná, spíše nulová! Jakkoliv se předchozí položka může zdát jako nejhorší možná varianta lži, já vidím několik ještě horších – první je lhaní sám sobě. Sám sobě – zejména o něčem, co umím, kdysi jsem uměl ... a nyní ve skutečnosti již neumím, ale odmítám si to připustit – typicky v kolektivním sportu... případů stárnoucích hráčů, kteří o sobě "vědí", že stále hrají dobře a prudí a kazí hru všem okolo, jsou všude a na všech úrovních – někdo by to nazval nedostatkem sebereflexe, v principu je to prostě jen lhaní sám sobě. Ještě daleko horší, a podle mě nejhorší, je lhaní a vymýšlení si, aby si o mně někdo nemyslel něco špatného – to je něco, co může dosáhnout až absurdních rozměrů, kdy všechno okolo je zdrojem potenciálního problému a je třeba lhát, abych si byl jist, že v očích ostatních zůstanu čistý. Nejhorší je to podle mě proto, že posledních pár let toho mám doma ukázkový případ (samozřejmě posílený stařeckou paranoiou, ale bylo to tam i před tím) - jakákoliv poznámka či obyčejný dotaz (zůstala někde téct voda nebo rozsvíceno, kde je něco, venku je zima, doma je teplo, cokoliv) vybudí lež, často naivní, ale vždy okamžitou a kreativní... hlavně aby to vypadalo, že nositel(ka) za to nemůže, myslel(a) to dobře, myslel(a), nebo dokonce činil(a) něco ve prospěch ostatních (jak si sám sobě namluvil(a)). Do této kategorie bohužel padají i různé pracovní momenty, kdy někdo nepřizná nebo lže, že něčemu (ne)porozuměl... a místo toho, aby se holt ještě jednou zeptal, co má vlastně dělat, tak radši mlčí, aby se náhodou neztrapnil...
Výborně jsem se teď vyzávorkoval... a závěrem mohu konstatovat, že případné lhaní ve vztazích a vlastních vztazích ke vztahům do tohoto tématu míchat nebudeme, neboť to je jiná disciplína :-)

18.12.2024 Konec srandy

Jsem přirozeně vtipný člověk - a někdy, zejména po pár pivech jsem často vtipný až tak, že lidé okolo to nechápou nebo je to uráží – i když to rozhodně v daný moment není mým úmyslem :-) Nejhorší na mojí vtipnosti je ovšem moje zvyšující se tendence dělat tzv. interní vtipy. Míněno interní hlavně pro mě... Každý den se odehrává množství situací, které mi nějakým způsobem evokují něco veselého nebo zajímavého z nějakého filmu, který jsem viděl, a zejména z nějaké knihy, kterou jsem četl... a to mi přináší hrozný problém, jak s tím naložit. Pokud je to něco, co je prostě jen připomínkou zábavného čtenářského zážitku, tak se tomu prostě pro sebe zasměju, pokud je to ale něco, co vyžaduje okomentování nebo interakci s nějakou další osobou, tak je to hrozný problém. Je to asi známka toho, jak stárnu a blbnu – za mlada bych to neřešil – ale v posledních letech mám problém dělat interní vtip v přítomnosti někoho, kdo nemá šanci tomu porozumět (jasně, tím by to navíc přestal být interní vtip :-))... prostě to není ono. Ty situace jsou často tak hrozně vtipné, že mi je vlastně asi líto, že to druhá strana nemá šanci pochopit... a zas takový nadšenec, abych pak strávil dlouhé minuty vysvětlováním, proč jsem tu či onu poznámku řekl, opravdu nejsem. Je to prostě zapeklitá situace... Podobně je to s děláním si neškodné legrace z různých failů a drobných nehod (když se vlastně nic závažného nestalo) – tam mě už život poučil, že kde není příjemce, nemá cenu se ani namáhat... tedy vlastně ani ne tak život, ale totální vztahovačnost a paranoia mého staršího, již poměrně dysfunkčního seniora (tedy seniorky). Někdy je to až k uzoufání – ty různé domácí příhody jsou mnohdy až neuvěřitelně, a nechtěně vtipné, absurdní a candid... a já v daný moment nemám, jak a s kým si je užít! Dá se to sice pak vykompenzovat, když si o tom povídáme s kamarády, kteří jsou na tom podobně – a snažíme se trumfovat, kdo je na tom se svými rodiči hůř – ale to kouzlo okamžiku je v tu dobu prostě dávno pryč! :-/

11.12.2024 Nesnášenlivost v praxi

Žijeme v hyperkoreknostní době (která ovšem v reálu není vůbec korektní ke všem, protože cestou se někde vytratil zdravý rozum... asi proto, že hloupých lidí je víc a víc, bo se mezi sebou nekontrolovaně páří a množí se) a asi s tím nejde nic udělat – pokud chceme mít demokracii a osobní svobodu. Korektnost, zejména v oblasti tzv. rasismu a tvarismu a genderismu, se podle mě ovšem dostala až příliš daleko. Různé vymazávání obsahů filmů, nesmyslné zakazování dobových knih a bourání soch – protože někdo tehdy před sto lety byl ze současného pohledu (a hlavně pohledu novodobých, často samozvaných cenzorů) rasista, se stalo standardem a překlopilo problematiku do stupidního černobílého vidění, kdy je člověk buď s námi nebo proti nám. To vše pak vede k tomu, že původní, jistě správná myšlenka "ano, každý je jiný, ale všichni jsme si rovni" úplně zaniká a mění se ve slabomyslné "co se mi nelíbí nebo tomu nerozumím, to je rasismus". V současné, sociálními sítěmi a lidskou omezeností prošpikované době to v globálu nemá řešení... na osobní úrovni mě ovšem daleko víc znervózňuje, jak problematické řešení to má i běžném životě... Někde budete, bude tam něco dělat několik lidí... vy pak budete chtít tento svůj zážitek chtít reprodukovat známým třeba v práci, hospodě, jinde... a třeba tam byl plešatý černoch, tlustý běloch, zjizvený Asiat, anorektička, silikonová bimbo blondýna, rasově nevyhraněný blb, uřvaná holčička a kněz... A vy je potřebujete posluchačům popsat tak, aby bylo zřejmé, o kom mluvíte a co kdo dělal... A přitom neznáte jejich jména... No, tak je prostě popíšete na základě nějakých vnějších atributů... a přestože v tom není ani špetka skutečného rasismu, tj. nenávisti a předpojatosti k nějaké skupině či etniku jako celku - a je to jen ad hoc popis pár lidí -, tak jste prostě v kopru!!!! Přitom je to stejné, jako kdybych popisoval třeba auta na parkovišti: modré; s obříma kolama; omlácené; bez střechy; rezavá plečka; s nablýskanou kapotou... to taky není o tom, že bych tím světu sděloval, že všechna ta nová BMW s obřími ledvinami se mi hnusí - a ti, co si je kupují, jsou blbečkové bez špetky vkusu :-D

4.12.2024 Mapy a mapky

Člověk nemusí být zrovna fanoušek epických fantasy ság, aby ocenil přítomnost jedné nebo více map v knize, kterou čte. Ať je to zmíněná fantasy nebo literatura faktu či cestopis, tak mapy dodávají čtení výraznou nadhodnotu (a to ze mě nemluví absolvent geografie :-)). Od schémat a plánků domů či městských čtvrtí až po mapy kontinentů či kosmických těles, to všechno je důležité, zajímavé a (pokud je kreslíř fakt dobrý) často i skvělé! Jinou disciplínou je ovšem umístění takových map... tradice velí dávat mapky buď na předsádku nebo na začátek či konec knihy – a je to jeden z případů, kdy by bylo záhodno tradici dodržovat!!! Není totiž nic děsivějšího, než v průběhu čtení muset zmateně listovat do nějaké rámcově určené předchozí části svazku a hledat mapu, kde si chcete něco zkontrolovat k odstavci, který právě čtete... opruz, je to otřesný opruz!!! Metoda zohnutí rohu stránky mi přijde zhovadilá... a zakládání dvou záložek do knihy místo jedné je divné! Jediným ospravedlnitelným způsobem, kdy dát mapu doprostřed knihy, je ten, kdy pro inkriminované stránky použijete jiný papír, tj. při pohledu zvenku je jasně vidět, kde mapa je – podobně jako to bývá u vložených fotografií! Podle mě by na to měl být nějaký univerzálně platný předpis!!! Nejaktuálnějším případem bylo moje nedávné čtení vynikající knihy The Price of Glory od Alistaira Hornea (viz https://dalmatinovo.webnode.cz/ ), kde jsem se málem ulistoval při opětovném hledání té skvělé, přehledné mapky bojiště u Verdunu – která byla bohužel umístěná někde v první čtvrtině knížky :-P :-)

27.11.2024 Smích nebo humor

Protože nepíšu odborné články a nejsem jazykovědec ani odborný teoretik, mohu si zase trochu zageneralizovat (tolik k disclaimeru :-P). V poslední době mi přijde, že se zcela vytrácí smysl pro humor... zejména ve smyslu (haha, jsem fakt dobrej :-D) udělat si legraci sám ze sebe či pochopit nadsázku. Jsou věci a momenty veselé, směšné a vtipné... a právě schopnost pochopit ty vtipné – se mi zdá, poněkud mizí. Podle mě je to o tom, že zasmát se, když vidím něco veselého nebo směšného (všichni jsou štastní, někdo uklouznul na banánu, pejsek utekl před kotětem) je přirozené - a hlavně nevyžaduje žádnou mentální námahu. Takže díky tomu, že internety a televizní vysílání cílí hlavně na sledovanost a lajky, tak jejich masová produkce zcela rezignovala na věci s vtipem... a zásobuje masu průměrných diváků jen příběhy veselými a směšnými... a již tak pitomý dav se stává ještě pitomějším, protože nemusí přemýšlet a i tak hezky se zasměje a pobaví... a pak se to přenáší do reálného života :-/ Hrozné je, že se to děje na všech frontách – kdyby to bylo jen u dětí, dá se to pochopit – jejich mozky se ještě vyvíjejí, nemají obecný přehled, nemají načteno... a tak se prostě smějí jen směšným věcem. Kdyby to bylo jen u starých lidí, tak se to dá pochopit taky – šířící se stařecká paranoia a opotřebování mozku jsou prostě nevyhnutelné... Blbé je, že se s tím stále více potkávám i mezi svými vrstevníky... bez ohledu na vzdělání, sociální postavení, vzdělání... ti lidé nejsou hloupí, často jsou odborníky v nějakém oboru (a dělají svou práci opravdu dobře)... a přesto neumí ocenit vtipnost situace či nějaké hlášky (zejména nadsázka je v tomto strašlivě bita – a to i ta zjevná). S tou nadsázkou mi to občas přijde až absurdní – i když si v rámci posezení s kolegy v rámci kontextu probíraného tématu vymyslím nějakou, a fakt zjevnou, kravinu (něco ve smyslu, že psali, jak spičaté uši zlepšují sluch... takže si příští týden půjdu domluvit na kliniku termín úpravy boltců, protože mi našli nedoslýchavost), tak se viditelně najde někdo, kdo začíná navážno přemýšlet nad tím, že jsem blbej, že bych si něco takového nechal provést, popř. je vidět, jak to bude příští týden dál o mně šířit (místo toho, aby přemýšlel nad tím, že jsem blbej, když mám takové slabomyslné komenty). Ještě horší případ je, když se věc týká jich samotných... Já osobně jsem terčem různých vtípků na svou domácí situaci, na chátrání mého opotřebeného organismu... a sám si sobě při tom rozhodně rád občas taky zasolím nebo to dovedu ad absurdum – prostě je to vtipné, i když někdy třeba trochu černohumorné nebo groteskní, je to vtipné! Někteří lidé, a je jich víc a víc, ovšem všechno, jakékoliv okomentování i drobnosti typu srandovní tvar moučníku, co si koupili, se bez přemýšlení rovnou urážejí nebo se naopak začínají složitě omlouvat, aby to nebylo na ně (vlastně nevím, co je horší)... Ono je to asi jednodušší řešení, protože se u něj nemusí přemýšlet... a smíchu si přece užijí dost při veselých a směšných scénách v médiích. Možná za to, kromě televize a internetu, můžou ty blbý smajlíky... protože teď nikdo nemusí přemýšlet nad kontextem obdržené zprávy a hned ví, že to bylo míněno jako vtip nebo nebo jako nějaký jiný smajlík, u kterého taky není jasné, co vlastně přesně vyjadřuje :-). Trochu jsem se v tom zase zamotal... takže na závěr - kdo se neumlátil smíchy při tom, když v první Bláznivé střele je ten krátký záběr na křídou nakreslený obrys oběti - na vodní hladině – ten je prostě ztracený! :-) (Ona teda celá produkce Zucker, Zucker, Abrahams a Proft přináší vzácnou kombinaci směšného a vtipného humoru... ale ty vtipné části, ty si člověk prostě musí aktivně vyhledat... a že stojí za to!!!)

20.11.2024 UTFG

Poté, co se mi v životě nakombinovaly zhoubný vliv internetu se zhoubným blbnutím vlivem stáří, se mi občas stávají až groteskní "use the effing google" situace. Díky množství přečtených knih a jisté bystrosti v mládí toho vím poměrně hodně o mnoha různých věcech. No, vím... ono to tam někde v té hlavě asi pořád bude, ale ta paměť prostě už není, co bývala. A protože vím, že v mnoha případech už spíše jen vím, že to vím... tak jsem začal naprosto nesmyslně nadužívat gůgl a wikipedii, abych si potvrdil, že si tu věc pamatuji správně. Je to úplná blbost a naprosto zhovadilá nejistota a nedůvěra ve vlastní paměť... protože v devadesáti procentech případů si to samozřejmě pamatuji správně – a těch zbylých deset procent je také v obecné rovině správně, jen si třeba nepamatuji nějaký detail nebo zajímavost k té věci. Je sice opravdu pěkné se díky internetu k tématu dovědět něco navíc, ale v daný moment je to v principu zbytečné, neboť se mi to děje ve chvílích, kdy chci svou "znalost" použít jen jako komentář, ne jako delší výklad dokazující, jak o všem všechno vím (to je doména mnoha jiných lidí)... a ještě zbytečnější je to proto, že sám ze sebe ve svých očích dělám blbce, který si nic nepamatuje... a pak si to musím omlouvat stářím a hlavně tím, že nechci říci nějakou nepravdu a kravinu v době, kdy všichni okolo mě citují bulvární titulky jako kdyby to byly obecné pravdy a kdy všichni věří jakékoliv kravině, která konvenuje jejich názoru, aniž by si to ověřili...

13.11.2024 Býti v kontaktech

Telefonní seznam v mobilu je zdrojem zajímavých informací... o jeho majiteli... Dlouhé roky jsem se snažil, a dostupná technologie to podporovala, mít v seznamu jen tolik lidí, aby se vešel na SIMkartu, tj. aby přenesení do nového mobilu bylo jednoduché. Jak mi ze začátku těch 250 přišlo nedostižně moc, tak jsem pak jen čuměl, jak se to zaplnilo – když člověk přidal těch pár defaultních čísel od operátora, různé pevné linky na doktory nebo nějaké instituce, tak byla karta plná coby dup. S postupem času začaly telefony umožňovat ukládání telefonních čísel i do paměti přístroje... a vypukl problém :-) Problém, který se vyřešil v momentě, kdy se z mobilních telefonů staly malé počítače a z telefonního seznamu se stal vyexportovatelný soubor, který jde jednoduše přenést nebo přetáhnout do nového zařízení (cloudové zálohy nepoužívám, protože jsem zpozdilý, paranoidní a hloupý). Takže co se týče zachování dat je teď vše OK... problém je ovšem v jejich obsahu... vzhledem k jisté nezodpovědnosti směrem k údržbě, mám telefonní seznam plný nejen čísel lidí, které jsem už mnoho (někdy až desítky) let neviděl, neslyšel o nich, dávno zmizeli – je klidně možné, že to je třeba pětina celkového počtu – ale ani to mě vcelku nepálí, kapacita paměti je na to dostatečná... pálí mě to, že u mnoha jmen ani netuším, kdo to vlastně byl/je – protože mnoho lidí jsem v dané době zapsal jen křestním jménem, popř. křestním jménem a iniciálou... a to je prostě hotovo :-) V posledních letech jsem ovšem zmoudřel... a tak trochu jako debil si u každého nového člověka dávám nejen jméno a přijmení, ale třeba i místo nebo činnost, se kterou ho mám spojeného... technologie to podporuje :-) A všechen předchozí text ve skutečnosti vede k hlavnímu tématu (aneb – když jsem zase někomu v tramvaji koukal přes rameno do jeho mobilu :-D): Jak si kdo zaznamenává lidi v seznamu kontaktů? Přezdívky? Zdrobnělinky? Jména a příjmení včetně titulu? Přejmenováváte si zpětně kontakty – třeba když s někým začnete nebo přestanete chodit? Já ne! ...teda přezdívky ano, ale to ostatní ne :-)

6.11.2024 UI

Rozšířil se nám tady takový nešvar... zase :-) Na mnou používané sociální síti, která se jmenuje Meta/Facebook nebo tak nějak, je velké množství stránek/skupin, které se věnují nějakému tématu – hudbě, konkrétní kapele, nějakému spisovateli... a třeba také technice. Některé ty skupiny a jejich příspěvky sleduji, protože jsou o věcech, které mě zajímají – a zejména v těch technických zájmech (letadla a lodě) se v poslední době vyrojilo neuvěřitelné množství skupin, které jsou špatně. A tím "špatně" myslím, že jsou plné chyb a blábolů... a jinak vypadají korektně, takže to podle mě není nějaký spam/scam, ale jde o zárodky umělé inteligence (možná přímo podporované samotnou MF (metafacebook, nikoliv MF :-)), která tedy rozhodně není inteligentní. Není to kvalitě textu ve smyslu smyslu a gramatiky... je to o faktické správnosti informací. A někdy je to až do očí bijící. Laický čtenář vidí zajímavou fotku letadla s doprovodným textem... a když nemá znalosti, tak neodliší jednu druhoválečnou stíhačku od druhé – a ve výsledku je spokojen... a nešťastný jsem pak jen já, protože uživatelé baští nepravdivou informaci. Horší ale je, že často je to celé evidentní nesmysl, třeba když text popisuje dvoumotorové letadlo a na souvisejícících fotkách je letadlo evidentně čtyřmotorové... nebo třeba loď... a i tak to nějací zájemci radostně lajkují... to už je o lidské nepozornosti, hlouposti a slepé víře v cokoliv, co se objeví na internetu! Zajímavé je pak také pozorovat reakce lidí, kteří tomu rozumí – cca půlka to komentuje se snahou opravit – tj. připíší, co je ve skutečnosti na fotce za typ letadla/lodi/auta, popřípadě opraví zjevné chyby v textu... a druhá půlka dává pojeb první půlce, aby nepomáhala té stupidní UI se učit a získávat jí lajky :-D Moje pocity jsou rozporuplné, protože vidím velký potenciál v tom, že UI dokáže projít hlubiny internetu a nají různé unikátní dobové fotky, které mohou přinést mnoho nového či zajímavého... a současně mě děsí ta nekorigovaná hromada bludů, kterou k těm fotkám beztrestně přilepuje... Ale třeba to všechno není práce jen UI, ale třeba se na tom podílejí jen blbí lidé, kteří chtějí za každou cenu získat lajky... :-/

30.10.2024 Dušičky, Dušičky, Dušičky All The Way!

Všichni chtějí žít věčně... a být u toho zdraví a čilí. Dobře, asi zase trochu generalizuji, ale tak nějak to je. Když tak pozoruji svět okolo sebe, tak většina lidí uvažuje způsobem "kdybych náhodou umřel" a ne "až umřu"... Přijde mi to divné. Smrt je prostě normální součástí naší existence, je tou součástí již celé roky :-D a má tu výhodu, že přináší konec, po kterém nic není – takže člověk se nemusí po smrti něčím trápit, řešit, že umřel... je to prostě konec (přesvědčte mě, reinkarnátoři :-). V našem středoevropském prostředí by navíc většina lidí měla být se smrtí v pohodě, vždyť pro církve založené na Bibli, které jsou zde historicky zakořeněné – tj. mělo by to být v kolektivním podvědomí, je smrt tak nějak ultimátním cílem všech našich životů – aby pak mohlo nastat nějaké to vyhodnocení nebe/peklo... pro to přece všichni žijeme (tedy teď ze mě trochu mluví nedávná účast na vesnickém katolickém pohřbu, kde o tom ten farář s nadšením mluvil pořád dokola).

Pokud mluvím za sebe, tak já se na smrt v podstatě těším (respektive nebojím se smrti, bojím se pouze umírání – pokud by bylo dlouhé, nemohoucí a navíc ještě třeba bolestivé – toto je vlastně disclaimer, aby mě nějaká proaktivní internetová UI za možný výklad napsaných slov nezabanovala, nenahlásila nebo tak něco :-)) – právě ze zmíněného důvodu, že pak člověk nemá starosti! Jen doufám, že umřu tak nějak včas – míněno, pokud možno v plném duševním a fyzickém zdraví, v době, kdy ještě nebudu svému okolí na obtíž (každý si definuje sám – já hlavně jako život, kdy si dokážu uvařit, zvládat nějaké základní pochůzky a právní úkony a kdy mě nemusí nikdo přebalovat, krmit a každý den jinak obsluhovat :-)). V této souvislosti je dobré uvést, že bych se zejména rád vyhnul momentu, kdy v mozku stářím nebo jiným efektem proběhnou takové změny, že si nebudu schopen uvědomit, že jsem na obtíž a že už vlastně nežiju... což mi ale vlastně v tu chvíli bude jedno, takže toto mé přání je bezpředmětné :-).

Takže, jsou ty Dušičky – optimisticky vstříc stáří a pak nevyhnutelné smrti – a hlavně – nezapomenout se na ni včas připravit i organizačně a administrativně, tj. zamyslet se nad případnou potřebou pobytu v důchoďáku s dědou Simpsonem, nad poslední vůlí (nejen kvůli dědictví, ale i věcem, které někdo bude muset po mé smrti udělat – odhlásit telefon, zrušit FB účet, začít platit nějaké trvalé platby, apod.), abych svou nepřipraveností nepřenesl všechnu zodpovědnost na své pozůstalé příbuzné a známé!!! A abych nezapomněl – slovy Rickyho Gervaise: "Být zdravý znamená umírat nejpomalejším možným způsobem!" :-D

24.10.2024 Vetchost stáří versus selektivní slepota

Začalo to plíživě, pak to nabralo na rychlosti... s rapidně zhoršujícím se zrakem postupně víc a víc zažívám to, čemu jsem se vždycky trochu divil u starých lidí – občas něco nevidím... a tím pádem třeba mám celý den kus smetí na šatstvu; v zrcadle si nevšimnu, že při holení mi na tváři zůstalo neoholené místo nebo že mi z nosu trčí chlup; už se mi stalo, že jsem si vzal každou ponožku mírně jinou, protože v mírném šeru jsem nerozeznal různý odstín modré; velký problém mi obecně činí cokoliv, co dělám na svém obličeji, protože při tom musím mít nasazené brýle, které ovšem zase překážejí – takže třeba takové trhání atavististického kusu obočí pinzetou je v podstatě neřešitelné...

Problémem je také rychlé rozlišování drobných věcí – třeba koncovek konektorů... tam, kde jsem se dříve podíval a věděl, teď musí přijít fáze nasazení brýlí... anebo využití hmatu, kdy zkoumám, jestli to má ty malý ťufíky a je to tedy micro USB nebo jestli je to něco jiného. Čtení návodů na potravinách, lécích či k vlastně k čemukoliv dostalo v posledních třech letech také poměrně nový rozměr... musel jsem si koupit lupu, protože v mnoha případech na to nestačí ani ty nové, stále tlustší brýle... Občas se mi dokonce stane, že při mytí nádobí přehlédnu nějaký zaschlý kousek omáčky nebo něco přilepeného zespodu talíře!!!

A tím se dostávám k dnešnímu tématu - jak je, sakra, možné, že někteří kolegové nejsou v práci v kuchyňce schopni po sobě uklidit ten bordel, který tam po nich zůstal? Do jisté míry chápu, že když jim při mytí nádobí vycákne trochu čisté vody na pult, tak ji nebudou vytírat do sucha... ale co když je to lógr... co když jim tam zůstanou nějaké odpadlé zbytky z přípravy jídla... nebo poměrně velké kousky zelených papírových utěrek, které všichni používají místo toho, aby si prostě do práce přinesli z domova normální utěrku? Copak jsou na tom všichni se zrakem tak špatně, respektive daleko hůř než já? I ti mladí, vysokoškolsky vzdělaní lidé? Nebo je fakt podíl úplných dementů/ignorantů v populaci ještě daleko větší, než jsem si doteď myslel (a že jsem si myslel, že je to podíl velký!)???

Jo, a taky dělám čím dál tím víc překlepů!!! :-P

16.10.2024 Koho zajímá historie

Nejlepší je začít u laciného terče... když je člověk fotbalový fanoušek, začne se někdy zajímat třeba o historii svého klubu? Pokud ano, začne se následně zajímat o historii i dalších klubů v jeho zemi nebo si vystačí s tím, že ostatní jsou nuly a nepřítel? Pokud se začne zajímat o historii svého klubu, začne se pak třeba zajímat i o historii fotbalu (nebo sportu obecně) ve své zemi, o významné postavy tohoto sportu, o úspěchy klubového nebo národního významu? Pokud ano, nepřivede ho to třeba i zájmu o skutečnou historii vlastní země – vždyť sport jako takový vždy byl a pořád je na nějaké úrovni propojen s politickým děním v dané zemi (a to ani nemusí jít o tu pověstnou fotbalovou válku Honduras – Salvador z roku 1969). Stačí se podívat na naši domovinu – protektorát: kariéra Bicana v kopru, 50. léta: zavírání nepohodlných sportovců do lágrů, 70. léta: doping v zájmu vítězství socialismu i emigrace, 80. léta: doba, kdy nám začal ujíždět vlak... Jsem si tak trochu jistý, že odpovědi na moje řečnické otázky jsou ve většině případů negativní... a trochu se bojím, že to platí i o většině normálních lidí... Do jisté míry chápu, že se svým zájmem o historii světa, a i o současné dění mimo naše hranice, nejsem úplně častým případem... a že hodiny dějepisu na základní škole jsou pro mnohé děti zcela nezajímavé – třeba i proto, že jejich mozky ještě nejsou dost vyvinuté. Na druhou stranu nechápu, jak někdo může ve svém názoru být závislý čistě na titulcích bulváru, neověřených výkřicích na sociálních sítích a názorech lidí v okolí... hergotfix, přečtěte si někdy nějakou knížku napsanou historikem (a ne vítěznou politickou stranou)... a třeba zjistíte, že termín "Banderovci" nám natlačila do kolektivního povědomí bolševická propaganda... protože ty bandy ukrajinských nacionalistů, které na konci války bojovaly proti a pak utíkaly před sovětskou mocí si tak rozhodně neříkaly... a sám Bandera byl v německém lágru už od roku 1941 a nijak se na jejich vzniku nepodílel, nebo že historie Afriky je mnohem víc než egypští faraoni a zdroj otroků pro budoucí USA :-) (Úplně se divím, že jsem odolal pokušení zmínit oblíbený Molotov-Ribbentrov pakt – v tomto případě jsem už asi nad svými spoluobčany dávno zlomil hůl :-/)

9.10.2024 Proč nemůžu být... vedoucí... čehokoliv

Celý můj život mě provází nedostatek ambicí ve smyslu kariéry... Pracuji protože musím, občas tam jsou momenty, které mě baví nebo kdy mám pocit, že jsem užitečný, ale to je tak všechno. Na rozdíl od mnoha jiných lidí tak nějak postrádám potřebu ukazovat, ja daleko jsem to dotáhl, jak jsem úspěšný, jak jsem nastoupal v pomyslném kariérním žebříčku. Tento můj (podvědomý, automatický, celoživotní) přístup vedl a vede k tomu, že a) mám spíše málo peněz (ano, s tím souvisí i volba zaměstnání, haha) b) s jednou malou krátkodobou výjimkou jsem nikdy nebyl vedoucí pracovník. V některých zaměstnáních jsem do toho sice byl nucen nebo jsem tam prostě byl tak dlouho, že hrozilo, že to na mě padne... ale já jsem naštěstí odolal... a nelituju :-) Kromě toho, že absolutně nemám potřebu někoho řídit a úkolovat (jasně - kromě jistých, momentů v partnerském životě :-P), tak nepochybně nemám kraniální kapacitu na vedoucovské povinnosti spočívají v nutnosti umět většinu prací svých podřízených... a ani jedno by asi nebyl hlavní problém (tedy v některých typech zaměstnání). Hlavní problém je, že bych jako vedoucí nedokázal každodenně spolupracovat s lidmi, kteří mi přijdou zlí, blbí, pomatení nebo mně nějak jinak nepříjemní... a při tom třeba svoji práci vykonávají dobře a umí ji. Být nadřízeným někoho takového, naprosto bych se nedokázal oprostit od vědomí, že ten člověk je prostě kretén, s kterým se nechci bavit, možná ani ho vídat... bez ohledu na prospěšnost jeho práce pro "firmu"... Obdivuju všechny vedoucí zaměstnance, kteří toto dokáží... to je podle mě ultimátní vlastnost, která překonává i odbornou zdatnost!!! Soukromý život je proti tomu selanka, tam se člověk nemusí s někým stýkat, nebo se to dá jednorázově vydržet... ale v práci se s těmi podřízenými musíte bavit a vedoucovat je každý den!!!

2.10.2024 ˇNačasování

Existují mezi námi mýtičtí lidé, o kterých se říká, že jsou děti štěstěny. Určitě. Jak přesně jsou definovaní, nevím – ale určitě jedna z těch základních štěstěnových vlastností bude být na správném místě ve správný čas... a naopak, nebýt na nějakém místě v čas nesprávný. Já, při bližším zkoumání, jsem spíše opačný případ. Případů, kdy jsem naprostou shodou okolností minul nějakou zajímavou událost nebo akci, je hrozně moc. Moment, kdy jsem po zápase nešel s chlapci na pivo, přinesl jejich zážitek z amatérského striptýzu v hospodě v Holešovicích; několik nejlepších večírků na soustředěních se odehrálo den před, než jsem přijel nebo den po tom, co jsem musel odjet... jednou jsem dokonce v půlce týdne přejížděl z jednoho soustředění na jiné... a stalo se to jako kombo; hodně lituji chvíle, kdy jsem při jistém nedostatku peněz nevrazil 4 stovky za lístek na Ronnie James Dia v Akropoli v druhé polovině devadesátých let, protože k nám pak sólově nikdy nepřijel; kolikrát jsem kvůli nějakému děvčeti nejel na turnaj, z kterého se pak vyklubala akce roku (a naopak :-)); kolikrát můj dřívější odchod domů odněkud přinesl ostatním nějakou vynikající historku, o kterou jsem byl okraden... Mělo by na to existovat nějaké zařízení (na horoskop a jiné esoterické pomůcky žen středního věku nevěřím), které by člověku ukázalo, jestli se daný večer ještě odehraje něco nezvyklého/zajímavého anebo jestli půjde vše nadále v tradičních kolejích a tedy může v klidu jít pryč! Opačný případ je ovšem rozhodně horší, neboť přináší spíše nepříjemné životní situace – přitom stačí jen málo, projít někde o minutu dřív a někoho tím pádem nepotkat, odejít odněkud o pět minut dřív a nebýt přítomen nějaké divné nebo debilní scéně, na poslední chvíli změnit plány... a nemít následně nevyžádané povinnosti a starosti... to by byla naprostá paráda mít schopnost anebo další zařízení, které by v tomto člověku asistovaly!!!

25.9.2024 Hledání a nalézání

Protože většinu života bydlím v rodinném domku, tak tradiční metodou sušení prádla je pověsit ho na šňůru na zahradě (jasně, v zimě to úplně není ono, ale i tak je to v kalendářním roce převažující metoda). Když jsem býval dítě, měli jsme šnůry dvě – jednu na předzahrádce a druhou na "hlavní zahradě"... když se nad tím zamyslím, tak to bylo v podstatě dvacet metrů provazu. Postupem času, úbytkem obyvatel a růstem dřevin se rozsah šnůry omezil na polovinu... a to stačilo až do momentu, kdy bylo rozhodnuto (překládej jako "viděno u sousedů"), že je třeba pořídit sušící stojan, takový ten, co se vrazí do země a roztáhne se jako okvětní lístky – tak poetické to v realitě není, ale když už mě to napadlo... :-P. Současně bylo rozhodnuto, že sušák se samozřejmě nebude smět nechávat na zahradě – ani ne tak kvůli možnosti koroze a postupného rozkladu, ale kvůli tomu, že hliník se krade – a bude se muset uklízet domů. A tak se stalo... koupil se sušák, vykopal jsem díru na objímku... a zařízení se do prostoru trávníku dostává s bídou několikrát za rok, jinak spinká na chodbě. Objektivně musím uznat, že výhody oproti prosté prádelní šňůře tam opravdu jsou – zejména pro větrání a sušení objemnějších věcí typu poštář či peřina – prostě se to na to hodí a drží to tam, není třeba vyndavat ven židle nebo něco a na to to dávat... Konec product placementu. Ve skutečnosti jsem nechtěl psát o zmíněném výrobku ale o té díře v zemi s objímkou. Objímka má dejme tomu 8 cm v průměru, má čené plastové víčko... a je v trávníku. Je v trávníku, který se sestává z trávy a jiných rostlin a který, očekávatelně, roste... a to znamená, že ta blbá díra prostě nikdy nejde najít. Došlo to tak daleko, že její umístění trianguluji pomocí značek umístěných na plotě, stromu a fasádě domu – a stejně je to akce na výrazně dlouhé minuty plné frustrace! Po posekání trávníku pokaždé nemilosrdně vytrhávám několik centimetrů čtverečních zeleně okolo dotyčného víčka, abych zajistil jeho lepší dohledatelnost v budoucnosti... všechno marné... Vždy to nakonec končí stejně, podobně jako primitivní sebevražední minohledači projíždím hráběmi kritický prostor a doufám, že se zachytí o to, co hledám...

18.9.2024 Země původu

Co za výrobek pro běžný život člověka se mi spojuje s nějakou zemí nebo značkou, která tradičně souvisí s nějakou zemí? Bez ohledu na následné fúze a nadnárodní vlastnictví či odkup trademarky... a po marné snaze to nějak utřídit podle druhu či typu výrobku... a myslím výrobek... ne produkt přírody či zemědělství... zde jsou:

Zahradní a jiné nástroje – jasně Fiskars, Finsko!

Co třeba nějaká elektronika – za mě to v televizích a videotechnice bude jasně SONY (a taky Walkman, že :-)), tj. Japonsko... co se týče jiného, no, možná tak nějak všeobecně Philips, čili Nizozemí... a pro takové ty věci do koupelny jasně Braun (Německo). Domácí bílé spotřebiče... no, tam mi docela naskakuje ta naše ETA a pak asi z nějakého důvodu Miele, tedy zase Německo... a to jsem od nich asi nikdy nic neměl... Jo a Lux, Švédsko, bo nejsem žádný hooverista :-)

V počítačích to je prostě IBM (USA), jako takový etalon počítačovosti :-) Podobně a ještě vágněji u hodinek jsou to podobně prostě "švýcary"... a možná trochu "primky" :-).

Potravinářské výrobky - tam jasně vedou Heinz kečupy a čokoládové tyčinky od Marsu – a tím jsme zase v Americe (tedy v USA). A zemi svobody a domově zmatených zůstaneme samozřejmě i s mými oblíbenými čízburgry, kde je pro mě synonymem Mekáč – protože u Burger Kingu mi nechutná! Čokoláda je pak Milka (Švýcarsko).

Oblečení a boty... no, tam je to pro mě takové neurčité... boty bych asi věnoval německému Adimu Dasslerovi, ale co se týče oblečení... možná, velmi neurčitě bych tričkovitost asi ztotožnil s Fruit of the Loom, ale země původu mi u toho žádná nenaskakuje, UTFG... aha: Rhode Island, USA, 1851...

Nábytek – no, ano... víme k čemu a kam to spěje – do Švédska, bez ohledu na to, že od nich nic nemám, nebo jen nějaké talíře :-) Nože jsou jasný německý Solingen, sklenice pak obdobně německý SQHM :-D

Pneumatiky jsou a vždy budou následkem vzpomínek na dětství Goodyear (USA) a paradoxně tenisové rakety jsou Dunlop (původně tak jako Irsko, respektive Severní Irsko, respektive

Británie :-D). Lyže jsou jasné Elany (pro mě díky dětství Jugoslávie, jinak Slovinsko) a kola jsou ta naše Eska.

Co ještě za věci v domácnosti mám... ložní prádlo... nojo, Kronborg, Dánsko. Osvětlení – nic, koberce – nic, nádobí – nic, mýdlo... nic, mýdlo s Jelenem bych asi jako nepočítal... možná kosmetika obecně bude v mém mozku zafixovaná jako Nivea... hm, ale že je původem z Německa, to se mi v této souvislosti neobjeví. 

Je zajímavé, jak v podstatě žádné země, kromě naší, mi v hlavě nenabíhají ze zemí bývalého východního bloku... a v kontextu toho, že většina výše zmíněných má kořeny v první polovině 20. století nebo dříve, ani příliš ze zemí bývalého Rakousko-Uherska... děla ze Škodovky prostě nejsou věcí pro každodenní život člověka :-) Na co jsem, sakra, ještě zapomněl??? :-)

11.9.2024 Průmyslová špionáž

Konečně jsem pro sebe našel ideální zaměstnání... a zcela nepřekvapivě by hlavní část spočívala v sezení v hospodě!!! :-) Mám několik kolegů a známých, kteří jsou tak nějak přirozeně hlasití nebo mají výrazný hlas... a když jsme někde na pivu, tak velmi často hovoří o konkrétních pracovních nebo soukromých věcech (často jiných lidí), což je mnohdy divné a podle mě zcela nevhodné... A teď opravdu nemluvím o rozhořčeném opileckém vykřikování a obecně zvýšené hlasitosti hovoru po pár pivech, ale o normální konverzaci. A když jsem dneska byl v poledne v hospodě pro jídlo... tak mi to došlo! To je přece ono!! Průmyslová špionáž!!! U vedlejšího stolu bylo na obědě několik manažerských typů z nedaleké velké firmy (chodí tam na jídlo každý den) a celou dobu strávili pracovní debatou o dodavatelích (konkrétní jména i obsah kontraktů), nadáváním na jiné firmy včetně finančních vztahů a i různými osobními detaily z chodu jejich firmy. Nemusel bych si ani dělat zápisky, při součaném stavu elektroniky bych prostě jen na tom mobilu, co mám obvykle na stole, jen zapnul nahrávání zvuku... a vyfocení dotyčných pánů by taky nebyl žádný problém... A při tom jsem si v klidu popíjel to svoje pivko a četl časopis... normální host sedící v hospodě, jo! :-) Takže jen najít vhodné zájemce o informace, popřípadě ještě sehnat nějaký software pro odfiltrování ruchu a vyčištění záznamu a je to! Ízy pízy!!! :-D Žádný napichování telefonů, nabourávání se do emailů nebo instalování keyloggerů... nebo balení sekretářek či poslouchání za dveřmi. Jasně, ty největší korupce a kšefty si domlouvají v soukromí nebo v salóncích... ale pro vytěžení běžných informací tahle moje nová práce bude úplně postačovat!!! :-)

4.9.2024 Miniaturizace všude okolo nás

Zmenšování jsem si poprvé výrazněji všiml u něčeho, co se nezmenšilo... u esíček... od Opavie... tedy poté, co je zakoupil Mondélez, nebo jak se ti prznitelé kvalitních cukrovinek v zájmu zisku jmenují... Zmenšování v tomto případě je superzrádné, protože krabička zůstala stejně velká (a kdo by se koukal na gramáž, že?), ale postupem času se mi začalo víc a víc zdát, že ten pytlík vevnitř, v kterém jsou esíčka, je menší a menší... a teď už zabírá s bídou třetinu vnitřního objemu... cena k tomu samozřejmě také mírně vzrostla – ale úbytek obsahu je v tomto případě tím větším zlem. Jiné produkty v poli cukrovinek na to pak začaly jít naprosto nemytě a odporně... a samozřejmě se zapojili i další giganti trhu jako Nestlé, Ferrero (maj i Kinder) a Mars... Když se člověk nyní podívá na krabičku lentilek, tak mu přijde poměr délka krabičky vs její průměr tak trochu jiný, než býval kdysi, je taková jako připosraženější! Vyloženě tristní je (a tam to začalo také už před lety, ale letos ještě přitvrdili) pohled na mé oblíbené produkty od firmy Mars... Twix či Mars jsou div ne poloviční... a chudák Milky Way, ta má teď velikost takových těch minisnacků, pomalu není na regálu ani vidět. Dnes jsem naivně zakoupil Milkinis čokoládové tyčinky, tj. takový ty dobrý miničokoládky individuálně zabalené v papírové krabičce... no, vyzáblé, tenoučké zrůdy, které na mě vykoukly z obalů, mě poměrně vylekaly – a donutily k sepsání této Myšlenky. Hroznou ranou je také letošní miniaturizace mého oblíbeného orionovského banánku v čokoládě (díky, Nestlé). Nejhorší na tom všem je, že ani jedna z těch firem by při zachování původních velikostí pochutin (a tedy "vyšších" výrobních nákladů) rozhodně nepadla do červených čísel, nadále by měli na vyplácená mezd zaměstnancům a na ostatní provozní náklady... ne, jenom by prostě ten jejich megaobří čistý zisk byl o pár desetinek nebo setinek miliard menší... Všechno je to jenom chamtivost, chamtivost, chamtivost... jakýchsi anonymních investičních skupin a investorů... a na to všichni dojedeme... a oni pak na těch svých osobních ostrovech a v podzemních pevnostech prostě akorát vydržej o pár let déle, až západní civilizace padne... Jako kdyby nestačilo, že v rámci maximalizace zisku kurví kvalitu těch výrobků, poté, co schramstnou domácí výrobce... Nestlé s lentilkami nebo Mondélez s čímkoliv od Opavie jsou v tom kriminálním příkladem...

28.8.2024 Nejen samolepky

By mě zajímalo, jestli a jak to funguje... nedávno jsem viděl auto, které mělo v rohu bočního okna hrdě nalepenou oficiálně vypadající samolepku, která sdělovalal něco ve smyslu, že majitel vozu je přispěvatel nadace podporující policisty zraněné ve službě... nebo pozůstalé po policistech nebo policisty v těžké životní situaci nebo tak něco. Je vlastně jedno, co přesně to bylo, ale poselství bylo jasné... Jak to pak asi vypadá, když dotyčný je zastaven náhodnou silniční kontrolou nebo pro dopravní nějaký přestupek? Je mu to přičteno k dobru, je s ním nějak lépe zacházeno? Nebo takové nadace neexistují a naopak to majiteli přitíží, protože je to blbý vtip? V jaké pozici je pak v takové situaci ten mladík ze sousedství, který má pod oknem řidiče nalepenou samolepku ACAB? ... aniž bych řešil, že naši malí, domácí uživatelé této zkratky by si možná měli přečíst něco o jejím vzniku a historii jejího používání... a byli by překvapeni... pokud by to pochopili. Zajímavé, jak se nám sem z anglosaského světa přesunuly různé zkratky a slogany či vzorce chování (v tomto případě se stačí podívat na Synkáč na ty naše gangsta :-D nebo na naše různé mods, tedy skinheady), které jsou úplně odtržené od původního smyslu – jasně, dává to logiku, je to něco zajímavého, viděli jsme to v televizi, na internetu... tak to začneme používat a původ a důvod nás nezajímají... u nás je to možná ještě znásobené tím, jak za bolševické totality jsme byli utrženi od dění ve světě a žili v umělé realitě stranických zpráv... takže v devadesátých létech se to k nám nahrnulo všechno najednou a bylo jedno, že neznáme kontext – třeba proto, že nemáme moře, nikdy nebyli koloniální velmocí, neměli jsme tady otrokářství a jediní černoši, které jsme znali byli prominentní studenti z Kuby, popř. z těch afrických zemí, kterým zrovna v danou dobu bolševik dodával zbraně. A teď už jsem se do toho úplně zamotal... asi jsem chtěl původně říct, že by mě fakt zajímalo, jestli demonstrování příslušnosti a názoru pomocí samolepek na autě někdy někomu k něčemu pomohlo... tedy kromě "We Brake For Nobody" na kosmické lodi Spaceball One, kterou se přepravuje Dark Helmet ve Spaceballs :-D A současně jsem asi chtěl říct, jak mě štve, jak to "bolševik padl, máme svobodu" – se v mozcích některých lidí přemutovalo v "můžu si říkat a dělat, co chci, protože máme svobodu". A taky mi přijde zvláštní, jak se lidé rozčilují, že jim někdo na internetových portálech maže komenty, že je to cenzura, že kvůli tomuhle jsme přece svrhli totalitu... ehm... nějak se těm lidem ovšem vytratila informace, že ty internetové portály jsou komerční - a hlavně soukromé... a oni je využívají v podstatě zadarmo... a že vlastník má prostě právo řídit, koho a jak si tam pustí a jaké názory tam chce mít...

21.8.2024 Škyt

Už od dětství – tedy od doby, kdy neexistoval internet – vím, že existují jevy, které věda nedokáže vysvětlit. A protože internet lže, tak obdobně vím, že tyto informace nabyté v mládí jsou určitě stále platné. Mluvím hlavně o kočičím předení a lidském škytání. To, že věda neví, jak vlastně kočka produkuje předení je zajímavé zejména z technického hlediska – pokud máme tak neuvěřitelně rozvinuté veterinární lékařství, že veterináři provádějí na zvířatech složité operace podobného kalibru jako na lidech, tak bych předpokládal, že máme podobně rozvinutou veterinární patologii... a neříkejte mi, že při nějaké té pitvě pořád někdo nenarazil na orgán pro předení... to je fakt záhada! Na druhou stranu je alespoň jasné, k čemu je dobré kočičí předení – prostě ukazuje aktuální mentální stav daného kusu – obvykle spokojenost. Se škytáním je to ještě podivnější... opět platí ta otázka s pitvou (možná ještě více než u zvířat) a hlavně... k čemu to sakra je??? U zívání to asi lze ukecat na pověstnou potřebu mozku získat více kyslíku ale u škytání? Kde to vzniká, k čemu to, komu to prospěje? Znám lidi (kteří tohle nečtou, takže je mohu dávat jako příklad :-D), které škytání vyloženě fyzicky vyčerpává a navíc jim přináší (z jejich pohledu) v danou chvíli jisté společenské znevýhodnění až ostudu :-D Jeden nejmenovaný kamarád dokonce dokázal proškytat celý večer, tj. nekolik hodin v kuse... a že jsme přitom byli v hospodě s mnoha pivy a griotkami je evidentně zcela irelevantní :-) K čemu, opakuji: k čemu to sakra je??? :-)

14.8.2024 Lednice

Kdo ví, co se nachází v zadní části lednice? Jako dlouhodobý uživatel normální lednice – tj. té relativně malé, bez samostatného mrazáku jako podstavce – mohu s jistotou prohlásit, že nikdo! Kombinace hloubky lednice s faktem, že (lednice má na výšku okolo 80 cm) dávání věcí do kterékoliv poličky vyžaduje předklon nebo podřep, přináší to, že všechny nově ukládané potraviny jsou umístěny pouze na kraj, aby bylo vynaložené úsilí co nejmenší. Není to vyloženě o tom, že starší věci by byly posunovány více a více dozadu a prostor se postupně přeplňoval - přece jen, je to chladnička a jídlo v ní je obvykle určeno k spotřebě, takže je postupně spotřebováváno. Je to o tom, že nikdo vlastně neví, co je v zadní části lednici at all. Já ovšem nejsem nikdo, takže mám alespoň rámcovou představu! Vždycky je tam nejméně jedno balení ztuženého pokrmového tuku typu Hera, které, ač evidentně prošlé, vypadá zcela nedotčeně a funkčně! Obdobně vždycky je tam načatá sklenice s marmeládou/bobulemi typu rybíz/nějakou naloženou zeleninou, jejíž víčko již trochu koroduje, ale zatím plíseň drží bezpečně uvnitř. Z nějakého důvodu je tam obvykle alespoň jedna řádně nachlazená čajová lžička (kde ta se tam vzala, to je vyložené mystérium) a talířek, na kterém je řádně zavadlý plátek citrónu nebo srpek jablka. To všechno jsou věci, které jsou standardní součástí zadních prostor chladničky - a je úplně jedno, jestli ji vyklízím a meju 1x ročně nebo častěji (ale kdo by to dělal, je to lednice, tam se přece nedávají "špinavé" věci - navíc teď u těch novejch lednic výrobci deklarují, jak jsou antibakteriální, že?) – a podle mě není na světě síla, která by to změnila. Samostatnou, bonusovou kapitolou jsou pak úložné prostory ve dvířkách lednice, kde jsou vždycky nejméně dva načaté citrónky a ten nejstarší, v podstatě vyprázdněný kečup.

7.8.2024 Statistiky života

Hodně lidí má nějakou chytrou věc, která sleduje různé životní pochody... hodinky, náramky, prsteny, cojávímcoještě... dokonce i vrcholoví fotbalisté nosí chytré podprsenky (a díky tomu se jejich IQ dostává nad 90). A většina těchto chytrostí nějakým způsobem sleduje životní funkce nositele... od standardního počtu kroků a tepové frekvence až po různé podivnosti typu hladina stresu nebo spálené kalorie. Já jsem před pár lety také nevydržel... a koupil jsem si chytré hodinky, tedy spíše polochytré... protože jsem chtěl chytře trochu ušetřit. Ke koupi mě ovšem nemotivovala šance vědět, jak se mi zvýšil tep při sledování kreténa řidiče, který se mi nedává přednost na přechodu pro chodce, ale vyhodnotil jsem, že vibrační funkce upozornění na příchozí hovory či zprávy a na kalendářní upomínky by mohla být super. Jako nepřítel hlasitého pípání a zvonění na veřejnosti jsem to viděl jako dobré řešení situace, kdy občas vibrující telefon v kapse nebo batohu o sobě nedává dost vědět. Hodinky v ohledu notifikací fugovaly přesně podle mých přestav, měly však jednu vadu (a tím jsme u toho, že jsem se chytře snažil ušetřit) – jejich software v mobilu byl tak hrubě neoptimalizovaný, že i s vypnutou GPS vyloženě devastoval baterii telefonu. Takže jsem místo chytrosti uplatnil rozum a investoval do něčeho lepšího, do hodinek od lepší značky (říkejme jí třeba Garmin) :-) Preferoval jsem design a výdrž, mám tedy normálně vypadající digitálky s normálním, klasickým "tekutý krystal" displayem – tj. nedotykovým a nebarevným a always-on. Hodinky krásně fungují, upozorňují mě na zprávy příjemnou vibrací do ruky... a přestože jsou velmi jednoduché, i tak disponují až nesmyslně velkým množství funkcí... funkcí, které jsem při prvním zapnutí většinu povypínal... funkcí, jejichž smysl mnohdy ani nechápu. Něco jsem tam ovšem musel nechat, aby to vůbec fungovalo – takže hodninky ukazují nejen čas a datum, ale volky nevolky (brrr, napsané to vypadá děsivě :-D) i tep a nakrokované kroky. Sice to k ničemu nepotřebuju, ale ty kroky je občas zajímavé vidět... a tím se dostáváme k zábavnému jevu – předpokládám, že ten krokoměr v hodinkách má nějaké pohybové čidlo... a to se zcela NECHYTÁ, když teď chodím o francouzských holích!!! V normálním stavu mívám každý pracovní den hodinkami detekováno něco mezi 6-8 tisíci kroky. Teď s berlemi už týden chodím v podstatě stejné vzdálenosti a rozhodně dělám kratší kroky, tj. jich je mnohem více. A moje chytré, sofistikované Garmin čidlo mi detekuje v průměru 800 kroků denně :-D Jo, a z milionu ovládacích prvků hodinek si samozřejmě pamatuji jen ty, které využívám... tj. připojení odpojení k telefonu a nakalibrování času podle GPS... ani budíka bych si na nich neuměl nastavit :-D

31.7.2024 Brzo budou vánoce a budeme se fotit

Mám superschopnost... no, pokud bych šel v Myšlenkách trochu zpátky, tak bude evidentní, že mám superschopností nepochybně víc :-) Čili jinak: mezi mými superschopnostmi se nachází i jedna, která se týká fotogeničnosti – a asi není nejvíc úplně super... neumím se thymolinově usmívat (poznámka pro nepamětníky – neumím se usmívat se zubama, míněno hlavně horníma zubama – aka horními zuby :-P). Je to tedy vlastně vada... aha! :-) Není to o standardním jevu, že na fotkách převážně vypadám jako debil – je to o tom, že na různých hromadných fotkách neumím nasadit fotogenický úsměv – zuby, jó, zuby. Umím se tak jako velmi mírně usmívat, ale nedokážu vyprodukovat reklamní úsměv... a protože nechci vážnou tváří ostatním lidem (často spoluhráčům např. v bowlingu) kazit doklad šťastných a úspěšných chvil, tak se raději různou mírou při focení šklebím a poulím oči! A oni mi pak nadávají, že jsem jim fotku zkazil svou grimasou a vypoulenýma očima. Když se totiž usmívám/směju bez cenění zubů (tj. normálně, jinak to neumím), tak se mi nějak divně vypoulí tváře a na fotkách to dělá hrozné stíny a divné záhyby (zatímco naživo je to určitě roztomilost sama!). Nejde s tím nic udělat, je to divné... když se dívám na svoje fotky z dětství – a že jich mám poměrně hodně – tak jsem se vždy usmíval hezky, příjemně a tak nějak obecně dobře (a bez cenění zubů)... a nyní je to hrůza. Mám pro to dvě možná vysvětlení: buď mi v průběhu let přibylo tolik kůže na obličeji (zejména v oblasti horního rtu), že ten úsměv je najednou jiný, než byl za mlada (blbost!) anebo je něco špatně s technologií digitální fotografie a já bych měl být focen jedině na standardní fotografický materiál čili film (to je jasný viník!) :-) Jo, a na závěr jedna aktuální poznámka – na světě je hrozně málo odkládacích míst/závěsů pro berle nebo francouzské hole!!! Nejsou na zastávkách městské dopravy, nejsou v autobudech, nejsou v obchodech, ve výtazích, v hospodách... nikde! Člověk, když potřebuje volnou ruku, to furt musí nějak opírat o rovné, klouzavé povrchy nebo balancovat dvě hole v jedné ruce... hrůza, hrůza... :-P

24.7.2024 Memory Lane aka Co si pamatuju z dětství?

Kdybych si to chtěl hodně zjednodušit, tak napíšu: nic. Samozřejmě nevím, jestli je to standardní jev, tj. jestli jsou na tom ostatní lidé podobně, ale faktem je, že z dětství a mládí si fakt pamatuju úplné nic. Z období před nástupem do školy mám konkrétní vzpomínky přesně tři – že jsem zvracel rajskou polívku po návratu ze školky (úplně vidím ty bílé kousky jíšky nebo čeho ve zvratcích), že ve školce spoluškolkovníka kousla želva do nosu a že jsme byli někde na venkově s rodiči a tam byla koza... a to je všechno (a to ve skutečnosti nevím, jestli jsem si to jen později nevybájil do mozku podle informací jiných lidí). S obdobím základní školní docházky je to snad ještě horší... a přitom to bylo přece celých osm let, kdy už jsem postupně relativně stárnul a vnímal svět okolo sebe... mám jen různé matné vzpomínky a představy, že jsem někde byl nebo něco dělal, ale že bych si s jistotou pamatoval konkrétní události (a navíc je třeba dokázal vročit), to je záležitost počítání na prstech obou rukou. Ani střední a vysoká škola nejsou o mnoho lepší, trochu si pamatuji pár koncertů, na kterých jsem byl, nějaké zážitky s děvčaty, sportem a s alkoholem (paradoxně), ale abych třeba dokázal říct, co jsem dělal o kterých prázdninách, to teda fakt ne! Kromě toho, že mi chybí vztažné kalendářní body, tak si to prostě nějak nepamatuju – což je poměrně podivné, řekl bych, protože jako dítě jsem byl fakt vcelku dost bright... učení jsem si pamatoval přímo z hodin, četl jsem hodně knih (a všechny si pamatoval)... takže mě napadají jen dvě možnosti – buď bylo mé dětství zcela nezajímavé a prázdné, což (vzhledem k rodinné situaci a že to bylo za bolševika) je klidně možné, anebo jsem prostě postupem času dokázal tak zblbnout, že se mi to prostě všechno vymazalo – a bylo nahrazeno dalšími, stejně nedůležitými věcmi. Když teď vidím, jak moji různí staří příbuzní vytahují, a často i sepisují, různé příhody z mládí, vzpomínky na rodiče a prarodiče... no, tak fakt nevím, kromě toho, že je to asi pro ně na sklonku života nějak důležité (a já již dobře vím, že duševní pochody starých lidí jsou zcela různé a neodhadnutelné), tak by mě hlavně zajímalo, kolik z toho si doopravdy pamatují a kolik si spíš jen projektují na základě svých přání a matného povědomí. Doufám, že mně se nic takového nestane!

17.7.2024 Kousnutí nebo bodnutí?

Toto je kategorie "noční můra v bdělém stavu"! Noční bzučení komára okolo mé hlavy bylo vždy hrozné, často následované úderem vlastní ruky do téže hlavy, když se v polospánku snažím dotyčného zabít. Ještě daleko hroznější, skoro až nejhroznější je pak jeho štípnutí, respektive následky té látky proti srážení krve, kterou do oběti vstřikuje při bodnutí. Možná se to děje každému... nebo je to moje mírná alergie na to svinstvo... následné svědění bodance u mě trvá výrazně v desítkách minut... a nedá se při něm spát (krátká exkurze na Světovou síť mi říká, že za to svědění zřejmě může histamin produkovaný lidským tělem jako obrana, takže se to děje každému). Mimořádně odporné podoby to nabývá v momentě, kdy mě ten okřídlený zmetek bodne do prstu u ruky seshora nebo do hřbetu ruky... tam je svědění nejděsivější! Po operaci ramene jsem strávil dlouhé hodiny nespánku bolestí po dobu několika týdnů, v porovnání s neschopností usnout kvůli svědícímu komářímu bodnutí to však byla úplná selanka. Stačilo počkat, až to trochu přestane bolet nebo zabere opiát... a v klidu jsem zase na chvíli usnul. Zato ti komáři... člověk si až říká, co západní objevitele, mořeplavce, cestovatele a dobyvatele pořád táhlo do těch tropických zemí... vždyť tam stačilo připlout jednou, říct si "tady je komárů stokrát víc než doma", odplout a nevracet se!!! Kolik energie a lidských životů by se tím ušetřilo... a co, neměli bychom nějaké koření, zlato a stříbro by bylo vzácnější... a neměli bychom brambory, sakra, no nic, beru vše zpět :-D BTW, v poslední době mám navíc dojem, že ty bestie zmutovaly a už skoro nebzučí a ani nejsou cítit, že mi sedí na kůži... anebo mi věkem otupěly smysly :-P

10.7.2024 Do kotle ne!

Tohle je vážné téma – proč chodím na koncerty?! Na koncerty chodím proto, že na nich hraje moje oblíbená kapela (je jedno jestli velká nebo jen malá - plná mých kamarádů) a že si ji chci poslechnout naživo... tj. chci slyšet, jak a zda jsou muzikanti schopni živě zahrát svůj studiový materiál, jak se mění aranžmá skladeb v průběhu času... chci si užít celkový zvuk, chci vidět jak se na pódiu odehraje něco zábavného... a nechci, respektive nepotřebuji jít na koncert jako na prostředek vybití se, odvázání se, vytančení se... já tam prostě jdu kvůli poslechu hudby, kterou mám rád. A proto nejdu tančit pod pódium, proto nejdu do kotle na velkém koncertu (dobře, tam je to i z nechuti k davu) – protože bych si to neužil... zvuk v přední řadě je všechno, jen ne dobrý. Z nějakého důvodu prostě nepatřím mezi lidi, kteří jdou na koncert "zapařit" a vyskákat se a vyskandovat při čemkoliv, co má nějaký rytmus, popřípadě zapamatovaná slova. Zajímavé je, že toto se mi děje již od mládí, tj. i v době, kdy jsem neměl tolik naposloucháno, tak jsem se snažil většinou dostat někam, kde dobře uslyším ("uvidím" do toho moc tahat nebudeme, s mojí průměrnou výškou a absencí velkých projekčních ploch v té době to automaticky stálo za houby :-)). Se zájmem o celkový zvuk se ovšem pojí také moje jistá nechuť k velkým halám, kde jsou místa k sezení někde na boku, kde je to pak spíše o hlasitosti (ale zase člověk bez překážek vidí oblíbené umělce :-)). Ideálem je tak něco střední velikosti, s místním zvukařem, který má ovšem daný žánr rád, s gigantickými hudebníky, aby byli vidět i ze zadních řad a od stolků... a bez těch fanoušků, co poskakují pod pódiem :-))) Takže můj nejlepší koncert zahraniční kapely so far byli úžasní Wynchester, moje nejoblíbenější (a jediná v tomto žánru) country kapela – v Rock Café, protože publikum jsem byl v podstatě jen já a předkapela... a protože je to akustické duo, tak nebyla šance jejich zvuk zkazit, jako je tomu obvyklé u tamních rockových koncertů :-)

3.7.2024 Ztráta identity

Je to úplná filozofická otázka: Kdo jsem? Tedy spíš – kdo si myslím, že si ostatní lidé myslí že jsem? :-) Nebo – kdo bych chtěl, aby si lidé mysleli, že jsem? :-) Domnívám se, že ideálním případ je, když si lidé okolo mě myslí, že jsem to prostě já. Ale to je možná jen moje uvažování, uvažování člověka, který si o sobě myslí, že je poměrně normální. Evidentně existuje sorta lidí, kteří potřebují být někdo jiný – respektive potřebují mít svou identitu navázanou na někoho jiného. Nejlépe na někoho slavného... a vzhledem k tomu, že tady máme vysoce rozvinutou mediální/sociálně-síťovou kulturu (a kde je poptávka, tam je nabídka, že?), tak tady taky máme obrovské množství lidí, kteří nemají svoje vlastní jméno, nemají vlastní činy či rysy... ale jsou přítelkyně sportovce, bývalý manžel herečky, syn bývalé manželky bývalého zpěváka, atd., atd. Někdy se při pohledu na informace na internetových portálech až divím, jak daleko je možné se s podobnou identifikací člověka dostat... Opravdu to těm lidem nevadí – anebo, co je horší – opravdu z toho mají pocit vlastní důležitosti a vyhledávají to? Je nepochybné, že v mnoha případech se tomu nejde vyhnout, protože novináři (pokud je možné ty lidi ještě vůbec nazývat novináři) vám asi tu nálepku prostě automaticky vlepí... na druhou stranu jsou mezi námi evidentně tací (a takové), kterým i toto stačí a založí si na tom kariéru... a nám, publiku to evidentně taky stačí a máme to rádi. Brrrr, zlaté takové to přivlastňování si úspěchů zahraničních sportovců, u kterých jde dohledat i jen miniaturní vztah k naší zemi, nad kterým jsem dumal někdy dříve...

26.6.2024 Klikbajt

Občas nevydržím a kamarádům si postěžuji, jak mě na internetu - zejména na našich "velkých" zpravodajských portálech - děsí slabomyslné a senzacechtivé titulky ke kdejaké kravině. Vždy mě upokojí, že to je prostě normální, že žijeme v době clickbaitů a že tak prostě mediální svět funguje. Hm. Mně asi úplně nevadí, že jsou to clickbaity, mně vadí jistota, že ve skutečnosti nežijeme v době clickbaitů – ale že žijeme v době titulků. Tedy v době, kdy většina lidí žije podle toho, co viděla v titulku... a text pak vůbec nečte... takže ani nezjistí, že to byl clickbait a obsah je trochu o něčem jiném. Takže debaty v hospodě pak často vypadají tak, že někdo přesvědčeně tvrdí, že se něco někde stalo... protože to psali na internetu (to je jasné, internet má vždycky pravdu)... ale v průběhu řeči pak vyplyne, že o tom ví ještě větší houby než obvykle, protože svou pravdu načerpal jen z titulku a s textem se neobtěžoval vůbec. Tím se bohužel i ve zdánlivě seriózním zpravodajství dostáváme na úroveň pravd z Facebooku a jiných podobných, kde jakýkoliv pitomec vyšle slabomyslný výkřik na barevném podkladu... a někteří chudáci to hned berou jako pravdu a šíří to dál. Nechci ale v tento moment (znovu) psát, jak je hrozné, kolik lidí je tak blbých a omezených, že si informace neověří – a hlavně nečtou. Chci psát o hrůze, která mě přivedla k sepsání této Myšlenky... včerejší titulek na Centrum: "Zpěvačku Taylor Swirtovou napadl její kolega. Fanoušci ji zuřivě brání". Jak autora titulku, tak nějakého jeho nadřízeného bych nechal rovnou utratit anebo je zavřel na rok do místnosti se Slovníkem spisovného jazyka českého, Výkladovým slovníkem jazyka českého... a chemickým záchodem. Jo, nikdo nikoho nenapadl... jen Dave Grohl z Foo Fighters někde mimochodem zmínil, že na jejich koncertním turné nejsou žádné playbacky a vše je naživo... a z kontextu by někomu mohlo vyplynout, že u Taylor Swift to tak možná vždy není. A to je všechno... a tady ten náš kretén z toho udělá "napadení"... a je vymalováno, protože všichni čtou jen titulky... I já si přečetl jen titulek... protože mě a) Taylor Swift nezajímá, b) historku jsem již před tím četl v originále na polobulvárním rockovém portálu :-) :-)

19.6. 2024 Kopanátek

Proč nemám rád fotbal... respektive – proč je mi v jeho vrcholové podobě úplně ukradenej, přestože jako dítě jsem ho chvíli hrál, často sledoval a dokonce i znal jména hráčů? Jo, měl jsem plakát týmu Bohemky 1983, uměl jsem zpaměti jména většiny hráčů v naší lize a znal jejich posty... bylo mi deset... Postupem doby se můj zájem o fotbal začal rapidně zmenšovat... a omezil se na sledování výsledků a mírný zájem o výkony národního týmu.. až k tomu, že mě nezajímá vůbec – a hlavně – spíše mě štve a přijde mi zbytečný... Hlavní problém pro mě není to, že je utrpením sledovat 22 nagelovaných, dobře až nesmyslně placených jedinců, kteří předvádějí 90 minut impotence a nudy (náš ligový fotbal je v tom samozřejmě ještě o krok dál než fotbal mezinárodní); hlavní problém kupodivu není ani to, že výkony fotbalistů spočívají v teatrálním (již od žákovských kategorií pilovaném) předstírání smrtelných zranění v obličeji poté, co někdo o dva metry dále hlasitěji dupnul; problém není to, že slovní a jiné projevy většiny hráčů vzbuzují vážné pochyby o tom, jestli by jim mělo být dovoleno dál předávat genetickou informaci... Ne, hlavním problémem je takové to časté prohlášení trenérů: "Jsem rád, že hráč XY na sebe vzal zodpovědnost a šel kopat penaltu!" a následné oslavování hráče, že z ní fakt dokázal dát gól. Boha jeho... co dělají celej život? Kopou do balónu za peníze, branka je velká jako kráva, brankář má možná více volnosti před kopem (a více taktické přípravy) než měl v osmdesátých letech, ale oni celý život kopou do balónu za peníze a ta branka je velká jako kráva (vím, že se opakuji :-). Kam se poděla schopnost střílet na bránu? Nebo nedejbože do brány? Oni se bojí jít na penaltu... protože... bože, proč?... je jedno, jestli je to útočník nebo obránce, každej fotbalista přece hraje fotbal kvůli gólům! Nebo ne? Když člověk vidí ty statistiky, že tým za 90 minut vystřelil na bránu třeba 3x... to je prostě hrůza... když člověk vidí útočníka, který v dostřelu brány automaticky volí variantu nahrávka dozadu, protože asi neumí kopnout do balónu... když člověk vidí, jak většina trestných kopů konči ve zdi nebo ve vesmíru... co oni vlastně trénují? Běhání, posilování a návštěvy kadeřníka??? Je to prostě nekoukatelné a celé tak nějak zbytečné... na amatérské úrovni je to určitě zábava, může to navíc plnit funkci obecní kultury a rozvratu... ale vrcholový fotbal v současné podobě... ne, děkuji!

12.6.2024 Témata

Kdybych byl spisovatel, určitě by se to nazývalo tvůrčí blok nebo tak něco... Já nemám tvůrčí blok, já mám problém s výběrem témat pro Myšlenky... Protože jich mám připravených hrozně moc – a žádnou se mi nechce rozepisovat. Protože půlka z nich jsou témata, která jsou mi nepříjemná – typicky politika, svět, moje domácí situace... a o nich se mi nechce psát, protože by mě to jen dál uvrhlo do deprese – protože mně fakt nepomáhá se "z něčeho vypsat"... a druhá půlka jsou opravdové kraviny, které mi dávají smysl jako interní joke, ale vlastně nevím, jestli má cenu je dávat ven – ne, že by některé moje minulé Myšlenky nebyly hrozné kraviny :-). Samozřejmě půjdu cestou těch kravin! Protože ty vážná/nepříjemná témata v podstatě nemají smysl... pokud někdo rámcově sdílí nebo prožívá to samé, co se děje mně, tak mu to asi nic nového, natož zábavného nepřinese – a pokud ho takové věci nezajímají/má přístup jiný než já, tak mu to taky nic nepřinese... Takže k novému, zábavnému tématu: "Kdy a jak si promazat přátele na Facebooku?" :-) Facebook je moje jediná sociální síť/aplikace a můj způsob jeho využívání osciluje mezi tím, že je to vlastně další něco jako emajl, a tím že je to interaktivní kalendář, který mi nabízí a připomíná různé akce, které by mě mohly zajímat. A pak je to taky trochu o té tapetě (nebo jak se tomu říká), kde standardně demostruji svou lásku k tvorbě Black Sabbath nebo, jako v tento moment, Ručníkovému dni :-). Když jsem si to někdy okolo roku 2011 zakládal, tak jsem si řekl, že mi bude stačit mít do 100 kusů FB přátel... no, a za těch skoro 15 let se to poměrně vyšplhalo. Skoro ztrojnásobilo... to určitě v relaci k ostatním lidem není nijak zvlášť mnoho, ale i tak mi to přijde alarmující. Ještě více alarmující je ten počet lidí, kteří mi tam tak jako visí a já s nimi nejsem v kontaktu (a asi už nikdy nebudu). Není to o tom, že bych je neměl rád nebo se mi příčily jejich názory (a takových mezi přáteli pár určitě mám :-)), je to prostě o ztrátě kontaktu (hlavně geografickém – když už někam nejezdím, tak ty lidi prostě nemám šanci potkat naživo) – i když asi největší příčina je to, že to prostě nejde ani fyzicky zvládnout. IRL (ano, In Real Life, děkuji Viva La Dirt League) zcela nestíhám být v kontaktu ani se všemi svými kamarády tady v Praze, to prostě nejde... v mnoha případech se s někým vidím tradičně třeba 1x za rok na nějakém turnaji... a ono to vlastně není špatně, na kvalitě našich vzájemných vztahů to nic nemění, maximálně se překvapíme, jak ten druhý ztloustl, zestárnul nebo se jinak změnil. S facebookovými kamarády je to ještě o několik stupňů horší. V kombinaci s tím, že mám tendenci lajkovat posty až v případě, že jsou fakt vtipné, zajímavé – nebo o něčem, co mě zajímá – tak to prostě dopadá, jak to dopadá. A tak mi teď došlo, že nikoho vymazávat nebudu :-) PS: Samostatným příběhem je těch několik pár skoroveřejných osobností, které mám v přátelích – ano, s některými se osobně neznám, ale od většiny z nich jsem si koupil nebo kupuji knihy, které vydali nebo napsali... a mnoha z nich jsem na PevnostConu roznášel/točil pivo, takže jsou to moji kamarádi! :-D

6.6.2024 Ztráta kontaktu s realitou...

... aneb jsou důležitější věci. Máme tady u nás (a ve světové populaci určitě taky) obrovské množství omezených/hloupých lidí, kterým bohužel není pomoci - bez ohledu na množství knih, které přečtou, kolik snahy člověk projeví - jejich víra v čipy v očkování či v to, že Rusko se brání a zasahuje proti nějakým nacistům, je prostě daná genetickým zatížením, tupostí nebo tím, že jsou tzv. profacebookováni na molekulární úroveň (za tento termín děkuji Nealu Stephensonovi a jeho Fall; or, Dodge in Hell (2019)) - a určitě nám časem budou vládnout, protože se radostně množí mezi sebou. Určitě tady taky máme obrovské množství norálních, objektivních a soudných lidí, kteří se postupně stávají omezenými díky vnějším příčinám - které nemají jak ovlivnit. Jak jsem si ověřil v uplynulých dnech na sobě, je to poměrně jednoduché. Měl jsem tem náročnější dva dny na domácí frontě... a kdykoliv jsem v průběhu dne měl chvilku "volna", tak jsem si rozhodně nepustil zprávy nebo nezačal číst nějakou ze svých knížek... ne, pustil jsem si televizi a tam hudební kanál... a jen tupě čuměl. Kdyby se v mezičase stala někde ve světě nějaká katastrofa, kdyby došlo k nějakému významnému objevu, kdyby měl nějaký můj známý kulatiny... toho všeho bych si ani nevšiml, protože mentální únava mě vedla k vyhledávání kompenzace v podobě něčeho nenáročného... A kdyby to pokračovalo v podobné intenzitě, tak úplně vidím, že časem by mi začalo stačit, když mi názor na okolní svět sdělí moje sociální sítě nebo nějaký opilec s názorem v hospodě, kam jsem se na chviličku utrhl. A podobně úplně vidím, jak se tohle může stát nebo stává spoustě normálních lidí třeba kvůli náročné práci (jak manuální, tak duševní) nebo kvůli nějaké situaci v domácnosti... no, a pak je otázka, jestli se z toho člověk dokáže dostat zpátky anebo jen rozšíří řady omezenců... Jo, a btw - dnes je to 80 let od invaze do Normandie a já mám přesně 33 let od maturity.

29.5.2024 Bordel

V Praze jsou místa, kde je neuvěřitelnej bordel... Jsou to hlavně různé velké komunikační uzly, kde chodí hodně lidí, typický je v tom Anděl, to je fakt humus. Když jsem minulou neděli šel nakupovat na Budějovické, zjistil sem, že tam je to snad ještě horší – každý chodník, zákoutí plné papírů, různých plastových flašek i jiného odpadu. Kam to vítr nafoukal, tam se to válí. Jistě, lidi jsou prasata a vyhazují na zem kdeco, množství odpadků na zemi pak zvyšují smažky a různí jiní hopeless, kterým je to všechno jedno, hlavním zdrojem nepořádku jsou ovšem evidentně přeplněné odpadkové koše, které někdo vysypává v nedostatečných intervalech, z kterých to pak vypadává a je větrem hnáno všude. V ten moment problém krystalizuje zcela jasně: "Co hergot dělá naše municipalita?" ... kromě prodávání ploch zeleně developerům? Municipalitou v tomto kontextu nemyslím úředníky, ale naše volené zástupce, kteří v rámci každého předvolebního boje mají plnou hubu řečí, jak se o svou městskou část budou starat a pečovat... a od okamžiku zvolení se pak již jen soustředí na monetizování svého čtyřletého mandátu. Firmy najaté na uklízení veřejných prostranství jsou většinou spojeny s vládnoucí garniturou a mají za cíl profakturovat obci co nejvíc peněz za co nejmíň práce (a navíc, byl to víkend, že?), nucené (míním veřejně prospěšné) práce jsou asi zase zakázané (a navíc, kdo by na ty potrestané dohlížel, že?)... a v případě zmíněné Budějovické to ještě vylepšuje fakt, že půlka těch veřejných prostor je vlastně přímo střechou stanice metra, takže obec (a je jedno jestli MČ Praha 4 nebo hl. m. Praha) se automaticky zbavuje zodpovědnosti tvrzením, že by se o to měl starat Dopravní podnik, který naopak... no nic... a že druhá půlka jsou soukromé pozemky, zejména České spořitelny (před jednou z jejích mnoha budov tam byl bordel úplně maximální, před vchodem). Situace nemá řešení... teda napadá mě jediné... co kdyby zmíněná banka z těch každoročních miliard svého zisku dala ročně pár set tisíc na pár maníků, kteří by prostě každý den v týdnu párkrát prošli celou lokalitu a posbírali odpadky a vyvezli odpadkové koše? Je to i její image... ale to by se asi investorům nelíbilo, že? Každá korunka je přece dobrá, zejména když je vydojená z ostatních lidí...

22.5.2024 Jak svět fungoval bez mobilů

Již několikrát jsem vymyslel a popsal nejlepší vlastnost mobilu... a ta s tím, že si člověk může posvítit na záchodě, kde nefuguje světlo nebo je tam neodmávnutelná fotobuňka, je samozřejmě all-time-best :-) Nedávno mě ovšem napadla další nejlepší... i když asi tedy jak pro koho... Zavzpomínal jsem, jak to bylo v době předmobilní (tj. stále velmi těsně ve větší půlce mého života) s domlouváním se o účasti na nějakých akcích. Jo, diář s fixním plánem na několik měsíců dopředu, volání na pevnou linku a nechávání vzkazů s určením místa a termínu... a pak nemožnost se omluvit, když mi do toho něco vlezlo... prostě dřevní doba nejistoty :-) Chápu, že mnoha lidem přijde možnost poslání mobilní zprávy o změně plánů na poslední chvíli jako danajský dar lidstvu, zejména té jeho části, která není schopná zapamatovat si domluvené nebo je prostě jen slibotechnou – podle mě však výhody převažují... Možnost sdělit, že se zpozdím díky nezaviněnému kolapsu dopravy, šance informovat spoluhráče, že se mi nepodaří někam dorazit (a tím pádem zvýšená šance, že se jim podaří sehnat náhradu), to všechno jsou jen malé ukázky toho, proč bych řekl, že pozitivní přínos převažuje. Protože mi zbývá prostor do oněch 250+ znaků, tak musím napsat o dvou zjevných nevýhodách mobilů, že? :-) První je jasná, díky mobilnímu spojení se rychleji šíří špatné zprávy... takže místo klidného odpoledne (nebo třeba i několika dní) se člověk dozví o nemoci/zranění/úmrtí někoho blízkého hned... hrůza, prostě hrůza. Druhá je z mého pohledu ovšem ještě daleko horší... a je to opačná funkce k text-to-speech... jak se to jen jmenuje... asi speech-to-text? :-D A je horší (možná nejhorší) proto, že malí fágové (od slova fakani nikoliv faggots) místo toho, aby se naučili číst a psát, když něco hledají, jen blábolí do toho mobilu a čekají, co jim z toho vyleze... a v kopru je, že díky kontaktu s ostatními fágy nemá ani sebepřísnější/sebeuvědomělejší rodič šanci tomu zabránit... kromě neposkytnutí mobilu, což je prakticky nerealizovatelné... :-/

15.5.2024 Sovy se maj

Když jsem onehdá přemýšlel nad tím, jakou periferně pozornostní zhoubou je pro mě jakákoliv televize puštěná v hospodě, tak mě nenapadlo věnovat se i tomu, jakým způsobem se dívám na své okolí... A teď už to vím, dívám se celou hlavou! Oči sice mají perfektní vlastnost – možnost koulení – a tedy směrování pohledu někam bez ohledu na pozici hlavy, já se však koukám celou hlavou a pohyb očí je jen minimální... jak jsem dnes zjistil. Jedna věc je něco periferně zahlédnout a vytušit, druhá je se na to podívat. Já neloupnu očima do strany, já se umím podívat jen otočením celé hlavy, i když je úhel ve skutečnosti takový, že by stačilo jen nasměrovat oko. Nevím, jestli je to závada jen u mě nebo je v celé společnosti :-), ale přijde mi, že bych s tím měl něco dělat. Co když je právě tento způsob koukání důvodem, že se mi v posledních letech rapidně zhoršuje zrak? Neničí mi koukání celou hlavou krční páteř? Navíc jsem díky tomu špatným šmírákem do výstřihů v prostředcích hromadné dopravy - ani sluneční brýle pak moc nepomáhají, bo celá hlava míří k objektu zájmu, ať je jakýkoliv.

Ano, je mi jasné, že tato paranoidní chvilka nemá opodstatnění... protože zrak se mi kazí, neboť jsem prostě starý... a krční páteř má za sebou padesát let provozu a funguje zatím stále dobře... ale i tak by mě zajímalo, jestli někdo kouká víc očima než hlavou (osoby v sádrovém krunýři vyjímaje) :-) Hnidopiši by mohli namítnout, že všechno je to prostě o tom, že když se natočí hlava ve směru kam se chci koukat, prudce se tím vylepší stereoskopické vidění (u lidí, kteří nejsou jednoocí nebo kyklopové), ale, no, ehm... já teda nevím :-)

7.5.2024 Jeden prsten vládne všem

Je skvělé (anebo alespoň životzjednodušující), že máme možnost nakupovat online, že máme mobilní telefony s internetem, chytré hodinky a podobné hračičky. Stejně tak je dobré, že třeba obchody jsou internetově propojené, takže když na jedné pobočce něco nemají, tak mrknou do počítače, kde to mají anebo zboží objednají a brzo doplní. Celé to internetovnictví v maloobchodě je podle mě velký přínos pro nás všechny... kromě jistých momentů, kdy by člověk až trochu zatoužil po dobách dávno minulých... a tím rozhodně nemyslím bolševickou hrůzu ale dobu, kdy počítače sloužily maximálně k předpovídání počasí a řízení atomové války :-) Při vstupu do trafiky (která je součástí řetězce – a to je tedy další kořen zla) mě tuhle překvapila – a svým způsobem pobavila – rukou psaná cedulka: "Noviny nejsou". A opravdu – neměli... ani ten nejodpornější bulvár; ani ten podivný, slabomyslný plátek pro ultrakomunisty, jehož vydavatel i čtenáři by měli být dekapitováni, a ani "normální deníky". Bylo mi to jedno, protože já jsem si tam přišel pro oblíbený časopis – a časopisů se cedulka přece netýkala! A opravdu, časopisy byly v regálech přítomny v plném počtu. Co se ovšem týkalo mého časopisu bylo to, že do obchodu dorazil ten den dopoledne... a tak nějak se kvůli softwarovému výpadku ještě nestihl nahrát do korporátního systému... pokladna neuměla načíst jeho čárový kód... ten tam nešel zadat ani manuálně... a prodavačka mi tím pádem nemohla zboží prodat... situace, které nejde vyřešit... s brekem jsem odešlel domů... Malou jiskřičkou naděje v depresi z nadvlády maloobchodního Skynetu tak bylo jen vědomí, že kdyby trafiku vlastnil soukromník, tak by mi to třeba normálně prodal... a do účetního systému to zanesl později... prodavačka, členka řetězce si ovšem takovou rebelii nemá šanci dovolit...

30.4.2024 Teď a hned

Někdy bych se měl zastavit – a spočítat, co drobných úchylek a podivných zvyků jsem už u sebe našel... a následně je na sebe v nějaké Myšlence prásknul. No nic (toto je větný ekvivalent). Zajímavá vlastnost je také potřeba udělat všechno najednou – a tím najednou myslím opravdu najednou, simultánně. Odehrává se to v podstatě kdykoliv, když někam přijdu, zejména však po příchodu domů... v mé mysli propukne šílenství a MUSÍM si okamžitě: umýt ruce; přezout boty; odložit batoh; vzít si domácí oblečení; sundat hodinky; dát nabíjet mobil; vyndat z batohu knížku; dát dělat mámě jídlo; přendat brýle z jednoho batohu do druhého; pustit Playstation (abych uhrál denní quest); natočit si vodu k pití; vyndat z batohu nákup; zapsat si na papírek věci, které mám udělat zítra; zapsat si do mobilu věci, které mám udělat někdy; dát vařit jídlo sobě; odnést nákup do kuchyně... a to všechno dělám, aniž bych byl chobotnice (a podle toho to taky občas dopadá :-))... Můj mozek zřejmě nechce ztratit ani vteřinu času předtím, než si sednu ke zmíněné Playstation nebo televizi a nebudu dalších několik hodin dělat v podstatě nic! Potřeba všechno zrealizovat najednou se projevuje i jinde, třeba při návštěvách u příbuzných, kdy současně zdravím; přezouvám se; předávám dovezenou flašku vína; kotroluju na mobilu, jestli mě někdo nesháněl; jdu na záchod. Všechno by to šlo v klidu udělat postupně, v některých případech by to navíc bylo systémově správné – viz těch několik zmíněných, oddělených návštěv útrob batohu -, ale ne, já to prostě musím všechno dělat najednou. Někdy se u toho úplně zastavím a musím se smát, proč to vlastně takhle dělám... A odpověď je: "Nevím!" :-)

24.4.2024 Být připraven

V zemi svobody a domově zmatených je to poměrně běžný jev, u nás v Evropě ale určitě také zapustil do jisté míry kořeny... prepperství. A teď nemyslím mít doma železnou zásobu jídla, kanystr s pitnou vodou plus nějaké základní nástroje a léky pro případ, že dočasně vypadne zásobování energiemi, vodou nebo bude několikadenní výpadek dovozu zboží do supermarketu. Ne, já myslím skutečné prepperství – tj. bunkry a jiné stavby pro přežití v případě jaderné války nebo nějaké opravdu velké přírodní katastrofy typu "přiletěl větší šutr z vesmíru". Bunkry na klíč pod zemí, pod domem, bývalá raketová sila předělaná na luxusní a bezpečné bydlení... kromě toho, že je to supervýdělečný byznys, k čemu to vlastně je? Pokud hovoříme o skutečně globální události, k čemu by bylo přežít v pár lidech podzemí – a pak vylézt ven a koukat na spálenou zemi? A pak co? Dojídat nasyslené konzervy a pomalu sám umřít bez odpovídající lékařské péče? Nevím, nevím... Jsem velký fanoušek herní série Fallout, ale ani představa autonomních zařízení s dlouhodobým podzemním přežíváním většího počtu lidí mi nepřijde v realitě funkční (i kdyby se vyřešily: voda; vzduch – ten do jisté míry vyřešený je, viz elektrolýza vody v atomových ponorkách, ale to jsme zase v kruhu s vodou a energií; potraviny; odpady; enegie; zdravotnictví; absence přirozeného slunečního světla; inbreeding... ) – plus pak ten potenciální návrat na povrch... Na druhou stranu by asi bylo fakt zajímavé vědět, kolik lidí a firem to živí a kolik lidí to poptává a zejména jestli věří, že to je k něčemu dobré. Přece jen, už nemáme 50. a 60. léta, kdy strach z atomové války a rudého nebezpečí vybudil v Americe ekonomický boom dodavatelů domácích bunkrů a otvíráků na konzervy, které by v reálné situaci byly dobré k nevímčemu, že? :-) V tomto kontextu mě napadá, jak asi fungují bunkry v normální cenové hladině (ty, které nemají výrobu vzduchu alá zmíněné jaderné ponorky) při potopě světa... když jejich průduchy budou pod vodou?

17.4.2024 Dolů, dolů, do přízemí

Kdo jezdí výtahem dolů? Pracuji v šestém patře (tedy spíš v šestém nadzemním podlaží – v historickém pojetí v patře pátém, protože přízemí se za patro nepočítá :-))) a nikdy by mě nenapadlo jet výtahem dolů, když hned vedle máme schodiště – a vždycky mě překvapí, kolik kolegů se vozí dolů. Kolegů, kteří vypadají zdravě a funkčně. Fakt by mě zajímalo, jaký to má důvod... Jasně, když jsem na hraně smrti; mám umělé klouby; místo srdce strojek; obří tašku plnou nákupu a léků; kočárek se psem nebo dítětem, tak je to pochopitelné a ospravedlnitelné... ale jinak? Vůbec teď nepřemýšlím o, určitě kladném, efektu chůze ze schodů nebo o snižování opotřebení elevátoru a spotřebě elektrické energie – prostě mi to jen přijde nepřirozené. Jsou tu schody, tak je použiju. Možná bych výtahovou variantu zvažoval, kdybych měl dolů hopkat dvacet a více pater, ale takhle mi to prostě nějak nepřijde na mysl – jestli na tento můj přístup a automatismus má původ v tom, že doma chodím ty schody do patra v obou směrech několikrát denně, aniž bych nad tím přemýšlel, nevím, ale tak nějak ty lidi nechápu... Ještě je asi možné, že schodišťová šachta (super, že angličtina tomu říká studna, že? :-D) v někom vzbuzuje větší obavu než uzavřená krabice klesající šachtou výtahovou, ale jinak... prostě ne, ne, ne! Cesta vzhůru, to je ovšem jiná... jedno a dvě patra také chodím automaticky – výš ale ani ťuk, vždycky výtah... a důvod není fyzička a obava z toho, že se mi nahoře někdo bude smát, že lapám po dechu a dodělávám... ne, hlavní důvod je: nuda! Cesta po schodech nahoru do vyšších pater je nuda... dolů je to pohoda, ale nahoru mě to prostě nebaví, stejné zdi, stejné zatáčky, stejné schody... si až říkám, jestli nemám nějakou mentální poruchu? :-D Je to pro mě stejná nuda jako třeba opakování stejného cviku v posilovně :-)

10.4.2024 Hubnutí nebo tloustnutí

Máme různé fyzikální zákony o zachování - energie, hmotnosti, elektrického náboje, cojávímčeho... jejich hlavní premisou je obvykle to, že platí v nějaké uzavřené soustavě, čili jde hlavně o teorie a laboratorní pravdy. Já se ovšem ptám (a mírně mě to i trápí)... o kolik hmotnosti přišla naše Země za dobu své existence? Pokud akceptuji to, že jsme (lidstvo, věda) nějak schopni zjistit, z čeho je zeměkoule složená, kolik měří a kolik váží, tak by mě třeba zajímalo, kolik hmotnosti se spálilo... přeměna hmoty v tepelnou energii snad neprodukuje spaliny stejné hmotnosti jako bylo původní palivo. Navíc – dřevní hmota sice zázračně dorůstá (díky, sluneční energie), ale vydolované uhlí, ropa, zemní plyn, ty prostě mizí... Ať mi nikdo neříká, že za ty tisíce, stovky let se naše planeta nestala lehčí! Nebo to kompenzují ty tuny kosmického prachu, které každý den na Zemi padají? A co kosti mrtvých lidí? A pak jsme taky pěkný pár tun vystřelili do vesmíru (i v podobě spalování pohonných hmot). To jsou prostě záhady!!! A přesně takhle vznikají konspirační teorie, doufám... :-). Dále bych byl velkým fanouškem toho, abychom odpad, namísto zbytečného spalování, cpali zpět do děr v zemi, odkud jsme předtím vydolovali různé rudy a uhlí... mi neříkejte, že ty dutiny nemají potenciál způsobit nějakou strukturální závadu – přestože v měřítku průměru planety jsou i ty nejhlubší doly vlastně jen povrchovým škrábnutím (tý jo, dle Wiki je nejhlubší důl v JAR a má přes 4 kilometry a je na zlato! a takové ty obří díry na diamanty a jiné věci v Rusku i jinde, mají jen cca půl kiláku).

3.4.2024 Mánie odjezdu

Kdysi jsem psal o svém nutkání udržovat při cestování městskou hromadnou dopravou tzv. iluzi pohybu – a nedávno jsem si uvědomil, že mám jedno ještě daleko podivnější postižení. Pracovně bych to nazval "potřeba vypadnout" :-) Týká se to rána a dopoledne, kdy končím nějaký pobyt. Je jedno, jestli je to jedno přespání u někoho na chatě, služební cesta anebo poslední den delší dovolené – prostě ráno v den, kdy má být návrat domů chci být na cestě co nejdřív... to, že šlo o nějakou příjemnou akci, to je jedno.... a je také úplně jedno, jestli je čas odjezdu navázán na nějakého externího dopravce, veřejnou dopravu nebo si ho mohu určit sám... a stejně tak je jedno, jak dlouhá cesta mě čeká, klidně to může být jen po Praze. Můj mozek asi chce prostě být na cestě domů nebo možná chce mít už tu cestu za sebou (ať je krátká, jak chce). Svým způsobem je to nejpodivnější u různých akcí, kde je odjezd napevno daný – třeba mám místenku na konkrétní vlak. Místo toho, abych v klidu dělal to samé, co všechny předchozí dny (třeba na bowlingovém kempu - tj. házet koulí a dávat si pivo), s tím, že se pak prostě v nějaký moment po poledni seberu a jdu na nádraží - tak se celou dobu vlastně jen připravuji na odjezd. Na odjezd, který stejně nejde nijak urychlit ani změnit. Když se nad tím zamyslím, tak to takhle bylo vždycky... takové to divně pročekané ráno/dopoledne, naplněné rychlým sbalením si věcí a nicneděláním... a to přitom vždycky mám s sebou nějakou knížku, v posledních letech i chytrý mobil plný her... ne, přepnutí do módu "už musím odjet" nejde nijak zabránit. Nemá to asi ani nic společného s těšením se na domácí prostředí (obzvlášť v posledních letech mě doma fakt nic veselého nečeká), prostě je to jenom záhada a jakási moje další duševní porucha. Je spíše neškodná, ale i tak mi je občas nepříjemná, o mém okolí ani nemluvě :-)

27.3.2024 Kurvítka

Moderní, sociálními sítěmi propojený svět je živnou půdou pro konspirační teorie všeho druhu... od nadčasové klasiky mimozemšťanů v Oblasti 51 (a tam bych si hodně přál, aby to byla pravda) a ovládání lidí a počasí přes chemtrails/systém HAARP se to celé posunulo k čirým nesmyslům jako jsou vraždící 5G nebo čipy v očkování – jak se více mezi sebou kříží blbí lidé, tak se to asi bude dál zhoršovat – a asi s tím nejde nic dělat... Jedna z původních konspiračních teorií je ovšem podle mě zcela jasně pravdivá... a to je teorie o kurvítku! A teď nemyslím prosté jevy, kdy se vám nějaký spotřebič potentočkuje ihned poté, co mu skončí záruka... teď myslím ty výrobky, které jsou jasně dělané pro to, aby nevydržely, i když by mohly. Jde to po dvou osách – ta normálnější je o tom, že věci nejsou udělané tak dobře – hodně to platí např. o oblečení a zejména o obuvi. Výdrž těch různých hyperznačkových a funkčních podrážek a svršků bot je... nic... a já to posoudit dokážu, protože jsem normální chodec a uživatel, nedávám svým věcem nějak extrémně zabrat... ale i tak většina bot odchází během roku dvou (a to si kupuju spíše zavedené značky a cenovou vyšší střední třídu). Druhý, sofistikovanější způsob se hodně týká elektroniky, zejména nějaké se softwarem... neustále updaty a "zlepšování" systémů vedou k rychlému morálnímu zastarávání jinak plně funkčních výrobků. Celé to má samozřejmě racionální základ, protože účelem většiny výroby je zisk, tak přece nebudeme vyrábět a prodávat něco, co by lidem vydrželo navždy – vrchol toho všeho jsem ovšem nedávno získal já! Od nejmenované, dejme tomu středně známé, značky jsem si koupil sluchátka... taková ta traktoristická, umí se připojit bluetoothem k mobilu – což není to hlavní, hlavní je výborná vlastnost autonomního fungování – mají v sobě rádio... a zejména slot na SD kartu s hudbou. Jsou super, mají výborný zvuk, vydrží asi 20 hodin přehráváním hrozně si je užívám... a pak je tady to kurvítko... vyrábějí se jen v růžové a bílé barvě... a ta bílá je kůže těch věcí, co jsou přiloženy k uším (podle internetu se tomu říká "mušle", no nic, asi je to spíš "náušník")... takže je úplně jasné, jak to za pár týdnů nošení bude vypadat... a že případné čistění přinese divnou žlutou, zavadlou barvu a případné odrbání...

20.3.2024 Pády

Odolnost různých věcí proti pádu na zem je... různá! Když si vezmu, kolikrát jsem poslal na zem nějaký svůj mobilní telefon (a to doma máme kamenné schody a některých místnostech dlaždice) a nikdy se nic nestalo, je to až záhada. Je jedno, jestli šlo o klasický tlačítkový anebo dotykáč... je až neuvěřitelné, že se jim nikdy nic nestalo. A teď nemyslím prasklé sklo – které, jak jsem pochopil, se občas dokáže stát i jen při "ohnutí" mobilu při nošení v zadní kapse – teď myslím, že se nestalo nic vevnitř! Nic se neuvolnilo, neztratil se kontakt, neposunula se nějaká součástka nepovolil spoj, nic. Jasně, telefon moc neváží a není v něm spousta volného místa jako v jiných spotřebičích, takže efekt gravitace plus setrvačnost vnitřností nejsou velké, ale i tak. Záhada, záhada, záhada. Obdobně je záhadou, že se nerozbíjí ani jiné věci z oboru elektroniky – myši, herní ovladače, dokonce i notebook mi několikrát upadl, respektive jsem ho nedopatřením sesunul ze stolu na zem. Buď jsem měl doposud hrozné štěstí anebo ty asijské děti fakt montují věci úplně dokonale. Termín doposud by mohl někomu naznačit, že se blíží změna... ano, již přišla... na podzim jsem si hezky praskl sklo u mobilu... pádem na dlaždičky... byl v drahém ochranném obalu... byl odolný... nespadl na nějakou hranu, jen na rovné dlaždičky... evidentně je podstatnější úhel dopadu a následný napnelismus než výška a doba pádu... Zajímalo by mě, jestli je to počátek nového trendu v mém životě nebo jde jen o nahodilý jev :-P

13.3.2024 Pitný režim

Po jistém předloňském extempore s ledvinovým kamínkem v močovodu (takže vlastně močovým kamínkem) mi bylo doporučeno, abych opravdu přes den hodně pil... aby se další potenciální kousky měly v čem rozpouštět. Kupodivu v tom na prvním místě nepadlo to očekávané pivo, ale byla to voda, popř. čaj... s upozorněním, že sycené nápoje, zejména minerálky jsou spíš no-no. Minerálky nepiju, milovanou kokakolu (a pepsikolu) se i tak snažím omezovat, tvrdý alkohol nepiju (tedy jen výjimečně, v porovnání s jinými lidmi - a vůbec, je to jen griotka a jen párkrát za rok :-))... takže z hlediska sortimentu to pro mě zas až tak hrozná změna není. Problém je ovšem někde jinde... objem! Mohlo by se zdát, že vypít cca dva litry tekutiny denně není nic složitého... ale houby, v realitě je to skoro nemožné! Ano, když jdu do hospody, tak za večer ty 4+ plus piva vypiju... a k tomu jsem třeba přes den vypil nějaký ten čaj... ale jinak... je to hrozně moc! Půllitrový hrnek čaje ráno v práci (o víkendu doma nic), v poledne něco k obědu, ale to je jen na zapití... a pak odpoledne se vyloženě musím nutit, abych si dal další hrnek čaje nebo vody... a i když si ho dám, tak bych stejně měl ještě pár dalších deci vypít... A řešení chodit každý den do hospody a tam vypít aspoň čtyři piva je sice lákavé, ale tak nějak dlouhodobě neúnosné – bez ohledu na to, že mnozí jiní lidé toto praktikují a limit denního pitného režimu díky tomu v klidu zvládají :-) Je dobře, že jsem si tuto Myšlenku předpřipravil na konci loňského roku, kdy jsem ještě nevěděl, že od února nově nasazená dieta mi tak trochu zakáže to pivo... a hlavně sycené nápoje i džusy úplně. Takže je to hlavně o vodě a čaji... a jen nevím, jestli se tím ze mě stává Teetotaller nebo Wasserkopf?? :-D

6.3.2024 Jak jsem se změnil

Teď nedávno bylo na webu, jak nějaký slovenský europoslanec vyhrožoval, jak se Slované sjednotí a ze západní Evropy udělají trávník... nehodlám moc přemýšlet nad tím, jak to vlastně myslel (protože po jaderné válce asi moc trávníku neporoste... a jiná možnost mě nenapadá), spíš mě to dovedlo k zamyšlení, jak se lidé mění. Tento poslanec byl předtím na Slovensku soudce, to znamená, že asi soudil lidi – a čekal bych, že se od mládí nějak názorově vyvinul, až se z něj stalo tohle... a je to jiný člověk než v těch osmdesátých letech, kdy radostně soudil... ve jménu bolševika... aha, tak nic... Tak o něčem jiném – o skutečných změnách :-) Pominu-li očividné případy změny lidských povah a chování u žen středního věku, které najednou, často při a po rozvodu zešílí a začnou věřit v esoteriku, horoskopy, astrologii a řev velryb na cdčku (a myslím opravdu věřit a mít to jako novou životní koncepci), tak bych řekl, že i ostatní lidé se postupem času mění často až k nepoznání. V mém případě je hlavním pozorovatelným efektem (řekl bych) chování ve stylu všeobecné skepse – v mládí jsem často vyloženě věřil tomu, že co lidé říkají a píšou je pravda (míněno, že to myslí upřímně a konají v dobrém úmyslu) – jak v běžném životě, tak zejména v zaměstnání. Práce pro státní správu a zejména pro samosprávu mě však naučila, že pokud někdo z výše postavených, nedejbože volených lidí jedná v dobrém úmyslu, tak je to skoro vždy dobrý úmysl maximálně pro něj a jeho peněženku. No, a po letech vystavení podobným jevům se občas přistihnu, že se až divím, proč jsem rovnou proti nebo proč jsem předem skeptický k názorům a návrhům lidí okolo... to mě prostě zkazily ty roky v pracovním procesu, já za to nemůžu... ale vadí mi, že to dělám... stejně jako mi dřív vadilo, že lidem věřím :-). Ještě horší změnu v mém přístupu a chování způsobil (už jsem to občas dříve naznačoval) George Orwell... zejména tou kompilací jeho textů o pravdě... život mi tím zkazil!!! Za mlada bych prostě řekl, že ten pán popsaný v úvodu je evidentní kretén, a hotovo... a teď sice taky řeknu, že je evidentní kretén, ale současně přemýšlím, jak se mu to stalo – jestli jsou v tom peníze (pravděpodobně) nebo se třeba jen přeřekl (nepravděpodobné, mluvil svou mateřštinou) nebo prostě bojuje o dostatečný počet voličů, aby mohl dál dojit evropské peníze (čili zase peníze), přemýšlím nad různými variantami... v podstatě hledám aspoň něco, čím by se jeho blábolení dalo ospravedlnit... hrůza, proč se mi to stalo, proč jsem se zrovna tak změnil??? Ve všem ostatním jsem ovšem snad zůstal konzistentní :-) Jo, a naopak jsem tak nějak klidnější a víc vydržím v osobním životě :-P A i tak bych se chtěl vidět, jak jsem se v některých situacích choval třeba v 25... třeba si jen namlouvám, že jsem to pořád já :-)

29.2.2024 Titul

Dlouho jsem neměl důvod si to uvědomovat, protože jsem byl víceméně mladý a zdravý – teď je to ale jasnější a jasnější! Mít zapsaný vysokoškolský titul na kartičce zdravotní pojišťovny může občas u lékaře (a zejména na pohotovosti) přinést viditelně lepší zacházení. To, že je človek vyvoláván titulem a přítomní spolučekající se díky tomu zbytečně nedozví vaše jméno, to je jen malý bonus... hlavní je více uctivé chování personálu a někdy i lékaře, který vám navíc infomace nepodává stylem "pro úplného pitomce" ale normální řečí. Takže já titul na kartičce zapsaný nemám :-). A připisovat si ho tam teď už nebudu – kdybych tehdy někdy věděl, jak to bude účinné, tak bych si ho tam nechal dát, to určitě ano. Teď se ovšem, samozřejmě, musím chovat jako zatvrzelý blbeček – a z principu vytrvat -, protože je přece pod moji úroveň si nějak zařizovat lepší pozici :-P. Podpůrným důvodem pro moje nemoudré chování je i to, že v současné době různé pseudovysoké školy chrlí nositele titulů jako nic – a já tak nějak nechci být počítán mezi ně! Devalvace vysokoškolského vzdělání díky komerci je podle mě poměrně velká a nějaké chlubení se podílem vysokoškoláků v populaci vypadá možná dobře na papíře, realita je však realita... Teď by mi moje VŠ vzdělání mělo přihodit ještě nějaká slova, abych naplnil ten průměr 250 slov na Myšlenku, nic mě nenapadá, svedu to na dvě narkózy v nedávné době :-D

21.2.2024 Nadávky

Každý nadává, každý má nějakou oblíbenou nadávku... a také každý region, sociální skupina, rodina mají svou oblíbenou nadávku. Kromě základní (a zcela neplatné) poučky: "Není v tom písmeno "R", takže to není sprosté slovo" je v daném oboru zajímavé hlavně to, jak je v různých prostředích a společnostech zcela různě vnímána intenzita toho kterého sprostého výrazu. Nemluvím teď o kontextu a tónu hlasu v konkrétní situaci, myslím vyloženě to slovo samotné. Zejména se to týká slov označujících pohlavní orgány – některé z jejich variant beru jako opravdu vulgární až za hranou a používám je opravdu jen velmi výjimečně – pro označení osob, které jsou z mého pohledu také za tou samou hranou (často naši volení zástupci), anebo ještě výjimečněji pro zdůraznění něčeho tak extrémního, že je to na hranici absurdity. Jiné, a nemusíme pro tu "piču" chodit daleko, jsou pak pro mne něčím poměrně akceptovatelným jako standardní zaklení (hodně se na tom evidentně podepsali moji různí moravští kamarádi, kteří toto slovo používají jako běžnou výplň ve své mluvě a vulgárního na něm v takovém podání není vůbec nic (jasně, použití dlouhého "Í" to slovo také trochu posouvá jinam :-))). Na druhou stranu znám hodně lidí, kteří poměrně běžně používají ta č- a k-slova... a je to naopak pro ně něco běžného a zdaleka ne tak vulgárního, jak to připadá mně. A pak je tady samozřejmě ta parodie na člověka, bývalý prezident Kunda :-/.

Navíc, nadužívání vede k nevnímání... to platí i o sprostém mluveném projevu, stejně jako o pláči, lhaní, stěžování si a jánevímčemvšemještě. Hlavní zajímavostí nadávek/oslovení jiných lidí je pro mě ovšem vysoký podíl původně medicínských termínů... debil, idiot, imbecil, kretén... kolik uživatelů si dnes uvědomuje, že to všechno jsou původně vlastně jen názvy různých stádií a intenzity duševních a jiných chorob, stačí se podívat třeba do předválečných statistických ročenek na údaje o pacientech v ústavech pro choromyslné... jo, jazyk má prostě významový vývoj... A nejen náš... stačí si třeba uvědomit, co v angličtině původně znamená slovo "gay" že? :-))

14.2.2024 Kupecké počty

Je to taková divná rovnice s neznámými... cca stopadesátimilonové Rusko napadlo před dvěma lety cca čtyřicetimilionovou Ukrajinu. Země s více než milionovou armádou napadla zemi s armádou něco mírně přes dvěstě tisíc vojáků (zdroj Wiki, míněno vojáci ve službě, stav před válkou). Obě armády jsou vybaveny zhruba rovnocennými zbraněmi... a Rusko, díky tomu, že zvolilo metodu útočíme jako Hitler, tj. bez vyhlášení války, mělo výhodu prvního úderu – což je v současném stavu vojenských technologií výhoda jako blázen. Jak by tedy ta válka teoreticky měla dopadnout? Bez ohledu na množství dodávaných zbraní bojujícím stranám ze Západu na straně jedné a z Iránu a Severní Koreje na straně druhé... ve výsledku je to nakonec o lidských zdrojích (a zásobách munice). A tam počty hovoří zcela jasně. A vnější pozorovatel by se až musel divit, že Rusko pořád nedokázalo vyhrát... a to i přes jasnou (a z vojenského hlediska překvapivou) neschopnost využít výhody prvního zákeřného úderu. Mají přitom i další "trumfy" – je to diktátorský režim, jehož armáda válčí zcela ve stylu minulých století – tedy rabovat a pálit, vraždit civilní obyvatelstvo... a hlavně režim, který s naprostým klidem obětuje tisíce svých vlastních lidí pro dobyvačné plány svého vůdce... a doma je pořád pohoda... V dlouhodobém měřítku to bohužel celé spěje (v případě bezatomové války a bez přímé intervence armád jiných států) k nějakému typu prohry Ukrajiny. Jediné, co by to mohlo změnit je puč nebo rozpad v Rusku, což je opravdu velmi nepravděpodobné... tu totalitu si tam pěstují už sto let, silové struktury drží mužiky v hrsti – nejen silou ale i dlouhodobou cenzurou informací. Pro mě je na tom všem nejhorší ta bezmoc vůči totalitě, která se prostě rozhodne zabrat nějaké území a vraždit tam... a protože mají atomovky, tak si to můžou dovolit. To, že nějaké "západní" firmy v Rusku nadále radostně podnikají, to je v porovnání s tím jen detail založený na chamtivosti. Stejně tak je detail ta šílená názorová nekonzistence a otočky Vladimíra Adolfoviče... od potírání nacistů přes likvidaci podlidí z Ukrajiny či záchranu západní civilizace až po ničení západní civilizace, záchranu křesťanských hodnot... mele (často ústy Lavrova, naposled to s tím Afghánistánem) strašný kontradikující si nesmysly... a do toho jako supervelmoc nedokáže válčit bez dovozu zbraní... bože, ze Severní Koreje... a hlavně z Íránu, tj. země, která má za cíl právě ty křesťany vyhubit a zničit... tj. vlastně i Rusy... a když si k tomu vemu, jak se chová Maďarsko a teď i Slovensko... ona by ta jaderná válka možná nebyla úplně špatné řešení...

7.2.2024 Rozpad, rozklad a chátrání

Co je relativita či relativnost? V tomto připadě je to o srovnání něčeho s něčím... V poslední době ("poslední doba" je taky relativní pojem, v tomto případě myslím cca 5 let :-)) potkávám obrovské množství starých nebo staře vypadajících lidí... v hospodách, městské hromadné dopravě, v samoobsluze, všude... Vždycky si je prohlížím, často se podivuji, jak je hrozné, jak lidé postupně scházejí a chátrají... a pak na mě občas přijde jasnější chvilka a.k.a prozření, když mi dojde, že velmi pravděpodobně jsou to lidé, kteří jsou mladší než já. Toto prozření přichází velmi často, když jsem na procházce se psem, tj. v sousedství, kde mnoho lidí znám od vidění celé roky... a kde mi tím pádem dojde, že ten starý, prošedivělý, shrbený pán byl na základce nejméně dvě třídy pode mnou... o parametrech bývalých děvčat ani nemluvě. Je to až úplná záhada, jak moje podvědomí zcela ignoruje, že jsem také starý (mluvím čistě o vzhledu, zdravotní stav úměrný věku si naopak uvědomuji poměrně jasně a bolestivě)... sice tak nějak tuším, že moje hair hole je poměrně velká, ale že bych vypadal nějak staře, že bych měl povislé tváře a stařecké výrůstky na obličeji - to vůbec není na pořadu dne ani mozku – jestli v tom hraje hlavní roli to, že se sebe vidím každý den a postupné změny tím pádem nevnímám... asi ano. By mě zajímalo, jestli mi časem třeba z toho taky nepřeskočí a nezačnu používat pro svoje fotky aplikaci Beautify™... a v reálném životě... masku? :-D

31.1.2024 Skutečný svět

Tak jsme tady nedávno měli v mnoha médiích "senzační" zprávu, že Republika Nauru (což je korálový ostrov s 10 tisíci obyvateli v jižním Pacifiku o velikosti 21 km čtverečních – tj. něco jako Choceň) přestala uznávat Taiwan a začala podporovat komunistickou Čínu... OK, je to jejich volba... Bohužel, naše média tak nějak zapomněla napsat, že to samé Nauru udělalo v roce 2002... pak v roce 2005 naopak uznalo Taiwan (a Čína přerušila diplomatické styky)... a nyní tedy jsou zase populární čínští komunisté. Jak říká Jethro Gibbs: "sleduj peníze". O ničem jiném to není... ano, Nauru má fosfáty... ale ty už jim asi trochu docházejí... a je těžbou asi poměrně doooost zdevastované a závislé na finanční pomoci z různých zdrojů – od černého svědomí bývalých kolonialistů, přes globální pomoc v zájmu ochrany životního prostředí až po peníze, které si koupí to, že můžete dát na nástěnku, že někdo podporuje vaši politiku jedné Číny a naopak. A to je všechno. Je tak trochu zajímavé, jak s tím Nauru pracuje celkově... uznali Kosovo, pak následně uznali Abcházii (tj. Ruskem podporovaného utržence od Gruzie)... a... jejda, pak "bez přímé souvislosti" dostali od Ruska pár milionů dolarů rozvojové pomoci... Takhle se dělá zahraniční politika, když jste dost malí a odlehlí na to, aby se vás pokoušel někdo obsadit... postupně se prodáváte podle potřeby... A to Kosovo mi v tom teda vůbec nesedí!

24.1.2024 Kámen mudrců

Jsou věci, jevy, události, které se vzpírají mému chápání a určitě by zasluhovaly nejméně rigorózní práci, která by se jimi zabývala. Patří mezi ně zejména různé chování kuželek po zásahu bowlingovou koulí přesně do stejného místa; způsob, jakým mi v různých mobilních a konzolových hrách nepřejí náhodné efekty (a.k.a. Skynet mě nenávidí efekt); to, že se mi soustavně povoluje tkanička na levé botě a na pravé ne; zamotávání drátů od sluchátek když jsou uloženy v kapse; obří produkce té látky, co člověku teče z nosu, když mu teče z nosu (a to nemyslím hlen)... našlo by se toho více... ale největší záhada – a to fakt největší – je... vytváření žmolíku v pupíku!

Nejde o to, že se přes den v mém pupíku hromadí materiál z trička, které mám na sobě oblečené a vytváří žmolík, který se pak vyhodí do koše... jde o množství zežmolíkovaného materiálu... protože to je OBROVSKÉ!!! Každý den získávám žmolík, který v nestlačeném stavu má tak půl centimetru krychlového... kde se to jako bere? Respektive – jaktože není někde na šatstvu vidět úbytek materiálu? Kde je zákon zachování hmoty nebo hmotnosti, kde je základní logika fungování světa? Mám trochu dojem, že kdyby se dalo zjistit, kolik materiálu jsem za svůj život už takto vypupíkoval, tak by výsledek byl až někde v parametrech materiálu na několik kompletních pánských obleků včetně ponožek. To, že většina mých triček nemá v oblasti břicha díru anebo zřetelně prořídlou tkaninu je opravdové mystérium. Možnosti osobního experimentování jsou v tomto případě trochu omezeny, maximálně bych mohl nosit během dne trička různých barev, abych zjistil, jestli jsem takto schopen namíchat třeba zelenou barvu, ale otázka hmotové (ne)přeměny asi čeká na první funkční kvantové počítače, jinak se to nevyřeší :-)

17.1.2024 Výška (nemyslím vejška, ale fakt výška)

Mívali jsme ve stavebních předpisech zakotveno (možná ještě pořád máme) kolik má být světlá výška obytných místností, pokud se dobře pamatuji, tak to bylo 230 cm pro podkroví (a nějakým podílem, pokud to bylo se zkoseným stropem) a nějakých 250-260 cm pro normální obytné místnosti. Dobře, nejsme, my středoevropané, rasa trpaslíků... ale proč??? Proč to prostě nemít jen 2 metry nebo to neregulovat vůbec? Jasně, zlý developer (tímto zdravím Franka Drebina a příslušný díl Bláznivé střely) by se na tom snažil vydělat a maximalizovat podlahovou plochu ve výstavbě, ale zase tak nějak si myslím, že byty se stropem v metru padesát by asi nikdo nekoupil, ne? Ale dva metry by prostě byly v pohodě... pro pivoty a jiné obludy by se stavěly specializované čtvrti a my ostatní bychom měli města více kompaktní! Jen si představte všechny ty pražské prvorepublikové a starší čtvrti činžovních domů... všechny mají třímetrové stropy... ta úspora výšky - a při stejné výšce domů i plochy by byla prostě neuvěřitelná! V této své teorii vidím v podstatě jen jednu vadu – a ta je málo významná – snížením stropů by se zmenšila úložná kapacita bytů, protože by skříně nemohly být tak vysoké... na druhou stranu, prostě by stačilo mít míň věcí! Tato myšlenka mě ovšem primárně napadla úplně z jiného důvodu – jak je teď ta kosa, tak ve vyšších vytápěných místnostech je ten teplý vzduch naprosto bezúčelně u stropu mimo dosah obyvatel :-P

10.1.2024 Bucket list není předsevzetí

Nemám bucket list, nikdy jsem ho neměl... maximálně mám tu a tam to-do list (třeba na nákup :-)). Calá ta idea existence seznamu věcí, které bych chtěl v životě udělat/zažít předtím, než zaklepu bačkorama mi tak nějak přijde divná. V první řadě bych čekal, že na seznamu by měly být samé věci, které jdou udělat bez jakéhokoli skillu či šikovnosti, věci, které jsou prostě jen otázkou najití si volného času, případně našetření peněz. Navštívit egyptské pyramidy nebo přenocovat pod širákem jsou věci, které může udělat každý... ale dát si tam, že chci zaběhnout stovku za deset vteřin je blbost, protože to je schopný natrénovat jen málokdo. A já osobně bych určitě rád uměl spoustu věcí – zpívat, hrát nějaký nástroj, umět cizí řeč, atd., atd. – ale to by všechno byly zcela nerealistické cíle kvůli mému věku, motorice, malé kraniální kapacitě a podobně... tj. by stejně do bucket listu patřit neměly. A tím jsem zpátku u toho, že žádný seznam nemám ani nepotřebuju... není činnost, kterou bych chtěl zkusit nebo měl pocit, že bez ní nejsem úplný člověk; nemám potřebu navštívit nějaké významné/svaté/legendární místo, abych mohl říct, že jsem tam byl (jedinou drobnou výjimku by mohla představovat HMS Belfast zakotvená na Temži v Londýně, jako pro středoevropana neobvyklý kus technologie, ale není to nic, bez čeho bych nedokázal žít). Ve skutečnosti by mě zajímalo, jestli někdo z lidí v mém okolí vůbec nějaký bucket list má, nebo jestli to všechno není jen novinářsko/urbanlegend/komerční jev, který je lidem tradičně tlačen do hlavy. Něco úplně jiného je mít naplánovaný život v tabulce nebo na čtverečkovaném papíře jako to měl Navrátil nebo kdo v Básnících (ha, je to ale z filmu!)... plánovat si, že do 25 se ožením, rok na to budu mít první dítě a do třiceti první auto je určitě možné... z mého pohledu je to buď známka neuvěřitelné determinovanosti osoby nebo býti nositelem anglického označení bonehead :-). A já se teď v klidu vrátím ke svému letošnímu to-do listu, který má pro letošní rok jedinou závaznou položku: chtěl bych přečíst víc knížek, než si jich nakoupím... aby se hromada trochu zmenšila :-D.

3.1.2024 Předvolební

Tak se nám pomalu zase blíží volby... v tomto případě krajské. Sice skoro až za rok; sice si lidé neuvědomují, že krajská zastupitelstva fakt neřídí stát jako takový; sice půjde hlavně o regionální penězovody (a také o celkový přínos peněz, jak čtenář uvidí v posledním odstavci)... ale tak nějak to určitě odrazí náladu voličů i směrem k očekávaným parlamentním volbám. A to mě pomalu přivádí k myšlence, že zase budu mít velký problém, koho volit. Je to pro mě opravdová hrůza a utrpení, protože v posledních letech vpodstatě žádná strana nemá žádný konkrétní politicko/ekonomický program... tj. žádnou předem danou strategii, jak řídit stát a jeho ekonomiku. Populisti jen říkají, že za nich bude líp a že za všechno špatné může někdo jiný... a ostatní všechno řeší ad hoc bez nějakého plánu či cíle.

ODS dostala v minulých volbách po letech druhou šanci... a opět to podělala, respektive ukázala, že ji nezajímá fungování společnosti ani řadové obyvatelstvo; STAN je úplně k ničemu, ti lidé možná dokáží v rámci komunální korupce řídit svoje municipality a regiony, ale to je tak všechno; Piráti si nesou zátěž svého jména, za které si starší voliče nekoupí, a současně ještě větší zátěž různých woke/bolševických dementů; TOPka měla kdysi alespoň nějaký morální kredit (když byl ještě kníže naživu a funkční), teď je to jen další nijaká strana k ničemu; KDU je bezpáteřní pakáž, která je ochotná celé ty roky spojit se naprosto s kýmkoliv, jen aby se dostala do vlády. Tím se dostáváme k našim populistům... ANO slíbí prázdnými slovy komukoliv cokoliv, a když je ve vládě, tak vypuká naprostý chaos zastřešený snahou podporovat podnikání jeho vůdce; SPD je dokonalá v získávání voličů destrukcí, protože vždycky ví, kdo za to všechno může (imigranti, EU, oni, nějací jiní oni), ale nikdy nenavrhla nic, co by bylo nějaké ekonomické řešení... kromě tvrzení, že zařídí, že rohlíky budou za korunu. Zelení snad doufám zanikli, bolševici jsou snad už definitivně v kopru (fingers crossed), Socani odstřelili sami sebe... je to celé takové neradostné... pro mě... svým způsobem (ale fakt jen svým způsobem) závidím jedincům, kteří z nějakého důvodu mají svou stranickou, černobílou loajalitu – a tím pádem nemusí řešit problémy jako já... tj. koho volit, aby to nějak pomohlo naší zemi. Při tomto tématu je vždy hezké podívat se na stránky Ministerstva financí, na na "Příspěvky ze státního rozpočtu uhrazené politickým stranám" (stačí použít nějaký internetový vyhledávač) a uvědomit si, že každý rok jim do stranických pokladen plynou penízky podle počtu volených zástupců (obě komory parlamentu a krajská zastupitelstva plus pražský magistrát) a za kdejakou jinou kravinu.

Takže za rok 2022 si ANO vydojilo 140 mega, Piráti 55 mega, Socani 22 mega, KDU 52 mega, ODS 87 mega, STAN 93 mega, SPD 40 mega a TOPka 39 mega. Spolu s ostatními neparlamentními stranami, které mají senátora nebo jsou v krajských zastupitelstvech, je to dohromady krásná půlmiliarda a nějaké drobné... každoročně... to chcete! Trochu by mě zajímalo, jak si to kluci a holky mezi sebou přerozdělují, zejména v těch stranách, kde nemají vedení, ale vůdce...

27.12.2023 ... to! ... ta!... jo, paměť

Všichni stárneme (ano, opravdu všichni)... a někteří u toho navíc blbneme. Kromě toho, že na sobě pozoruji známky skutečného blbnutí – najednou mám občas s kupeckými počty nebo pochopením logické souslednosti nějakých jednoduchých činností, tak hlavní pozorovatelný degenerativní jev je rozhodně zhoršování paměti. A to paměti všeho druhu. Krátkodobá pamět je naprosto v kopru – a nazývat to termínem roztržitost mi moc útěchu nepřidává. Střednědobá (ať je to, co chce) je zcela určitě taky napadena. Relativně lepší je to s pamětí dlouhodobou, kde si pamatuji kdejakou nepotřebost, zejména z věcí načtených v dobách teenagerovství – byť i tam pozoruji jisté výpadky, hlavně v oboru jmen a názvů – náhlá neschopnost si vzpomenout na jméno kytaristy oblíbené kapely, kterého přitom vidím jasně před sebou a i vím, na jaký typ kytary hraje, je zkušenost opravdu velmi rozčilujicí, trapná a nepřijemná. Ale zpět k paměti krátkodobé – takové to "než jsem tam došel, tak jsem to zapomněl" získává hlavní body v moment, kdy si třeba v kuchyni vymyslím, co je potřeba nakoupit – a než si to dojdu zapsat na papírek nebo do mobilu, tak půlku věcí zapomenu. Podobně je tomu s oblíbeným "pro co jsem to vlastně do přízemí šel?" spojené s matnou vzpomínkou (5 minut starou), že to možná bylo nějaké nářadí... anebo možná taky ne. Zajímavým případem je pak tzv. kalendářní slepota, kdy radostně něco slíbím, že někam dorazím, něčeho se účastním... a přitom již něco v ten samý čas mám - a to jsem do toho blbýho kalendáře koukal třeba jen půl hodiny předtím :-). Všechny výše zmíněné problémy jsou velmi často nepříjemné, s možným negativním dopadem na můj život i životy lidí v mém okolí – a nejde s nimi nic dělat! Nejhorší ze všeho je pak dokonalá situace, kdy si nařídím minutku, tak zazvoní... a já nevím, proč jsem si ji vlastně nařídil... něco vařím? doprala pračka? chtěl jsem jít něco (co?) udělat? že by něco začínalo v televizi? někam jdu? Tento groteskní moment se mi již několikrát přihodil – a fakt je to chvilka, kterou nechci zažívat pravidelněji :-P

20.12.2023 Víra

Věřím, že existuje něco jako aura nebo čakra (prostě nějaké energetické body v lidském těle, je jedno, jak se to nazývá) a že tu a tam někdo výjimečný dokáže s tou energií pracovat – nejsem si ale jistý, jestli častá mánie žen středního věku a jejich guruů v tomto směru má smysl. Věřím v mimozemšťany – obecně, že někde v kosmíru nějaký jiný inteligentní život je. Věřím, že pro některé lidské organismy je veganství prospěšné, ale nechápu, proč se z toho dělá ideologie (já jsem taky v jídle vybíravý jako blázen, ale nikoho nenutím, aby jedl jen to, co já). Věřím, že mnohá zranění pohybového aparátu jde přeposilovat (to tvrdí můj trenér – mučitel mého ramene), ale je mi jasné, že můj případ to není... v této souvislosti také věřím, že existují lidé, co je baví cvičení v posilovně, běhání, plavání nebo jízda na kole :-P. Rád bych věřil, že existuje nějaký "stvořitel lidstva" – protože mi konvenuje myšlenka toho vykouknutí z šatní skříňky v Men in Black II (vlastně obou skříněk :-)) – na druhou stranu věřím v evoluci a také nevidím smysl v organizovaném náboženství. Věřím, že se za mého života lidstvo nevrátí do doby kamenné (to dostává časem jisté trhliny, ale věřím). Věřím, že se technologie posunou natolik, že opravdu půjde osídlit vesmírný prostor – a je jedno, jestli nějakými orbitálními stanicemi nebo teraformací – a že to bude fungovat – současně tedy musím věřit, že "se" nějak vyčistí okoli naší planety od kosmického antropogenního smetí. Věřím, i když jsem skeptický, že věda najde nějaký nový zdroj energie - nebo alespoň hooodně vylepší a zefektivní ukládání a výrobu elektrické energie (co to pak udělá s ekonomikami států, to je druhá otázka). Věřím, že čtení knížek dělá z lidí lepší lidi – pokud to nejsou procenzurované, propagandistické bláboly ohýbající fakta. Věřím, že za chování domácích mazlíčků jsou vždy zodpovědní jejich majitelé (neplatí pro hady, hmyz, naši čivavu). Věřím, že na Zemi probíhá klimatická změna – jen nevím, jestli je to dílem lidstva nebo běžná situace typu "je doba meziledová nebo postledová"... jestli se nám otáčejí mořské proudy a děje se něco s geomagnetismem, tak za to asi člověk nemůže. Věřím, že existují komunální politici, kteří nejsou zkorumpovaní, jen to asi není aplikovatelné na větší města. Věřím, že na konci duhy není žádné zlato. Věřím, že je naprostá blbost posuzovat činy jiných kultur, náboženství či diktátorů naší, západní optikou, natož snažit se pochopit jejich pohnutky. Jo... a: I don't believe in Peter Pan, Frankenstein and Superman!!!! A máte to :-D

13.12.2023 Simpsonovi vs Simpsonovi

Tohle je těžké... celé roky se člověk dívá na televizní Simpsonovy, popř. jejich filmovou variantu; sleduje vývoj postav - jak mentální, tak grafický; vývoj grafiky od rukou kreslené animace po plně HD počítačovou; baví se jejich neuvěřitelným humorem, gagy, předpověďmi budoucnosti, čarodějnickými speciály... a pak začne Crew nebo kdo vydávat jejich komiksové knížky. ... a pak i ty měsíční sešity - nejdřív Barta Simpsona, nyní Simpsonovy :-). Jasně, už to trvá více než deset let, ale teprve teď mi došlo, o kolik se mi víc líbí a baví mě ta kreslená (míněno papírová :-)) verze oproti televizní. Teda je to relativní :-) Televizní Simpsonovy pokládám za jeden z nejlepších, ne-li nejlepší seriál, který si navíc celou dobu udržuje hrozně vysokou laťku - a nejen to - na to, že jde o mainstreamové (a navíc americké) médium, tak je úroveň nekorektnosti až neuvěřitelně vysoká. Film se také, podle mě, hodně povedl (a je škoda, že jsme se zatím nedočkali dvojky). Kreslená, papírová verze je ovšem v něčem ještě lepší... i ty zmíněné měsíčníky , které jsou primárně určené pro děti, jsou prostě tak nějak ještě zábavnější, ujetější a nekorektnější... o komiksových knihách nemluvě. Jestli je to tím, že v USA nikdo nečte, tak jsou autoři odvážnější a nemusí se bát cenzury jako v případě "velkého" seriálu na Foxu nebo čistě tím, že autorské spektrum je širší, nedokážu posoudit, ale ty knížky a sešity jsou prostě super!!! A kdo se s nimi zatím nesetkal, by měl tuto svou chybu rychle napravit!!!

6.12.2023 Boty plné sněhu

Tak nám zase napadl sníh... a to v prostředí čtvrti rodinných domků, když obyvatelé již nemají povinnost uklízet chodníky (respektive správně nenesou odpovědnost za případná zranění na nich – na cizím pozemku), znamená, že mnoho cest spočívá ve vyšlapané pruhu, do kterého se tak nějak s bídou vejde jeden chodec. Vzhledem k tomu, že v sobotu toho sněhu napadlo poměrně dost, tak vyšlápnutí z koridoru je obvykle potrestáno úměrně výšce bot. Tato situace často přináší zajímavé situace :-), které jsou založeny na ohleduplnosti a chování chodců – nejčastější, nejlogičtější a nejnormálnější (a současně nejvíce nesmyslná a nejméně efektivní) je vzájemné dání si přednosti, tj. že oba protijdoucí se vyhnou... a nevyhnutelně si do bot naberou sníh oba. Dalším typem střetu chodců je tzv. moment s důchodcem s holí... ten má obvykle problém se v té úzké sněhové cestičce i jen udržet sám se sebou, k tomu občas ještě zápasí na vodítku se psem... no, výsledkem je, že si také do bot naberem oba, jen ten senior už tam holt měl i nějaký svůj sníh v předstihu. Sněhochodecká dopravní situace se samozřejmě občas liší, pokud je třeba bokem na chodníku vydupané místu, kam lze ustoupit, to je pak úplná úleva... a řešení obdobné tomu, když je na úzké silničce tu a tam nějaké to místo pro auto, aby se protijedoucí mohli míjet... ale výsledek je vždy stejný – někdo si nabere sníh do bot (s občasnou výjimkou mne na procházce se psem, kdy nosím tzv. gerlachy, relikt dob minulých, do kterých bych si nabral až v závěji 30 cm plus... ale zas hrozně kloužou). Letos jsem vysledoval v dané problematice další speciální případ – lidi, kteří nemají nejmenší tendenci protijdoucímu uhnout, protože jsou... ženy. Je až neuvěřitelné, s jakou jistotou ženy všech druhů a věků jdou proti mně a vědí, že já jim uhnu a nechám je jít ... tam není ani náznak snahy... a přesně kvůli tomuto chování tady máme všechny ty gender studies katedry a fakulty... Navíc by se taky dala určitě udělat pěkná studie na téma, jak se řeší, když se takto na chodníku potkají dvě ženy... jaké je to tzv. klovací pořadí? vznikne dopravní kolaps? ukazují si občanky? podle váhy? Shledávám to celé poněkud alarmujícím... navíc, jak staře (už teď je to přitom zřetelné) budu muset vypadat, aby některou z nich napadlo dát přednost mně, pokud jim něco takového vůbec v hlavách probíhá?

29.11.2023 Prsteny na prsty

Tuhle v autobuse seděl starší jedinec mužského pohlaví, od pohledu tak nějak na hraně bezdomovectví a alkoholismu... a měl na každé ruce jeden obří prsten s černým kamenem. Vypadalo to fakt divně. Kdo teď vlastně u nás nosí prsteny, když doba barokní šlechty nebo pečetění dopisů je už dávno za námi? Takže: ženy jako šperk; lidé v manželství, popř. nositelé různých zásnubních prstenů; metalisti; potomci šlechtických rodů; účastníci LARPů; zednáři; vítězové Stanley Cupu a jiných podobných prstenotvorných soutěží... a pak asi lidé, kteří tím potřebují demonstrovat svou majetnost tradičním způsobem (taxikáři a bývalí veksláci, nyní velkopodnikatelé) a také ti, kteří čekají, že se budou prát a masivní oprstenované ruce jim tak trochu nahrazují tzv. boxer. Pro někoho je to možná i do jisté míry bohatství, které má po ruce... a v případě, že si potřebuje koupit heroin, tak nemusí sahat do peněženky. Jestli i teď někdo nosí v prstenu schránku s jedem, to je fakt otázka... i když si dokážu představit, že v některých kruzích to může být součástí bontonu – ale třeba jsem jen zblblý z akčních filmů s mafiány a agenty :-). U sebe si to nějak nedokážu představit, protože mám dojem (aniž bych navíc řešil, jestli by se mi prsten na mojí ruce líbil nebo ne), že by mi to na ruce vadilo a bylo zdrojem potenciálních zranění. Asi se na tom trochu podílí to, že donedávna jsem hrál volejbal, kde by to bylo fakt rizikové... ale hlavně mi to prostě jako doplněk nějak nesedne... a to jsem třeba velký fanoušek (na sobě) korálků na krku – mám jich několikero a střídám je podle... nevím čeho :-) Jo, a ve výčtu jsem zapomněl na Lemmyho Kilmistera (1945-2015), váze jehož prstenů někteří přičítají specifický úder do strun jeho basovky a tím výsledný unikátní zvuk :-D

23.11.2023 Sny revisited

Někdy loni nebo letos (ano, vím, kde to najít, ale jsem líný to udělat) jsem se rozplýval nad kvalitou snů a neuvěřitelnou schopností lidského spícího mozku je produkovat a animovat. Ve světle mého dnešního snu se k tomu musím ještě jednou vrátit. Sbohem Time Burtone a Jamesi Camerone, sbohem Michaele Bayi a Rolande Emmerichu... vaše filmy i jejich efekty jsou naprostá nuda a šmíra ve srovnání s mými sny!!! Ten moment, kdy se v naší ulici daly do pohybu litosférické desky :-) ... a chodník i ulice, plná stavebních strojů a lidí, se daly do pohybu jedním směrem, zatímco čistě uříznuté domy zůstaly na svém místě, to bylo něco fakt neuvěřitelného. Bylo v tom všechno a všechno zcela uvěřitelné... mobilní telefonování se strýcem, že u nich na vesnici se to děje taky; praskající trubky a vedení přípojek včetně stříkání vody a zápachu unikajícího zemního plynu; dav dělníků a lidí oscilujících mezi snahou zachránit auta a techniku a snahou přežít ... já snažící se doběhnou náš dům – bylo to jak snažit se utíkat na hodně zrychleném travelátoru v protisměru – včetně setrvačnostního cuknutí po přeskočení na pevnou zemi! Byla to prostě skutečnost... ta správná snová skutečnost, ve které sice tak nějak podvědomě tuším, že se mi to zdá, ale současně vím, že všechno co se děje, se děje doopravdy! A jak jsem byl zpruzen, že se nedozvím, jak to dopadne - když mě pak vzbudil budík! Což tedy přináší další otázku – zdají se ty nejlepší (anebo všechny) sny až k ránu, respektive ke konci spánku (i při oblbujícím odpoledním spánku se mi určitě něco zdá)? Jasně, věda zkoumající spánek a ty jeho různé REM a jiné fáze je poměrně vyvinutá – možná je to dokonce snová práce, ale přístroj nahrávající a zobrazující sny tady bohužel stále nemáme... a to je prostě škoda!!!

15.11.2023 Chlácholení

Výborný slovo na pohled :-) Je zajímavé, jak těžko se mi vyhodnucuje a řeší situace, jak podat slova útěchy, když se někomu v mém okolí něco stane. Myslím zejména fyzicky... zlomenina či nemoc nebo tak něco. V podstatě jsou možné dvě varianty – slibotechna a srovnávání. Varianta slibotechna obsahuje v podstatě jen milosrdné lhaní, kdy většině lidí stačí ke štěstí reakce typu: "jé, ty sis zlomil napětkrát nohu... ale neboj, to se spraví, to bude to jako předtím"... no, nebude... ale planá naděje je zřejmě natolik mocná čarodějka, že někomu to vylepší aktuální stav jako nic. S nesmyslným lhaním tohoto typu mám veliký problém, což mi přináší jiný velký problém, protože i na tyto lidi aplikuji druhou metodu chlácholení, tzv. srovnávání... a to většina z nich nese spíše špatně... přestože/protože to vyžaduje jen selský rozum. Srovnávací metodu uplatňuji i na své vlastní různé životní situace a problémy – spočívá to prostě v realistickém uvědomění si, že spousta lidí je na tom hůř/že to mohlo dopadnout hůř. Bohužel, zatímco na mou osobu to tak nějak funguje dobře (a chrání mě to před každodenním hledáním smrtibudky), tak spoustě lidí tento přístup navozuje ještě hlubší depresi... Přitom: "jé, ty sis sice zlomil napětkrát nohu... ale vem si, že soused si zlomil páteř, takže ty jsi na tom ještě poměrně dobře" je určitě lepší, než to lhaní o tom, že se dokonale uzdraví, podle mého názoru :-). Doplňkem k první, evidentně účinnější, ale nesmyslnější metodě je pak ještě případné svalování viny na někoho jiného nebo na nějaký zásah vyšší moci, popřípadě nějakých "oni"... to taky aplikuje kde kdo... v rámci oblíbeného lhaní si sama sobě... a to mi taky moc nejde... což je jedna z mých největších chyb... zejména při každodenním kontaktu s mým seniorem, ženami... a i jinými lidmi :-P

8.11.2023 Strava každodenní

Kdo by řekl, že "erteple" jsou zemní jablka...  no nic... :-)

Stravovací návyky, moje stravovací návyky... občas je někteří zpochybňují, respektive mají nemístné poznámky na téma, že je jednodušší sepsat seznam toho, co jím, než toho, co nejím. Moje filozofie je přitom jednoduchá – jím, co mi chutná – a předpokládám, že takto se chová většina jedlíků... a jen možná moje spektrum jídel není úplně nejširší :-). Čím jsem možná mírně neobvyklý, je to, že svoje oblíbené jídlo jsem schopen jíst libovolněkrát za sebou. Takže třeba brambory prostě můžu mít třikrát denně, sedm dní v týdnu a parádně si to užiju :-) A klidně samotné, jen omaštěné a posolené. Brambory jsou zjevně něco, pro co jsem se narodil... můžu je v jakékoliv podobě (tedy kromě různých zhůvěřilostí, kdy jsou něčím nesmyslně napenetrovány – francouzské brambory, bramborový salát či šťouchané brambory vyztužené špekem – to je nenene!!! :-)) Úplně mě sžírá dystopická otázka, jak a čím bych se živil, kdyby je mořeplavci v 16. a 17. do Evropy nepřivezli... bych jako jedl jen nějaké ovesné placky, knedlíky, tuřín či otruby nebo co??? :-O Většina jídel dokáže oblbnout chuťové buňky jedlíka tím, že se správně a atraktivně okoření a osolí (jo, sůl, to je moje... říká to i můj cholesterol), ale v případě brambor musím říci, že mi chutnají i bez osolení, bramborová chuť mi prostě vyhovuje!!! Jo, a Inkové prý měli i bramborová božstva!!!

1.11.2023 Zábava ve stáří

Tato myšlenka má několik uvozujících podmínek... musím se stáří (a důchodu) dožít, nebydlet v kontejneru za sběrnou... a dožít se ho v relativním fyzické zdraví – tj. zejména co se týče zraku a sluchu, a nemít takovou stařeckou demenci, že bych byl úplně mimo. Moje generace má, podle mě, obrovskou výhodu – směrem ke stáří – že jsme již stihli zachytit takový rozvoj technologií, který umožňuje obrovské rozšíření spektra koníčků, které lze přenést i do vyššího věku.

V obecné rovině za koníčky v tomto případě nepokládám různé rukodělné domácí práce typu pletení, protože ty jsou hodně závislé na zmíněném zraku a také stařeckém třesu; do jisté míry bych akceptoval zahrádkaření – ale tam je to hodně o fyzické kondici (a ehm, o možnosti mít zahrádku). Ne, teď chci mluvit o "kulturních" domácích koníčcích typu knihy, hudba, filmy, hry. Dříve to byla bída (míněno za mého dětství v 70. a 80. letech... za reálného socialismu... a na západě byly možná některé technologie dostupnější všem, ale pořád byly dobové). Pro staré lidi byly tak akorát knihy (problém se zrakem), hudební nosiče vyžadující manuální obsluhu přístroje (desky, kazety, pásky – problém se zrakem i motorikou a překvapivě sluchem :-)), filmové nosiče v podstatě nebyly žádné (takže jen televize s malou obrazovkou – problém se zrakem)... a co se týče her, tam se pohybujeme v různých karetních a společenských stolních hrách (problém se spoluhráči a prudivou náturou).

Při srovnávání s minulostí jde taky o prostou možnost/schopnost nějakého kulturního koníčka mít... a tu, zejména v případě hudby, generace mých prarodičů a částečně i rodičů vlastně moc neměla (kromě vážné hudby, mít jako koníčka dechovku můj mozek nepřijímá jako možnost). Všechny ty kapely a žánry, které máme teď, v jejich mládí v podstatě nebyly nebo začínaly ... takže mnoho lidí si k tomu ani nemohlo udělat správný fanouškovský vztah. Nahrávky se mnohdy ani pořádně nedochovaly (platí pro mládí prarodičů)... a u nás navíc bolševické svině přístup k hudbě hrubě cenzurovaly (platí pro mládí rodičů). V případě her... no jejda... všechna videoherní zábava pořádně začala až v dětství mém (a i to byly teprve zárodky).

V tento moment si to pro sebe maluju dobře... mám spoustu knížek a komiksů, které si budu moct číst; mám neuvěřitelné množství hudby (CDčka - a ta překonvertovaná do MP3 formátu), kterou mohu poslouchat; mám spoustu filmů na DVD (já vím, všichni streamují nebo ripují nebo kradou (teda ehm, stahují), ale já mám rád originál jako věc; a jako bodku na závěr – mám Playstation... můj život jako starobního důchodce má neuvěřitelně bohatou perspektivu! Samozřejmě za předpokladu splnění uvodních podmínek... a to bude hodně těžké – i když odhlédnu od neveselého světového i našeho národního ekonomického, politického a inteligenčního vývoje - tak tady mám nějaké to genetické zatížení degenerativním neurologickým onemocněním a také fakt, že zdravotnictví (neb je to byznys) se mě bude snažit tunami prášků udržet naživu co nejdéle, i když to bude pro mě stát za houby...

25.10.2023 Pozdrav

Jak se kdo zdraví v neformálním kontaktu? Já takřka výhradně říkám "čau". Nevím proč, ale nějak samovolně se mi to vyvinulo... a v podstatě nejsem schopen použít něco jiného. Z "nazdar" mám divný pocit – a není to díky tomu, že je to spojené se zastaralými prvorepublikovými příběhy typu Hoši od Bobří řeky či knihami o studentstvu od Jaroslava Žáka – ne, mám z toho pocit pejorativnosti, spojený s "no, nazdar" :-)). Takže občas to použiju, ale spíše v přátelském duchu, pro zdůraznění toho, jak někoho rád vidím :-). Zdaleka největší problém mám však s "ahoj"! Když to říkám, tak mám vrcholný pocit neupřímnosti... a vůbec nevím proč! Vždyť je to tradiční pozdrav vodáků a námořníků :-), pozdrav, který používají desítky a stovky mých známých – a zní to od nich zcela přirozeně, normálně a laskavě... ale když se to snažím říci já, tak mi to prostě z mých úst samotnému zní divně a podezřele. Není to o tom, že bych pomocí ahojování chtěl někoho urazit nebo tak zdravit jen lidi, které nemám rád... je to čistě o tom, že mně samotnému to slovo prostě nesedne a přináší mi divný pocit... který nejde nijak překonat. Když zdravím víc lidí za sebou, tak mi v nějaký moment už přijde hloupé pořád opakovat "čau", tak se pokusím vložit "ahoj"... a hned je nepatřičný pocit na světě! Vůbec netuším, jestli to lidem, kterým to z nutnosti řeknu, připadá z mých úst nesprávné... třeba ne... ale jsem opravdu rád, že se mohu držet "čau" – které třeba někomu připadá až moc familierní nebo otravné – to mi je ale jedno, protže já z něj dobrý pocit mám :-).

18.10.2023 Rtuťový sloupec

Už je to zase tady – letní teploty pomalu ustupují a mně se konečně konečně bude dobře spát, protože teplota v ložnici klesne pod 20 stupňů. Ve skutečnosti to mám ještě složitější, dobře se mi spí až při teplotách pod stupňů 18, ale nejlíp, opravdu nejlíp je mi až tak mezi 15 a 13 stupni. Tam už možná trochu ke kvalitě spánku (tj. přípravě na smrt) přispívá hypotermie a tendence k hibernaci, ale faktem je, že při těchto nižších teplotách se mi spí naprosto dokonale... dvě peřiny, ponožky, vynikající tvrdý spánek plný barevných snů... a pak teda to vstávání do strašlivé zimy :-P. Na druhou stranu, vůbec mi nevadí, v době, kdy jsem vzhůru, když je velké teplo – jasně takové ty momenty, kdy se člověk připotí k pracovnímu stolu, židli nebo mu již při mírném pohybu v letním vedru tečou čůrky potu po čele, nejsou úplně nejpříjemnější... ale obecně vzato, jsem s tím nějak srovnaný a nečiní mi obtíže se ve vedru pohybovat a vykonávat většinu činností včetně sportování (výjimkou byl turnaj na Osečku před asi deseti lety, kdy jsme odpoledne všichni paralyzovaně stáli na kurtu zcela bez pohybu a nebyli si schopni v podstatě ani dojít pro balón... a kdy vlažny a kalný tok Labe byl jediná záchrana). Trochu laboruji s teplotou vhodnou k práci, respektive jakoukoliv činností v sedě u stolu, kdy je potřeba používat ruce – třeba na klávesnici... tam to není o celkové pocitu tepla či zimy, ale o tom, zda mi víc vadí již zmíněné připocení rukou ke stolu anebo necitlivost prstů díky mrazu :-) V tomto kontextu je třeba zmínit výhody Playstation, kdy člověk může sedět na gauči přikrytý dekou a ovladač mít hezky schovaný i s rukama! :-) A poznámka na závěr - moje láska ke spánku v chladu určitě není následkem tzv. studeného odchovu v dětství, kdy ještě jako teenager jsem v zimě spal v péřovém spacáku s kulichem na hlavě, protože v domku nebylo dostatečné topení, to fakt souvislost určitě nemá!!!

11.10.2023 Reklamní kampaň

Naše hlavní město, respektive jeho nějaký odbor zodpovědný za propagaci (a nebude to o vládnoucí straně, ale spíše o mnohaleté pavučině odvěratelsko-dodavatelských vztahů, haha) čas od času udělá reklamní kampaň samo na sebe. A občas z toho vyjdou různé podivnosti, které mě přivádějí k pochybnostem o efektivním vynaložení peněz a příčetnosti zadavatelů i tvůrců. Propagovat krásy města pro turisty je samozřejmě OK, příjezdový cestovní ruch určitě někomu nějaké peníze vydělává... nejsem si úplně jistý, jestli by takové propagace neměly být spíše v cizině, aby někoho nalákaly, než na billboardech tady... ale co, pohled na Hradčany či Vyšehrad je vždy poměrně hezký. Takové ty plakáty, že jsme součást EU, se mnohdy zdají býti poměrně svazácké – ale dobře, z unijních peněz se toho tady postavilo, opravilo a vylepšilo tolik, že jim to také uznám. V posledních měsících mám ale čím dál víc dojem, že se to posunulo za hranici obvyklé korupce a vyvádění obecních peněz spřátelené reklamní agentuře... že se na zodpovědných místech objevil, nějaký nový, lepší, progresivní debil nebo kráva... a billboardy začaly být trochu podivné. Před pád měsíci se začaly objevovat plakáty, kde je nějaká mně zcela neznámá celebrita (z kontextu jsem pochopil, že jedno je nějaký majitel michelinské restaurace v Praze) v divném oblečení a pozici (jedna z vyfocených žen vypadá, že na bobku kálí v podrostu) a má u sebe divnou hlášku, která je buď zaměřená na ochranu zvířat anebo proti plýtvání potravinami anebo na zdravou stravu... nebo taky možná na něco jiného... snažil jsem se, ale můj mozek to nepobral. Vrcholem je pak nejnovější příspěvek, já se s ním setkal na zastávce autobusu Želivského, kde je v angličtině napsáno, ať nekrmíme (tady v Praze) zvířata pouličních prodavačů, protože bychom tím podpořili týrání zvířat. No... mně by tedy snad ani nenapadlo dávat na Karláku morče kobře pouličního fakíra ani ve Stodůlkách banán opičce flašinetáře, takže možná jen nejsem správným příjemcem tohoto apelu... a je možné, že pouliční život ve městě se za poslední roky nějak radikálně změnil – zas úplně do všech čtvrtí nechodím, že? Kromě jistého údivu nad zvoleným tématem mne pak, při pohledu na logo Magistrátu hl. m. P, ještě napadlo, že zadavatel takto specificky zaměřené reklamy je současně zřizovatelem ZOO Praha :-)

4.10.2023 Příroda útočí - znova

Možná jsem někdy loni napsal Myšlenku na téma, jak mi přijde zbytečná úporná snaha komunálu o likvidaci všeho zeleného, co prorůstá chodníky či prostory mezi obrubníky a vozovkou. Tento můj názor stále trvá, ale letos přes léto dostal jisté trhliny. Ty trhliny způsobily topoly!!! A to doslova! Topolová alej v jedné z ulic v naší čtvrti momentálně prochází řízenou obnovou. Jestli strach z výměny za nový strom byl hybatelem toho, že semena stávajících stromů začala být až agresivně plodná nevím, ale výsledky jsou prostě neuvěřitelné! Skoro skrz každou díru v chodníku v okolí aleje přes léto vyrazil alespoň semenáček, přičemž ty, které nebyly zahubeny pozornými majiteli přilehlých nemovitostí, nyní dosahují výšky až někam ke dvěma metrům. V soutěži pěstitelů pak zcela jasně vede jeden ze sousedů, který má to štěstí, že chodník nemá asfaltový, ale tvořený původními velkými čtvercovými dlaždicemi – ten má nyní z chodníku regulérní listnatý les severního mírného pásu, sice trochu monokulturní, ale již zcela vhodný k těžbě mladých stromků (jestli je tam nechal z lenosti anebo jako výzvu autoritám k péči o obecní pozemek, nevím, ale výsledek je prostě vyloženě impresivní)! Příroda navíc ukázala svou sílu i v boji proti zpevněným povrchům – tolik boulí v asfaltu od pučící zeleně jsme ještě v okolí neměli... úplně vidím to množství rozsekaných kolen a tlam chodců a cyklistů, kteří si toho nevšimnou. V rámci konspiračních teorií je třeba zvážit i variantu, že zvýšenou fertilitu topolů způsobil reziduální zemní plyn nebo ta odorizační látka, co se do něj přidává – protože od jara se v lokalitě mění plynové potrubí... a všichni jsme viděli ten díl Simpsonů, kde unik plynu způsobuje obyvatelům Springfieldu náboženské vytržení, že?? :-))

27.9.2023 Barrandov

V rámci občasného stěžování si na něco, jsem někdy dříve vyjádřil jistou nespokojenost s prací konstruktérů a projektantů v rámci pražské hromadné dopravy – šlo o jistou nepoužitelnost interiérů elektrobusů pro normální lidi... a zejména o čirou praktickou nefunkčnost těch nových, krásných a designových budek pro cestující na zastávkách autobusů a tramvají. Možná jsem dokonce vyjádřil názor, že by měli vrátit diplomy, jejich vyučující by měli být posláni do exilu a že někomu by měly být za to useknuty ruce... Beru to všechno zpět – tedy od zmíněných kontruktérů a designérů – a přesouvám to na ty (zde představte to slovo, co začíná na "z" a neobsahuje žádné samohlásky, v množném čísle), kteří naprojektovali dostavbu Barrandovských teras! A jejich učitele z fakult architektury a stavebních. Je určitě hezké, jak mnoho architektů a projektantů v sobě nese přehršel zajímavých a novátorských nápadů a také idejí o tom, jak se má zacházet se stávající zastavbou, jak s hmotovým řešením, jak s detailem... Někteří z nich občas dokonce dostanou šanci je uplatnit – když mají dobré jméno nebo štěstí... a do té doby prostě projektují a projektují... a ona je to jejich obživa, takže holt když klient platí, tak udělají cokoliv... Opravdu by mě zajímalo, jestli aspoň někdy přijde moment, že by přes nabízené peníze to ten člověk odmítl projektovat. Ta hrůza, která vyrostla po obou stranách původního funkcionalistického, památkově chráněného objektu Barrandovských teras, je dokladem, že neodmítl... Asi nemá cenu řešit zvolený styl, detail, vzhled a barevnost fasády... kdyby to byly solitéry (a někde jinde), třeba by to šlo, a vevnitř je to určitě úžasné, moderní a i funkční. Pojdme se ale zamyslet nad tím, že tady jde o doplnění stávající dominanty, která je navíc na pohledově exponované hraně kopce. A páni projektanti to doplnili hnusnou zvlněnou hmotou na straně levé a ještě hnusnější hranatou hmotou na straně pravé. Každý z nich (a teď je jen otázka jestli pro peníze nebo z neschopnosti) totálně nerespektoval stávající objekt, který tam teď mezi nimi sedí jako oukropeček; každý z nich je vinen hmotovým přetížením celé Barrandovské skály... a tím, že se na dotyčné místo nedokážu podívat bez pocitu odporu.

Schválně do toho nemotám obce, stavební úřady a investory... ti první a třetí to dělají pro peníze, ti druzí se motají mezi nimi bez jasné odborné podpory svého resortu. Jde mi jen o to, jestli ti projektanti prostě po schválení projektu přišli domů, pochválili se, jak jsou dobří... a jestli když jedou okolo, tak jejich oko spočine na těch věcech s pýchou a radostí nad vlastním dílem... pokud ano... tak jsou zhruba ve stejné kategorii jako naši politici...

21.9.2023 Výplně

Ano, toto není myšlenka o zubních výplních, alenóbrž o výplních slovních... Úplně jasně si vzpomínám (to ve skutečnosti znamená, že jsem si vsugeroval, že se to stalo a že si to pamatuju), jak jsem hned po prvním školním dnu v první třídě na základce běžel k sousedům a jak jsem o půl roku mladšímu, a tedy na školu ještě čekajícímu kamarádovi, nadšeně sděloval, že ve škole je nejdůležitější naučit se říkat "ty vole". Tuto výplň totiž používali všichni moji spolužáci, kteří měli starší sourozence... a bylo to něco nového... a hlavně zásadního. Mohu s jistým sebevědomím prohlásit, že "ty vole" se mnou zůstalo až do dnešních dnů. V podobě vyjádření údivu, překvapení nebo jistého ocenění něčeho povedeného nebo nepovedeného je to prostě nadčasová klasika. V podobě výplně se z toho stala běžná součást mého mluveného projevu, součást, kterou jsem schopen potlačit v situacích, kdy to není vhodně, součást, kterou v běžné řeči zcela mimovolně vkládám mezi slova – naštěstí snad relativně nevýrazně, potlačeně... spíš jen jako takový přídech na konci některých vět. Dopadl jsem tedy nakonec poměrně dobře – ne jako ten pán včera v autobuse, který při hlasitém telefonování pomocí "ty vole" uvozoval každou novou větu... a že mluvil v sakra krátkých větách :-) V angličtině, zřejmě i díky tomu, že v ní nemám formální vzdělání, jsem dospěl k očekávanému, standardnímu filleru "like" – kromě toho, že navozuje dojem plynulé řeči (to tvrdí internet), tak přece jen prodlužuje časový prostor k vyhledání správného slova pro pokračování věty :-). V některých momentech jsem dokonce tak kreativní, že jako filler použiju i "basically"... ale "like" mi jde tak nějak lépe, automaticky :-). Všichni používáme takové ty výplňové zvuky typu "hm" či "eee" – tam to asi souvisí s dýcháním a přemýšlením nad tím, co vlastně chci říci; výskyt těchto zvuků v řeči lidí v médiích mi ovšem přijde daleko rušivější, než kdyby používali "vole". Samostatnou kapitolou je pak "jakoby"... i když má možná blízko k mému "like" v angličtině, v češtině ho vnímám jako naprosté zlo... možná i díky tomu, že v okolí mám několik lidí, kteří jakobyzují neustále... a v některých případech v práci se mi stalo až perverzní zábavou během porady jim použití onoho prokletého slova počítat a dělat si čárky... to byste čuměli :-D. Je zajímavé, jak u mladší generace (je mi 50, takže mladší jsou všichni) se v poslední době začalo jako výplň používat "kámo"... to mě opravdu znervózňuje, protože začalo vytlačovat vola!!! Na druhou stranu, jsou zde jisté náznaky, že vůl přežije, bo jsem tuhle slyšel nějakého teenagera říci větu "Kámo, blablabla..., ty vole!" :-D

13.9.2023 Tento... jako ty slova a věty

Všichni lidé jsou do jisté míry vztahovační nebo náchylní k vlastnímu (a nesprávnému) výkladu slov a vět, které zaslechli v běžné konverzaci. Děje se to na všech frontách (hlavními bojovníky na těchto frontách jsou tedy evidentně ženy a staří lidé, ale pracují na tom tak trochu všichni). Je úplně jedno, jestli je za tím přirozená podezíravost, nízké sebevědomí, vysoké sebevědomí, tupost či prostě jen momentální potřeba, aby něco domněle bylo, tak jak chci já. Na mylném výkladu zaslechnutých slov (a tím nemyslím jen odposlechnutí cizího hovoru, ale hlavně výklad slov, která jsou přímo určena dané osobě při rozhovoru) se určitě v první řadě podílí prostá neznalost kontextu (spojená s tím, že se bojím/stydím, dát doplňující otázku, abych zjistil, jak to ten člověk doopravdy myslí), v řadě druhé (a to je daleko horší) nepochopení českého jazyka. Jasně, jsou regiony, lokality, rodiny, kde se nějaké obecně známé slovo tradičně používá v jiném významu – třeba jen jako výplň – a když se tam ocitne cizí člověk, tak může být zmaten a třeba i uražen (tímto zdravím moravské přátele a jejich časté užívání slova, které já používám hlavně jako nadávku a které mezi lidmi spíše vyslovuji jako piksla :-D); teď však chci hovořit o prostém nechápání rozdílu mezi otázkou, rozkazovací větou a oznamovací větou, popř. nepochopení jejich smyslu. Jasně, všichni občas zprasíme slovosled (někdo to dělá úmyslně), nebo nepoužijeme změnu tónu hlasu nebo jak se to, pro zdůraznění tázacího charakteru věty... to ale nic nemění na tom... že největší problémy dělá, podle mě, věta rozkazovací – respektive věta, která zdánlivě bezdůvodně něco nařizuje – tam je chyba většinou v mluvčím, který prostě neumí podat nabídku – ve smyslu: "kdybys chtěl, tak si vezmi chleba"... je podáno slovy "vezmi si chleba". Pro mě je pak nejhorší (a tam je chyba na straně příjemce – a ta chyba je neuvěřitelně častá) chybný výklad prosté věty oznamovací. Když řeknu: "Jdu nakoupit", tak tím nechci vyjádřit stížnost nad krutým osudem, že musím jít nakoupit. Není to ani výzva, aby se někdo nabídl, že tam půjde místo mě. Ne, je to jen konstatování faktu... stejně jako třeba "teď nebudu věšet prádlo, protože venku prší" (na to přichází standardní reakce: "to nevadí"... jak jako nevadí, já se přece neomlouvám, nemám zodpovědnost za počasí, co by na tom mělo vadit???). Jsou toho spousty, a pokud konverzačním partnerem je někdo, kdo vůbec nechápe a neumí chápat rozdíl mezi otázkou a příkazem, tak je to naprostý konec. Vím, o čem mluvím, mám doma seniora ženského pohlaví, takže to dostávám v maximálních dávkách :-P. Jediné štěstí je, že si různé příklady nezapisuji a můj mozek je již nevnímá, jinak bych byl už v blázinci... protože každodenní obměny oblíbeného: "Kdybys chtěl, můžeš si taky koupit něco pro sebe." poté, co oznámím, že jdu na nákup, mi k obracení očí v sloup poměrně stačí. A jo, neustálé používání podmiňovacího způsobu je taky cesta do Pekla... nebo do pekla!

7.9.2023 Co je správně?

Původně jsem dnes chtěl zase páchat komunální kritiku a nespokojenost – zejména na téma dostavba Barrandovských teras a slabomyslná reklamní woke kampaň hlavního města Prahy na zastávkách MHD... ale nechám si to napříště. Když tu máme to podezřele pěkné Babí léto, tak jsem se rozhodl věnovat daleko důležitějším a potřebnějším věcem... tomu, co je správné a vhodné! První, mediálně nejprofláknutější téma – kterou stranou má být dán toaletní papír v držáku na zdi – nepokládám za důležité, protože ve skutečnosti záleží na tom, jak je orientovaná osa držáku – když je směrem do místnosti, tak debata zcela postrádá smysl. Za důležitější věc pokládám třeba způsob zašněrování tkaniček v botě! Dáváte je symetricky, aby se překrývaly zvenku anebo zevnitř směru boty? Nebo je dokonce šněrujete na estéta tak, že je vnější tkanička kolmo na osu boty – sice se pak boty blbě utahují, ale vypadá to dobře? Anebo je vám to jedno, a necháte tam prostě to, jak je to udělané z obchodu? Umíte si vůbec zavazovat tkaničky? A co vaše děti? Teď si úplně připadám jak ty otázky na konci Zeleného Raoula v Reflexu... a to je teprve začátek! :-). Důležitá je také strategie nošení pokrývek hlavy, zejména kulichů a zimních čepic – když mám něco s nápisem nebo logem oblíbené kapely, je správné nápis/obrázek nosit přímo kolmo dopředu na čele anebo frajersky na některou stranu? Obdobných věcí je poměrně hodně – skladovat ponožky srovnané vedle sebe nebo zamotané v koulích? Je lepší mít mýdlo v krabičce na mýdlo (a koukat na to, jak se na jejím dně tvoří vazká, nechutná tekutina) anebo v děrovaném držáku z boku vany (a koukat na to, jak vazká, nechutná tekutina prokapává do vany)? Jak se chovat k zbylé převařené vodě ve varné konvici – je to prostě voda, podle mě ji je možné znova převařit a použít na něco dalšího... ale pro některé lidi je zřejmě společensky akceptovatelné ji vylejt a dát vařit novou... Jak dávat příbory po umytí do odkapávače (pro majitele myček – je to taková ta věc, kde jídelní náčiní kolmo odpočívá a dosychá před tím, než je přemístěno do šuplíku) – špičkou dolu (tj. jídelním koncem do mrtvolné vody) anebo špičkou nahoru (a riskovat pobodání)? Nejdůležitější věc jsem si ovšem nechal na konec – kde mít zapínání povlaku peřiny!!! Směrem k obličeji nebo k nohám? Celé dětství jsem se knoflíků bál a dával si je k nohám... a postupem let přislo jisté prozření a uvědomění si faktu, že když je zapínání k nohám, peřina či deka vyhřezávají tak nějak víc a rychleji... takže teď je moje volba jasná – směrem k obličeji!!! A to platí i v případě té jedné cejchy se zipem, kde je to možná kontraproduktivní kvůli možnému ohrožení očí jezdcem :-D

30.8.2023 Až tam nahoru

Tak jak jsme na tom? Američani chtěj letět na Mars; Číňani poslali první sondu na Měsíc a chtěj tam přistát; Rusové vzpomínají na období slávy sovětské kosmonautiky a po letech nabourali sondou do Měsíce; dlouhodobě mají velké kosmické plány Japonsko a Indie... a Izrael. Evropa v poslední době trochu pokulhává, ale dala dohromady systém Galileo (a ten má hnízdo navíc v Praze) a různě participuje na různých programech větších bratrů. A to přináší otázku – chtěl bych letět do vesmíru? A také to přináší odpověď: Nechtěl! :-) Měl bych se nad sebou vážně zamyslet... jako celoživotní fanoušek science fiction (a v podstatě i techniky a technologií) bych asi možnost letět do vesmíru měl brát jako ultimátní cíl... ale v současné době to tak nějak nejde :-). Úplně se těším (ale uvědomuji si, že se toho fakt nedožiju), až bude lidstvo schopné kolonizovat aspoň jeden z těch šutrů ve vesmíru - a kolonizováním nemyslím jen nějakou dočasnou základnu v přetlakové kouli a vycházení ven jen ve skafanru – myslím tím buď soběstačné habitaty na planetách/měsících či jiných tělesech – podzemní nebo na teraformovaném povrchu - anebo zřídit vesmírné stanice tak velké, že budou fungovat jako trvalá bydliště pro výrazné tisíce obyvatel. Do té doby pro mě nemá cesta mimo planetu smysl... nejde o nějakou cenovou nedostupnost, ale zatím je to prostě jen takové nakukování, které v lepším případě přináší vědecké poznatky, ale pro normální lidi v tento moment podle mě nemá smysl (že jsem starý zápecník a neláká mě jet na dovolenou ani do nějaké sousední země nebo k móři, to samozřejmě s mými názory na cestu do kosmu nijak nesouvisí!!! :-D)

A kromě toho, že jsem výše hrozně zamotal v těch pomlčkách, bo jsem líný psát jednoduché věty... tak si samozřejmě dobře uvědomuju (a mám z toho depresi), jaké množství překážek přesunu lidstva do kosmíru brání... technologie, energie, voda, kyslík, vliv nízké gravitace na lidský organismus, kosmické záření, lidstvo – jejda, toho je!!! :-/

23.8.2023 Jak velká tragédie je dost velká?

Velmi zjednodušeně řečeno – před nějakou dobou se nějací lidé vypravili "turistickou" ponorkou k vraku Titaniku a tak nějak už nevyplavali. Bylo jich pár, určitě míň než deset. Vypukl okolo toho neuvěřitelný mediální rumrajch... a při tom jsem si uvědomil, jak se vnímání takových událostí liší podle úhlu pohledu. Jasně, je to tragédie – pro příbuzné obětí nepochybně. Je to však tragédie i pro lidskou civilizaci? Taková, aby plnila titulní strany novin a různých portálů několik dní v kuse? Aniž bych nějak znevažoval jejich smrt... tak v naší malé zemi každý den umře cca 300 lidí, mnoho z nich určitě také při nějakých nehodách... jasně Titanik je jakýsi symbol... a smrt všechny z nějakého důvodu fascinuje, i když je vlastně jen běžná součást života... ale i tak... Pro mě je to podobné, jako když někde v Himálaji umrzne nějaký horolezec... šel tam dobrovolně, s plným vědomím toho, že zamířil někam, kde to není pro lidský život příjemné a bezpečné, byla to jeho volba. A plout jako turista komerční ponorkou do hloubky 4000 metrů, to je také vlastní volba těch lidí a jejich riziko... riziko, v prostředí, které je, snad kromě kosmického prostoru, snad nejvíc nezpůsobilé pro přežití lidského jedince. Díky médiím a potřebě sledovanosti pak z toho my ostatní máme událost roku. Jo, kdyby to byla zkáza unikátní expedice s lidskou posádkou na Mars (a vlastně i Měsíc), tj. něco, co lidstvu rozšíří obzory, tak bych to všechno okolo chápal a zřejmě také sledoval... ale takhle... no fakt nevím. Na druhou stranu jsem se alespoň mohl dále utvrdit v názoru, že užitečný potenciál internetu a sociálních sítí je již dávno pasé a že už nám to všechno slouží jen jako jednoduché spojení pro blbce a omezence všeho druhu. Zejména kvůli historce, kdy nějaký příbuzný jedné z ponorkových obětí dal na svůj twitter nebo na co informaci, že jde večer na rockový koncert (v době, kdy ještě probíhalo hledání ponorky a byla naděje, že turisté a posádka třeba přežijí)... a začal dostávat hroznou čočku od nějakých followerů nebo uživatelů dotyčné sítě na téma – co je to za špatného člověka, že netruchlí a dovolí si jít za zábavou. Nadstavbou pak je, že o této "aféře" začaly informovat různé portály zabývající se rockovou hudbou, protože jim to poskytlo možnost spojit tuto zhovadilost se jménem kapely, na kterou ten člověk šel. ... je to všechno vlastně jen o titulcích... o lidech, kteří je připravují – jejich tuposti a potřebě upoutat pozornost kvůli penězům z reklamy... a o lidech, nás, kteří je čteme a jsme líní se nad podávanou informací zamyslet (o přečtení případného textu pod titulkem ani nemluvě).

16.8.2023 Botová hrůza

Začalo to sportovní obuví (v mém případě volejbalovou) - v průběhu let se začal víc a víc prosazovat zvláštní trend: kdykoliv nějaký výrobce začal vyrábět fakt dobrý model bot – tj. zejména podrážkou, tvarem a pevností vršku boty, sekundárně i vzhledem a barvou – tak začalo být jisté, že nejpozději do dvou let to všechno zprasí – a v rámci nějaké slabomyslné inovační mánie místo původního, skoro ideálního modelu začne vyrábět něco, co bude vyloženě horší, často až nepoužitelné... Za těch cca 30 let jsem tak začal Adidasem (úžasné první modely podrážky "feet you wear", kde jsou ty časy), přešel k Mizuno (boty Stratosphere v první verzi byly nejlepší boty na volejbal, které jsem kdy měl... název modelu chvíli zachovali, boty zprasili), následně přestoupil k Asicsu a poté se po dalších asi deseti letech vrátil k Mizuno... Dobrá, teď už nesportuji, tak jsou to jen vzpomínky na něco, co mi pilo krev... ale včera jsem si chtěl koupit "normální", sportovnější boty na léto. Ono nestačí, že většina současných typů bot od všech značek se mi poměrně nelíbí na první pohled – a většina mi navíc nesedne na nohu (a to mám nožičku nezdeformovanou, s jen mírným platfusem, prostě úplně obyčejnou, průměrnou). Nejhorší na tom je, že všechny obuvnické firmy v současné době zřejmě navíc zaměstnávají nějakého designérského idiota, který je zcela bez barvocitu (nebo barvoslepý, výsledek je stejný). Míchanice barev nakombinovaných na většinu bot, činí nákup jakékoliv sportovní obuvi pro mne zcela hrozným - a v kombinaci s výše zmíněným hnusným vzhledem a nepoužitelností pro chůzi skoro nemožným. Po dloooouhém hledání jsem nakonek skončil na Merrellech, které dejme tomu vypadají normálně, na noze poměrně dobře sedí... a k dominující, akceptovatelné modrošedé kombinaci jim ovšem dotyčný barvoidiot nadělil svítivě žlutou podrážku, u které mi nezbývá než doufat, že se v běžném provozu zabarví trochu konzervativněji. Bohužel, tím, že je to Merrell, se dá čekat, že vršek boty se začne do roka trhat... a bude to zase dokola... Přechod na Martensky nebo něco podobného prostě se blíží, ale v létě bych přece jen preferoval něco lehčího... a kristusky nebo crocsy jsou pro mě do společnosti fakt nene! Závěrem se musím pochválit, že jsem v souvislosti s dnešním tématem nevčlenil do textu ani jedno sprosté slovo! :-)

9.8.2023 Otázka přístupu

Nevím proč, ale mám takový podvědomý pocit, že dnešní myšlenka je ve skutečnosti zase tak nějak o rozdílu chování a přístupu mezi pohlavími (není genderová, gender s pohlavím jedince (v angličtině sex) nemá nic společného, je to spíše konstrukt popisující chování jedince). A samozřejmě je generalizující... a samozřejmě existují výjimky... a vůbec, dost disclaimerů, než mi to přeroste přes hlavu, jako to přerostlo západní společnosti. Dnešní myšlenka je totiž o pavučinách! Konkrétně o těch, které mám momentálně v koupelně. V bytech se to asi trochu děje taky, ale v rodinném domě se zahradou je naprosto normální, že se velmi často dovnitř dostanou pavouci... a časem začnou konat svoje dílo. Nějaký jejich druh je zodpovědný za takové ty dlouhé černé cáry či provazce, které visí zejména u stropu, postupně se stávají hutnějšími a (díky spolupůsobení prachu) černějšími... a obecně tak nějak nechutnějšími na pohled. S přibývajícím stářím a vahou zmíněného prachu se postupně začínají spojovat, prověšovat a mířit směrem k zemi. Když si jich někdo všimne... tak se podle míry posedlosti úklidem snaží dříve či později zasáhnou a provést likvidaci. Já ovšem pavučiny v koupelně nechávám na pokoji... jako experiment... prostě mě zajímá, jak se budou vyvíjet! Užívání koupelny jako takové nijak nelimitují, zatím nesestoupily tak dolů, aby se mi do nich zamotávala hlava, takže tam prostě zůstanou!!! A zůstanou tam tak dlouho, dokud to půjde!!! Nebo dokud mě nějaká osoba opačného pohlaví nedonutí je zničit!!! :-) A btw – měl jsem na zahradě na šňůře pověšené experimentální tričko pět let – a sledoval jeho postupnou deterioraci - a kdybych v roce 2021 nemusel kvůli pokládce nové střechy odstranit ze zahrady šňůry na věšení prádla, bylo by tam do teď!!!! Tedy jeho prachem zešedlé a potrhané zbytky! :-)

2.8.2023 Tři pravdy, které je těžké akceptovat

Nejsou jen tři, obecně jich je samozřejmě daleko více – věcí, informací, faktů, které mají naše mozky problém zpracovat a akceptovat... někdy kvůli lidské omezenosti, neznalosti, neochotě se učit, kvůli ideologii... anebo prostě z pohodlnosti a setrvačnosti. Někdy jsou to věci velké, někdy čistě osobní... a já teď často přemýšlím nad třemi z nich, které tedy spadají spíše do těch "velkých"... a tím pádem ve skutečnosti nad nimi nemá cenu moc přemýšlet, protože to nikam nevede a jen mě to uvede do větších chmur... Takže za prvé – málokdo chápe a uvědomuje si, že Sovětský svaz byl prvním dva roky II. světové války spojencem hitlerovského Německa... celou tu dobu, kdy Hitler útočil na Polsko, Skandinávii, Nizozemí, Belgii, Francii, Balkán, Řecko... celou tu dobu mu Stalin radostně dodával suroviny, obchodoval s ním (o tom, že navíc spolu s Hitlerem hned v září 1939 zaútočil na Polsko a jejich vojáci se láskyplně objímali po setkání na domluvené linii, ani nemluvě). Ta tzv. Velká vlastenecká válka pro současné Rusáky začala až v červnu 1941, kdy je Třetí říše napadla... a fakt, že předtím byli radostní spojenci, o tom v propagandě nepadá ani slovo.. a ani mnoho našich obyvatel s tímto faktem nijak nepracuje (a ano, Sovětský svaz řízený bolševiky z Moskvy určitě formálně není stejný státní útvar jako současné "kapitalistické" Rusko... které, ehm, si jako výsostné znaky své armády zvolilo symboly Sovětského svazu a hrdě se hlásí k jeho "vítězství nad fašisty"... a nějak zapomíná na ty jiné věci z historie země... je to pořád stejná totalita, jen s jiným pláštíkem).

Druhý fakt je, z mého pohledu, úplně největší kalibr... je navíc typickou ukázkou toho, jak jsou lidé omezení, manipulovatelní a šílení. Nejsem věřící, ve smyslu víry v nějakého boha, bohy, stvořitele... ale i tak vím... že křesťanský a muslimský bůh jsou jeden a ten samý... ten samý starozákonní jediný bůh... jen se liší proroci. To je celý prostě hrozná hrůza... všechna ta lidská historie s válkami proti nevěřícím... boje mezi křesťany kvůli různému výkladu bible (a analogicky, o 600 let posunutě mezi muslimy kvůli různému výkladu koránu a prorokových dědiců) jsou ukázkou úplné vymaštěnosti institucionalizovaného náboženství... ale akceptování toho, na osobní úrovni, že je to ten stejný bůh, toho by měl být přece schopen každý, samostatně uvažující věřící jedinec... jak by pak byl život na světě jednodušší (to, že stejný bůh je to i pro judaismus, to už by bylo zřejmě příliš :-)).

Třetí pravda je pak aktuální, ryze současný problém... a pro mnoho lidí různého věku, pohlaví a místa bydliště asi nejhůře pochopitelný. Jak to nejlépe podat... no, cenzuru na Facebooku nedělají žádní Oni (vláda, Bildeberg, Powers to Be), ne, Facebook (a jiné podobné sociální sítě) prostě není veřejná služba, je to komerční aplikace, kterou vlastní soukromník, kterou my uživatelé používáme dobrovolně a v podstatě zadarmo... a pokud se vlastník aplikace rozhodne, že něco bude zakazovat/cenzurovat/banovat (kozy, růžovou barvu, žirafy), je to prostě jeho právo a rozhodnutí – a nemá cenu nad tím rozhořčeně a uraženě debatovat (paradoxně většinou na té samé platformě), že Oni jsou zlí a co si to dovolují... ne, prostě používám soukromou službu – a pokud se mi její podmínky nelíbí, tak to prostě používat nebudu nebo si založím něco vlastního... to samé platí o tom "o tomhle se nepíše"... zase, např. u nás jsou všechny hlavní internetové portály soukromé (něco je stranickým portálem hnutí ANO, něco má Bakala nebo kdo, něco má ten bolševik z Rudýho práva a Seznam je bulvár) a je prostě na jejich vlastnících, co publikují a co ne... Berte nebo nechte být!

26.7.2023 Umělá inteligence

Máme teď všude v médiích zprávy o umělé inteligenci, umělá inteligence umí napsat článek, složit hudbu, nadabovat porno, nakreslit obraz... Hm... evidentně jsou na to i nějaké aplikace na internetu, kde si to člověk může zkusit – několik mých známých dalo na web texty, které jim, zřejmě podle nějakého rámcového zadání, UI napsala; jedna moje oblíbená kapela teď zveřejnila klip k písničce z jejich nové desky, který "vytvořila" umělá inteligence. No, dobrá... já si tedy pod pojmem "umělá inteligence" představuji něco jako ty UI z knih Neala Ashera a jeho světa Řádu, ale holt je to fancy termín pro naše média... a třeba, kdo ví, jsou ty současné tzv. umělé inteligence zárodky nějakých budoucích, skutečných umělých inteligencí... Použila by umělá inteligence ve svém textu sousloví "umělá inteligence" tolikrát, jako jsem to teď udělal já? :-D

Hlavním tématem dnešní myšlenky je ovšem lékařská diagnostika – kolikrát se člověk zraní, zdánlivě onemocní, je mu bezdůvodně špatně... a musí jít k doktorovi, ten ho pošle na různá další odborná vyšetření k jiným doktorům, zapojí různé zobrazovací metody (jejichž výsledky musí nějaký další odborník vyhodnotit)... jasně, je to celé prostě průmysl, dohromady se zdravotními pojišťovnami, výrobci léků, přístrojů a zdravotnických pomůcek – a jakákoliv snaha o nějaké zjednodušení bude v první řadě brána jako braní peněz a práce někomu, kdo je na to napojený – ale někde tam hluboko snad zůstává a funguje ta původní Hippokratova přísaha (tedy kromě umělého prodlužování života seniorů pomocí šílených dávek léků, které stejně nic neléčí a nikoho neuzdravují, to je fakt čistě jen výdělečná činnost). A já mám v této souvislosti dokonalý nápad na využití UI – zejména u zobrazovacích metod pro svalové a kloubní problémy. Jak by asi bylo složité udělat přístroj, který by byl schopen zobrazit kosti i měkké tkáně a který by, za pomoci umělé inteligence, dokázal rovnou vyhodnotit, jestli je tam nějaké trauma – a poslal pacoše k doktorovi - nebo tam mechanická vada není a jde třeba jen o zánět nebo jinou příčinu (a poslal pacoše k doktorovi :-)). Myslím tím ambulantní, levné řešení, které by mi umožnilo podle mé vlastní volby přijít do nějaké automatizované vyšetřovny (úplně se mi v mozku materializuje něco jako smrtibudka z Futuramy :-D), tam nechat stroj za pade nebo stovku vyšetřit svůj loket, kotník, prst, který jsem si při včera při sportu narazil a který bolí jako kráva – čistě proto, aby mi stroj rychle vyhodnotil, jestli je to zlomené, naprasklé, jestli jsou nějaká šlacha či sval natržené – pokud ne, OK, budu si to doma mazat a ledovat, pokud ano, alou k doktorovi. Jo, máme tu magnetickou rezonanci, která zvládá "vidět" úplně všechno... a která také zvládá mít fakt dlouhé čekací lhůty, potřebuje vyhodnocení odborníky, je určitě úplným vysavačem peněz ze zdravotních pojišťoven a která je obřím strojem umístěným v obří místnosti... a fakt ten přístroj stojí okolo 40 mega???? :-O. Paranoia mi říká, že ve skutečnosti někde něco takového určitě už mají přenosného, jen to nechtějí pustit mezi lidi, kvůli ztrátě zisku... ale naprosto stejná paranoia mi říká, že je možná dobře, že to mezi lidi zatím nepustili, kdo ví, jak by se to chovalo - protože nové uzávěry Coca Coly – ty "jsme ekologičtějští, tak jsme vám špunty přivařili k láhvi, a když je utrhnete, tak si o ten pahýl při pití roztrhnete hubu" – musela určitě vymyslet nějaká UI, jak debilní je to nápad... to snad nemohl vymyslet normální člověk!!! :-)

19.7.2023 The Best

Tohle by možná patřilo spíš do rubriky Hudba – Speciály – tu ale dlouhododobě zanedbávám, takže šup mezi Myšlénky :-). Nedávno jsem přemýšlel, jestli v tom množství hudebních alb od kapel, které mám, mám rád a poslouchám, najdu nějaké, které bych označil jako ultimátní masterpiece. A že je z čeho vybírat... Led Zeppelin IV (1971), Queen – A Night at the Opera (1975), Deep Purple – In Rock (1970), Black Sabbath – Master of Reality (1971) nebo Heaven and Hell (1980), Rush – 2112 (1976), Dio – Holy Diver (1983), Iron Maiden – The Number of the Beast (1982), Metallica – Metallica (1991, aka The Black Album), Slayer – Seasons in the Abyss (1990), Testament – The Ritual (1992), Skid Row – Subhuman Race (1995), Van Halen – Van Halen (1978), Whitesnake – Whitesnake (1987, aka Whitesnake 1987 :-)), Rainbow – Rising (1976), Pink Floyd – The Wall (1979), Dream Theater – Metropolis, Pt. 2 (1999), Free - Fire and Water(1970)... nebo třeba Queensryche – Operation: Mindcrime (1988)... Je toho hrozně moc – ale nakonec jsem si uvědomil, že to není tak složité... Nejlepší album všech dob pro mě není ani jedno z výše vyjmenovaných, je to, ehm (a teď to bude trochu podvod), série čtyř za sebou rychle vydaných alb od britských Uriah Heep – Look at Yourself (září 1971), Demons and Wizards (květen 1972), The Magician's Birthday (listopad 1972) a Sweet Freedom (září 1973). Tam je všechno – Ken Hensley v nejlepší skladatelské formě (a navíc při skládání stále ještě spolupracující s ostatními členy kapely – ku prospěchu věci); prog rock; metal; July Morning, balada lepší než Child in Time nebo Stairway to Heaven; vrcholné kousky Micka Boxe (to sólo na konci The Magician's Birthday je neuvěřitelné); David Byron jako frontman bez konkurence... riffy, skvělé melodie, sezpívané vokály... jediné, co je malinká vada, je ten naprosto hnusnej obal desky Sweet Freedom :-D

12.7. 2023 Záhadologie

Tak jsme tady zase měli nějaké ty státní svátky (v tomto případě už nemůžu použít zavtipkování o zvěrozvěstech a nedostatku kyslíku, bo to jsem udělal před rokem :-P) - a tak se zase v Praze projevil tradiční, teď už nejméně deset let trvající, jev, který bych pracovně nazval: "Jakmile je jen trochu víc dní volna, tak musíme přerušit metro na trase C mezi Pražským povstáním a Muzeem." Zcela nepochybuji, že údržba metra je potřeba a že se všechno prostě nedá stihnout za těch pár hodin při nočním přerušení provozu. Stejně tak je jasné, že čas od času dojde na celkovou rekonstukci nějaké stanice a její dlouhodobé uzavření (vždyť nejstarším stanicím je padesát let)... nebo úseku metra. CO ale sakra pořád dělají na tom Céčku??? Nejpravděpodobnější odpověď je Nuselský most - ale ta přináší jen další komplikace... proč každý rok několikrát??? Jasně, všichni víme, že tubus Nuseláku musel být dodatečně zpevněn a současně zatížen roštem poté, co sovětší soudruzi rozhodli, že budeme muset používat jejich soupravy a vagóny. Ale... most se přece nedávno stavebně rekonstruoval zvenku, tj. bych předpokládal, že nějaké vyloženě statické či strukturální problémy by tam být neměly... a metro v této části trasy opravují, jak jsem výše naznačil, několikrát ročně u několik mnoho let... co to sakra jako má bejt??? Spousta prostoru pro teorie spiknutí! Odbočka u Pražského povstání směr Kačerov to být nemůže, protože tam provoz přerušen není (a prý je to slepá odstavná kolej, i když všichni víme, že je to tajný tunel do areálu České televize na Kavčích Horách :-)); mohly by to být ty odbočky na trasu A, které jsou před I. P. Pavlova, ale tam se opět vkrádá dotaz, proč to dělají celé ty roky??? Je možné, že by prostě někdo v dopravním podniku zadal do počítače, že několikrát za rok se má přerušit provoz, nejlépe v době, kdy je v Praze nejvíc turistů... aby to jen tak všem znepříjemnil??? Je to záhada, záhada, záhada...

5.7.2023 Zase něco o mobilech

Další z jevů, které mi přinesla mobilní doba... Asi to bude individuální (podobně jako mít dobrovolně zadělanou plochu ikonami aplikací :-)), ale já vyloženě trpím, když mám v sms, WhatsAppu nebo Viberu víc konverzací než je na jednu stránku. Každý den poctivě prohlížím, jestli se mi tam konverzace nějak více nenahromadily... a pak hledám, které bych mohl vymazat. Strašlivý problém nastává, když některé z nich jsou jasně ke smazání, ale v daný moment to nejde – sms s kódy pro vyzvednutí zboží, e-recepty, kontaktní údaje na někoho důležitého – to pak několikrát denně kontroluji, jestli už by se z toho nedalo něco smazat... Neméně hrozná situace je, když v některém jednotlivém chatu nahromadí zprávy za delší období (delší znamená třeba týden). To pak prostě musím vy/promazat, bez ohledu na možné důležité informace a fotky v chatu obsažené. Hlavní nevýhodou je, že se tímto způsobem připravuji o různý důkazní materiál v oblíbených debatách typu – vždyť jsem ti to před týdnem psal; před měsícem jsme se přece domluvili, podívej se do zpráv... ale prostě mi to za to stojí. Představa (ona to je vlastně jistota), že existují lidé, kteří si nepromazávají konverzace a mají tam věci třeba i několik let zpátky je... znepokojující!!! -)
Všechno výše zmíněné není způsobené obavou, že se mi telefon zaplní, hardware mám fakt dostatečný; ani obavou ze sledování ze strany tajných služeb a Billa Gatese; je to prostě jen normální, snad relativně společensky neškodná mentální porucha, která by mohla mít, anebo možná už má nějaký hezký fancy název končící na –phobia (s mnoha pozdravy směrem ke Gary Larsonovi a The Far Side... a jeho božímu anatidaephobickému vtipu s chlapem sedícím zády k oknu :-D). Poznámka na závěr – u emailu mi to vůbec nevadí :-) Jo, a taky každý týden alespoň jednou vymažu tzv. call log... také zcela bezdůvodně, ale prostě musím :-)

28.6.2023 Cizí sláva

Kde se to bere? Je to vlastnost jen naše? Chovají se tak všechny "malé" národy? Nebo jen malí lidé? Nebo prostě ti novináři nemají fakt o čem psát? Nebo to všichni fakt potřebují? Proč se tolik nadělá s úspěchy lidí "českého" původu v cizině? Nemluvím o českých sportovních, vědcích či jiných, kteří pracují v cizině a něco tam dokázali, ne, já mluvím slabomyslném vyhledávání "slavných" lidí, jejichž prarodiče (příbuzní, spolužáci, dosaďte si podle potřeby) se narodili v naší zemi a o neméně slabomyslném sledování a přivlastňování si jejich kariér. To, že americký astronaut Eugene Cernan měl matku českého původu, přece neznamená, že Češi přistáli na Měsíci... u sportovců je to ještě horší... proč bych se měl zajímat o výsledky sportovců, kteří se narodili českým rodičům v cizině (a jsou to prostě cizinci), víc, než o výsledky jiných zahraničních sportovců – pokud mě ten daný sport zajímá (pokud mě ten sport nezajímá, tak by mi to přece mělo být šumák úplně). Máme tolik "našich" lidí, kteří něco umí a jsou v tom i mezinárodně dobří... Nevím, fakt to nechápu... máme si pak připadat víc posh? Má to být náhražka pro blbé, kteří si nejsou schopni sami třeba něco přečíst o historii svojí země a najít si tam něco zajímavého a ducha pozvedajícího (fakt se potřebujeme ubezpečovat, že jsme jako "národ" úspěšní? chápal bych to v době Jungmanna nebo okolo roku 1918, ale teď mi to přijde zcela zbytečné a narrowminded). Jasně, nacionalismus je velký hybatel mas... jak vidíme třeba v Rusku... a podobně i organizované, nelépe státní náboženství... jak vidíme kdekoliv... ale prostě tento náš způsob mi přijde podivný... Jako výjimku vidím, respektive bych v minulosti viděl, zájem obyvatel naší země o životy a úspěchy lidí, kteří byli donuceni emigrovat bolševikem, to je ale trochu jiný příběh.

21.6.2023 Co jsem to vlastně...

Tohle bude osobní – zajímalo by mě, jestli je to jen moje vada anebo je závada v celém baráku (snad si někdo ten starý vtip s rumem taky pamatuje :-)), že si při zpětném čtení svých poznámek absolutně nedokážu představit, co jsem tím tehdy myslel? Náměty na možné další Myšlenky dne v týdnu mě napadají v různých situacích – a díky tomu, že nám bůh, Bůh, bohové, někdo, věda, no nic, dali mobilní telefony, tak si je můžu hned zapsat pro budoucí použití (ano, podvědomě si uvědomuji, že papír a tužka udělají podobnou službu, ale mobil je tak nějak víc po ruce a ovladatelný jednou rukou). Zajímavý problém pak občas ovšem nastává při dešifrování poznámek. To, co mi bylo v okamžiku zavádění myšlenky do paměti mobilu zcela zřejmé, je s odstupem několika dnů nebo týdnů velmi často naprostou záhadou. Ano, občas nejsem líný poznámku trochu rozvést – a moje budoucí já má pak práci poměrně jednoduchou – jen z toho udělat krátký text, velmi často je to však jen jedno slovo, které prostě zcela nedává smysl, respektive v aktuálním mozku nespojuje žádné synapse. Moje skvělá poznámková aplikace (BlackNote, kdyby to někoho zajímalo) má v současné době jednu stránku zcela zaplněnou slovy, která jsou slovy českého jazyka, která něco znamenají... a u kterých nemám nejmenší tušení, proč jsem si je tehdy zapsal. Dalo by se říci, že tím nechtěně získávám prostor pro návaly kreativity, kdy ke klíčovému slovu mohu vymyslet nový, lepší příběh, než jsem zamyýšlel původně... ale no... ne! :-) Celý tento problém s neschopností poznat, co si minulý já myslel a chtěl, navíc nabyl grády v posledních dvou letech, kdy se mi zhoršil zrak – a tím se zvýšilo množství různých překlepů a nečekaných písmenek – přece si na desetivteřinový zápis do mobilu nebudu vytahovat z batohu brýle, že? Je to obzvlášť výživné v seznamu věcí, co mám nakoupit – některé běžné potraviny se tak stávají shluky písmenek, v kterých se jen těžko hledá původní informace... ještě horší je to pak s upomínkami v kalendáři... sice vidím, že v daný den a moment jsem měl/chtěl něco udělat nebo někam jít... ale to je tak všechno :-). Jo, a mimochodem, dnes je první letní den... nejen formálně v kalendáři, ale evidentně i ve skutečnosti... a já byl ráno dostatečně předvídavý – takže bowlingová koulička se hezky vyhřívá na sluníčku na zahradě a intenzivně potí olej :-)

14.6.2023 Nejlepší dárek

Všichni jsme někdy v životě dostali nějaký vánoční, narozeninový či svátkový dárek, který se v dlouhodobém horizontu ukázal býti neuvěřitelně potřebnou a užitečnou věcí. Teď nemyslím dárek, který jsem si konkrétně vybral sám a nějaký Ježíšek či jiný dárce mi ho pak opravdu přinesl nebo zasponzoroval – takhle to řeším v posledních letech já – a je to podle mě nejlepší varianta, protože od určitého věku mi přijde lepší dostat něco, co chci, potřebuju a udělá mi to radost, než dostat další lapač prachu nebo něco, u čeho budu předstírat, jak je to super a pak to někam založím, abych to za rok dal někam do tomboly. Ne, teď fakt myslím něco, co se oproti všem původním předpokladům stalo trvalou součástí celého dalšího života – a byl to dárek/překvapení. No, a v mém případě je to... a teď nekecám... budík!!! Před mnoha a mnoha lety (tipuji nejmíň 15, spíš 20 let) jsem od bratrance dostal digitální budík Casio... a ten je se mnou doteď. Dvě tužkové baterky, vyhovující ergonomie ovládání, jednoduchý vzhled, modré světlo displaye, naprosto odporně agresivní tón... to všechno z něj činí nepostradatelnou – a konstantní – součást mojí domácnosti. Je úplně jedno, jestli to byl dárek k Vánocům nebo narozeninám, je to prostě něco, bez čeho si nedokážu svůj život představit. Určitě jsem za ty roky dostal i jiné dlouhodobě užitečné dárky – spacák, v kterém mi konečně nebyla pod stanem na soustředění zima; remosku; předražený teplý ponožky (ty jsem si dal sám, ale fakt jsou užitečné); finský nůž... ale ne, na ten budík prostě nic nemá!!! :-)

7.6.2023 Ideální bydlení

Jak tak občas v médiích ukazují, že nějaká celebrita prodává za šílené dolarové miliony svoje sídlo v Kalifornii, tak mi na mysl přichází otázka – jaké bych si vlastně představoval ideální bydlení. Kromě jasné věci, že je zřejmě lepší, když člověk bydlí ve "vlastním" (já ne), tak je to poměrně problém vymyslet. Jasně, filmové a rockové hvězdy potřebují mít obří pozemek, deset ložnic, dvacet koupelen... ty kokainové večírky prostě potřebují prostor... ale nějak si nedokážu představit bydlet v něčem tak velkém, že do některých místností se nikdy nepodívám (konkrétně do devíti ložnic a devatenácti koupelen) a co vyžaduje mít personál, který to bude udržovat. Většinu života bydlím v rodinném domku se zahradou... no, pro někoho asi ideální představa bydlení – z mého, poučeného pohledu je tam ovšem několik ale... pominu-li neustálou potřebu starat se o zahradu (i kdyby ty bylo jen sekání trávy a plotu - jasně, někoho to baví), tak je "vlastní" dům určitě větší díra na peníze než vlastní byt a stejně tak je potenciálně daleko větším zdrojem různých závad a poruch, hůř se vytápí a vůbec. Velkým problémem je pak samozřejmě umístění domu... něco jiného je mít domek obklopený paneláky (vysílám pozdravy do pražské Krče a i dalším obětem socialistické vyýstavby v okolí) nebo v blízkosti dálnice; něco daleko jiného je pak bydlet v předraženém salámu suburbanizovaného okolí hlavního města, kde nic není a dostanete se tam jenom autem... a ještě něco daleko více jiného je bydlet v původním, rozkládajícím se domku někde na vesnici, kam se nedostanete ničím. Vlastní byt je, co se týče efektivity využívání prostoru a provozních nákladů asi trochu lepší... ale, no... prostě sousedy a tloušťku stěn si nevybíráte... a přenos zvuku bytovým jádrem či trubkami ústředního topení taky není nic moc. Ať nad tím přemýšlím z jakékoliv strany, tak mi toho z toho vychází samostatně stojící rodinný domek o velikosti menšího bytu, s uměřenou zahradou; v nějakém dopravně dostupném místě, ale ne moc blízko hlavních komunikací; se sousedy, kteří neruší... v obci, kde zastupitelstvo nekrade a ve státě, kde žijí samí slušní lidé... Takže se zase uklidníme... Jo, úhel pohledu by se mi určitě změnil, kdybych přemýšlel o ideálním bydlení pro rodinu... tam by pak to sídlo s mnoha místnostmi dávalo smysl – aby děti byly co nejdál :-). Stejně tak by se můj názor změnil (a svým způsobem bych to chtěl zažít), kdybych měl tolik peněz, abych si mohl dovolit koupit/nechat postavit cokoliv... A ještě mě napadá další možné řešení – ten byt/buňka/cubicle/crib, který měl Bruce Willis aka Korben Dallas v Pátém elementu... kdyby byl dokonale zvukově izolovaný, neměl záchod v ložnici... a kdyby měl možná trochu lepší sousedy :-D

31.5.2023 Marnivost či nutnost?

Kdo si nikdy neměnil plochu na mobilu z defaultu na něco vlastního? Je možné, že někdo takový existuje, ale tak nějak doufám, že jich není mnoho. Pro mě to asi začalo... asi ne překvapivě... momentem, kdy začalo být možné dát si nějaký vlastní obrázek na plochu Windows... pravděpodobně WIN 95 nebo něco okolo. Možnost mít každý den na očích nějaký obrázek z filmu, komiksu, logo oblíbené kapely mi přijde super i teď... Okolnosti, a moje konzervativní (a líné) já, mě ovšem na počítači za ty roky dovedly k tomu, že mám v podstatě jen jeden oblíbený obrázek, který si přenáším z počítače na počítač a který měním jen ve výjimečných případech. Je to asi logické vyústění – v práci i doma volnou plochu vidím v podstatě jen při spouštění a vypínání počítače, jinak je přes to roztažené jedno nebo více oken... takže obrázek noční stodoly ze Shaun the Sheep vidím méně často, než bych chtěl. S mobilem je to ovšem něco jiného, na ten koukám mnohokrát denně, má možnost DVOU obrázků – nejen na ploše ale i na zamykací obrazovce!! Kdybych si matně nepamatoval, že někdy před rokem jsem napsal, že hlavní a nejdůležitější funkcí mobilu je schopnost vydávat světlo, když na záchodě v hospodě zhasne, tak bych teď řekl, že nejdůležitější funkcí mobilu je možnost dávat si na plochu vlastní obrázky :-). Je to nejen o tom, že se si mohu pravidelně měnit, na co se dívám – momentálně mám období Mikea Mignoly, takže na ploše mám hřbitov z některé z jeho knížek a na zamykací obrazovce Pravou ruku zkázy :-); před tím to byly obaly mých oblíbených hudebních alb (poctivě doma oskenované z mých CDček); také jsem měl období Aardman i Calvin a Hobbes; a nikdy jsem neměl období fotek ze skutečného života –, ale je to také o kultivování kulturního povědomí kamarádů a lidí, kteří v hospodě koukají, co se mi to na obrazovce mobilu rozsvítilo! Jak jsem zmínil v úvodu, je možné, že jsou mezi námi lidé, kteří si plochu na mobilu nemění a nechávají si tam to, co jim nastavil výrobce – můj mozek se poměrně vzpírá jejich existenci akceptovat, ale dobrá, jejich prázdné životy jsou jejich věc. Stejně tak se mi nelíbí, ale chápu, že někdo si tam dává fotku svých dětí, manželky, přítelkyně... tj. toho, co vidí doma každý den... možná to ti lidé dělají proto, aby nezapomněli :-). Zvláštní oddíl Pekla si ovšem podle mne zaslouží lidé, kteří mají plochu mobilu zadělanou odshora dolů ikonami aplikací... vy, vy si uvědomte, že já se na to musím dívat!!!! a že existuje možnost udělat si na ploše složky!!! :-P

25.5.2023 What T-Shirt Am I Gonna Wear?

Citátem ze skladby Rock Your Socks s prvního alba mých oblíbených Tenacious D zahajuji úvahu na téma výběr oblečení. Je to fakt hrůza... každé ráno, když se oblékám, musím řešit, které tričko si na sebe vezmu... bude to s nějakou kapelou, bude to tričko se symboly Playstation, bude to tričko s lebkou, reklama na magazín Pevnost? Do úvahy musím brát také to, do jaké společnosti půjdu... nemá cenu nosit tričko Wynchester do společnosti kamarádů, kteří s bídou rozeznají dechovku a Helenku – a není možné je nijak v tomto ohledu edukovat; stejně tak nemá cenu nosit na návštěvu k starším příbuzným trička s obří lebkou (Punisher, Pretty Maids), protože to neocení... takže jim raději podprahově vnucuji třeba Hvězdné války nebo Shaun of the Dead :-D; nemá cenu kamkoliv nosit Richie Blackmore's Rainbow tričko, protože má na sobě duhu a je zářivě fialové (debilní woke/hate kultura); nemá cenu nosit tričko s Homerem "Never Too Old to Rock" v mém věku; nemá cenu nosit tričko Spiderman/Venom, protože nikdo nechápe souvislost a navíc jsem z něj vytloustl; nerad nosím tour tričko Heaven and Hell, protože je to unikát a nechci si ho zničit; určitě má cenu do společnosti punkrockerů nosit trička Queensryche a Kyle Gass Band – aspoň poznají, co je kvalitní hudba; je trochu problém nosit do hospody úžasné tour tričko Ugly Kid Joe, protože si všichni myslí (automaticky a navíc jsou poloslepí), že je to standardní Jack Daniels tričko, který má každej debil... a tak to jde dál a dál :-P. I v mikinách je mírný problém, byť je naštěstí redukovaný na 3 kusy, co mají nějaký obrázek – mikinu Heaven and Hell si nikdy nevezmu, protože byla hrozně drahá a hlavní obraz má na zádech, kde se obvykle nachází batoh; mikinu s Hulkem si beru nerad, protože je celá potištěná komiksem v životní velikosti – takže je to tak malé, že nikdo v podstatě nepozná, že je to mikina s Hulkem a já tím pádem nešířím osvětu; takže zbývá mikina Marvel Comics (distressed logo) :-). Jo, a pak si taky beru džíny (alternativně šortky) a boty :-)). A na závěr je (díky tomu, co je dneska za den) třeba přidat, že do výbavy patří také ručník... nošený viditelně :-)!

17.5.2023 Pysky Kapitána Tepláka

Styl a vnímání vhodnosti obblečení se evidentně mění z generace na generaci (v našich krajích je to navíc u starší generace hodně ovlivněné bolševickou šedí a uniformitou tehdy dostupného zboží). Všichni vidíme ty lidi okolo 60 a více, kteří když jdou někam mezi lidi, tak si naučeně berou lepší košili, někdy i s kravatou a formálnější kalhoty, ženy pak nějaké podivné blůzy či kostýmy... a přijde jim to příhodné a asi se v tom i cítí pohodlně a mají dojem, že jim to sluší. Pak jsem tu já, okolo 50, který jsem si našel svůj oblíbený styl a všude chodím v tričku (většinou nějaké kapely nebo s nápisem) a džínách... a do formálního oděvu (který mi ve skutečnosti velice sluší a sedne mi) se převleču jedině, pokud není vyhnutí a zbytí – zejména proto, že se v tom prostě necítím dobře. Pak je tu část mojich vrstevníků, která (možná také proto, že v mládí žila také ještě za bolševické hrůzy) se za každou cenu snaží jít s módními trendy... a jsou z nich pak nositelé růžových podnikatelských košil v devadesátých letech a účesů na kokota s vousy z barbershopu v době současné – prostě všeho, co nosí většina a co je podle médií zrovna moderní. A pak jsou tu mladí lidé, kteří se v dnešní internetové a globalizované módě řídí něčím... co velmi často vymyslel nějaký pomatenec s mediálním vlivem... anebo něčím, co jim ukazují jejich oblíbené seriály/hry/idoly – tedy vlastně nic nového, problém ovšem vidím v tom, že současná doba dalekoví víc přeje přístupu "musím to mít, protože to mají všichni" než mému oblíbenějšímu "musím to mít, protože se mi to líbí a budu se v tom cítit dobře". Tímto jsem vyčerpal povolené penzum povrchní kritiky mladé generace z úst starého člověka, kterému se nové trendy nelíbí (navíc musím ocenit, že někteří mlaďoši také poslouchají rock a metal – a tím pádem je jejich přístup k oblékání zcela OK :-), a mohu se věnovat dnešnímu tématu: Proč se musím venku (míněno na ulici, v tramvaji, v hospodě) koukat na lidi v teplákách??? Je mi jedno, jestli jsou to tepláky za několik tisíc nebo z frcu za stovku, je mi jedno, že jsou značkové a že v nich v televizi chodí celebrity... ne, jsou to prostě tepláky... a každý, kdo je nosí mezi lidi by měl být okamžitě zbombardován výkaly, ostrakizován nebo dekapitován nebo tak něco!!! (Jediné možné výjimky jsou: procházka se psem v místě bydliště brzo ráno nebo večer potmě; jogging; odnos odpadků do kontejneru na tříděný odpad; vážné zranění některé z dolních končetin; hmotná nouze... anebo morbidní obezita, která znemožňuje použití jiného oděvu (i když i pak zůstává jedna akceptovatelnější varianta – šapitó)). Druhým jevem, na který se opravdu nechci při pobytu na veřejnosti dívat jsou botoxové rty – móda, která zřejmě přišla ze Západu... a následně byla velmi amplifikována na Východě... no, a my, jak jsme tak nějak uprostřed... a tak si asi myslíme, že je to něco potřebného (tedy... ehm... my... no... spíš... naše ženy a dívky). Jestli je to v Hollywoodu známka juvenilní krásy revitalizující staré celebrity... a na Východě šance na ulovení pindíka nějakého oligarchy, netuším... ale musím uznat, že od toho nejde odtrhnout pohled – podobně jako nejde odtrhnout pohled od ošklivého plešouna s pornoknírkem; od psíka s vozíčkem místo zadních nohou; od čehokoliv, co se vymyká a hlavně je pro mě unappetitlich... Očekávatelně, vrcholem zkaženého dne pak je - potkat kačeří tlamu v teplákách...

10.5.2023 Personifikované SPZ

Jo, BOND 007 – to je super poznávací značka... co nám ale říká o majiteli, když je přidělaná na BMW ve tvaru boty? Jasně, Brosnan asi nebyl nejhorší Bond... ale jen těsně... (a ano, vím, že navíc jediná správná bota-auto je Daihatsu Copen kabrio :-)). Ale co, značka je vázaná na člověka, tak se ten třeba časem ještě mentálně vylepší :-). Personifikované espézetky jsou často zajímavé a tak nějak smysluplné – zejména firemní, např. očíslovaná služební auta pekárny Kabát. Často, tedy spíše častěji, jsou zdrojem překvapení, údivu či vypoulení očí. Křestní jména majitelů jsou asi OK, i když někdy je to tak jako na hraně – spíš díky kombinaci zdrobněliny a typu vozidla; problém mám ovšem s různými vtipnými slogany a rádobyakronymy (příklad nemohu uvést, protože můj mozek je okamžitě po zahlédnutí vymazává)... ale prostě je to jasné – za prvé: málokdo dokáže být na tak malém písmenkovém prostoru vtipný... a za druhé, čeština není angličitna, takže ono all time best od Leváka Boba – IH8BART – z toho prostě u nás nevydolujeme :-)) V principu ovšem i výše zmíněné tak nějak akceptuji, protože je za ni mi alespoň nějaká snaha a invence. Největší problém mám s těmi hooooodně drahými vozy, kde majitel musí ještě více dokázat svoji nadřazenost použitím shluku stejných znaků... a máme z toho ty jedničky, nuly, sedmičky... a jejich různé kombinace, všechno, co platná legislativa dovolí. Jasně, kdo jsem já, abych házel kamenem... ale tohle se mi fakt hnusí... A tím hnusí nemyslím ohodnocení mozkové kapacity toho, kdo si takové číslo přeje a pořídí, ale myslím estetiku věci jako takové... prostě se to mým očím HODNĚ nelíbí!!! Speciálně na "lepších" vozech mi to úplně rozbíjí dojem z jinak mnohdy fakt povedeného a hezkého auta. Možná bych dokázal tolerovat SPZ 666 666 666... ale to se tam asi nevejde :-). Kdyby se ti řidiči radši vybíjeli na vtipných samolepkách průstřelů karoserie anebo na velikosti krucifixů a růženců pověšených na zpětném zrcátku, tak by mě to třeba do očí tolik nebilo.

A mimochodem, všem doporučuji vygooglit si nějakou stránku, kde jsou uvedena pravidla pro osobní poznávací značky – a hlavně, kde je seznam slov, která je zakázané na tyto značky používat... pracovat v odboru Ministerstva vnitra nebo dopravy či Policie ČR, který je za toto zodpovědný... to by fakt byla snová práce :-D.

A druhým mimochodem si dovolím přidat jednu takovou jako anekdotu: Bydlím ve čtvrti rodinných domů z 30. let, kde je hafo ulic a kde jsou v podstatě skoro všude přednosti zprava. V posledních letech se, zřejmě s příchodem nových obyvatel vykupujích domy od původních dědiců, začíná objevovat takový nepěkný jev, kdy se obří, drahé SUV a offroady řítí zdánlivě hlavnějšími ulicemi zcela bez ohledu na nějaké přednosti... i ta padesátka je v tomto případě řícením, protože křižovatky jsou zhruba každých 50 metrů, jsou pravoúhlé a všude jsou živé ploty, stromy, keře v zahradách, takže fakt není vidět za roh. Dojem nezranitelnosti ve velkém voze spolu s lidskou debilitou evidentně dělá svoje. Včera jsem ovšem viděl náznak možného řešení... speciálně pro naše lepší a bohatší vrstvy. Jeden ze "sousedů" má nové Ferrari... no, nevěřili byste, jak pomalu a opatrně přijíždí ke každé křižovatce, jak poctivě všude dává přednost zprava... jo, milí spoluobyvatelé... když na to máte, kupujte si supersporty a hyperauta... pro všechny u nás ve čtvrti to bude bezpečnější... a navíc se místo předražených hnusných přerostlých krabic budeme moci dívat na ještě více předražené špičkové designové kousky :-).

3.5.2023 Konverze

Kdejaký přístroj a software umějí převádět rukou psaný text na text digitální – asi... nikdy jsem to nezkoušel (a ani konverzi oskenovaného tištěného textu), ale pevně věřím, že to do jisté míry fakt funguje... ale současně si myslím, že nejlepší aplikací na převod rukopisu do počítače je člověk :-). A tím nemyslím sekretářky či jiné přepisovače, ale myslím samotného autora původního textu. Svoje myšlenky a recenze často píšu přímo u počítače – má to jasnou výhodu v možnosti oprav bez škrtání, ve variabilitě umísťování poznámek či částí budoucího textu... ale když to vezmu kolem a kolem, tak mi rozhodně víc vyhovuje tvořit věty pomocí normálního psaní rukou (do sešitu, hůlkovým písmem, nejlépe v hospodě). To ovšem přináší následný problém s přeťukáním do počítače. Hlavní zdroj problému je zcela banální – moje lenost – když už to mám celé napsané a hotové, jak se dokopat k vlastně opětovnému psaní téhož? Je to pro mě v podstatě nadlidský úkol :). Druhá potíž je také zjevná – při cpaní písmenek do počítače (obzvlášť s větší časovou prodlevou, tj. vlastně pokaždé) je najednou všechno jiné, a moje novější já má tendenci to celé napsat úplně jinak a dělá mi v tom bordel (děje se mi to například právě teď během psaní této věty, což začíná být trochu schizofrenní a třetí, čtvrtou nebo pátou zeď prolamující :-P :-D). Na druhou stranu – když si vezmu, o kolik lépe se mi píše rukou - tak jsou problémy při klávesnicovém přepisu vlastně malicherné... a hlavně ve srovnání s šílenci, kteří své primární myšlenky nesvěřují papíru, ale používají, hrůzo, hrůzo, třeba diktafon :-).

26.4.2023 Kavárenský povaleč

Proč nepiju kafe? Protoč! Právě sedím v Thomayerově kavárně ve stejnojmenné nemocnici a potřebuju zde nějak strávit hodinu času před další procedurou. A je mi líto, že nepiju kafe. Kafe nepiju ne proto, že mi nechutná – a hlavně mi strašlivě nevoní! Nevoní mi způsobem, že mám problém i sedět u stolu, kam si někdo nechá přinést čestvou kávu (a fakt je jedno, jestli je to robusta nebo arabica :-)) Musím ale ocenit (se slušnou dávkou závisti), jaké je pití tohoto nápoje dokonalým zabijákem času. Když si dám pivo nebo limo, a i čaj, tak je dopiju během pár minut... a dám si další, pak další... pak musím na záchod, pak zase... a je to i finančně náročnější... a kávičkář si celou tu dobu žmoulá ten svůj drahý hrneček s páchnoucí tekutinou se vzorem vytvořeným automatem Brada Pitta či George Clooneyho (stále netuším, jestli dělají reklamu na stejný produkt nebo jestli jsou konkurenti) a je v pohodě. Mně tak nějak přijde neslušné sedět hodinu v "hospodě", celou dobu cumlat jen jednu sklenici a "nedělat" útratu – a kávovníci jsou v tomto ohlede tak nějak v pohodě... fakt jim závidím. Podobně to mám s kuřáky – nikoliv kvůli prožitku z nikotinu a zápachu dehtu, ale kvůli tomu, že i cigareta je super prostředek na zabití času – když člověk za sychravého počasí musí někde na něco čekat, když má krátkou pauzu ve své jinak otravné činnosti (takové situace sice trochu vylepšily smartphony, ale i tak)... Jo, a ještě k tomu kafi – kofein potřebuji a spotřebovávám bez problému, množství kol :-) různého typu, které jsem za život vypil je určitě menší než větší!

19.4.2023 Oslavy

Jo, blíží se mi to... Dalmatin 5-0. Jak daleko jsem s to v tomto případě nakonec dotlačit svou "lásku" k oslavám, to je stále ve hvězdách. Obecně se mi poměrně hnusí oslavy s programem (a ještě o něco více s programem, který pro oslavence připraví, třeba jako překvapení, ostatní lidé... i když je to asi v dobrém úmyslu). Další problém mám s nutností slavit na více frontách – rodina, práce, kamarádi, jiní kamarádi, přítelkyně (aby neprskala, že jsem na ni tady v textu zapomněl :-DDD) Teď už to asi není tolik o penězích jako před dřívějšími kulatinami, ale o nutnosti koordinovat termíny, řešit kapacity... navíc vím, že už nikdy ve svých očích nepřekonám svoje 40tiny (a mějme na paměti, že je to moje oslava, tj. měl bych se u ní dobře bavit i já) s výletem do arcadehry.cz ... jo, to byly časy :-) Takže letos to asi bude... práce... jednou s kamarády... rodina... a podruhé s kamarády, ale tak nakombinovaně, že to snad vyeliminuje potřebu dalších suboslav s jinými kamarády (všechno to naženu na jedno místo a pojmu to jako normální posezení s pivem, párkem a nenávi... utopencem a hermoušem :-D)... a pak stejně budu muset jít brzo pryč, bo stáří je jen pro odvážné (díky, za citát, pane Havelko). Závěr: to číslo mi je sice asi jedno (věk na mě padesátkou nedoléhá, bo ve fyzickém rozkladu jsem už nejmíň dva roky), ale i tak hrozně závidím lidem, co měli kulatiny v době apexu čínské chřipky... a tím se tomu všemu tak nějak vyhnuli :-P

12.4.2023 Jsou mezi námi

Všichni tak nějak tušíme, jak to bylo... majitel známé stanice metra I. P. Pavlov zazvonil na zvoneček, pejsci se naučili, že zvonění znamená jídlo... a pak už slintali i jen při samotném zvuku zvonku. Aspoň tolik legenda...

... a tím se dostávám k fotbalovým fanouškům. Poprvné jsem to zažil před pár lety na oslavě narozenin nejmenovaného kamaráda – a teď se mi to zopakovalo v tramvaji minulý týden. Podmíněný reflex... podmíněný skandovací reflex... Jeden z nich řekne klíčové slovo (anebo ho někde zaslechnou zvenčí) a oni okamžitě sborem odříkají/odskandují nějakou naučenou sentenci. A je jim samozřejmě úplně jedno, kde se zrovna nacházejí, jestli tím náhodou někoho neobtěžují... navíc se to děje klidně několikrát za sebou... prostě klasický podmíněný reflex! Lze u toho vypozorovat několik zajímavých aspektů a jejich atributů. Za prvé – sdružené IQ skupinky fotbalových fanoušků je spíše nízké (skupinka v tomto případě začíná existovat již při cca 2 ks fanoušků); za druhé - jsou fakt jak ti pejsci (a měli by tím pádem býti přepravováni v klecích)... a za třetí – jejich skandování obvykle končí nějakým "jude Slavia" (případ narozeniny) anebo "jude Sparta" (případ tramvaj), což trochu přináší otázku, co je to vlastně za lidi? Díky případu narozeniny vím, že někteří jsou vysokoškoláci, jiní rodiče dětí... a i jinak zřejmě ve svých běžných životech předstírají, že jsou normální lidé... a žijí mezi námi, pracují v bankách, korporátu, na úřadech, v obchodě... bože, kdekoliv!!! Je to pro mě zhruba stejně hrozná představa jako vědomí, že někteří moji známí či příbuzní jsou možná v nějaké politické straně anebo 2x za sebou volili vepře na Hrad!!

5.4.2023 Stáří versus rozlišení

Většina kapel, které mám nejraději, začala svou kariéru v sedmdesátých nebo osmdesátých letech. To také znamená, že většině jejich původních členů je teď mezi šedesáti a osmdesáti lety (nejsem příliš velký fanoušek Rolling Stones, takže nemusím řešit to, jak dlouho je a bude s lidstvem Keith Richards, od toho jsou různé memy :-)) . Mnoho z nich je, kupodivu, stále produktivní a nežije z nějakého přemílání starých hitů – to je super. Teď se ovšem nechci věnovat kvalitě jejich produkce, ale fenoménu stárnutí... Jedna věc je sledovat své 60+ oblíbence na stadionu, na pódiu vzdáleném několik desítek metrů – a druhá věc je sledovat HD záznam jejich koncertu na velké obrazovce televize. Poprvé jsem si toho více všiml u těch paradoxně mladších – Iron Maiden... Mají hodně koncertních klipů, Bruce Dickinson je často aktivní na internetu... a najednou jsem zjistil, jak jsou staří... není to jen o šedivění a zkracování/ubývání vlasů... je to (a fakt díky, vynálezče vysokého rozlišení) o stárnutí... prověšená kůže, jaterní skvrny, stařecká pokožka... Dave Murray je starej!!! Na druhou stranu, pořád je to lepší u těch kapel, které tak nějak průběžně fungují – tam většinou umělci alespoň zůstávají fyzicky ve formě (aspoň na pohled) a vykazují stejnou výkonnost jako za mlada (jako nejlepší příklady bych uvedl Ozzyho (já vím :-)), Roberta Planta, Briana Maye či Micka Boxe – a je mi jedno, kolik v průběhu koncertu a po něm potřebují kyslíku)... horší jsou pak případy různých reunionů různých kdysi slavných kapel po letech... kromě toho, že jsou často spjaté s jasným ždímáním peněz za pomoci starých hitů než s nějakou novou hodnotou, tak obdobně často přinášejí pohled na podivné pivní mozoly, rozteklé tváře a jiné malfomace způsobené tím, že tantiémy z těch jejich pár hitů stejně plynou celou tu dobu (různé Great White Ratt Dokken atd. věci). Nepochybuju, že mnoho z nich hudba stále baví, většina z instrumentalistů stále umí, ale prostě no... Jo, a samostatná kapitola je Vince Neil z Motley Crue :-)... a trochu taky již zesnulý Greg Lake, ale ten byl mohutnější i za mlada... A ve skutečnosti – no a co... když si nechci kazit dojem a vzpomínky, tak se na ně prostě v televizi nebudu dívat a "nová" koncertní DVD budu sledovat bez brýlí! Ale celé to směřuju k ještě o trochu jiné věci... zkuste se každý zamyslet nad tím, který váš oblíbený rockový umělec nejvíc za ty roky takzvaně sešel (bez ohledu na možné externí příčiny typu rakovina a jiné nemoci, vemte to čistě podle vnějšího vzhledu)... a za mě je to úplně jasné: legendární kytarista Steve Howe!!!

29.3.2023 Co je důležité?

O symbolech jsem již psal... o tom, co všechno nám zkazili zlí lidé, když jako svoje logo nebo značku začali používat nějaké normální věci, barvy, slova... někdy třeba před rokem. Teď bych to ovšem vzal z druhé strany... podpořen sledováním úžasně vtipného sitcomu Zlatá sedmdesátá (That 70s Show) jsem se začal zamýšlet nad tím, co je pro (mladého) člověka takovým jako symbolem osobní svobody a nezávislosti. V Americe (myslím tím USA :-)) je (nebo bylo) to velmi snadné... je to auto.... a možná falešná ID karta, aby si nezletilci mohli koupit alkohol :-). Co je to asi u nás? Díky bolševickým sviním to tady máme určitě trochu pokřivené... a současně různé... podle ročníku narození. Pro lidi, kteří věděli, že bolševik je zlo, to možná mohla být možnost tajně poslouchat Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu... anebo Radio Luxembourg... nebo přístup k samizdatům; vlastnictví knížek, které byly na indexu; šance dostat se k zahraničním deskám a kazetám... Co to ovšem bylo pro šedou, konformní většinu? Mít možnost být zapsán do pořadníku na auto? Asi ne :-) Napadá mě jedině to chataření, chalupaření a zahrádkokoloničení, brrr. Pokud to vemu podle sebe, tak vlastně ani nevím... v totalitě jsem žil do svých 16 let... a asi jsem byl trochu zabržděný a součástí šedého davu... evidentně díky nedostatku informací ze strany vlastní rodiny. Byl jsem spokojený se svými modýlky letadel (a jasně, prim hrály Spitfiry a obecně znalosti o západních letadlech, ale jako vyjádření osobní svobody či nezávislosti jsem to asi moc nebral), s knížkami (mezi kterými byly i indexové knihy z edice Máj z konce šedesátých let, ale zase... bylo to prostě čtení (někdy zajímavé, někdy ne)) a s hudbou, kterou jsem se pomalu propracovával od slabomyslného českého popu k Led Zeppelin, Queen či Uriah Heep (díky tetě Ireně :-))... a asi jsem ani po něčem "statusovém" netoužil, hm... Po revoluci u lidí asi nastoupila ta auta; určitě možnost svobodně cestovat do zahraničí; možnost podnikat podle vlastních zájmů; koncerty kapel, které předchozímu režimu nevyhovovaly... a co na to já... jo... už vím... už vím, co je pro mě v tomto ohledu nejdůležitější!!!!! Knihy, jsou to knihy... možnost sehnat, koupit si knihu od jakéhokoliv autora, v překladu, v originále... aniž by někdo říkal, co je správné, povolené či zakázané... nebo něco cenzuroval. Já sám si posoudím, co je zajímavé, co dává smysl, co mi je nebo není přínosné!! Howgh! (Ve skutečnosti stačilo napsat – že je to možnost koupit si všechno, co napsal George Orwell :-))))))

22.3.2023 Fámy a leže

Lidská blbost, moje oblíbené téma... nedávno jsem si s kamarády psal o tom, že podle jejich názoru je email mrtvý, protože se všechno odehrává na sociálních sítích. Já jsem opačného názoru – ne proto, že bych trpěl nostalgickými vzpomínkami na dobu, kdy jsme si emailem jak šílení posílali vtipy, různé prezentace přírodních krás, techniky či odhalených ženských ňader (ano, k tomu teď slouží whatsapp :-D), je to proto, že email se prostě dál používá... a hlavně ho dál používají starší lidé (než já) – ti, co chytli nástup emailů, ale už úplně nezachytili nástup sociálních sítí a smartphonů, protože už na to třeba byli moc staří nebo nedostatečně flexibilní. A podobně, jako jsou sociální sítě semeništěm nepravd a slabomyslností pro lidi, kteří jsou tupí, hloupí a omezení, tak email je obdobným místem pro další skupinu lidí... s podobnými parametry. Mám to "štěstí", že posledních několik let mám šanci to sledovat. Je to takový standardní jev... na každé dva až tři emaily plné zvířátek, úchvatných záběrů hor, vtipných scének z Televarieté se objevuje jeden, který je uvozený oblíbeným "sdílejte než to smažou" nebo "toto je pravda" nebo něco podobného... a kromě obvyklých, standardních fám z běžného života (jsou tu s námi celé dekády - nebudou banány, vajíčka, chleba; přijdou povodně; letos jsou nakažení komáři) se po začátku čínské chřipky začaly plošně objevovat zprávy, které jsou pro zdravý rozum opravdovou výzvou... a teď dokonce ani nemyslím různé spekulace o vedlejších účincích vakcín (které nepochybně v jednotlivých případech musí být, jako u všech léčiv), zemi původu, typu vzniku viru, o tom, kdo si z toho nahrabe... ne, teď myslím ty "informace", které by snad u každého normálně uvažujícího člověka na první pohled měly vzbudit dojem, že je to čirý nesmysl... nejmarkantnější příklad je samozřejmě čipování prostřednictvím očkování a všechny jeho permutace (Gates, ovládání populace v Indii (ano, to jsem také viděl), genocida bílé rasy...). Každý, kdo podobným zaručeným faktům věří by se měl nad sebou zamyslet – a rovnou si nechat odebrat volební právo a přístup k internetu. V souvislosti s ruským útokem na Ukrajinu se pak v emailech objevilo mnoho dalších nesmyslů, přičemž ten nejzoufalejší (a zejména z hlediska naší, "české" historické zkušenosti a předpokládaných znalostí obyvatel) je to s těmi nacisty... V polovině aktuálních emailů jsou v nějaký moment zmíněni ukrajinští nacisté... Bože, vážení příjemci a přeposílači těchto emailů, co kdybychom se trochu zamysleli... jak asi ruská propaganda definuje ty nacisty? Jako hitlerovské nacisty? Od druhé světové války uplynulo skoro osmdesát let... poslední hitlerovci, co jsou naživu, jsou němečtí devadesátníci, kteří na konci války byli v Hitlerjugend nebo ve Volkssturmu... v Argentině a dalších jihoamerických zemích je to podobné... takže hitlerovci fakt ne (ano, mnoho Ukrajinců se za války připojilo k Wehrmachtu, no, protože si mysleli, že jim tím podaří zbavit se Stalina a bolševiků (třeba kvúli tomu hladomoru na začátku 30. let s miliony mrtvých)... podobně tomu bylo v mnoha východních zemích i samotném sovětském Rusku – kolik původně sovětských vojáků (a etnických Rusů) se "dobrovolně" anebo proti Stalinovi přidalo k německé armádě, nejen jako Vlasovci ale i jako hiwis?. Co když ale třeba autoři termínem "nacisti" myslí prostě nacionalisty? Ukrajinští nacionalisté určitě existovali i před současnou válkou... ehm... ruských nacionalistů je ale určitě ještě daleko víc... a ehm... i my máme nacionalisty, že? zejména díky straně, kterou u nás volí půl milionu lidí... Takže to taky nebude ono... Prostě je to jen konstrukt stvořený propagandou země, která pořád žije ve svém (respektive sovětském) 80 let starém vítězství ve válce... žádní "nacisté" prostě nejsou! Proč teda ti naši obyvatelé čtou a věří takovým jasným blábolům??? Jedinou možnou odpovědí je prostě lidská blbost a omezenost – to snad ani nemůže být selháním školského systému základních škol :-P.

Víte, jaké vaši senioři dostávají emaily a zda je automaticky šíří dál???

15.3.2023 Slova

V době, kdy se tady začaly rozjíždět vietnamské, čínské a jiné asijské obchody a restaurace, tak jsem si vymyslel super potenciální zaměstnání – chodit po jejich provozovnách a za nějaký mírný peníz jim pomáhat napravit překlepy a chyby v jejich vývěsních štítech, menu a jiných nabídkách. Některé z těch seků ve skloňování, časování nebo i jen spellingu byly fakt mocné – a občas stále putují na intenetu. Ta doba je však už dávno pryč – ve většině případů na to už někdo přišel a mou ideu vykradl (anebo jim to opravily jejich naturalizované děti, které se učí česky už od mládí). Na nějaké ty chybky člověk ještě občas narazí – spíše v obchodech, než v restauracích... ale jejich frekvence se asi blíží chybám, které produkují ve svých výstupech i rodilí mluvčí. Překlep udělá asi každý – a mnohdy vydrží všem na očích mnoho měsíců i let... což je svým způsobem super, protože to dokazuje, jak lidský mozek vnímá některá slova jako předpokládaný celek :-) Tradiční "chyby" typu matesy vs matjesy a cordon vs gordon bleu tu budou s námi navždy.. navíc občas jsou asi úmyslné a účelové :-). Moje možnosti živit se opravami nápisů se ovšem nezmenšily (hypoteticky) – protože to, co chrlí různí reklamní experti na billboardech či různých reklamních nápisech, je mnohdy opravdovou hanbou... těch lidí, jejich zaměstnavatelů... a taky asi základního školství. Není to tolik o hrubkách, je to hlavně o různých patvarech a nesmyslném využívání počeštěných cizích slov. Já nemám problém s používáním a nadužíváním cizích slov (nebo naopak mám, osobní, ve své řeči a textech :-D), nemám problém s počešťováním anglických počítačových a zejména herních výrazů – beru, že mnohdy je to rychlejší a výstižnější než český ekvivalent... i když různá killnutí, respóny a tegnutí mi otvírají kudlu v kapse – ale zase je to většinou jen v mluvené formě :-). Problém mám s tím, že jsem o víkendu musel číst obří reklamní nápis na dokončované novostavbě: "8 nových residenčních bytových jednotek" ... a pak jsem si představil něco jako třeba "interfejsové rozhraní" anebo "konzumentskou spotřebu"... Jediné, co mě trochu zklidňuje, je fakt, že pokud si dotyčný iritující nápis hned někam nezapíšu, tak během chvíle zapomenu jeho přesné znění a zůstane jen pocit, že se mi něco hrozně nelíbilo :-))).

8.3.2023 Ranní požitek

Nedávno jsem si interně řekl, že v Myšlenkách již nebudu pracovat se svou částečnou invaliditou po operaci ramene, s historkami o používání levé ruky nebo se stížnostmi na to, že asi nikdy to už nebude jako dřív (myslím ta ruka). Čili teď toto své předsevzetí neporušuji, bo můj rukonemohoucí stav slouží v následujících řádcích jen jako background! Už třetí měsíc chodím dvakrát týdně na rehabilitace, pokaždé ráno... a pokaždé jsem tam vystaven vysílání některé naší opravdu kvalitní a určitě velmi populární rozhlasové stanice (většinou asi Bonton, Frekvence 1 a něco dalšího). Vážení, je to fakt HRŮZA!!! Je to hrůza na všech frontách... nejjednodušší cíl jako první – hudba. To je čirý hnus... chápu, že za výběr nemůže moderátor, ale kompjůtr a nějaký debil, kdo mu řekl, co má dávat do playlistu... ale prostě to je fakt hnus... generické české popsongy - obludnosti, které naši umělci vyplodili za posledních 50+ let – a obdobně generické popsongy z anglosaské produkce napříč desetiletími. Sice chápu, že po ránu chce většinový posluchač (kdo to sakra vlastně je?) mít spíše nenáročnou zvukovou kulisu, ale ta hromada sraček, co se line z reproduktoru je fakt děsivá... Všechny ty Helenky, Míšové Davidové, různí superstárové a produkty dalších našich soutěží, děsy západní diskohudby osmdesátých let... občas proložené ploužákem od plešaté zpěvačky či nějakým vykleštěným středním tempem AOR typu Supertramp či REO Speedwagon... proč? proč? proč? Na světě existuje obrovská spousta kvalitního popu (i já některý znám... mám totiž CD ABBY, Yello a Patricie Kaas :-)), ale ne... my si tady brousíme dokola jen tu samou selekci těch samých otravností... je fakt možný, že v tom jsou tantiémy? vliv nějakých Janečků, Hannigů a dalších producentských kreatur české pop music? anebo jsou fakt prostě jen bez vkusu a chtějí, aby všichni ostatní okolo nich byli bez vkusu taky? A ta hudba ve skutečnosti není to nejhorší (kromě nejděsivějších kusů ze stáje Franty Janečka spíše zvládám všechno filtrovat)... nejhorší jsou ty promluvy moderátorů... zprávy, počasí.... OK... ale ty za každou cenu vtipné informace z internetu, to je fakt od dementů pro dementy. Dnešní: "Milí posluchači, věděli jste, že vědci zjistili, že každý člověk potřebuje denně osmkrát obejmout?" a následná fakt duchaplná tiráda na dané téma... to opravdu můj zdravotní stav nezlepšilo... a ve zkutečnosti ho pak ještě zhoršila představa, že tohle moji spoluobčané radostně každý den poslouchají a baví je to...

1.3.2023 Čtení

Mojí nejoblíbenější zábavou v prostředcích městské hromadné dopravy je čtení si, v případě, že mám brýle někde hluboko v batohu anebo je deštivo a hrozí poškození knížky/časopisu, tak hraní her na mobilu. A pokud mám být objektivní a nic si nenalhávat, tak předchozí věta není pravda. Pravda je, že moje nejoblíbenější zábava v MHD je čtení lidem přes rameno. Dříve šlo hlavně o knížky – ne, že bych chtěl těm lidem vyčíst písmenka, ale prostě z čirého zájmu o to, co lidé čtou... a také pro inspiraci. V současné době je to ovšem daleko, no, lepší... čtu lidem přes rameno, co píšou v mobilu. Nemám to vyloženě jako sport za každou cenu, ale když je příležitost, tak v podstatě není jak se pohledu na displej spolucestujícího vyhnout... je to úplně to samé kompulzivní chování jako sledování jakékoliv běžící televize v hospodě, jak jsem psal někdy před rokem. Narozdíl od televizních pořadů ovšem sledování zpráv, které lidé píší a dostávají, někdy přinese skutečné zajímavosti a poučení!!! Kromě perverzního zážitku z až neskutečných hrubek, které moji spoluobčané často produkují, se občas objeví nějaká naprostá perla... A o jednu se prostě musím podělit :-) V nejmenovaném městě, v autobusu nejmenované linky... v nejmenovaný den... jsem získal výhled na obří obrazovku obřího mobilu nějakého mladíka.... měl zrovna rozepsanou emailovou konverzaci... v které se zodpovědně ptal, protože to bylo jejich poprvé, nějakého organizátora swingers/gruppen sex párty, jestli na akci bude dostatek jiných žen, aby se nestalo, že jeho přítelkyně tam bude jediná žena a že nehrozí, že by se stala centrem až příliš nežádoucí pozornosti... a... a pak mi vystoupil!!! Nikdy se již nedovím, jak přesvědčivá a uklidňující odpověď mu přišla, jméno firmy - bo adresát byla firma -, jsem si bohužel nezapamatoval, abych se mohl následně ještě pobavit u googlení recenzí... ale i tak... to bylo prostě ze života!!! :-) :-) A teda taky, samozřejmě, přes rameno koukám lidem, co na mobilech hrajou hry... tam je to čistě pro inspiraci, podobně jako tomu bývalo u knížek v době, kdy lidé ještě v hromadné dopravě četli... se čtečkama je to na houby, většinou mají nastavené malé písmo a na hřbetu nejde zjistit, co je to za knížku :-P :-)

22.2.2023 Něco tak jako genderového

V rámci občasných pobytů v hospodách velmi často zažívám poměrně zajímavé či podivné situace či překvapivé věci. Když z hlasité konverzace od vedlejšího zjistím, že štamgast, mumlající opilec má ve skutečnosti obšírné znalosti historie; že umaštěnec sedící v každý den v koutě si do sešitu nezapisuje svoje promile, ale opravuje seminární práce studentů; že divný mladík s jedním pivem na několik hodin je v předčasném důchodu, protože vydělal hodně peněz v IT firmě v USA; že skupinka stoletých důchodců jsou bývalí atleti a stále si udržují dokonalý přehled o sportovním dění; že ten divnej vysmátej vrchní má neuvěřitelně zdravý rozum ve věcech naší domácí politiky a mezilidských vztahů... Kromě výše zmíněných, opravdu pozitivních a často zábavných věcí jsou tam samozřejmě i různá zklamání a ekl zjištění, zejména v oblasti názorové... kdy někteří od vidění pohodoví a zábavní lidé najednou vyjeví svou pravou tvář - většinou v souvislosti s volbami, nějakou mezinárodní situací či extrémním názorem na něco, co je normální (často rasa, národnost, způsob oblékání... prostě kde co). No, a před pár dny jsem zažil něco, co podle mě stojí za Myšlenku, protože to prostě přesně ukazuje, jak jsou někteří lidé od sebe odlišní - konkrétně myslím muže a ženy :-). Bylo poměrně plno, tak jsem si musel sednou ke stolu, kde na jednom konci seděly 4 ženy tzv. vyššího středního věku (tedy spíš 60 plus) a podle počtu čárek na lístku už tam seděly asi delší dobu. Dobře si uvědomuju jaký hovadiny plkáme v hospodě my, zejména ve větším počtu a po větším počtu piv, kdy se začíná konverzace tříštit do různých slabomyslných témat od sportu přes politiku, osobní vztahy, kvalitu nápojů až po atraktivitu servírek nebo rozbor zdravotních problémů... to vše za rostoucích decibelů způsobených alkoholem. Tohle ale bylo o několik levelů výše! Ani bych neřešil probraná témata.. a že to bylo všechno... rodina; děti a jejich partneři; kultura; politika; opakované řešení toho, co pít dál; domácí práce; domácí práce vykonávané hodinovým manželem; domácí práce vykonávané nějakým Slovákem; jídlo; ošacení; kadeřnice; zase děti a jejich partneři... a moc dalších krásných věcí, které dívčí srdce těší (díky, Jirko Schelingere a Ringo Čechu). S ohledem na to, že jsem tam seděl asi jen hodinu a půl, tak byla šíře záběru neuvěřitelná... ale ani to nebylo hlavním předmětem mého úžasu... ten nejúžasnější skill této společnosti byl to, že v každý jeden moment mluvily najednou nejméně dvě z nich... a polovinu doby pak tři... každá na vlastní téma... a do toho si navzájem ještě stihly odpovídat... Pohlaví by určitě měla být rovnoprávná, ale kdo tvrdí, že jsou stejná... nenene!!! :-)

15.2.2023 Už je to rok

Kdybych před rokem, když jsem vyplodil svou vůbec první Myšlénku ever - na téma ambasadorek aplikace Albert, tušil, že o týden později Rusko, zcela ve stylu hitlerovského Německa, napadne bez vyhlášení války Ukrajinu a že následně uvidíme, jak Rusové neumí nic jiného než lhát a že jejich armáda nemilosrdně útočí na civilisty, rabuje a devastuje - protože není schopná "moderního" válčení (dobrej oxymoron, že?) a protože nic jiného neumí... co bych asi psal? Asi by to bylo o tom, že prostě nesmíme aplikovat naše západní myšlení, pravidla a zásady na Rusko... třeba proto, že jeho vůdci je úplně jedno, kolik povraždí civilistů v cizí zemi... a také třeba proto, že je mu úplně stejně jedno, kolik nažene na smrt vlastních lidí. Nemá cenu se to snažit chápat, protože to nejde... je to asi podobné, jako snažit se chápat pohnutky náboženských fanatiků nebo myšlení naší čivavy. Příklad - mě, kdybych byl Rus, by bytostně uráželo, že moje velká a silná země s nejlepší armádou a technikou si najednou musí pomáhat dovozem z... Iránu... jakože potřebujeme vojenskou pomoc nějaké země třetího světa, ještě navíc s oficiálním náboženstvím totálně nepřátelským našemu vlastnímu? Jim to ale ve skutečnosti vůbec nevadí... protože mají jiné myšlení; protože sebe nevnímají jako agresora, kterému to nevychází, jak původně chtěl; protože věří svým zcenzurovaným médiím, že za všechno může nějaký nepřítel (co taky jiného, když mají nějakou formu totality v podstatě už víc než sto let v kuse). Nemá cenu se snažit to chápat, snad jen doufat, že to všechno skončí nějakou nejadernou remízou... která bude bohužel prohrou pro všechny (kromě Ruska, které je sice jednoznačný viník, ale které si prohru není schopné přiznat - v ničem). A proto se raději tématem přesunu k jiné oblasti našich každodenních životů - opět k něčemu, s čím si moc neumím poradit, respektive to asi také nemá v mé hlavě správné řešení:

V podstatě dennodenně se potkávám s různými formami žádosti o nějaký příspěvek... charita na plakátech; pán, co v supermarketu "prodává" nějaké drobnosti a výdělek jde na nemocné děti; slunečnice na něco... rakovinu?; květy máku na veterány; něco na Světlušku... k tomu se občas někde u nás stane nějaká přírodní nebo jiná katastrofa - povodně, tornádo na Moravě; dále pak různé humanitární katastrofy v cizině... to všechno by zasloužilo nějakou formu pomoci nebo příspěvku. Jenže je toho tolik, že normální člověk by se zbláznil... a navíc by to bylo finančně neúnosné. Takže občas někam přispěju... většinou spíš na nějaké ty povodně a jiné přírodní katastrofy (tedy na zmírnění jejich následků :-))... a vlastně nevím, jestli to nějak pomohlo nebo ne (jasně, vybírám si ty větší pomocníky - Adru, Člověka v tísni - tak snad ty peníze nějaký účel splní). Není to mnoho, ale aspoň něco... asi mi to podvědomě přijde správné. A pak přišlo období čínské chřipky... a já cítil potřebu nějak pomoci... vůbec nevím, kde se to ve mně bere... a udělal jsem to tak nějak po svém. Zatímco mnozí asi přispívali na důchodce v tísni, na potraviny pro zkaranténizované lidi i obce, tak mně přišlo potřebné "přispívat" zavřeným hospodám... formou nákupu jejich voucherů do lepších časů s tím, že vouchery jsem si pak nijak nevybral. Moje uvažování vedlo, velmi zjednodušeně, směrem k tomu, že pokud krachnou/zmizí různé osvěžovny, tak zcela zanikne nějaký společenský život běžných, normálněpříjmových lidí, začnou chlastat doma - a doma budou pořád jen v té stejné skupince známých a povede to jen k dalšímu zmenšení rozhledu, zájmu o svět, tj. v podstatě k dalšímu zhloupnutí populace. A tak jsem se několika podnikům snažil tou svou kapkou několik měsíců trochu pomáhat. Drobnou ránu tomuto mému snažení dal následný rozhovor s jedním z majitelů jedné z hospod, který, protože se známe od vidění již delší dobu, sice ocenil můj zájem, podporu a loajalitu, ale současně nenápadně poznamenal, že díky tomu, že jsou ve svém, že je dobře živilo výdejní okénko (jsou v centru města) a že jsou ty státní kompenzace, tak přežili zcela bez problému... No nic :-)

A pak mě někdo naučil (a já si pamatuji kdo!!!), že existuje termín "virtue signalling" a já teď vím, že svých případných příspěvcích na charitu/pomoc někomu nesmím mluvit, abych si nepřipadal jako debil... na druhou stranu, já o nich mluvil vždy jen výjimečně a spíš jako pro ilustraci, nic jsem nikdy signalizovat nechtěl, děkuju vám, sociální sítě, že musíte na každou kravinu vymýšlet zbytečný novotvar či prznit existující slova a výrazy jen proto, aby to šlo zaškatulkovat. ... A i tak vlastně stále nevím, jak se s těmito tématy vypořádat... jediné, co vím určitě, je, že kdybych byl milionář (nebo radši miliardář), tak bych primárně nepřispíval na charitu nebo nemocné děti, ale snažil bych se masivně podporovat nějaký základní výzkum... a i tam bych vlastně měl problém, protože jak v základním výzkumu vlastně vyhodnotit (v kratším časovém úseku jednoho lidského života), jestli to nebyly vyhozené peníze? :-)

8.2.2023 Barvy

Dnes ráno jsem z okna autobusu viděl hrozně hnusně hnědou KIA anebo Hyundai (ty auta jsou v poslední době všechny stejný, takový bez ksichtu... a to platí v podstatě pro všechny značky, nejen tzv. euroauta). To mě přivedlo na myšlenku o vnímání a oblíbenosti barev. Jasně, do jisté míry platí teorie o tom, jak mě od dětství obklopovalo předurčení chlapečci modrá/holčičky růžová... a na tom se teď živí genderisté... nepochybuju, že to na mě nějaké stopy zanechalo, ale na druhou stranu moje vzpomínky na dětství v barevném ohledu přinášejí spíše bolševickou šeď, hněď a nebarvu - bez ohledu na pohlaví. Když se nad tím zamyslím více, tak musím říct, že mnohem efektivněji na mě v současné době působí ne barva samotná, ale barva na něčem konkrétním - podle účelu. Ano, pastelovou sytou růžovou fakt nemusím... ale vůbec mě neirituje používat růžovou houbičku na nádobí, růžovej ručník ani růžový miničinky na cvičení ramene... to všechno jsou utilitární předměty a můj jinak velmi vytříbený barevný vkus tím nijak netrpí (bílých triček, obarvených při praní od antuky na vyblitou růžovou bych se za ty roky nedopočítal :-)). Mezi moje spíše méně oblíbené barvy patří hnědá a fialová (ano - hnus fialovej), ale moje velmi oblíbená kapelní trička Wynchester a Ritchie Blackmore's Rainbow mají právě tyto barvy - a ta Rainbow fialová je fakt hoooodně hustá - a nosím je často a rád. Když jsem v úvodu zmínil barvu aut, tak je zajímavé, jak s některými značkami, někdy i modely mi některé barvy fakt nejdou... asi za to může Top Gear :-D. Naučeně čekám třeba u britských značek tu tzv. british racing green, a když pak vidím bílý jaguár anebo červený land rover, tak se mi zvedá kufr... zatímco u jiných značek mi tyto barvy přijdou zcela v pořádku... vrcholem obludnosti je pak růžová (sic :-)) Nissan Micra kabrio... ale za to vážně může Top Gear a Richard Hammond :-). Zpět k oblečení - tam je to u mě fakt různé - sice preferuji, z praktických špidírovských důvodů, barvy tmavé :-), ale většina je daná tím, že hodně nosím trička s nápisy a logy oblíbených kapel, filmů a jiných takových, kde je převažující barva daná (anebo černá), je ale zvláštní, že zřejmě nemám nic normálního v barvě zelené (kromě šusťáků, co nosím na procházky se psem - a to se nepočítá). Dokonce mám i okrový svetr a vínovou mikinu (nebo lila, nebo tak něco, prostě tmavě fialovou). Pokrývky hlavy mám taky ve všech možných barvách... kromě zelené... hm. Samostatnou ranou mému barvocitu pak často bývá barva na fasádách domů - ano, tam je to hodně o okolním prostředí a řešení na zástavbě v celé lokalitě, někdy je to ale fakt odpornost, která zcela zabíjí skutečnost, že dotyčný dům je možná i poměrně hezký a zajímavý. Na druhé straně jsou barevné věci, u kterých mi je jejich barva v podstatě šumák - květiny, vlasy, kuchyňské vybavení, figurky z madlového těsta, kancelářské sponky... Na závěr bych chtěl pozdravovat ty knížečky s testy barvocitu u dětského lékaře... a všechny daltonisty!!! :-)

2.2.2023 Rozčilování se

Stává se mi to pořád (cholerikům asi ještě častěji)... často cítím potřebu někoho konkrétního v daný okamžik nahlas někam poslat - řidiče, který mi nedal přednost na přechodu; bábu v samošce, která se vrhla ke regálu bez ohledu na ostatní nakupující; dědka v tramvaji, jenž se neurvale tlačí k východu, i když evidentně budou vystupovat všichni; tu ženskou dneska v lékárně, která si "nenápadně" ťukala na čelo kvůli tomu, že jsem se necpal dovnitř a stál frontu venku... S postupem času si ovšem uvědomuji (a není to jen o mém stárnutí a rezignaci), jak je to zbytečné - ti lidé za to nemůžou, jsou prostě takoví, moje nadávky je nezmění, mně se při tom zas tolik neuleví... a hlavně - to může být poměrně ošemetné. Takový dědek v tamvaji či metru... no, zejména v okolí stanice, kde vystupuji, je to poměrně rizikové - pracuji v budově, kde je cca 700 lidí, šance, že pošlu do kopru nějakého kolegu, od kterého budu někdy v budoucnosti něco potřebovat, je poměrně velká. To samé platí při nákupu v místě bydliště, většinu přímých sousedů sice rozeznávám, ale jejich děti, příbuzné, lidi co bydlí o pár bloků dál, ty fakt ne. Navíc, ono to nadávání fakt nemá cenu, vždyť je to jedno - většina jevů, kterými mě moji spoluobčané takto prudí, je evidentně spojená se spěchem někam... někde být, něco rychle získat... nebo se strachem že o něco přijdou - o něco - o možnost vystoupit včas nebo třeba dřív umřít... mnoho z podobných případů jsou staří lidé... a ti mají toho strachu daleko víc než ostatní lidé - daleko, daleko víc, vím o čem mluvím. To, že se v poslední době snažím (a relativně úspěšně) se nad některými lidmi nerozčilovat, mi navíc skýtá víc času zabavit se hodnocením toho, co je ten který jedinec vlastně zač - hezky podle vnějších projevů a vzhledu mohu v klidu uplatnit předsudky a stereotypy - a někdy je to fakt zábava... teda byla by to zábava, kdyby se v poslední době nezvyšoval podíl těch, kteří mi tak nějak na první pohled spadají do položky white trash - samozřejmě to souvisí s rozvojem sociálních sítí, kde každý den se zděšením sleduju (a to je můj feed relativně malý a zaplněný snad spíše normálními lidmi), kolik omezených lidí tady vlastně máme... A tím jsem se úplně nečekaně dostal ke svému oblíbenému tématu: největší hrozbou pro lidstvo/společnost/zemi jsou lidé, kteří jsou hloupí a ambiciózní, přebírající cizí názory bez vlastní snahy si něco objektivního přečíst či zjistit... a je jedno, jestli to mají ze sami ze sebe nebo ze svého strachu z něčeho... takže myšlenka může skončit, a můžu poslat někam sám sebe za to, že se zbytečně rozčiluju :-P.

25.1.2023 Rozhraní

Domnívám se, že člověk nemusí být zrovna fanouškem sci-fi, aby si nevšiml, že se nám nějak zastavil vývoj na poli rozhraní člověk x stroj v běžném životě (teda on se vlastně možná ani pořádně nerozeběhl)... Když jsem byl dítě, tak vrcholem technologie byl walkman (navíc za bolševika, takže to byl i vrchol v oblasti vlastnictví a prestiže)... sluchátka, piksla s audio kazetou na tužkový baterky na opasku nebo v kapse... lepší kusy měly dokonce i rádio. Technologie přehrávání zvuku pak prožila poměrně prudký vývoj technologie od discmana (a discmana s vyrovnávací pamětí jako ochrana proti otřesům) přes minidisk (byl super, ale prostě to nevyšlo) až po mp3 přehrávače. A pak nic... Pokud mluvím o "přehrávačích", tak ty alespoň měly ten pokrok popsaný v předchozí větě - a zastavil se teprve relativně nedávno... protože co je mobilní telefon, to je prostě jen mp3 přehrávač, který shodou okolností umí také telefonovat, jít na internet a přehrát video... Pokud ovšem mluvím o rozhraní člověk x stroj, tak tam se od walkmana nestalo prostě vůbec nic... sluchátka... jsou pořád sluchátka, změnil se jejich tvar, velikost... jako vrchol by se dalo považovat jejich bezdrátové připojení k přístroji... ale to je tak všechno, furt jsou to sluchátka... Ještě zoufalejší je situace v rozhraní optickém - ano, ve vojenství (a zejména letectví) jsou již mnoho let používané HUD displeje, v poslední době integrované do brýlí či vizorů helem... ale ty fungují ve spolupráci s tunou ostatního železa a výpočetní kapacity. Jasně, nějaké lehčí, přenosné varianty jsou v helmách a brýlích vybavení vojáků "budoucnosti" - ale ani to pořád není něco, co by normální člověk mohl každý den nosit mezi lidi. Augmented reality ve smartfónu je sice zábavná (myslím tím hlavně Pokémon Go), ale vyžaduje držení mobilu v ruce... takže to žádný posun v rozhraní fakt není... kde jsou nějaké ty Google nebo Apple brýle pro každodenní použití, kde jsou rentgenové brýle Jamese Bonda - nikde, prostě nikde... kde je přímý přenos signálu do implantátu v hlavě, kde jsou zásuvky v lebce, ty čipy z očkování taky nefungují... mám dojem, že se narazilo na nějakou nepřekročitelnou hranici, asi na straně lidského organismu... jasně, asi není nic lehkého vymyslet ovládací prvky pro oči (aby ruce mohly sloužit k tomu, co dělají normálně), vybalancovat váhu brýlí/něčeho podobného, vynalézt zdroj energie, který by nemusel být v batohu nebo se nemusel dobíjet každých deset minut... ale prostě se nám to nějak zaseklo... a to je škoda!!!!

18.1.2023 Nazývat věci správnými jmény

Tuhle, když jsem měl ještě paži v ortéze, jsem šel z práce a nějaká kolegyně mě pustila k turniketu u vrátnice před sebe se slovy "jen běžte, jste nemocný"... no, každý to vnímá asi jinak, ale já si ani trochu nemocný nepřipadal (jak teď odolat generickému pokusu o vtip na téma duševní choroby, sakra)... ano, kdybych do operované ruky dostal zánět anebo v nemocnici jako vedlejší produkt chytil nějakou infekční chorobu, tak bych byl nemocný. Takhle jsem prostě byl zraněný, invalidní, nemohoucí... i toho kriplíka bych byl ochoten akceptovat... ale nemocný fakt ne!!! Je to samozřejmě je otázka nomenklatury a zvyků, ale na tomto místě bych rád řekl, že nemocný jsem byl naposledy v roce 2007 v létě, kdy jsem měl brutální angínu (jo, čtyřicítky, penicilin aplikovaný injekcí na pohotovosti, tři neděle neschopenka, hraní Heroes of Might and Magic V v horečce, to byly časy)... od té doby, všechno co se mi přihodilo, byly jen úrazy nebo mechanické závady! Pojďme prostě nazývat věci pravými jmény: výron kotníku je úraz; ledvinový kamínek v močovodu je mechanická závada; utržený úpon v rameni je mechanická závada spojená s úrazem; různé svalové problémy jsou závady; vykloubený malíček je úraz; zánět nervu v zubu je, no, možná, dejme tomu trochu i nemoc; špona v oku je špona v oku... a ano, alergie je teda asi nemoc (ale jen mírná a neškodná). Prostě - když byla moje nefunkční ručička nazvána nemocí, tak mi to přišlo jako hrozná dehonestace! Třeba se časem přístup široké veřejnosti k podobným případům změní, mohla by pomoci na ambulancích zdarma distribuovaná trička s nápisem "Já nejsem nemocný, jsem jen (dočasný) mrzák!) anebo přejmenování dotyčných zařízení z "nemocnice" na něco jiného... třeba "všeholéčivka" (podle vzoru "nosočistoplena") nebo nějak podobně a lépe :-)))

11.1.2023 Asymetrie

Je zajímavé, kolik věcí na člověku je asymetrických... a to je dobře... asi... teda myslím... hlavně lidské obličeje. Vzpomínám, jak před lety nějaký fotograf? vědec? umělec?novinář? jejich kombinace? udělal sérii fotek lidí, kdy jim rozdělil obličeje vertikálně v půlce a tu půlku překlopil - tj. výsledný ksicht byl z identických polovin... a všichni vypadali fakt divně, tak nějak nelidsky. Takových těch běžných asymetiií si každý všimne a jsou v podstatě v pohodě - piha/bradavice/výrůstek jen na jedné straně, jinak rostlé obočí, oko Davida Bowieho nebo jiné border kolie, malinko jiná velikost nozdry či trochu odlišný tvar ušního lalůčku. Problém jsou spíše koncepční věci - kterých si často všimneme až náhodou po mnoha letech... Třeba taková pozice uší: když je jedno výš než druhé, ovlivňuje to vztažný bod, vůči kterému si holím tzv. kotlety... ale hlavně to způsobuje podivný jev (asi spolu s neřízenými pohyby kůže na hlavě), kdy při nošení kulicha se mi neustále odhaluje lalůček pravého ucha a je mi na něj zima!!! Výška uší je ovšem alespoň vidět v zrcadle, takže se s ní člověk potkává denně a naučí se s ní žít, děsivější problém je ovšem s faktem, že jedno ucho mám víc vepředu než druhé... to lze totiž v podstatě objevit jedině při pohledu zvenku shora... a to přece jen není úplně obvyklé. Takže tuto hroznou malformaci jsem objevil až náhodou, relativně nedávno, když jsem se snažil vyřešit, proč mi pořád tak špatně sedí moje nové, první dioptrické brýle... je to opravdová hrůza, jedná se o několik milimetrů... a teď o tom vím, a musím s tím žít... a jen tiše doufám, že v tom nejsem sám!!! Asymetrie je samozřejmě i na jiných částech lidského těla, ale tam je hodně spjatá s vývojem svalstva, takže tenčí levé ruce a nohy u dominantních praváků jsou asi normální. Zajímavá je ovšem rozdílnost tvaru nehtů na prstech u nohou, se mi moc nechce věřit, že by si člověk v průběhu života prostě postupně prsty deformoval tak, až jsou nakonec každý jiný :-). Různým sekundárním a primárním pohlavním znakům se asi nemá cenu věnovat, to si prohlédne každý sám... a začne se ptát a děsit, jestli to tak má být :-D Jo, a asymetrické jsou taky brambory, listy, větve, šnečí ulity... nejsem si jistý krovkami brouků, ale asi taky... a spousta jiných věcí z přírody!!! Asymetrie RULEZ!!! :-))

4.1.2023 Koncovky

Je jedno takové rčení, teda jako ne úplně rčení, ale spíš řečnická otázka - četl jsem asi to v některé z knih od Jeremy Clarksona... kde píše - k čemu je Evropská unie, když za celou dobu své existence nedokázala sjednotit používané elektrické zásuvky? Vzpoměl jsem si na to včera, když jsem objednával nabíječku k mobilu, takovou, která bude mít jako výstupní díru nejen tradiční USB-A, ale rovnou taky i USB-C... kam se hrabou státy EU se svými různorodými zásuvkami... tohle je fakt maso. Kde jsou doby naivní víry v to, že příchod USB-C vyřeší všechny problémy... slovo naivní je v tom hodně důležité... ano, teorie o tom, že člověk nebude muset řešit, kterou stranou konektor zastrčit, funguje (pomineme-li nečekané zjištění, že céčková zásuvka (míněno tzv. female, chudáci genderisti) se poměrně rychle zanáší bordelem, který se pak musí dolovat za pomocí sofistikované technologie - páratka nebo jehly) poměrně dobře - naivní bylo ovšem věřit, že se globálně něco změní... Zařízení s microUSB/USB-A je prostě tolik, že přeměna světa mimo nakousnuté jablko na království jednoho konektoru je nemožná... co světa, i třeba jedné domácnosti. Doba adaptérů a redukcí či kabelů s různými koncovkami je prostě v rozkvětu... a při jednom nákupu podchytit všechny kombinace, které potřebuju, to je prostě zcela nad lidské síly! Nejlepší jsou nakonec asi různé malé adaptéroredukce, hlavně micro na C a pak tak paradoxně C na A a vice versa... jejich častým problémem je ovšem klasická kontaktní choroba - stačí je mírně vychýlit, mít drát nebo konektor pod tlakem... a spojení je v kopru a co bylo portable už moc portable není. Zmíněné redukce C na A a zpět jsou pak nutností u nových notebooků a starých flashek a externích disků. Chápu, že někdo je prostě schopen vše staré vyhodit a přejít doma kompletně na nový (a nepochybně dočasný :-)) standard... ale kromě toho, že by to bylo finančně docela náročné, tak je to prostě neefektivní (člověk nemusí být zapřísáhlým ekologistou, na tohle snad stačí zdravý rozum)... a současně to neřeší problém kontaktu s jinými lidmi, kteří totální endoprotézu kontektorů neprodělali. To, že moje foťáky mají do sebe konektor svého výrobce, nepodobný ničemu, to už je jen detail... protože jejich kabel má na druhém konci... ehm... zase microUSB :-) A ano, hodnotit výkonnost EU podle (ne)sjednocení zásuvek je hovadina, už třeba s ohledem na množství spotřebičů s národními zásuvkami v domácnostech, že? :-) A ano, dnes jsem v novinách četl, že EU schválila USB-C od roku 2024 jako povinnost pro prodávaná zařízení... ale to můj aktuální problém neřeší, ani to neřeší to množství přístrojů již existujících... i když je to krok správným směrem... než se objeví rozhraní nové a lepší :-)

28.12.2022 Skok časem mírně zpátky...

Úvodem něco k relativitě času... níže následující Myšlenka dne byla stvořena a byla vysoce aktuální před týdnem, ale protože jsem na web den před tím dal jinou myšlenku, tuto jsem si vychytrale schoval na dnešek... a vůbec mi tehdy (tedy mému minulému já) nedošlo, jak bude z pohledu mého budoucího já (nyní již současného já) tento týden zcela mimo... i když je vlastně nadčasová jako blázen... :-) takže si, prosím, představte, že je čtvrtek 22. prosince 2022 a:

Po loňských dvou nebo třech dnech s rychlým následným táním jsme tu letos již měli několikadenní sněhovou pokrývku - navíc spojenou se všemi možnými doprovodnými jevy: opakované sněžení, noční mrazy k mínus deseti stupňům, krásný jasný den sněžné slepoty, déšť padající na zmrzlé povrchy, mírnou oblevu s nechutnou břečkou i skokovou oblevu s prudkým oteplením.

To všechno může být pro někoho zajímavé, zábavné, obtěžující... pro mě je to hlavně spojené s uklízením sněhu z chodníku. Jasně, už to není jako za bolševika, kdy chodil šedý mor a udával úřadům... již také neplatí zodpovědnost majitele přilehlé nemovitosti za zranění tam způsobená, protože někomu nakonec došlo, že je to cizí pozemek (tý jo, uklízet to nemusím už/až od roku 2009). Na druhou stranu, je to otázka jisté cti a tradice, mít chodník před barákem zbavený sněhu, aby po něm šlo normálně chodit a aby to nějak "vypadalo". Takže jakmile se probudím/přijdu z práce/pod vlivem z hospody/vykouknu večer zpoza okna a zjistím, že ta bílá odpornost napadla (na) chodník, tak beru vaťák, sněhule, kulicha, rukavice a - podle závažnosti a konzistence - buď koště nebo hrablo a vyrážím provádět desněhofikaci. Jako dítě mě to vyloženě štvalo, bo jsem to měl jako povinnost (navíc v tom byla zmíněná hrozba bolševických bonzáků, takže povinnost s velkým P), v současné době je to činnost, která je sice časově náročná, ale je svým způsobem zábavná - a v případech většího objemu napadaného sněhu může být i kreativní (mě baví dělat hromadu sněhu na kraji chodníku anebo sníh hrabat nějakým složitým systémem... a měli byste vidět souseda na rohu, který tradičně ze sněhu (ze svojí vlastní dvojnásobné délky chodníku) dělá monstrum o velikosti Cheopsovy pyramidy). Úklid sněhu s sebou ovšem přináší často i mnoho frustrace - a uplynulé dny toho byly hezkým příkladem - můj dokonale zametený chodník se v minulých třech dnech s večerním deštěm a teplotami pod bodem mrazu stal smrtící pastí, kde ani nejlepší bruslaři neměli šanci. Tenká, dokonale neviditelná vrstva ledu na černém asfaltu byla fakt dokonalá :-) ... v těchto momentech závidím flákačům a nemohoucím, co své chodníky neuklidili, protože na zmoklé tlusté vrstvě prašanu se prostě ledovka neutvoří... na druhou stranu, dnes jsem měl navrch já - po noční oblevě byl můj chodník stoprocentně schůdný a krásný... a po té hrůze okolo se nedalo chodit! A úpřímně řečeno - stejně zase nikdo nevyhrál, protože chodci celou dobu chodili stejně jenom po silnici :-). Minulých pár dnů sněhu také přineslo několik zajímavostí - v den, kdy sněžilo nejvíc, jsem ráno v sedm hezky shrabal chodník... pak jsem šel k doktorovi a když jsem se okolo desáté vrátil, tak chodníky v celém bloku zametala (tj. i můj, zametený) parta obecních oranžových vest... a navíc je posypávala štěrkem se solí... pak jsem šel po nějakých nákupech... a po příchodu domů cca v pět jsem zjistil, že v mezičase nějaká další obecní síla přejela chodníky traktůrkem s kartáčem - a nekompromisně smetla štěrk do silnice... a v šest večer začalo zase sněžit, takže na konci dne jsem zase nastoupil já se svým hrablem (pro pamětníky: tzv. šornou). Velkou zajímavostí byla také asi deset centimetrů hluboká, opravdu hodně hnědá břečka v prostoru tramvajového kolejiště na Synkáči - jako chodec jsem při pohledu na ni zažil nejprve strach, po bezpečném překonání pak jistou zvědavost a zájem při pozorování ostatních chodců v inkriminovaném místě :-). Závěrem bych rád řekl, že u nás v parku pořád ještě nikdo nepostavil sněhuláka... jako z toho přemrzlého prašanu to moc technicky nešlo, ale dnes by nějaký hezký slushman šel postavit bez problému!!!

21.12.2022 Koncoroční bilancování

Když se nad tím zamyslím, tak jsem asi nikdy v životě nějak cíleně nebilancoval... a letos, když jsem se rozhodl psát Myšlenky dne, tak mi to nejen přišlo na mysl, ale současně je to i dobrá obezlička k zaplácnutí dalšího týdne v době, kdy mi mírně docházejí témata a myšlenky :-) (teda normální myšlenky, témata pro kritiku komunálních nešvarů nemají šanci dojít :-)).

V bilancování jsem se rozhodl být primárně osobní a být spíše pozitivní. Je naprosto jasné, čím musím začít - rok 2022 byl pro mě Rokem bolesti (a bolest asi nemůže ani být negativní, ne? :-))... myslím fyzickou bolest a myslím, že je zajímavé (beru to pozitivně), kolik různých typů se mi podařilo za ten rok nastřádat - začalo to v zimě hnutými zády, to byla taková normálka; pak přišla sice nepříjemná, ale známá a injekcí lehce eliminovatelná bolest při umrtvování dvou zubů a čištění jejich kanálků; v září pak přišla novinka - půlku těla paralyzující čtyřdenní bolest způsobená malým ledvinovým kamínkem v močovodu (v tu dobu jsem si myslel, že větší bolest neexistuje); pak přišla divná, ale udržitelná bolest v utrženém rameni (tam spíš hlavní efekt byla nulová hybnost); následně (a zde jsem musel vzít zpět svůj názor na kamínkovou bolest) tu byla naprosto děsivá, řezavá pooperační bolest (bodejť by ne, když mi rekonstruovali manžetu a museli kvůli tomu odsekat kus nějaký kosti), na kterou nezabíralo nic; a teď je to tupá, nepřetržitá bolest v rameni, která není extra silná, ale kdoví, jak bude dlouho trvat (i když bych asi preferoval návrat úplné mobility paže před úplným zmizením bolesti - pokud bych si musel vybrat). Předchozí řádky ovšem patří do položky pozitivní bilancování - každá ta bolest byla jiná, tj. to byl takový výzkum; naučil jsem se utírat si zadek levou rukou... a navíc mi doma zbylo jedno nenačaté balení těch super opiátů :-))). Dalším, ovšem zcela pozitivním přínosem roku 2022 bylo to, že jsem vydržel psát tyhle Myšlenky dne od půlky února až do teď, týden co týden... obsah a kvalita jsou určitě rozporuplné, ale ta pravidelnost, to jsem si fakt udělal radost. Dalším, takřka průlomovým přínosem pak je fakt, že dokážu hrát bowling levou rukou - sice s náhozy, které odpovídají, ehm, tzv. úrovni "žena B", a pořád mě to baví... takže i kdyby pravá zůstala v kopru nějak definitivněji, tak to furt půjde. Pozitivem roku 2022 také je, že mi Tomáš Němec podepsal svou Život válečníka :-D.

Zápory ve svém životě vidím za uplynulý rok dva... teda dva hlavní - přečetl jsem hrozně málo knížek (bylo by jednoduché svést to na poslední 3 jednoruké měsíce, ale ne, je to prostě moje chyba) a hromada nepřečtených mi doma už začíná pěkně hypetrofovat... a ten druhý je tradiční: konec prosince a já zase nemám ujasněný názor na to, jakou udělám PFku, a budu to zas lepit na poslední chvíli :-/.

Možná by se sem dalo přidat i jisté předsevzetí, založené na pozorování televize a módních trendů - příští rok mi bude padesát... a asi se nějak automaticky očekává, že v tomto věku radikálně změním image podle nejlepších barbershopů... tj. si nechám narůst plnovous, oholím si vlasy na stranách hlavy a nahoře si nechám udělat pěknou přehazovačku... jasně, NO WAY!!! :-))

A nakonec musím, i když jsem si tím původně nechtěl kazit den, zmínit největší, globální zápor loňského roku - zjištění (nebo spíše utvrzení se v tom), že blbých lidí je v populaci fakt hrozně moc a internet je navíc spojuje... asi protože je příliš jednoduchý na ovládání... a s tím spojené zoufalství nad tím, že tito naši (ve vakcíně jsou čipy; rozprašují nám tu virus z letadla; Západ Rusko vyprovokoval; na Ukrajině jsou nacisti; nepamatuji se, kdo likvidoval státní rozpočet v minulých dvou volebních obdobích; za komunistů bylo líp; buďme správní Češi; bylo to na Facebooku; Sovětské Rusko v letech 1939-41 vůbec nespolupracovalo s Hitlerem, atd.) spoluobčané se dál budou zvesela množit mezi sebou a svou omezenost budou radostně šířit dál.

Jo, a podařilo se mi trochu omezit solení :-)

15.12.2022 Kompulzivní předvánoční nákupy

Všichni vědí, co je confirmation bias, že? Nejznámějším příkladem je ten pověstný (snad i pravý) britský válečný rozbor poškození bombardérů po náletech na Německo... prohlídli a spočítali díry... a všichni začali vymýšlet, jak hodně by pomohlo, kdyby dotyčné části letounů více opancéřovali... až do momentu, kdy někdo chytrý poznamenal, že toto jsou letouny, které to přežily a dokázaly se vrátit - tj. jestli by se spíš neměly více chránit ty části, které u vrátivších se letounů neutrpěly poškození, možná jsou více životně důležité...

A to byl oslí můstek tomu, proč si většinu knih a CDček a věcí skoro až patologicky pravidelně kupuju v předvánočním období... předpoklad/bias je, že to je kvůli Vánocům a potřebě si udělat radost, když je dárkové období... a taky, že před koncem roku mám nějak našetřeno a můžu si dovolit vyhodit víc peněz. Předpoklad jedna je hrozná blbost - objednávat si věci před vánočními svátky je prostě kravina - všude je bordel, dopravci jsou přetížení, obchodníci jakbysmet; zboží, které objednávám není sezónní ani pro rychlou spotřebu... prostě všechno mluví proti tomu. Argument nahromaděných, nadbytečných peněz je taky lichý - větší pravidelné platby mám rozložené během roku a v prosinci jich taky pár mám. Pravda je totiž úplně jinde - může za to vnější efekt... moji oblíbení umělci mají totiž tendenci vydávat všechno na podzim... a než se to všechno v tom říjnu/listopadu vydá, tak to pak vypadá, že mě k nákupu donutily blížící se Vánoce - zatímco ve skutečnosti tak, že ONI to vydávají kvůli tomu, že si myslí, že před Vánocemi si ty desky lidi spíš koupí, což potom mě nutí si ty desky koupit, i když já při tom s Vánocemi vůbec nepočítám :-D. Co se týče knížek... ty si kupuju průběžně celý rok, ale když už hromadně objednávám ty CD, tak proč nevzít v tomto čase i víc knížek (a taky za to může Komár a celý to jeho knihkupectví  :-)). Takže za nic nemůžu, všechno je jen náhoda... a jsem ochoten přiznat pouze podvědomé vědomí toho, že v předvánoční době je zvýšená šance, že mi některé dárky zasponzoruje některý z Ježíšků :-).

7.12.2022 Superschopnost

Mám superschopnost! Mám jich nepochybně víc, ale tuhle si dobře uvědomuji (a schopnost chovat se jako debil není super ani superschopnost). Umím dokonale, rychle a kdekoliv zaplnit všechny horizontální odkládací plochy - skutečné i potenciální. Možná to umí víc lidí, ale já jsem v tom naprosto dokonalý. Po rekonstrukci kanceláře jsem včera ráno vrátil pracovní stůl na místo, umístil počítač, myš, klávesnici a telefon... a dnes jsem měl většinu dne jednání v jiné místnosti... a i tak teď mám už na stole kalendář; dvě knižní záložky; velký papír na poznámky; několik balíčků papírků na poznámky; jeden balíček post-it lepíků; papír s ASCII kódy; papír s telefonními čísly na kolegy, abych nemusel otevírat intranet; papír s telefonními čísly na naše ajťáky, kdyby intranet nefungoval; držák vizitek, co má super krokodýlka; pouzdro na vizitky; další papír na poznámky; papír se seznamem simpsonovských knih, které mám - abych si je neobjednal znova; figurku Venoma z Kindervajíčka; přívěsek na klíče v podobě Playstation 1... a za monitorem hrneček s psacími potřebami... a když se na svůj stůl dívám, přijde mi pořád nějaký prázdný. Vedle stolu mám malou skříňku, včera na ní nic nebylo... dnes jsou tam obal na notebook, tác, talířek se lžičkou a slánka. Ergonomův sen... To vše je nic, protože většina věcí je použitelných k/v práci, v porovnání s tím, co jsem schopen provést doma - na peřiňáku, který má to štěstí, že je blízko ke dveřím, je momentálně: pár kusů nádobí; ovladač televize; pouzdro na tablet; několik účtů od nákupu; krabička prášků na bolest; rukavice - pravá (guess why :-); CDčko The Darkness; kniha Hellboy: An Assortment of Horrors (brzo o ní napíšu v aktualitách); šroubovák; tři kusy Halls Extra Strong; USB nabíječka bez kabelu; nůžky a platíčko tobolek vitamínu E na mazání jizvy. Dále mám v pokoji stůl a pár stoliček, které mají také hezkou vodorovnou plochu :-). Moje superschopnost má navíc ještě pořád prosto ke zlepšování - na gauč i postel totiž pokládám převážně jen šatstvo či lůžkoviny (mobil, různé dálkové ovladače či knížka se nepočítají, jsou tam vždy jen dočasně). Nedávno jsem navíc v této oblasti utrpěl velkou ztrátu, když jsem vyexpedoval velkou CRT televizi, která zejména na své horní straně skýtala dokonalé působiště pro moji superschopnost - ty LED a LCD televize jsou v tomto ohledu zcela trapné a k ničemu!!! Vždycky, když vidím prázdné pracovní stoly či jiné vhodné plochy mých kolegů a kamarádů, je mi jich úplně líto, přicházejí o hodně!!! Rád bych poznamenal, že při psaní těchto řádků mi na mysl nepřišlo žádné ze slov jako úklid nebo bordel :-) :-).

30.11.2022 MHD

Domnívám se, že musí být hrozně těžké pracovat na místech středního managementu odpovědných za investice spojené s městskou hromadnou dopravou a její infrastrukturou... zejména na pražském magistrátu a v Dopravním podniku hl. m. P. Ono nestačí, že člověk musí dohlížet na to, aby vydělal, aby vydělali jeho známí... ale také se mu co 4 roky změní vedení města, noví politici také chtějí zanechat stopu, vydělat, dát vydělat svým spřáteleným firmám a dát ke korytu svoje kamarády... do toho nadále fungují ty staré mafiánské struktury, které dojí Dopravní podnik už desítky let... fakt těžkej život. Vyčíslit objem veřejných peněz, které byly vyvedeny do něčích kapes asi není možné, ale nepochybuji, že se za posledních 30 let pohybuje spíše ve vyšších stovkách než jen desítkách milionů. Stejně tak nepochybuji, že při řešení fungování této podivné ekonomiky nemají příslušní decision makeři čas posuzovat, zda dodavateli navržená řešení jsou funkční a ku prospěchu cestujích. A tím se dostávám k hlavnímu tématu této myšlenky... k čemu jsou, sakra, příslušní projektanti a designéři... v mnoha momentech mám dojem, že jejich vzdělávacím institucím by měly být odebrány certifikace za to, že ty ignoranty vypustily s diplomem mezi lidi (a profesní komory by se také měly stydět). Tři nejkřiklavější případy jsou: Mnohokrát propírané výstupy z metra na stanici metra Veleslavín - opravdová brána do hlavního města pro ty, kteří dorazili do Prahy letecky... nejen organizace přístupu chodců k zastávkám busu a absence jezdících schodů... ale také nezakrytí výstupních schodů z vestibulu na povrch, na které prší, sněží, namrzá... (podobně jsou na tom i jiné stanice metra na Céčku a mám dojem, že i na Béčku, takže projektant dement řádí již několik let - nebo jich je organizovaná skupina) - i kdyby to někdo sebevíc obhajoval designovým záměrem a uměním... tak autor zcela opomněl primární funkci - službu tisícům cestujících denně. Toto opomenutí platí i pro druhý případ, pro nové zastávky, které postupně nahrazují ty minulé od JCDecaux (tam by taky někdo měl pykat za ty původní smlouvy, že?). Nové zastávky jsou hezké, ano, ale projektant idiot zřejmě nikdy v životě nejel městskou dopravou, ani na ni nečekal. Velikost bočnic, mezera mezi nimi a střechou (a někdy jejich úplná absence) zcela a úplně popírají funkci ochrany před nepřízní počasí!!! Zajímavou kapitolou jsou pak nové elektrobusy. Tento výstřelek moderní techniky a technologie na konečné dočerpá elektřinu pomocí pantografu a pak nějakou dobu ekologicky jezdí po městě (místo bručení motoru vydává elektromotor kvílivý zvuk v interiéru). Jsou to nízkopodlažní dopravní prostředky, kterým designér ovšem nadělil jen troje dveře (takže jsme zpět v osmdesátých letech, kdy se při nástupu a výstupu z autobusu zbytečně srocovaly davy - myslel jsem, že tato doba je již za námi). Hlavním projektantskou tupostí je v tomto případě zmíněná nízkopodlažnost - bus má sice nízko podlahu, ale kromě šesti je všech cca 30 sedaček umístěno na zhruba 25 centimetrovém schodě, který je poměrně slušnou překážkou i pro zdravého cestujícího... pro tzv. věkově znevýhodněné či lidi o holích je to již překážka v podstatě nepřekonatelná. Na druhou stranu nepochybuji, že cena za nové zastávky i elektrobusy byla úměrně navýšena, neboť mají estetickou kvalitu a možná si jejich autoři navzájem přidělili nějakou tu best design award. Jak jsem naznačil v úvodu, konečná zodpovědnost za tyto zhovadilosti padá sice na hlavy představitelů města a Dopravního podniku... ale ti odborníci, kteří tyto věci navrhli, by také měli mít v pekle vyhrazené svoje místo - a pěkně bolestivé!!! PS: navrhování a projektování cyklostezek a cyklotras lidmi, kteří asi nikdy v životě nejeli na kole je tady už takovou tradicí, že nemá cenu ani zmiňovat...

23.11.2022 Hospody, které jsem nenavštívil

Za ty roky, co chodím do hospod se vyprofilovalo několik provozoven, kam chodím pravidelně; několik, kam bych rád chodil pravidelně, ale z časových či kapacitních důvodů to bohužel nejde... a několik, kam se asi nikdy nedostanu - zejména proto, že zanikly, nebo proto, že se tam bojím.

V první řadě jde o pár zaniklých hospod poblíž místa bydliště - ty jsem sice asi navštívil jako malé děcko, když si tam táta šel se džbánem pro pivo, ale zajímalo by mě, jaké by to bylo teď. První je restaurace Na Pahorku, která do poloviny devadesátých let fungovala v přízemí malého činžáku na východním okraji starého Spořilova - moje matná dětská vzpomínka mi říká, že tam měli akvárium s "velkými" rybami - nyní v prostorách není nic, tj. buď nějaký byt nebo kancelář. Druhou je bývalá, v místě tradiční, velká osvěžovna Na Rozcestí na Bohdalci - ta zřejmě zanikla už v osmdesátých letech nebo těsně po revoluci. S Bohdalcem souvisí ještě jedna zaniklá putyka - letos nebo loni ukončila činnost pivnice U Starý svině, čtyřka s vyhraněným politickým názorem - často prezentovaným nápisem či obrázkem ve výloze.

V Michli a Nuslích je pak několik hospod, do kterých se bojím :-) Možná už to není takové, jako před deseti, patnácti lety, kdy táta v této čtvrti bydlel a místní výčepy obcházel a pak mi popisoval, ale i tak asi nikdy nepůjdu k Poupěti v Čestmírovce (hm, asi se zrušila v 2018), do hospody kousek nad Závistí směrem k Jezerce, jméno si nepamatuju, ale prý tam šlo od různých pochybných existencí koupit kdeco... a za dobrou cenu. Nejvíc se ovšem bojím jít do hostince U břehu - kousek pod Kloboučnickou, překvapivě na břehu Botiče :-), v přízemí rohového činžáku, je mi samozřejmě jasné, že už to tam není jako ve třicátých nebo padesátých letech a že to tam bude na pivo v pohodě... ale prostě se tam tradičně bojím :-). Zmíněné hospody se vyznačují tím, že se do nich bojím, ale současně mě ve skutečnosti láká tam zajít (třeba kvůli koloritu).

Specifická je další kategorie - zařízení, kam se asi nikdy nedostanu - bo vlastně ani nemám zájem je navštívit. Kromě žižkovského baru Briketa (kam se tedy i bojím) jde paradoxně hlavně o známé, významné či jinak důležité restaurace... uznávám, že jsou respektovanou klasikou, ale nějak nevidím důvod tam jít... takže U Fleků, Pinkasů, Dvou slunců či Zlatého tygra a mnoho dalších - nenene! A teda U Schnellů jsem byl jako dítě :-)

17.11.2022 Rozhraní

Možná to neplatí univerzálně, ale já, od té doby, co jsem jednoruký, mám velké problémy s rozhraním člověk- stroj. Strojem myslím zadávání písmenek, člověkem myslím svou opravdu velmi levou levou ruku.
Relativně nejlepší je situace na počítači - myš jsem přendal nalevo - a i bez přehazování funkcí tlačítek to poměrně funguje, troch pomaleji, občas méně přesně, ale funguje. Obdobná situace je s psaním na klávesnici, spousta lidí píše jen jednou rukou, někteří určitě pomaleji... drobný problém mám jen s malou razancí prstů levačky, kdy občas vynechám nějaké písmenko kvůli nedostatečnému úderu; větší problém je pak samozřejmě s klávesovými zkratkami nebo potřebou kombinace myš + klávesa - s tím by měla problám každá osamocená ruka.
Obsluha mobilu je paradoxně trochu horší, je to sice zařízení určené pro jednoručnou obsluhu, ale tady fakt narážím na limity mé neschopné levačky, zejména pak jejího palce při psaní zpráv a virtuální klávesnici. Je to 51:50 ve prospěch překlepu (komu se teorie větší poloviny nelíbí, ať si vygooglí některé výklady názvu legendárního (míněno prvního se Sammy Hagarem) alba 5150 od Van Halen :-D) a psaní zpráv třeba při chůzi je tak poměrně slušným očistcem. Jediným řešením tak položení telefonu někam a psaní ukazováčkem.
Tablet je zdánlivě podobný mobilu, tady s jistotou toho, že ho v jedné ruce neudržím. Problém mám se psaním stylusem, ale to bude systémová záležitost - pravou rukou mi to nejde taky :-)
Největší chuťovka je ovšem rozhraní stroj "tužka a papír" versus člověk :-). Psaní levou rukou je pro mě současně velká zábava i velká výzva. Píšu totiž relativně hezky, čitelně, pomalu... a hlavně za cenu totálního využití veškeré dostupné mozkové kapacity. Je až neuvěřitelné, kolik soustředění musím vydat na vykroužení každého jednoho písmenka, bez ohledu na délku textu vždy končím zcela vyčerpán, bez znalosti toho, co jsem vlastně napsal :-) Ale hezkými kapitálkami (slovo "úhledný" by asi bylo přehnané, ale fakt je to písmo hezké - zejména, když vezmu v úvahu krasopisy některých mých známých :-)))!!!!!
Psáno levou rukou na obyčejné klávesnici Trust rychlostí mnoha úderů za minutu!

9.11.2022 Čím si zvětšuju penis

K napsání této myšlenky mě kupodivu nemotivoval pravidelný, každotýdenní spamový email, ale včerejší pohled z okna autobusu na něco velmi typického. Na největší Volvo na světě, ve kterém seděl tlustý krk v narůžovělé košili... a nositelem obojeho byl typický taky manažer cca 30-35 let, kterému patří silnice a okolní svět. Nemám nic proti drahým autům, když na to člověk má, tak ať si kooupí, co chce... ale, prosím, s nějakým vkusem. Když na to mám, tak si do města koupím Mini Coopera nebo nějakou vytuněnou designovou podivnost jako Honda Civic, v případě sporťáku pak Porsche, Lambo anebo Ferrari; když chci něco jako off-road/SUV, tak Range Rover, Land Rover, Toyotu Hilux, nebo nějakou tu SUV obludnost od luxusních značek - Bentaygu, Urus... když chci ukázat, že na to mám a navíc mám auta rád, tak Jaguar nebo ještě lépe Aston Martin... ale Volvo velikosti autobusu? To není rodinný vůz, to není nic, to je jen hnusná obří krabice na kolech...

Takže zpátky k tématu, k oné scéně ze Shreka, kdy při pohledu na hrad hlavního antagonisty, lorda Fahrquaada, padne ono okřídlené: "Do you think maybe he's compensating for something?" Já auto nemám... sakra... ale něco dalšího snad najdu, ne? Nemám zlaté řetězy ani jiné šperky. Nemám dům. Se mi nějak koncepce hroutí... Mobil... HA! Mám relativně nadupaný mobil (míněno hardwarově), ale není to na něm poznat, není zlatý, nemá úhlopříčku jako malá televize... takže zase nic :-/. Hodinky - mám hezké hodinky, líbí se mi, jinak bych si je nekoupil... ale jinak jsou to poměrně nenápadné sportovně vypadající digitálky, sice chytré, ale ne zbytečně moc... a nejvýraznější je na nich řemínek, protože v e-shopu vypadala šedá jako šedá, a ne jako bílá :-P. Značkové oblečení... zas nic - preferuji, co mi je pohodlné, popř. merch mých oblíbených kapel či filmů. Mám hodně zajímavých knížek - to je skoro tak dobrý jako sbírka motýlů :-D. Už vím, ego mi boostuje, že mám Playstation 5... protože je to, díky stálému nedostatku konzolí, poměrně unikát, a hlavně ji mám hned z první dodávky, co do Česka přišla... nejsem si tedy úplně jistý, jestli zrovna toto je celospolečensky uznávaný zvětšovač/kompenzátor velikosti penisu, ale jsem rád, že jsem aspoň něco našel!!! (Není to hodnotě v penězích, ale o unikátnosti té věci... a že za ty dva roky na PS5 pořád nejsou pořádné exkluzivní hry, to v úvahu raději neberu :-P).

Závěrem je třeba říci, že na začátku zmíněný tvor je třeba ve skutečnosti veskrze slušný člověk a milující otec od rodiny... a je jen trochu pomýlený (třeba z peněz, co má). Tolik zbytečný disclaimer, kdybyste ho viděli, mysleli byste si svoje.

Ještě mě tak napadá, že výrazným posilovačem údu by mohlo být postavení v práci - jenomže do rozboru tohoto konceptu bych se nerad pouštěl, když si představím, že někdo třeba může být top vrcholný megaCEO firmy, která prodává hrnce důchodcům...

2.11.2022 Patnáct knih, které bych si vzal na pustý ostrov

Na pustý ostrov bych si vzal jídlo, pitnou vodu, sirky, sekeru, lopatu, udici s nějakými návnadami (ostrov je pustý, že?)... nebo ten pověstný satelitní telefon... nebo vybavenou jachtu, abych mohl odplout zpět... celý ten koncept "co na pustý ostrov" je prostě blbě - hlavně - proč tam vůbec dobrovolně cestovat??? Takže z toho raději udělám: 15 knih, které bych si nechal, kdybych musel úplně zrušit svou knihovnu a mohl si jich nechat právě jen 15. Není to lehký úkol... navíc za podmínky, že by mělo jít o samostatné a nikoliv vícesvazkové knihy - sice mi tím vypadnou třeba Baroque Cycle od Neala Stephensona, Blue Ant Trilogy od Williama Gibsona, Complete Calvin a Hobbes, B.P.R.D.: Hell on Earth, fantasy pánů Eriksona a Esslemonta... a v podstatě také kompletní Stopařův průvodce po galaxii (a toho fakt mám v jednom svazku) - ale bude to tak čistší a budu mít míň výjimek :-).

První tři knihy jsou zcela jasné - Joseph Heller: Hlava 22 (Catch 22); George Orwell: 1984 a Robert A. Heinlein: Dveře do léta (The Door into Summer). Heller je můj oblíbený autor a Hlava XXII je prostě boží; 1984 je něco, co by si měl přečíst povinně prostě každý a Dveře do léta jsou moje srdeční záležitost, byla to jedna z prvních SF knih,, které jsem četl - a je to, i přes svou technologickou, dobovou "zastaralost", prostě výborná knížka.

Patnáct knih je hrozně málo... sakra... a jak navíc vybalancovat poměr fiction a non-fiction... směle do zbytku:

Terry Pratchett a Neil Gaiman: Dobrá znamení (Good Omens) - některé samostatné knihy těchto legendárních autorů jsou možná "lepší" - některé díly Pratchettových Zeměploch či Gaimanovo Neverwhere -, ale Dobrá znamení jsou prostě hrozně dobře napsaná zábavná a vtipná knížka o boji dobra se zlem!

Ray Bradbury: Marťanská kronika (The Martian Chronicles) - Bradbury nesmí v mém výběru chybět, nesmí chybět v žádné knihovně! Očekávanou soutěž mezi Marťany a 451 stupňů Fahrenheita nakonec tentokrát vyzněla pro Rudou planetu, možná se na tom podepsalo, že kroniku jsem četl dřív, už jako dítě.

Neal Stephenson: Kryptonomikon (Cryptonomicon) - NS je jedním z mých nejoblíbenějších současných autorů... a když jsem si v úvodu zakázal trilogii Barokní cyklus, tak se z toho stala nelehká volba... Zodiac, Anathem, Snowcrash a například Reamde jsou všechno výborné knihy, ale Kryptonomikon nakonec vyhrál :-).

Alistair McLean: Konvoj do Murmanska (HMS Ulysses) - co dalšího po Hlavě 22 vybrat z válečné literatury? Bonnett, Mailer, Jones, Myrer, Ryan, Westlake, Monsarrat a mnoho, mnoho dalších sepsalo naprosté klenoty světové literatury... nakonec mi z toho vyšla útlá prvotina známého skotského autora a scénáristy... která se vyznačuje neuvěřitelnou mírou pochmurnosti a pocitu blížícího se konce a zkázy.

Brewer's Dictionary of Phrase and Fable - co je větší zábava, než číst si slovník - jedině číst si pověstný Brewerův slovník. Člověk fakt nemusí být vzděláním lingvista, aby si toto od roku 1870 hýčkané a vylepšované dílo užil!

Ivan M. Jedlička: Na mopedu k beduínům - jediný zástupce českých autorů je... výborný cestopis o cestě tří minimotorkářů z Prahy do Egypta a zpět, pohodové čtení v reáliích 60. let minulého století.

Graham Greene: Brighton Rock - aspoň jedna knížka v seznamu musí být divná. Nejprve jsem zvažoval Conradovo Srdce temnoty, to už by ale bylo příliš, takže je z toho tato dejme tomu detektivka z 30. let... a připomenutí, že jsem si chtěl koupit Greenovo Ministerstvo strachu.

Eric Schlosser: Command and Control - druhý non-fiction titul, velký špalek popisující historii jaderných zbraní ve světě - na pozadí kritických situací a havárií těchto ničivých hraček v USA. Čtení, při kterém si uvědomíme, že je zázrak, že tu lidstvo zatím ještě je.

James May's Toy Stories - kterou z mých "topgearových" knížek zvolit? Nakonec jsem jako nejvíce nadčasovou vyhodnotil báječný Mayův přepis jeho televizní série o hračkách, které změnily svět... kdo neviděl v televizi, o hodně přišel - a jako kniha je to snad ještě lepší :-).

Frank Welsh - The History of The World - historie světa, víc není třeba dodávat (nic pro kreacionisty :-D).

Kurt Vonnegut: Groteska (Slapstick) - řekl jsem si, že je třeba zařadit také nějaký knižní humor, možností bylo nepřeberně. Od neuvěřitelného Karla Pilkingtona, přes Ringův Ruský týden a Mládkovy Zápisky šílencovy až po Sama J. Lundvalla anebo Erica Idlea... takže jsem nakonec skončil u Vonnegutovy klasiky, která má humor v názvu... a obsah je zcela depresivní :-D

Matthew Parker: Hell's Gorge - a teď k volbě čísto 15... co vybrat jako tu třešničku na dortu? Kupodivu jsem moc dlouho neváhal. Historie výstavby Panamského průplavu je prostě neuvěřitelná, kdo nečetl, neuvěří!!!

Představa, že bych opravdu takto někdy musel přistoupit ke své knižní sbírce je vyloženě nepředstavitelná!!!! Současně je zajímavé si uvědomit, o kolik by byla jednodušší varianta "vyber 15 hudebních alb" - to bych prostě vzal 14 řadových desek Queen (Made in Heaven nepočítám) a Bloodlust od Body Count a bylo by vymalováno :-D

27.10.2022 Kam se mnou?

Tu a tam snad každého člověka (doufám) napadají myšlenky na emigraci. Spouštěče toho mohou být různé... v mém případě je to většinou zjištění, kolik mých spoluobyvatel dobrovolně někoho volilo (typicky Vepře nebo Estébáka, najdou se však i jiní, komunální úroveň v Praze je v tom taky hodně dobrá)... Vzhledem k jisté periodicitě voleb se moje myšlenky na nějaký nový, lepší domov opakují poměrně pravidelně. Takže různé možnosti - USA: v Bible Beltu by mě zavřeli, protože jsem cizinec, protože bych si třeba sednul na obrubník, nebo bych neměl dost konzervativní tričko; na východním pobřeží by mě zavřeli, protože podržím ženám dveře při vstupu do místnosti či proto, že nemám problém číst knihy napsané kdysi v minulosti autory, kteří přece byli "rasisté"; v Kalifornii je vedro a sucho a jsou tam požáry; Kanada: tam je zima; Austrálie: tam by mě zavřeli i jen za přivezení vlastní svačiny do země... a i kdyby ne, jejich hojná jedovatá fauna mě fakt neláká; Nový Zéland... hm, hobiti, příroda, svérázní lidé, zemětřesení, je to hrozně daleko... ale no... možná; africké země... jasně, dál; Blízký východ: všechny země, kde je nějaké státní náboženství nebo převaha aktivně praktikujících věřících jsou pro mě nene; Indie: tam by mě asi nezavřeli, protože bych asi dřív umřel na úplavici; Japonsko: no, to je zajímavá myšlenka, hezká příroda, přelidněnost, divné zvyky a společenské tradice, zemětřesení, úplně jiné myšlení... takže nic; komunistické režimy různé tvrdosti: tam by mě taky zavřeli, navíc bych tam fakt nechtěl... i když Vietnam asi nebude zas TAK hrozný... ale zase moje nekompatibilní stravovací návyky...; Rusko: tam by mě zavřeli nebo rovnou zmizeli; Latinská Amerika: no, jako... fakt ne! a není to jen o podnebí, historické enklávy Evropanů to nezachrání (ale Mengele už snad umřel, ne?); nějak se to začíná zužovat zpátky na Evropu... hm... no... jen se tak zamysleme, co tady máme... a co v těch zemích jejich obyvatelé v poslední době volí... Německo, Polsko, Maďarsko... to fakt nechceš... Skandinávie se pomalu utápí v nekontrolovaném vstřícném chování k občanům nesdílejícím pravidla slušného "západního" chování; Francie, to taky nechceš... ; Balkán: proboha ne!; mi z toho tak nějak vychází jedině Dánsko a možná Rakousko... a trochu Británie (ale fungování jejich státu mi hodně kazí informace získané čtením knih Jeremyho Clarksona :-)); Slováci jsou takoví horší my... Takže zase nic, zůstanu tady, budu se dál nervovat a divit se, jak mají moji spoluobčané/voliči krátkou paměť a jak jim stačí koblihy a stupidní proklamace k tomu, aby radostně adorovali nějakého debila. Ještě mě teda napadá, že bych měl obdobně zvážit pohled z druhé strany - zda by mě v některé z těch vybraných zemí vlastně vůbec chtěli... :-) :-).

20.10.2022 Klacek do drátů

Nedávno jsem šel u nás na metro a najednou mě rychlostí asi 30 km/h, ve vzdálenosti asi pět centimetrů minulo řídítko kola, na kterém se vezl nadupaný kondom s plínou. Nebylo to poprvé... Kdybych v daný moment jen mírně vybočil doleva tak mám přinejmenším rozdrcený loket. Být chodec v Praze je značně rizikové. Ono nestačí, že přecházení, i na zelenou, stává jakousi loterií (zejména když auto do přechodu odbočuje z hlavní) na téma - našel ten debil čas podívat se, že jede do lidí? V poslední době sleduji nárůst počtu řidičů, kteří při jízdě, nejlépe v křižovatce, čumí do mobilů a něco píšou nebo googlují... tyhle lidi bych rovnou zastavoval a sekal jim ruce (zlaté telefonování za jízdy, při tom aspoň jde sledovat dění okolo). Je toho víc... Přednost zprava se stala zřejmě jen nějakým doporučením z minulosti - a ano, i to má vliv na můj život chodce - když se vymaštěnec řítí sátkou naší vilovou čtvrtí po zdánlivě hlavní ulici a zcela pomíjí, že každých 50 metrů je křižovatka, kde by přijíždející zprava měli mít... přednost zprava. Netrpěliví géniové, kteří musí za každou cenu objet autobus stojící v zastávce... a pak zjišťují, že před autobusem je přechod pro chodce... to už je jen taková třešnička na dortu. Řidiči ovšem nestačí... s rozvojem cyklistiky a pomýlené vize, že je to pro město to nejlepší, začíná fungovat další scénář ohrožení... určitě existují casual cyklisté, kteří ve městě používají kolo jako dopravní prostředek na cestu do práce, (v nějakém městě, kde nejsou kopce, typicky HK), jsou cyklisté, kteří jezdí různé treky mimo zastavěné oblasti - v Praze však převažuje kondomová hlava, která odpoledne přijde z práce, převlékne se do značkového trikotu a jede nahánět kilometry, aby pak mohla zítra v práci (kam jezdí autem) ukázat v appce, jak je dobrá... a právě tito volnočasoví závodníci pak způsobují situace popsané v úvodu... a oproti autům, kde automaticky předpokládám, že řidič nedává pozor, jsou nebezpečnější - protože se často pohybují po stejném chodníku jako já (aneb cyklotrasa není cyklostezka)... a chodci jsou jim ukradení (zpomalení, nebo nedejbože zvonek nejsou v jejich mozku ani jako koncept). Takže tady máme mnohamilionové investice do různých dopravních staveb pro automobilisty (každý má auto, je to třeba) i pro cyklisty (je to ekologické, hodně našich voličů na to slyší)... a na pěšáky dlouhodobě bodáme, mají mít auto anebo kolo - a přeneseme zodpovědnost na ně (povinně noste reflexní prvky, nebo vám dáme pokutu) anebo jim uděláme uprostřed ulice betonovou "ochrannou" zábranu, aby se trochu mohli skrýt před auty... a před tu zábranu dáme dopravní značku, takže chodec nevidí, jestli něco jede - a hlavně, není viděn... No, a pak jsou tady ještě uživatelé elektrických koloběžek, kteří také milují chodníky... tak těm taky rovnou sekat ruce (navíc i za to, jak je nechávají povalovat všude, kde se jim zachce)!

12.10.2022 Svět jednorukého bandity

V posledních týdnech si užívám jednorukosti... navíc jednorukosti s takzvanou rukou B. Nemožnost užívat obě ruce pro běžné, každodenní činnosti člověku úplně rozšíří obzory. Rozdělil bych to na dvě kategorie (občas se mírně prolínají). První je - úkony, které nejde jednou rukou v podstatě zvládnout, neboť jsou bez asistence druhé ruky nemožné - typicky všechny činnosti v kuchyni... pokud nemáte nějaký svěrák nebo přidržovák, tak si neukrojíte ani nenamažete chleba, neotevřete láhev, neumejete pořádně nádobí, neoloupete brambory (to je pro mě obzvlášť hrozné); mezi nemožné věci patří také zavazování tkaniček (i když asi jsou adepti motorické magie, co to jednou rukou dokážou); hodně problematické jsou pak některé počítačové dovednosti typu klávesová zkratka mimo rozpětí prstů na lidské ruce anebo potřeba současného stisknutí klávesy a tažení myší. Mnoho věcí jde sice ošidit tím, že si člověk něco někam položí, opře a pak se jednou rukou snaží dosáhnout kýženého výsledku, ale tedy jako nic moc... smotávání kabelu od sekačky bylo jednoručně dost hrozné, hrabání posečené trávy škoda mluvit :-). Druhou kategorií jsou pak činnosti, které svou hlavní rukou bez problémů zvládám, zatímco teď, levou, je to v podstatě nemožné, bo moje levá je fakt levá. Na první místo bych zařadil (utírání zadku je mimo pořadí :-D) čištění zubů - to je fakt hrůza! V těsném závěsu je pak utírání ručníkem... a také, možná překvapivě, prosté vytahování zástrčky ze zásuvky - ta levá ruka na to nemá ani sílu v prstech ani obratnost, když je třeba si udělat oporu prsty o zásuvku. Naprosto otřesnou záležitostí je pak zapínání, nejen zipu, ale hlavně takových těch plastových karabinek, jak jsou na batozích či, ó hrůzo, na kšírách našeho psa. Ani číst knížku a obracet stránky mojí levou rukou není úplně hitparáda. Zajímavým problémem je pak jednoručné navlékání kulicha na hlavu... to je prostě divné, i kdybych to dělal i tou normální rukou :-). Kupodivu poměrně dobře zvládám myš - ani jsem nepotřeboval prohodit funkce tlačítek (asi za to může to, že v jednom z předchozích zaměstnání byla konfigurace pracovniho stolu taková, že jsem myš musel mít vlevo a částečně se snažil používat odpovídající ruku). Pak je tu bowling... no, levou tu kouli odhodím... často i na dráhu... ale s rozeběhem dohromady to připomíná pověstný tanec svatého Víta (a to teď nemyslím tu skladbu od Black Sabbath z alba Vol. 4) Samostatnou kapitolou jsou kalhoty jednoručně... obléct, zastrčit tričko, zapnout a pak ještě pásek, to je fakt tristní záležitost - když jsem dříve zmínil, že se mi moc nelíbí (eufemismus, ve skutečnosti se mi to hnusí) současná móda chození mezi lidi ve značkových teplákách, tak jsem netušil, že je to jinak - všichni ti teplákoví lidé jsou totiž postižení, mají zraněnou jednu ruku a nedokázali by si obléct něco normálního ... a tím pádem s nimi soucítím - pokud půjdu na operaci, tak se ze mne také stane (snad ale jen dočasně) teplákový člověk!

Kromě jednorukosti si pak ještě užívám českého zdravotnictví bez protekce... to je ovšem poměrně jiný příběh... Jo, a solení jídla slánkou je levou rukou také skutečný zážitek!!!

5.10.2022 Mám rád České dráhy (svým způsobem)

Asi se to možná v posledních desítkách let moc nenosí, ale rád cestuji vlakem a pořád mám rád tzv. národního dopravce, tedy v současné době České dráhy. Jako dítě jsem to miloval (neměli jsme auto) - a přestože v mozku uvízly různé střípky vzpomínek na strašlivá zpoždění, výluky a totální přecpanost socialistických vlaků, tak celkový dojem zůstal kladný. V době dospělosti se, vcelku očekávatelně, občas do mé mysli vkrádají pochyby, nedůvěra, nepochopení, nasranost či naopak perverzní potěšení nad různými jevy, kterých jsem ve vlacích či na nástupištích svědkem. Při nedávném výletě do Berouna jsem tak musel obdivovat jak ty profesionálně a překvapivě srozumitelně zpracované jízdní řády ukazující řazení vagónů rychlíků totálně neodpovídají tomu, co pak přijelo k nástupišti. Typické bylo, jak v nejdelším (a asi i nejnovějším, míněno koupeném nedávno z druhé ruky z nějaké německy mluvící země) vagóně nefungovaly ani jedny levé dveře (a ano, výstup jsem měl na dotyčnou stranu) a ušmudlané informační cedulky na nich jasně dokazovaly, že porucha není náhlou událostí z dnešního rána. Vyloženě tradiční pak bylo moje zděšení nad tím, jak betonová lobby nadále vysává státní rozpočet a spolu se zodpovědnými projektanty vylévá stovky milionů korun a stovky tun betonu do obludností, které jsou jejich představou zastávek a nádraží... v době, kdy většina fakultních nemocnic v Praze má čekárny a záchody z osmdesátých let minulého století... Když se vrátím ke zmíněným schematům řazení vagónů - tam je již několik let (jak na webu, tak v papírové formě) ta NEJDOKONALEJŠÍ hláška ze všech... nikdo ji nikdy nepřekoná, autor musel určitě dostat vysoké odměny, nebo aspoň nějaký hezký propagační předmět... u většiny vagonů je poznámka: "WiFi - ve voze je plánováno bezdrátové připojení k internetu"... jo, a máme splněno :-). Výše zmíněné věci tak nějak patří ke koloritu našich drah - a je třeba přiznat, že spousta věcí se hodně zlepšila - z Prahy do Berouna to bylo pohodlných a rychlých 40 minut, to je míň než když jedu metrem z Roztyl na Letňany. Zmodernizovala se také terminologie, na cedulích už nenajdeme informaci o zpoždění, ale údaje o pravidelném a očekávaném příjezdu vlaku (tj. konečně zpoždění úplně zmizelo :-D). To, co mě na národním dopravci irituje asi nejvíc, je to vyhazování peněz - i když s obtížemí pominu výše zmíněné betonové šílenství a s ním spojené nesmysné a nehospodárné nakládání s původními nádražními budovami - tak mi pořád zůstávají před očima ty roztomilé, a určitě pěkně drahé, televizní reklamy s Trojanem v hlavní roli :-/. Jak se říká, železnice má setrvačnost cca 30 let... takže po komunistickém puči v čtyřicátém osmém byly dráhy dlouho ostrůvkem dob minulých, pak i je bolševik zprasil k obrazu svému... no, a po roce 1989... ehm... sakra... těch 30 let už asi uplynulo, že? Samozřemě, není to jen o Českých drahách, ale i o jejich sesterské, plně státní SŽDC (kterou před dvěma lety přejmenovali na Správu železnic - co za tím asi bylo? zbyly penízky pro kamarády z reklamky na rebranding nebo že by nějaké špatně napsané smlouvy?), je to o státu a Ministerstvu dopravy, je to i o podnikatelích a firmách přisátých na štědrý penězovod...

Ale i tak pojedu zase vlakem ČD rád, In-kartu si opět prodloužím (a nebudu přemítat, který debil u nich vymyslel, že platnost kupónu je jiná než platnost kartičky, takže varianta platný kupón ale neplatný plastový obdélníček se mi již také přihodila a platil jsem pokutu...). A zájemci o kulturní doporučení si v rámci tématu poslechnou Southern Trains od kapely The Darkness z alba Pinewood Smile z roku 2017 :-)

29.9.2022 Strach (tentokrát skutečný)

V poslední době zjišťuji, že se bojím víc a víc věcí. Význam a výklad termínů "bát se" a "strach" ovšem skýtají poměrně mnoho možností výkladu. Teď tedy nemyslím strach z výšek; momentální obavu z toho, že mě ten debil řidič hodlá přejet nebo strach, že mi blížící se kroupy potlučou úrodu hrachu na zahradě. Myslím obecné obavy z různých věcí/jevů/konceptů, které se momentálně odehrávají v mém životě, v naší zemi, ve světě. Nevím přesně, co hlavně způsobilo nárůst mých obav - jestli je to hlavně věkem (ano); tím, že pomalu pociťuji známky úbytku inteligence (ano); nebo tím, že se začalo dít spousta divných věcí (no, ano)? Mým velkým problémem je, že kromě pár osobních strachů (stáří rodičů, resp. péče o ně - nenadělám nic; potřeba změny práce - měl bych něco udělat) se snažím ke všemu přistupovat objektivně...

Takže pokud řeším obavu z covidu, tak nemám tolik problém s tím, že někdo v okolí umře; že po nemoci třeba budu mít trvalé následky; že velké množství spoluobčanů (často s maturitou) vůbec odmítá akceptovat, že tu nějaká nemoc je - a je hodně infekční... ne já v hlavě řeším hrozbu toho, že je to mutující respirační virus (tj. se proti němu těžko hledá stoprocentně účinná vakcína - to mnoho lidí není schopno mentálně pobrat) - a bojím se, že jedna z těch mutací se v dohledné době opravdu povede... a bude mít potenciál to tady vyřídit plošně.

Když se bojím situace s Ruskem, tak akceptuji stav, protože "co kdyby" zpětně fakt v reálném životě nefunguje, ale bojím se možných globálních důsledků - co by se dělo, kdyby ta elektrárna v Záporoží fakt díky Rusákům bouchla; co všechna ta ropa a plyn vypuštěné do prostředí; co by se stalo, kdyby si Čína taky taky trochu dupla; co znamená pro světovou ekonomiku to šílený zesílení zbrojení; co si do budoucnosti myslet o tom, že Rusko je na tom tak špatně, že si musí nechávat dodávat zbraně z Íránu; jak je hrozný, že ta totalita si může dovolit vymazávat události z dějin (Molotov-Ribbentrop pakt je jen špička ledovce) a těch 150 milionů lidí jim to baští (do těch 150 milionů počítám i naše, domácí debily, kteří za peníze či z tuposti ty pokřivené skutečnosti podporují a šíří).

Mám strach z energetické/průmyslové krize... ale nebojím se toho, že budu muset nosit svetr... bojím se toho, že po proběhlé přeměně podnikatelského kapitalismu v investorský to zlikviduje střední třídu a drobné a střední podnikatele v "západním" světě, zatímco velkoinvestoři budou žrát dál, aniž by jim docházelo, že si podřízli větev... jenže dlouhodobé ekonomické plánování a sounáležitost s regionem či státem se už dlouho nenosí, ani na úrovni podniků, jde jen o zisk (to samé analogicky platí o zdražování běžného zboží denní potřeby).

Mám strach z Číny - nejen z toho, jak v rámci nulové tolerance k čínské chřipce v klidu dávají do karantény celá města s desítkami milionů obyvatel, ale hlavně z toho jak svými monstrózními socialistickými projekty mají potenciál zničit Zemi - třeba jak Tři soutěsky svou vodní masou ovlivnily rotaci planety.

Nemám strach z globálního oteplování, respektive si nemyslím, že je třeba zrovna v západním světě provádět drastická eko opatření (měli bychom k tomu dospět rozumově ne nátlakem), hlavním problémem jsou Afrika, Rusko, Čína asi i Latinská Amerika - když jste chudí, je ekologie až poslední starost, když jste totalita, je vám to jedno - vždycky to můžete svést na nějakého vnějšího nebo vnitřního nepřítele -, ale mám strach z globální změny podnebí, která možná přichází ve standardním cyklu bez nicotného lidského vlivu.

Největší strach mám ovšem z blbců a sviní u nás (a i globálně) - paradoxně rozvinutí západní demokratické civilizace jim dalo lepší možnosti komunikace a rozvoje - ale oni, jak jsou blbí nebo zlí, ani vůbec nechápou a nechtějí chápat, že kdybychom tady měli jimi obdivovanou totalitu (kobliha pro všechny, rohlíky za korunu, nikdo nebude vlastnit víc bytů... to vše jsou jen různé cesty k tomu vedoucí), tak by právě ani nemohli nějak vyjadřovat tuto svou nespokojenost, by rovnou zmizeli... jako v Rusku nebo Číně. Je úplně jedno, jestli se ta blbost projevuje proklamacemi o ředění čistoty českého národa přistěhovalci anebo na druhé straně spektra zakládáním úřadů pro bonzování nekorektního chování, pořád je to jen jedna blbost a omezenost...

.... a nad tímhle vším já přemýšlím třeba i desítky minut v kuse, když jdu do práce, se psem, nebo jen tak ležím... si občas říkám, jestli bych to prostě neměl vyřešit nějak radikálně. A když se nad tím zamyslím celkově... tak všechno výše popsané se kumuluje do mojí celkové (a současně totálně iracionální a měřítkově nesmyslné) obavy, že přijdeme (míněno lidstvo) o vědu, o výzkumné lety do vesmíru, o svobodu v kulturní tvorbě, o znalost vlastní historie...

Jo - a říká se, že když se člověk z něčeho vypíše nebo vypovídá, tak se mu uleví... ehm, ano - není to pravda!!!

21.9.2022 Postřehy z hodin angličtiny, co zůstalo nevyřčeno

Protože jsem taková veselá povaha, při lekcích angličtiny mě, ve vazbě na probíraná témata, napadají různé odbočky, související anekdoty, jiná použití slov a podobně. Většinou je to velmi vtipné (podle mě), často nekorektní a někdy trochu vulgární... a hlavně to většinou nejde použít v rámci lekce - protože nevím, jestli by se lektorka neurazila a jestli by to ostatní pochopili (to mi je ale vlastně fuk :-). Takže si tyto vtipnosti zapisuji... a zde jich několik je:

Při probírání rodinných vztahů a členů rodiny došlo na nevlastního otce... "step-father" ... ano, okamžitě mě napadl alternativní, mnohem výstižnější název "mother-fucker" (ten hyphen je tam schválně :-)). Při vyprávění lektorky o tom, že ve Filadelfii jsou některé čtvrti, kde by nikdy nezastavila a vždycky tamtudy jen projížděla (drive-by), jsem si automaticky představil, jak z toho otevřenýho okýnka kropí místní obyvatele ze své Uzi (evidentně to nikoho ze spolužáků nenapadlo, začal jsem se smát sám já jediný). V rámci tématu "stormy marriage" mě, (ale v tomto případě zcela v souladu s moderními genderoněco trendy) okamžitě napadlo potenciální soužití Thora s Diem :-). Při vyprávění o rodině, kde rodiče žili odděleně, ale stále v jednom domě - "matka v přízemí, otec o patro níž" mi okamžitě na mysli vytanula Marťanská kronika a kapitola Usher II - a "Pro lásku boží, Montresore!" - zajímavé, že mi jako první naskočil Bradbury a ne Poe, jehož původní Sud vína Amontilladského jsem samozřejmě také četl :-) :-). V jeden moment jsme řešili problematiku (tedy spíš po stránce slovní zásoby) loutkových států (puppet states)... a první co mě napadlo, že i já jsem mnohokrát byl v nějaké "puppet state", když jsem se po požití většího množství alkoholu pohyboval jak loutka s přestřiženými provázky :-D. Nejmenovaný kolega prozradil, že jeho máma je jedním z osmi sourozenců... dostal jsem pochvalu za "octuplets", ale bohužel nikdo nepochopil mou poznámku, že její tatínek byl zřejmě příbuzný Apu Nahasapímapetilona :-). Když jsme řešili odposlouchávání a konspirační teorie o naslouchajících mobilech (v době, kde jsou vypnuté), tak mě napadlo - proč někdo nevyrábí mobil ve tvaru ucha. Při nějaké příležitosti došlo na to, že "there are dirty socks on the floor"... to mi hned navodilo otázku, jak to vypadá v prádelně bankovních lupičů, kteří ponožky a punčochy používají jako masky? Jedna z nejhorších asociací přišla při tématu rozchodů - jedna z použitelných frází "to dump someone" by šla aplikovat i na moment, kdy jde Otesánek na záchod (anebo vlk z Červené karkulky :-D). Poměrně zajímavý myšlenkový pochod mi proběhl hlavou v sekvenci spinster + spinning wheel + yarn = Ripping Yarns - což je úžasná televizní série příběhů sepsaná pythonovskými Michaelem Palinem a Terry Jonesem. Výuku máme po obědě, tak jako hezká tečka byla jednou gramatika, kde se při použítí příslovců musí použít čárka "use a comma", ano, někteří měli v tu dobu jasný náběh na koma... a mně v hlavě začal okamžitě znít úvodní riff ze skladby Coma od Guns n' Roses u Use Your Illusions I :-).

A ano, členy jsem ve výše uvedeném textu vynechal úmyslně, přijdu za to do gramatického pekla! :-)

14.9.2022 Animace a spojená témata

Všichni mají Netflix, Disney Channel nebo něco podobného... já ne. Já nic takového nepotřebuju, já mám Playstation :-). Uniknout filmovým internetovým kanálům ovšem uplně nejde, takže i já jsem byl nakonec nedávno usazen k několika dílům animovaného (rozuměj CGI) seriálu Jurský parkTM. První dojmy se dostavily ohledně kvality vysílání: 1. Zvuk - dostat do ruky toho odborníka, který volume hudby a zvukových efektů nastavil nejméně o čtvrtinu výše než hlasitost dialogů, tak bych ho ukřižoval... a je mi šumák, jestli to takhle zprasili až u nás nebo je standardní vlastnost netflixových originálů - je to prostě k neposlouchání a blbě! 2. Grafika - poměrně ujde - je to "televizní" spin-off pro malé děti, čili takové béčko - dá se to bez problému vydržet, kdyby tam ovšem nebyla jedna fatalita :-). Počítačoví animátoři se super vybili na mordách a krví podlitých očích dinosaurů, zanimovali chlupy a jaterní skvrny na rukou lidských hrdinů, prostě kdejakou kravinu... a pak... pak nechají (a je to naprosto do očí bijící) hlavní dětské hrdiny několikrát skočit do vody... a pak je vynoří... s dokonale suchými vlasy! Mi neříkejte, že zrovna na tohle jim chyběly dolárky :-P. Po povrchním vyhodnocení technické kvality jsem se mohl začít věnovat ději. Je to taková klasika: zlá korporace, hodné děti (teda spíš teenageři), nevinní dinosauři... není to nic světoborného, ale proč ne... navíc plus body za ovládání čipů v hlavách dinosaurů pomocí gamepadů :-). Až potud snesitelný průměr, za mě rozhodně koukatelnější než epilepticky sestříhané japonské animáky s hrdiny se špičatými vlasy. Hlavní otázkou však zůstává, pro koho to je vlastně určeno... v úvodních titulcích je uvedeno "pro děti od sedmi let"... no, ehm... řekl bych, že na seriál pro takhle malé děti je tam poměrně dost nekompromisních krvavých sežrání dinosaurem a zlého/vražedného chování záporáků (i když uznávám, že všelijací Gormiti a Bioniclové se taky mydlí hlava-nehlava :-)) Co mi ale vadí daleko víc je to korektnostní masírování malých dětí... v pricipu mi je jedno, že mezi hlavními hrdiny jsou povinně zastoupeny tři hlavní barvy kůže (chybí hnědá anebo černá, záleží na barvocitu :-) - není to historický seriál, ale sci-fi fikce, která se vysílá po celíém světě, ale že nosnou vztahovou linií je lesbická láska dvou vyvinutých adolescentek, mi přijde pro malé děti poměrně divné - mimo jiné proto, že jediným dalším vysledovatelným romantickým vztahem v seriálu je láska malého hubeného árijce s ankylosaurem (a takhle daleko snad ještě Netflix není, nebo ano?). A když se pak nad tím vším zamyslím, jsem poměrně zmaten z toho, jak vlastně ta worektnost funguje? (pochválíme mě za novotvar snoubící woke a korektnost). Ono to asi nebude jen o přístupu Netflixu, ale primárně o současném, zcela nekonzistentním přístupu americké (sebe)cenzurující společnosti: vraždy, krev, střeva, mučení v pohodě; pohlavní orgány ani naznačit; láska stejného pohlaví povinně ano (kromě států, kde jsou reformovaní křesťané nebo jak se tomu říká, prostě na Jihu a v poušti); wifebeateři ano (ale jen v těch státech z minulé závorky); holej zadek - jedině Bart Simpson; sprostá slova - v pohodě, ale musí být v korektnostním kontextu; zobrazení historických událostí? - jedině s příměsí rasové pestrosti - tj. za cenu vzniku alternativní historie; příkladů by se našlo určitě více. Musí to být pro producenty a autory fakt složité... když to z korektností přeženou, tak přijdou o velké peníze diváků z Texasu, když to s korektností nedoženou, přijdou o wokulturní diváky a stanou se cílem morálního opovržení a šíleného flame na sociálních sítích. Nemají to lehké, nemají... a my tady u nás si o nich jen trapně myslíme, že se všichni prostě zbláznili... ne, mají to těžké!!! Pokud jste to někdo dočetl až sem, tak gratuluji - a uvědomuji si, že jsem skoro vůbec nezmínil genderové role v Jurském parku - asi nejhlavnější hrdina je chlapec (ale černoch); nejlepší hacker je děvče (a není to asiatka); blbeček je zmíněný árijec; bimbo je běloška (ale je černovlasá a lesbička, takže se stereotyp vyrovnává); a to další děvče je asi mlátička. Záporné dítě (alespoň na oko) je chlapec a asiat. Uffff!

7.9.2022 Míra vkusu a studu

Většina šatstva a doplňků (třeba batoh), které nosím má nějakou značku... teď nemyslím trička svých oblíbených kapel nebo filmů, ale viditelně umístěná loga výrobce nebo někoho - třeba firmy, která to rozdávala; zaměstnavatele; logo konference nebo nějaké sportovní akce a tak. Občas, když něco takového vidím, kladu si otázku, jak daleko bych byl ochoten zajít já... Nejprve značky - tam je to jednoduché, jsou značky, které mám rád nebo mi nevadí, jsou značky, které spíše nemusím (sorry, Nike)  V obecné rovině je to tak, že jak uplně nesdílím současnou módu chození ve značkových teplácích, tak na oblečení moc značek výrobců nemám (možná na nějakých zimních věcech, kde je to ale většinou poměrně decentní a únosné). Trochu jiná je situace ve sportovní obuvi (v mém případě jde hlavně o sálové boty na volejbal), tam jde láska či nenávist ke značce zcela stranou a jde čistě o to, kdo v daném období vyrábí boty, které mi přijdou nejlepší... protože výrobci cítí potřebu každý rok produkovat nové modely a měnit to, co funguje... takže za ty roky pravděpodobně nejvíc Mizuno, několik let Asics, před mnoha lety byl nejlepší Adidas (který je teď v tomto oboru zcela lame), asi dva roky byly nejlepší sálovky dokonce od Nike - v této souvislosti by asi bylo zajímavé, kolik párů volejbalových bot jsem za ty cca 3 desítky let odnosil a kolik peněz jsem do toho vrazil... asi bych se docela divil :-P. Loga sportovních akcí anebo konferencí apod... asi jsem se nikdy neúčastnil něčeho opravdu velmi zasponzorovaného - takže většinou to byly nějaké látkové nákupní tašky či pytlíky, které maximálně skončily jako taška na přenášení pantofli nebo ručníku na trénink, takže můj vztah k tomu je zcela neutrální a zcela chápu, když někdo něco takového nosí, pokud na tom tedy není třeba logo Ultimátní konference Jehovistů nebo něco podobného... na druhou stranu takový batůžek s nápisem Výroční kongres Svazu veganských taxidermistů (diky, Seane Locku, R.I.P :-)), to by bylo něco jiného :-). Něco jiného jsou pak také firemní věci... a teď nemyslím montérky s logem zaměstnavatele, do kterých se převléknete na začátku směny, nebo tričko, které člověk nosí při práci na zahradě... myslím tím toho člověka, který jede po městě s batohem na zádech... a na batohu je třeba logo Microsoftu nebo něčeho fuj - třeba nějaké politické strany)... je za tím opravdová láska k dané entitě? loajalita? nebo jen "je mi to jedno" přístup? Já bych si tedy oblečení s logem mého zaměstnavatele na sebe ve svém volném čase (a ani v pracovním, pokud mi to nenařídí) fakt nevzal... jak poctivě jsem se snažil ho odrolit i z blbýho kolečka, co se strká do nákupních vozíků :-))) Když to teď po sobě čtu, mám dojem, že mi tento text na sebe v některých momentech úplně nenavazuje, hm... ale byl jsem nemocný, tak se omlouvám :-)

31.8.2022 Vytíženost mozku aneb Já a Amazing Technicolor Dreams - snad mi ten nadpis ALW a TR odpustí :-)

Sny... sny jsou super. Dějově ty moje možná nejsou vždycky super, velmi často obsahují nějaký neřešitelný snový problém, ale super jsou jako fenomén. Tím nemyslím obsah, ale formu a technologii... Moje schopnost zapamatovat si celý sen po probuzení je mizivá (a vím, že v tom nejsem sám :-)), ale takřka vždy se probouzím v úžasu, kolik se toho v té hlavě odehrálo a kolik toho spící mozek dokázal najednou odvysílat! Vše v barvě s dokonalým zvukem, v některých snech jsou to desítky, možná stovky živoucích postav a souběžně probíhajících akcí; mnohokrát se mi stalo, že v hudebním doprovodu hrají skutečné písničky a kapely; někdy zní vymyšlená hudba, která dává smysl; postavy mluví nejen česky, ale někdy i anglicky (i já někdy ve snu na snové lidi mluvím anglicky - to je podezřelé); prolínání/změny prostředí jsou neuvěřitelné - takové to, že někam jedu v autě a to se zcela organicky postupně proměňuje ve šlapací autíčko nebo loď a současně s tím se proměňuje i okolní prostředí - zcela plynule, ve vysokém rozlišení i framerate. Je to úplně neuvěřitelné - a fakt bych byl nakloněn věřit těm tvrzením, že v běžném životě člověk využívá jen nějakých 10 % mozkové kapacity... protože těch zbylých 90 % celý den intenzivně připravuje noční představení, to je jasné (i když s těmi 10 % je to asi hoax, různé části mozku slouží k různým účelům, ale představa je to hezká). Bez ohledu na to, že scénář bývá občas divný nebo hrubě chaotický, tak technické provedení snů je vždycky na jedničku, nebojím se říci, že ani všechny spojené počítače ILM a Pixaru by nebyly schopny něco takového zanimovat (natož v tak krátké době). Když se tak zamyslím na dokonalou kvalitou technologie svých snů, vím, že můžu být jen rád, že netrpím na noční můry... to by asi byla konečná. I tak se občas probouzím zmatený, někdy už přímo v tom snu mám pocit, že se děje něco až příliš divného a snového (hodně v tom zabodoval sen z dětství, kdy jsem jel v normálním tanku, střílel po jiných tancích... a můj tank se postupně proměňoval... a na konci snu byl velký tak akorát na mě, byl šlapací a kastli měl ze zeleného filcu se zapínáním na patentky na mých zádech ... ano, některé sny si pamatuju :-D) - ale vždy je všechno technicolor a dolby surround! :-) I když je spánek vlastně příprava na smrt (děkuji, Alane Harpere a scénáristé Dva a půl chlapa :-D), tak se vždycky těším, že mi přinese nějaký další super audiovizuální zážitek!!! (a výklad snů i všelijaké esoterické teorie pro ženy středního věku o jejich významu pro život mi mohou políbit záda v místě, kde mám ty patentky pro připnutí mého těla k tanku) :-)

25.8.2022 Kdo potřebuje mnohovrstvý toaletní papír?

V některých ohledech jsem fakt již pamětník... protože pamatuju komunistický toaletní papír... a tím nemyslím jeho dobový občasný nedostatek, ale jeho kvalitu... kromě standardního brusného papíru na kotoučích pamatuji bohužel i větší zlo, skládaný toaleťák, takové jako přeložené, do sebe zapasované obdélníčky něčeho, co zřejmě soudruzi vyráběli z igelitu a skelné vaty... něčeho, co zadek utíralo zhruba stejně dobře jako zmíněné materiály (tímto bych rád vzpomněl na babičku, která měla na záchodě pro tento "papír" dokonce na míru udělaný zásobník). Ty doby jsou již naštěstí dávno pryč a my teď máme k dispozici širokou nabídku skutečného toaletního papíru... nabídku, která se ovšem již poměrně odtrhla ze světa zdravého rozumu. Do jisté míry chápu parfémovaný toaleťák nebo papír s potiskem (a je jedno, jestli je to logo výrobce anebo vtipný potisk různého kalibru a různých autorských práv), co mi však hlava nebere je to, jakým způsobem výrobci vyšroubovali počet vrstev. Ano, jedna vrstva je poměrně hnědě riziková - a lze akceptovat na záchodech restaurací nižších cenových skupin nebo ve vlaku -, dvě vrstvy shledávám zcela OK a postačující... dál už mi to přijde jako zbytečná produkce odpadu - a hlavně - tři vrstvy... no, již i tři vrstvy občas hrozí ucpáním záchoda... co dělají s použitým papírem lidé, co z nějakého důvodu používají čtyř nebo ještěvícevrstvý, to by mě fakt zajímalo! Mají záchody s drtičkou? dávají použitý papír někam bokem (fuj)? ve skutečnosti ho používají k nějakým jiným účelům? rozmotávají ho a dělají z něj méněvrstvý? Nevím, nechápu, ale představa utírání zadku šestivrstvým toaletním papírem mi přijde fakt alarmující - nejen z hlediska plýtvání ale i z hlediska fungování kanalizační soustavy a čističek odpadních vod!!!

17.8.2022 Křeslo

Můj vztah k zubařům prošel jistým vývojem. O těch, kteří mě mučili na základce a střední škole, si nemyslím nic moc dobrého, i s ohledem na horší technologie v bolševickém zdravotnictví v osmdesátých letech bych řekl, že mnohdy vrtali zbytečně a nejméně jeden zub mi do budoucna připravili jako jasný problém... Pak jsem měl poměrně dlouhé období bez zubaře... a pak se ozvaly šestky... a šestkami se ozvaly i jejich nervy. V ten moment jsem měl, naslepo, obrovské štěstí na zubařku - nejen tím, že je přímo u nás v poliklinice , ale hlavně tím, že je fakt dobrá! Během půlroku jsem si s nervy dvou šestek sice užil poměrně mnoho zajímavě intenzivní bolesti, samotné zákroky paní doktorky byly vždycky v pohodě (navíc lokální anestezie na mě funguje velmi dobře) a přinesly očekávané "uzdravení" :-). Takže jsem začal chodit pravidelně, 2x ročně na preventivní prohlídky spojené s čištěním zubního kamene... a všechno je OK. Jasně, za ty roky se tu a tam objevil nějaký problém, třeba letos průběžně přicházím o další nervy ve dvou zubech, ale jak to říct... i čistění zubních kanálků je u mojí zubařky v pohodě (je to teda trochu divný pocit, to ano, ale je to fakt v pohodě) - neříkám, že se ze mě stal Jack Nicholson/Bill Murray v jedné z verzí výborného hororu/muzikálu Little Shop of Horrors, ale v podstatě se na pravidelné návštěvy v zubařském křesle těším... A tím se dostáváme k samotnému symbolu dentistů... k zubařskému křeslu. Moje paní doktorka je trochu ujetá na fialovou barvu, takže křeslo se všemi těmi udělátky je laděno do fialové a bílé (není to hnus fialový, je to spíš taková asi lila :-D). Když to člověk vidí poprvé, tak je to trochu překvapivé - dekorativní mučící nástroje (i hlavice vrtaček a těch dalších věcí jsou fialové) - ve skutečnosti to jen svědčí o tom, že výrobci zdravotnického nářadí jsou velmi flexibilní (a určitě si to nechají dobře zaplatit). Navíc - díky barevným doplňkům to křeslo vypadá evidentně mírumilovněji než křesla ostatní... a přesto, kdykoliv si do něj sednu - s tím, že vím všechno, co jsem napsal výše - okamžitě se dostaví totální svalová tenze v celém těle, díky křečovitému posezu se pak zhorší dýchání a vyrazí pot na obličeji... jak má lidstvo nějak v kolektivním podvědomí celé ty věky ten tzv. primal fear ze žraloků a velkých dravých šelem... tak moderní doba k tomu přidala... no, v podstatě trochu přerostlou židli :-D

10.8.2022 Hospody, které mám rád

Do hospod chodím rád a často - když ale použiju matné vzpomínky na mládí, tak si uvědomím, že tomu tak vždycky nebylo... v podstatě až do svých cca 25 jsem do hodpod na pivo moc nechodil. V úplném mládí jsme pili víno (hodně z toho času bylo ještě za bolševika a poměr cena/výkon byl zcela jasný). Na tzv. "výšce" :-) jsme spíš pili tvrdej (a víno) na kolejích nebo nějakých akcích, popř. v klubech - a na klasické "jedno" jsem začal vyrážet opravdu až později... asi jsem se pak dostal do nějaké lepší nebo jiné společnosti :-).

A když jsem tuhle seděl na pivu ve své oblíbené restauraci Zapomenutý čas, tak jsem se zamyslel nad tím, do jaké hospody/baru bych vlastně nikdy nešel - nebo by se mi tam nelíbilo... A tím nemyslím kvůli špatné obsluze nebo hnusnému pivu (kvůli trubkám či Krušovicím) nebo puštenému Rádiu Blaník, spíš myslím styl, atmosféru a celkový dojem. Takže k tomu přistoupím z opačné strany: rád chodím do klasických čtyřek (mnoho pozdravů směrem k strašnickému hostinci V Rybníčkách a k záběhlické hospodě U Barbary); do rockerských barů (Boothill Bar v Jaromírově v Nuslích rulez! :-)); do normálních restaurací (zmíněný Zapomenutý čas v Anglické - smajlík se srdíčky v očích); do jisté míry my ani nevadí restaurace na periferii, které si hrají na něco lepšího (hlavně cenami - U Břízy u nás na Spořilově nebo u Bezuchů v Kunraticích (Kunratice, bože, vždyť jsou to Kunratice!!!)); mám rád nádražky (nádražka v Čakovicích - smajlík s ještě více srdíčky v očích); miluju hospody/bary u sokoloven (Zlíchov a Chodov!!!)... když to shrnu, tak asi jediné, co mi vlastně vadí, je, když do dotyčného zařízení choděj kreténi (ano, občas jako repelent funguje i obsluha, ale to není tak časté)... Čili - definuj kreténa: není to hlasitý štamgast/opilec; není to štamgast/fanoušek SPD nebo Sparty (to jsou nemocní lidé a je mi jich líto); není to štamgast, co je nejchytřejší na světě; nejsou to rodiny s nevycválanými děcky (těsně); nejsou to tiše popíjející spinsters; nejsou to děvčata, co si místo partnera pořídila obřího čokla, co v hospodě obtěžuje lidi; nejsou to ani důchodci, kteří hlasitě vzpomínají na časy, kdy stromy měly delší stín (ano, teď vykrádám Krausberry :-D)... jsou to... jsou to... takoví ti naši, čeští manažeři, co důležitě na celou místnost s mobilem u ucha řeší mítinky a u toho desetkrát opakují, že to myslí upřímně... když to zobecním - show-off/trendy/lifestyle lidé, co se fakt nebojí dávat to najevo... a to je asi tak za kretény vše! :-) Pak mám tedy už jen velký problém s hipstery - ale za to určitě primárně může tamta mise v GTA V :-DDDDDD

3.8.2022 Deštníkové nebe

Původně jsem zamýšlel, že moje Myšlenky dne budou obecně zaměřeny na spíše zábavná a divná témata a že na události z (geo)politiky budu reagovat spíše jen krátkodobými zoufalými výkřiky v rámci běžného feedu přímo na mém FB profilu... Na druhou stranu - minulý týden jsem se mírně navezl do veganů - takže si mohu dovolit ještě jednu krátkou odbočku... jak je tento týden plný různých mezinárodních událostí... a já nedávno dočetl dalšího Orwella... tak proč si nepřipomenout 1984 a tu trvalou válku mezi totalitními megastáty Oceánie (USA a spol), Eastasie (Čína a spol) a Euroasie (Rusko a spol)...
... a takový ten moment, kdy Winston Smith má dojem, že ještě nedávno Oceánie bojovala s Eastasií proti Euroasii... ale teď všechna média tvrdí, že celou dobu je Euroasie jejich spojenec a bojují proti Eastasii... ... to je už jen taková třešnička na dortu k hezkému tématu přepisování historie totalitními režimy a s tím spojené ovladatelnosti davů (komunistické režimy jsou v tom dlouhodobě velmi dobré a současná volně navazující ruská totalita s tím příliš nezadá... a nějaké pálení knih v Americe kvůli tomu, že je napsali "rasisté", je proti tomu (zatím) úplně slaboučké).

A teď k hlavnímu tématu dnešní myšlenky - k dříve avizovaným deštníkům! Kolik? Kolik jich bylo? Kolik jsem v životě měl deštníků... a kolik jsem jich někde zapomněl? První vzpomínka na ztracený deštník je jasná - v prváku v posluchárně Filozofické fakulty UK, asi po latině... A tím se rozpoutala lavina - nejméně dva v metru a jeden v autobuse (jo, ta zahnutá rukojeť pánských deštníků vyloženě láká k zavěšení na tyč, abych měl obě ruce volné na čtení knížky); jeden ve vlaku; nejméně dva v hospodě... vlastně tři, ale dotyčný mi tam schovali a vrátili při další návštěvě... Řekl bych, že do deštníkového nebe jsem přispěl velmi slušným způsobem. Je zajímavé, jak v tom nějak nejsem schopen najít jasný nějaký vzorec typu: zlepšilo se počasí, takže mi deštník při odchodu z místnosti/dopravního prostředku nechybí; neboť někdy jsem deštník měl od rána čistě preventivně, aniž by pršelo. Takže jediným možným vysvětlením je moje hloupost, roztržitost a můj velmi bídný attention span :-). Od doby, co jsem objevil drahé deštníky od firmy Doppler (ten pánský se 16 dráty je prostě nejnejnejnej!!!!!!!!), tak se to všechno mírně zlepšilo - hrozba finanční újmy asi podvědomě funguje - ale i tak jsou ztracené, opuštěné, trpící deštníky temnou stránkou mého osobního života :-).

27.7.2022 Strava

Lidé, kteří mě znají, vědí, že moje stravovací návyky jsou občas problematické a že by bylo určitě jednodušší sepsat seznam toho, co jím, než seznam toho, co nejím. Lidé, kteří mě znají déle, vědí, že za mým výběrem jídla není nějaká ideologie anebo zdravotní příčiny... prostě jím, co mi chutná. Na první dobrou bývám často osočován z vegetariánství... ano, většinu masa spíše nejím... na druhou stranu také nejím většinu druhů zeleniny a ovoce. Moje "dieta" je prostě výsledkem mého vlastního rozhodnutí, není vynucená zdravotními důvody... a když jdu do hospody, tak si prostě objednám, co jím - nebo požádám obsluhu, ať mi nějakou ingredienci do toho rovnou nedávají, anebo nadbytečné maso/zeleninu/houby/něco dám na stranu a rád přenechám spolustolovníkům. Tím se dostávám k tomu, že v televizi v současné době běží reklama na VEGANSKÉ mýdlo Nivea... co to jako dopr... má bejt?? Veganství (a i vegetariánství) je primárně světonázor a stravovací volba jednotlivce... není to dieta vynucená alergií... je to prostě vědomé rozhodnutí o tom, co budu jíst... to, že některé firmy či restaurace si z toho dělají program, je důkaz, že to je jen normální globální komerce - která si našla svoji cílovku (podobně jako má svojí cílovku třeba merch k StarWars nebo Iron Maiden); není v tom láska k, ehm, planetě Zemi, je to prostě další z mnoha názorových proudů, který získal popularitu a tržní sílu... a bohužel, je to další ze světonázorů, který tlačí všem okolo do hlavy, jak je morálně nadřazený/utlačovaný ... a díky tomu (teď hodně zjednodušuji, ale to přece dělá každý) pak člověk musí číst dotčené recenze hospod ve stylu - neudělali nám veganské jídlo; neřekli nám, že do omáčky dávají máslo z krávy... no a co? Milí vegani, kteří se mejete veganským mýdlem... pokud si nejste schopní v hospodě říct, co chcete k jídlu/popř. oni nejsou schopni vám to ze svých jídel vyjmout... tak tam prostě příště nechoďte... ale nevytvářejte flamewar na téma "tato hospoda je neveganská, všichni by ji měli ignorovat"... navíc, je úplně jasné, že ten kousek másla nebo mlíko vám opravdu neublíží... stejně jako mně neublížilo, když jsem jednou omylem v opilosti snědl sojové maso, nebo by mě nezabilo, kdybych snědl slaninu...

Když jsme u té lásky k Zemi - správný vegan by podle mě měl jíst jen lokální veganské produkty (míněno potraviny, které jsou v jeho zemi, klimatickém pásu, původní)... aby se ukázalo, zda by se civilizace v dané lokalitě vůbec dokázala vyvinout, kdyby historicky neměla živočišnou stravu... a navíc - je dovoz různých veganských jídel a věcí pomocí aut, letadel a lodí veganský??? To je podobné, jako když na láhvi chilského vína koupeného v Tescu je certifikát, že má "neutrální uhlíkovou stopu"... jo, a jak se sem to víno asi dostalo?????

A za mě:

- ano, lidem, co jedí např houby, rýžový nákyp, tlustý maso, hovězí maso, špek, chrupavky, zelí, olivy, papriku... se sice pošklebuji... na druhou stranu, tím že to (a mnoho dalšího) nejím, jim vlastně pomáhám, aby měli svého oblíbeného jídla víc :-). (A oni se na oplátku pošklebují mně!).

20.7.2022 Horko a jeho vliv na výběr tématu

Protože přišla vlna veder, tak jsem říkal, že bych jako dnešní myšlenku mohl uplatnit připravený text o deštnících. Potom jsem se ale zamyslel, uvědomil si, že se to nehodí... a volím jiné, neméně zajímavé téma: fóbie našeho psa! Když si pořídíte psa velikosti, tvaru a objemu mozkovny větší čivavy, dá se očekávat, že budou přítomny jisté neurózy a nesmyslné agresivní chování. Náš desetiletý útulkový pes (tedy pes - samička) ovšem dokonale předčil(a) všechna očekávání... To, že bude hystericky štěkat na větší psy, to jsem si myslel - v reálu je to ovšem daleko složitější. Za prvé - nenávidí všechny border kolie (amok přichází okamžitě a na velké vzdálenosti); za druhé - nenávidí většinu větších psů než je ona sama... ale někteří jí nevadí - bohužel, zatím se mi nepodařilo zjistit vzorec... určitě to není o pohlaví nebo rase či její absenci, do jisté míry se mi zdá, že tmavší psi ohařovitého typu jsou jasné nene, ale to samé se dá říci o retrieverech; za třetí - malí psi jsou relativně OK, tedy až do momentu, kdy zčistajasna nastoupí záchvat šílenství (malá vsuvka, náš pes má už jen jeden špičák a ostatních zubů jí zbylo asi osum, takže v bezpečí jsou všichni). Vztahy s jinými psy jsou jedna věc, pak je tady ovšem ta záležitost s opeřenci všeho druhu - nemá cenu se o tom moc rozepisovat, ptactvo se prostě nachází v kategorii border kolie - s tím vylepšením, že cílem je ulovit a zabít i ptáky sedící na stromech a občas i ty v letu - takže je to víc 3D zážitek. Kočky, jasně... podle mě v té malé hlavě spadají do kategorie tvorů, kteří jsou často v kohoutku větší než ona sama, takže - cholerický záchvat. Výborným místem je také levandulový záhon podél ulice za rohem (díky, sousede)... čmeláci a včely mají evidentně také velikost akceptovatelnou pro přechod do útočného módu. Velkým nepřítelem je také skútr... a i některé motorky (tam tipuji zvuk motoru, dvoudobý je možná horší než čtyřdobý), agresi, překvapivě, vyvolává i popelářský vůz (ale jen ten na popelnice, ten, co vyváží kontejnery na tříděný odpad je v pohodě). Zatím ji máme necelý rok, takže rozhodně zdaleka nevím všechno. Na opačném konci spektra - ve strachu - je poměrně dominantní strach ze zvuku střelby (tj. období Vánoc a Silvestra bylo fakt super) a zvuku hromu. Negativní působení zvukových efektů je poměrně veliké, ale zcela bledne před největší hrozbou... kterou jsou... SNĚHULÁCI!!!! Letos v zimě nebylo moc dní, kdy napadaný sníh vydržel delší dobu, ale i to dětem v sousedství stačilo k uplácání sněhuláků různé velikosti i kvality... a to zase stačilo našemu psovi k tomu, aby se staženým ocasem a výrazem děsu se odmítal k některým místům v okolí přiblížit na sto metrů... Takže jsem v době, kdy venku je asi 35 stupňů ve stín, vynechal text o deštnících, abych mohl zapojit sněhuláky :-)

13.7.2022 Je lepší dřív vyplešatět nebo dostat brýle?

Opravdu kardinální otázka... a já, jako relativně čerstvý majitel obojího, na ni znám jedinou správnou odpověď. Nejprve příslušná omáčka - vyhodnocení zmíněných jevů: Pokud ztráta vlasů probíhá pomalu, tak člověk dlouho neví, že mu na hlavě tzv. hair hole vůbec vzniká... dokud ho někdo neupozorní anebo ho nějaký dobrák nevyfotí zezadu z nadhledu. No, a pak je to jen o jistém duševním vyrovnání se s realitou a účesem... jiná újma se neděje (samozřejmě - toto platí pro ty, co plešatějí standardním způsobem od středu temene hlavy jako já... ti chudáci, kterým skokově ustoupí všechny vlasy z přední půlky hlavy, jsou jiný případ a měli by být předmětem všeobecné lítosti a charity). Postupná ztráta zraku, to je ovšem jiné kafe - postupné oddalování jídelních lístků, neschopnost přečíst čas na hodinkách a hlavně potupné zvětšování písma v mobilu vedou k různým ponižujícím procedurám u optika či očního lékaře... a k nevyhnutelnému nošení brýlí. Faktu, že máte brýle si také, narozdíl od zmíněné hair hole, všimnete velmi brzy (např. díky tzv. zrcadlu). Když se teď vrátím k úvodní otázce... nebyla to otázka, co z toho je horší - byla to otázka, co je lepší "získat" dřív... a odpověď je jediná možná!!! Lepší je dřív vyplešatět, bo pak se vám skla vašich nových brýlí nezapatlávají o mastné vlasy, když si okuláry zvednete nad čelo!!! (btw mně brýle slušej!) :-)

7.7. 2022 Mišmaš

Když jsou teď ty svátky zvěrozvěstů a dušení nedostatkem kyslíku u kůlu, tak je třeba asi třeba zmínit se i o aktuálních věcech - a asi i o vzájemně nesouvisejících tématech. Nejprve velmi zjednodušený příklad zaměřený na matematiku základní školy: Máme teď to období zdražování... a když nějaké firmě, která něco vyrábí nebo poskytuje nějaké komerční služby, zvedne dodavatel ceny energií měsíčně ze 100 na 150 tisíc - tak je to nárůst o 50 %. Co já pak asi udělám... zvednu ceny svých výrobků a služeb tak, aby mi to měsíčně generovalo o těch 50 tisíc víc... anebo zdražím všechno o 50 %??? Jasně, je to velmi zjednodušující příklad, ale, ehm... no... když se nad tím zamyslím... a to samozřejmě abstrahuji od kacířské myšlenky, že by někdo byl ochoten akceptovat dočasné snížení svého čistého zisku... Když jsme u firem, tak je třeba se otřít o velké maloobchodní řetězce - na lampách by měli viset jejich manažeři, kreativci či jiní zodpovědní... za to neustálé měnění layoutu prodejen a přemísťování zboží mezi regály.... opravdu si někdo z nich myslí, že když každý půlrok přemístí regál s pečivem na druhý konec prodejny, tak tím někoho nalákají ke koupi jiného zboží, okolo kterého teď zakazníci budoumuset nově projít? Ne, jediné, čeho tím dosáhnou je, že každého naserou! A tím se hladce dostávám k cílené reklamě na internetu... a mé oblíbené skupině lidí - nazvěme je třeba markeťáci - je super, že internet vidí, na jaké stránky jsem se koukal a do jakého eshopu jsem se přihlásil... proč mi ale pak nabízí reklamy právě na ty produkty/shopy, kde jsem byl... a tj. vím, že existují a tedy nepotřebuji být na ně znovu upozorňován, to je mi záhadou. Reklama mi má ukázat/nalákat mě na nějaký nový výrobek, něco, o čem jsem nikdy neslyšel... tohle jsou prostě jen vyhozené peníze, které si mezi sebou v bludném kruhu točí určitá skupina lidí - a myslí si, že je užitečná. Existují i čestné výjimky - je hezké, když mi můj oblíbený knihkupec/nakladatel posílá informace o nově vydaných knihách; když od obchodníka dostanu informaci o novém modelu bot na volejbal; může být přínosné, když mě internet upozorní na nějaký nový eshop s typem zboží, o které mám podle historie prohlížeče zájem... na druhém konci spektra, v Království nesmyslnosti, pak stojí moment, kdy mi internet pětkrát za den nacpe generickou reklamu na bowlingovou hernu, na jejíž stránky se pravidelně dívám a přihlašuji se na ně - sice stárnu a blnu... ale já fakt vím, že ta herna existuje... cílová skupina pro tuto reklamu je určitě někde jinde... A já teď raději opustím Království oslích můstků a jdu se věnovat přemýšlení nad Myšlenkami budoucími :-)

29.6.2022 Plevel

Když jsem kdysi pracoval na obecním úřadě, tak jsem se tu a tam setkal s různými stížnostmi našich spoluobčanů... a některé byly trochu zvláštní... (asi nejvíc je ta, kdy si nějaký uvědomělý občan až na krev dopisoval s úřadem, že by někdo měl potrestat děti a učitele za to, že v podchodu u metra na Kačerově (který tehdy vymalovali jako mořský svět - a řekl bych poměrně zdařile) propagují komunismus, neboť nakreslené červené mořské hvězdice měly pět cípů)... a většina se jich nějakým způsobem týkala veřejných prostranství a zeleně. Takže: někde je moc stromů; někde je málo stromů; tráva je moc vysoká; tráva je moc posekaná a zaschne; je tu málo květin; květiny sem nepatří; nařiďte majitelům, ať zruší svůj živý plot, protože větve zasahují do chodníku... atd... je to taková klasika - ti, co jim něco nevadí nebo jim to vyhovuje, nemají důvod psát... a magoři píší do nekonečna a ještě se vydávají za hlas lidu. Jedním z témat byla také nutnost likvidace zeleně, která prorůstá mezi obrubníky a vozovkou... já nevím... proč by to mělo někomu vadit, bože, no a co, tak tam roste trocha trávy... stejně nikdy nedoroste výše lidské postavy; pokud se začne více rozrůstat, tak ji parkující auta umravní; a veškerá energie pracovníků s motyčkami, škrabkami a jinými nástroji by se mohla vynaložit... třeba... na... úklid odpadků povalujících se v zeleni??? (nebo na sekání rukou lidí, kteří tam ty odpadky odhazují).

22.2.2022 Divné chyby

Nejsem úplně největším fanouškem spisovného psaní - pokud je to v neformální komunikaci nebo na úrovni jako tyto moje stránky - takže běžně píšu "sem" místo "jsem" nebo "jásem", vždy se však snažím, aby to bylo v kontextu pochopitelné, což je při psaní bez diakritiky někdy docela sranda (a ano, v interpukci jsem poměrně prase, ale za to nemůžu, to samo, ehm :-DDDD). Moje možná volnější nakládání se slovy - nebo využívání hovorových výrazů v psané řeči - nic nemění na tom, že se mi otvírá kudla v kapse, pokud vidím některé z podivuhodných chyb, které mnoho lidí produkuje. A tím teď nemyslím jen hrubky i/y při neshodě podmětu s přísudkem nebo problémy s páděním a používáním mě/mne/mně/mi, ale jde mi o slova, která už píše špatně tolik lidí, že se úplně hrozím toho, aby to nakonec někdo (tedy asi Ústav pro jazyk český) nekodifikoval, že je to v pořádku. Na prvním místě je používání hezkého, tradičního, českého :-) slova "holt"... ano, vážení, když chceme říct, že je něco "zkrátka a dobře" a že se tomu nešlo vyhnout, je to "holt" nikoliv "hold", neboť "hold" je vzdání pocty někomu nebo něčemu!!!! Další významnou ukázkou je hezké, z anglického jazyka pocházející slovo "handicap"... které se dá česky psát i jako "hendikep"... z mnoha výsledných patvarů vychází, podle mne, nejotřesněji varianta "handycup" (zvracející smajlík). Zajímavé jsou často viděné chybné tvary "samozdřejmě" a "ozvy se"... kdy zejména u prvního je mi zcela záhadou, jak tam někdo to "d" mohl začít vůbec dávat... to druhé je prostě hrubka (která když se navíc napíše, tak hrozně bije do očí). Standardní chybou je "standartní"... tam bych řekl, že u lidí v naší zemi historicky spíše převažuje vzpomínka na vodku Ruský standart než aby byli ovlivněni prezidentskou standartou. Běžnou závadou je "schánět", kde se to "ch" asi dostává na scénu díky tomu, že existuje příjmení Scháněl... a ten herec byl Schánilec :-). Určitě je podobných slov/chyb hodně, každý je vnímá jinak - a všímá si jiných... ale na závěr jsem si nechal jednu překlepovou specialitu, která mi je největší záhadou - a já ji občas také páchám - podle mě má nějakou souvislost s fungováním lidského mozku v kombinaci s ovládáním prstů na klávesnici... zkuste se zamyslet, kolikrát jste při psaní na počítači automaticky napsali "piště" nebo "napiště" a pak začali přemýšlet, kde se tam to "e" s háčkem vzalo... když to se to slovo ani tak nevyslovuje :-D

15.6.2022 Taggeři a sprejeři

Ideální je psát o něčem, o čem toho moc nevím... a hlavně - u čeho neumím tu správnou terminologii :-) S tzv. tagy se člověk potkává naprosto všude - od té doby, co jsou lehce dostupné tlusté fixy, které jsou nesmývatelné vodou, stala se z tagování všeobecná zábava. No, tagy asi nejsou úplně největším uměním, i když u některých výtvorů je aspoň vidět, že autor má nějaký smysl pro písmo či grafiku (ano, posouzení je subjektivní disciplína), u většiny je to prostě jen takový ten náš malý domácí vandalismus... protože nemám dojem, že by otagování v českém pojetí bylo vyloženě o vymezování území - ehm, přece jen nejsme v South Central :-). Na druhou stranu skutečné sprejerství může být fakt dobré, hezké a povedené... pokud se umí... tam už pracujete s velkými plochami, musíte mít v hlavě nějaký nápad a v rukou schopnost kompozici vytvořit. Nevím, nakolik "skuteční" sprejeři akceptují oficiální povolené plochy anebo komerční práce, ale v současné době lze po Praze vidět pěknou řádku opravdu povedených věcí - jak grafickým provedením, tak i nápadem... i když v mých očích asi nic nepřekoná to, co několik dní maloval (píšu maloval, protože to bylo normálníma barvama a válečkem) nějaký graffiti artist na dlouhou opěrnou zeď na Těšnově někdy okolo roku 2000 - obří panorama města, které bylo fakt hooooodně dobré. V této souvislosti by mne fakt zajímalo, jaká je úspěsnost přeměny taggera na sprejera - míněno takového, co fakt umí. A ještě víc by mě zajímalo, co se stalo s nejlepším sprejerem ze všech... tím, který zhruba v polovině osmdesátých let minulého století v našem podchodu směr metro Roztyly nastříkal červeným sprejem nápis "RAMBO JE BOREC!" Mělo to teda drobnou vadu... jako dítě jsem zcela netušil, kdo je to Rambo :-) A při zpětném pohledu je to hezký doklad, že bolševický režim byl v posledním tažení - protože nápis nikdo ze soudruhů nedokázal ihned odstranit... a že jsme jich ve čtvrti měli...

8.6.2022 Updaty

Kde bychom v současné době byli bez počítačů a mobilních zařízení... byli bychom v tom... v kopru :-). Plošné rozšíření zmíněných výrobků navíc vytvořilo obrovskou nabídku práce pro lidi, kteří mají na starosti udržování jejich softwaru v aktuálním stavu a jeho postupné vylepšování. Musí jich být stovky, tisíce, statisíce... úplně vidím, jak na tajných, zabezpečených místech jsou hromadné líhně těchto specializovaných lidských bytostí (říkejme jim třeba... debilové), kde se od útlého dětství učí kreativnímu vymýšlení funkcí, které nikdo nepotřebuje, o kterých si jen oni sami myslí, že bez nich uživatel nemůže žít a které vnášejí do života normálního člověka frustraci a vztek. Neustálé updatování a vylepšování existujících aplikací je v převážné většině otravnou záležitostí, zejména pokud se z kreativních (díky, debilové) důvodů změní uživatelské rozhraní, tj. naučené automatismy přestávají fungovat a já musím svou svalovou pamět nově učit, že tlačítko enter je v pravo nahoře - když předchozí 2 roky bylo vpravo dole. Nejhorší ze všeho je ovšem přidávání nových, fakt opravdu potřebných funkcí - na to je ve zmíněných líhních určitě nějaké speciální nádrž, kde se líhnou dokonce superdebilové. Je to asi nějaká celosvětová záležitost, že superdebilové si myslí, že pokud přidají do softwaru novou funkci, tak je třeba ji při updatu automaticky zapnout... a vy pak jen čumíte, proč se vám při nějakém jednoduchém úkonu typu prohlížení fotky nejprve nabízí možnosti, které nepotřebujete a nikdy potřebovat nebudete... a nejde se toho jednoduše zbavit... jedině až po dlouhém googlení a cestě do podnastavení nějakého nastavení. Přitom je to tak jednoduché - stačí tam nové funkce přidat, nechat neaktivní... a uživateli to prostě sdělit a nabídnout, kde je možné novinky zapnout. To by ale asi nebylo pro superdebily dost "in" :-/.

2.6.2022 Mobilní telefony

Mobilní telefon mám cca od roku 2000 (jo, Alcatel DB Club, do kterého šly v nouzi nacpat 4 tužkový baterky a prý pak šlo i chvilku telefonovat... mám ho na památku schovaný), za ty roky jsem vystřídal poměrně mnoho modelů... a i tak mi trvalo v podstatě až do letošního roku, než jsem konečně zjistil, jaká je nejlepší a nejdůležitější funkce tohoto zařízení, tj. proč vlastně ty mobily lidstvo má a potřebuje je! Ano, není to schopnost fotit (od toho máme fotoaparáty s normálními objektivy) ani přehrávat hudbu (od toho máme různé MP3 a MP4 přehrávače), není to ani možnost dát si na plochu nějaký vlastní obrázek (to je jen exhibování), není to přístup na internet (počítač nebo i tablet v tom prostě vedou), není to... jasně, telefonování a psaní zpráv :-)... Hlavní, nejlepší, nejužitečnější, jedinou potřebnou a vůbec vlastností mobilních telefonů je totiž: vydávání světla!!!! Je úplně jedno, jestli je to jen světlo z displaye anebo z diody blesku, je to prostě nejdůležitější!!! Ověřeno při hledání vypínače a dveří od záchodu v temné chodbičce restaurace Sparta v Michli (za návštěvu sparťanské restaurace se stydím a omlouvám všem :-P).

26.5.2022 Symboly

Všichni je máme, potřebujeme, používáme... buď zástupně, pro zevšeobecnění nějakého jevu či věci nebo prostě pro vyjádření sounáležitosti s nějakým, ano, jevem nebo věcí... symboly! Často jsou to nějaká loga či značky - batmanovské logo, Eddie, nakousnuté jablko, apod. Já v tom jedu poměrně hodně... jak ve smyslu popkultury (trička, čepice, tetování), tak ve smyslu používání slov, která v mém pojetí reprezentují nějakou širší skupinu věcí (ježdík, různé vulgarity, samozřejmě hoover či lux :-)). Symboly, které byly vytvořeny přímo za účelem státi se symbolem, jsou OK, i když někdy mohou býti poměrně unapetitlich - stačí zmínit logo nejmenovaných Kosteleckých uzenin. Problém pak nastává, když se něco stane bez svého přičinění symbolem nenáviděným, zejména díky tomu, že toho zmocní politici nebo jiná pakáž. Takže tímto bych rád poděkoval těm komustickejm sviním za zprznění třešní; socanům za likvidaci oranžové barvy a růží... a odéesákům za odepsání zmodralého ptáka. Speciální místo pak zaujímá ta estébácká kreatura (a její PR tým), neboť společnými silami devalvovali: čápy, hnízda všeho druhu, dotace, koblihy, český jazyk... a také původně zcela běžné (byť ne zcela české) slovní spojení "sorry, jako".

PS: Místo v Pekle symbolů je pak vyhrazeno i pro současné tzv. Rusáky... proto, že nám (nebo naší sociálně síťové kultuře) dočasně zrušili písmeno Z (pokud budeme věřit tomu, že neužívají cyrilici a že to tím pádem není prostě jen symbol). V tom standarním Pekle budou samozřejmě i tak, bez ohledu na nějaké písmenko.

18.5.2022 Rukopis

Už si vůbec nevzpomínám, jestli mě jako dítě bavilo Psaní. Předpokládám, že asi moc ne, ale vzhledem k jedničkám na vysvědčení z prvního stupně jsem to asi nějak zvládal :-) Celou dobu základní školy jsem psal do sešitů naučeným psacím písmem - čitelně (řekl bych)... a pak, s nástupem na střední, se něco stalo... a začal jsem psát tiskace (tedy tzv. kapitálkami). Vůbec netuším proč, a zpětně v tom ani nevidím logiku... objemy zápisků, které bylo potřeba dělat, byly určitě větší, než tomu bylo na základce; času na poznámky bylo určitě také méně...  Vydrželo mi to ovšem až do teď - zvládl jsem s tím i celou výšku :-D - a i nyní, když si v hospodě připravuji texty pro svoje Dalmatinovo, tak hezky (a to myslím doslova) píšu velkými písmeny. Není to tak, že bych na psací písmo úplně rezignoval, ale používám ho jen velmi výjimečně - a když se nad tím teď zamýšlím, ani v tom nejsem schopen najít nějaký systém... prostě tu a tam si nějakou poznámku napíšu psace, ale kdy a proč mozek rozhodne, že to tak udělám, to fakt nevím. Zajímavé ovšem je, jak se moje vždy krásné tiskací písmo mění podle toho, čím píšu... nejde o vliv na čitelnost, ale spíše o různý efekt na styl - obyčejnou tužkou píšu spíše kolmo, propiskou s náklonem vlevo/zpět, mikrofixou tak trochu neurovnaně... velký vliv má taky tvar a tloušťka násadky... předpokládám, že školený grafolog by asi neměl problém poznat, že jsem to pořád já, ale z mého úhlu pohledu jsou to zcela odlišná písma!!!

11.5.2022 Zvuk

V posledních letech jsem se díky různým kapelám, v kterých hrají kamarádi, dostal do velkého množství malých pražských klubů... a měl tím pádem možnost posoudit jejich kvalitu - nejen po stránce baru/výčepu, ale hlavně po stránce zvuku. Od klasik typu Slamník, Klubovna nebo Rock Café, přes zajímavá, nečekaná a super místa jako Kamina Boat, Souterrain, Boothill Bar, U Staré Paní či Balada Bar, až po zaniklá - takový to minidivadlo na Plzeňský, takový ten klub ve vnitrobloku v Ječný, takový ten miniklub u Arbesáku :-) - tam všude jsem měl možnost sledovat práci zvukařů a jejich boj s prostorem, sebou samými anebo s přístupem některých umělců :-). Jsou sály, kde vyloženě trpím... bohužel mezi ně patří Rock Café, kde prostě ty sloupy a nízký strop dělají s rockovou hudbou svoje (v tomto případě mě to mrzi opravdu hodně, protože dramaturgie klubu je v posledních letech fakt super a na programu mají hodně mých oblíbených "velkých" zahraničních kapel); zvukově podivný býval klub mnoha jmen na Žižkově v Rokycanově (Guru, X něco, nyní zřejmě Fatal), který je do zatáčky... na druhé, lepší straně žebříčku pak jasně ční třeba zmíněná Klubovna v Dejvicích, většinou Slamník, A Studio Rubín a Balada Bar. Na třetí straně žebříčku jsou pak miniprostory, kde se kapely zvučí v podstatě samy a jen svými vlastními aparáty... tam je to, samozřejmě, čistě jen o aktuální soudnosti hudebníků :-). Ve výsledku je to stejně jedno, ať je hudební sál jaký chce... nejlepší a nejčistší zvuk je vždycky na záchodech!!!! :-D Někdo na ČVUT by na toto téma měl napsat rigorózní práci z akustiky!!! :-)

4.5.2022 Bezdrát

Je to sice snad jen taková scifi skynetovská idea, ale představte si, jak někde číhá kritický moment, kdy se vzduch okolo nás přesytí signály a něco se stane! Mnoho desítek let jsme okolo sebe měli jen různé "tradiční" vlny - rádio, televize, vysílačky všeho druhu, radary... pak přibyly satelity (ano, v podstatě je to zase rádio :-)), mobilní sítě, wifiny, dálkové ovladače s paprsky všeho druhu (včetně odemykání aut)... a umělá inteligence z toho zatím nevznikla... nojo, ale teď od toho přibyla bezdrátová sluchátka!!! Sice je to většinou bluetooth s krátkým dosahem, ale v městské dopravě všichni sedí a stojí blízko sebe, jejich paprsky se kříží... a díky Dr. Venkmanovi a spol. všichni dobře víme, k čemu by takové překřížení mohlo vést, že? :-)

PS: ve skutečnosti sluchátkobezdráťákům závidím, že jim nehrozí brutální přetržení kabelu, když se s ním někdo zachytí o kliku u dveří... ale i tak se k nim nikdy nepřidám!!!

PPS: a dnes se mi v autobusu snažila do mého mobilu přihlásit nějaká cizí bluetooth sluchátka!!!!!

27.4.2022 Ekologická chvilka z pohledu domácnosti

Že je energetická krize všichni víme (nebo že brzo bude) - a není to jen otázka momentální situace se zešílevším Ruskem, je to spíše věc dlouhodobá. I kdyby spalování fosilních paliv bylo z hlediska životního prostředí "čisté", tak jich prostě není nekonečná zásoba (a navíc si nejsem osobně jistý, jestli nějak planetárně nevadí, že po těžbě zůstává Dutá Země); atom (či potenciálně nějaká fúze) je relativně v pohodě, ale pro přímé domácí využití to zatím poněkud technologicky nepostačuje... takže co zbývá? Solár a větrník... hm, ve velmi malém rozsahu možná, ale fakt je, že někdy nefouká a někdy nesvítí... a hlavně: elektřinu pořád neumíme jednoduše (míněno ekologicky) a efektivně (míněno, ehm, také ekologicky) skladovat ve velkém. Tolik úvodní omáčka - mojí hlavní myšlenkou ovšem je toto: když už máme svět plný boháčů (cílem je asi za každou cenu zisk) a ekologistů (cíle by měla být prezervace planety pro budoucí generace - ovšem ne za každou cenu), jaktože ještě nikoho nenapadlo vyrábět pro domácnosti jednoduchý a cenově dostupný "nouzový" domácí přístroj, sestávající se z efektivního (tj. nemusí mít přímé slunce) fotovoltaického panelu (šel by jednoduše vrazit na zahradu, fasádu, střechu), který by se jedním kabelem připojil k domácí kompaktní jednotce - obsahující efektivní (ano, zase to slovo) a kapacitní baterii - a pár základních funkcí jako zásuvky na dobíjení a připojení lampičky - a hlavně topné těleso, na kterém by v nouzi šlo i vařit. Kvůli dostupnosti by ta věc byla samozřejmě dotovaná, takže ziskuchtivci a kamarádi politiků by se dočkali vývaru... a ekologisti by konečně mohli mít pocit, že protlačili něco užitečného (protože to naše budování solárních elektráren, devastace krajiny jimi, a vznik kasty solárních baronů - to vše v době, kdy byli Zelení u moci, bylo z hlediska ekologie i ekonomiky zcela kriminální). Jo, a peníze za tento nápad posílejte MNĚ (s pozdravem Jeremy Clarksonovi :-)).

20.4.2022 Strach

Nedávno jsem zažil skutečný strach: Čekám na zastávce na bus do práce (zrovna byly takové ty větrné dny)... a najednou - Ó, hrůzo! - vidím, jak se na vozovce, asi 50 metrů ode mne, povaluje větrem utržený plakát o rozměrech cca 2x3 metry... a dotyčný vítr fouká směrem ke mně! Zpočátku to bylo super - sledovat, jestli náhlý pohyb vzduchové hmoty pošle papír autu na čelní sklo, jestli uvízne v zeleném pásu na stromě, jestli někomu vletí na zahradu... a pak, najednou, se dostavil STRACH! Vzdálenost se zmenšila na 20 metrů, plakát se přemístil do "mého" jízdního pruhu... a strach začal bobtnat - co se bude dít? vzedme se mi do obličeje? obalí mě? Jak bych měl reagovat - snažit se uhnout? (nemožné, kombinace větru a aerodynamiky papírového cáru neumožňují predikovat jeho pohyb); začít mávat rukama na obranu? (vypadal bych jako debil a možná by to ani nepomohlo); utéct? (nebyl bych na sebe pyšný)... Nakonec jsem zvolil jediné správné, a možné, řešení - zůstat stát na místě, čumět, bát se... a pak hodně fouklo ze strany... a dostavily se úleva a můj autobus :-)

13.4.2022 Šnekocida

Předpokládám, že každý člověk v životě někdy do něčeho šlápl... výsledný efekt hodně závisí na typu podrážky a na konzistenci všlápnutého materiálu (variantu bosá noha raději abstrahuji). Pominu-li různé exkrementální variace (největší potenciál měl v tomto směru obří lidský v trávě v kempu u vodní nádrže Seč cca v roce 2005), tak stále zůstává mnoho věcí, které opravdu "nechceš": žížaly, čerstvě uvařená brambora spadlá na podlahu, myš, krtina, mraveniště, mech nasáklý po dešti, trapně obyčejné bahno... to všechno může být nepříjemné... ale nejhorší, úplně nejhorší je šnek! Díky slimákózní struktuře těla zůstane celý v podrážce a křupnutí, když mu drtíte domeček projede celým vaším tělem! Každý večer chodím potmě pouštět psa na zahradu a v letním období to vypadá asi následovně: křup, úkrok stranou, křup (ta samá bota), krok, křup... křup... křup... Podle terminologického vzoru "syselkong" v podání úžasného Billa Murrayho v komedii Caddyshack tomu tedy říkám "šnekocida" ...a vůbec z ní nemám dobrý pocit!

6.4.2022 Sport v hospodě

Nechodím do hospody za účelem sledování sportu v televizi. Často se ale ocitnu v hospodě, kde je puštěná televize a v ní nějaký sport... a já ho nesleduju!!! Já totiž sleduju cokoliv, co se na obrazovce pohne... moje periferní vidění tak dokonale reaguje na blikání obrazu, že i kdyby zrovna dávali přestávku, kde by místo koťátek bylo deset Horstů Fuchsů, tak bych se v pravidelných intervalech obracel směrem k obrazovce a kontroloval, co se děje. Je úplně jedno jestli je televize přímo přede mnou, na druhém konci místnosti, za rohem, kdekoliv... je to pokaždé stejné. Stejně tak je úplně jedno s jakou společností sedím u stolu, ani to nemá žádný vliv... Vše výše uvedené ovšem neplatí, když v televizi dávají volejbal, kterému samozřejmě rozumím nejlíp ze všech lidí v hospodě, možná i ve městě :-) ... ale musí být puštěný bez zvuku, aby mi divácký zážitek nekazil svým blábolením jeden nejmenovaný, tzv. zkomentátor!

30.3.2022 Iluze pohybu

Za roky života jsem si zcela nepochybně nahromadil pěknou řádku různých zlozvyků, drobných pověrčivostí a předsudků ohledně každodenních jevů a událostí. Většina z nich je určitě zbytečná, otravná nebo nanichodná... a některé si dokonce uvědomuji... a občas se s nimi snažím i vědomě bojovat. Jedním z nejneškodnějších, nejnesmyslnějších a svým způsobem nejsrandovnějších jevů je něco, co pracovně nazývám "iluze pohybu". Projevuje se jednoduše - po příchodu na zastávku vidím, že mi autobus těsně ujel... a mozek okamžitě sepne a sdělí mi, že nemá cenu čekat (bo je hnusně, na zastávce jsou oškliví lidé, možná mírně spěchám, nemám s sebou knížku, atd.) a že bych měl prostě jít na další zastávku, protože to tak akorát vyjde a protože... potřebuji iluzi pohybu!!!! Dál se o tom rozepisovat nemá příliš cenu, výsledky iluze pohybu jsou obvykle stejné... (speciální varianta je pak opětovné přecházení/přebíhání mezi zastávkami, které jsou v sousedních ulicích za rohem).

PS. V metru to neaplikuji, nejsem Babice od Visacího zámku :-D

23.3.2022 Selekce

Nedávno jsem řešil problém s místem, zejména s jeho uvolněním... týkalo se to knih... Asi mám mezi kamarády a známými případy s neporovnatelně větším počtem svazků v knihovně, ale i já měl ve skříních a krabicích pěkných hodně několik stovek knížek... a to i poté, co jsem již jednu čistku dělal - asi před pěti lety - a tehdy to bylo cca 300 knih pryč. Nejde tolik o metodu odstranění - v mém případě šlo o kombinaci daru městské knihovně (do momentu, kdy už na mě knihovnice začaly koukat podezřívavě (a stejně většinu potom určitě vyhodily)), prodej cca 200 knih v Knihobotovi (super, že člověk z toho má peníze, ale kdo se s tím má balit a posílat jim to) a krmení knihobudky (ať jsem tam toho dal, kolik jsem chtěl, vždycky to do druhého dne zmizelo... mám pocit, že někdo má čím celou zimu topit) - ale o metodu výběru toho, čeho se zbavím a co si nechám... bylo to HROZNÝ!!! :-) Možná ne úplně Sophiina volba, ale rozhodně dilema jako blázen. Přistoupil jsem k tomu zodpovědně - nechám si všechny klasiky typu Stopařův průvodce, Duna, Dveře do léta, Hlava XXII, Pondělí začíná v sobotu, Malevil... (navíc je mám v těch "nejlepších" prvních nebo klasických vydáních - Odeon, edice Omnia, apod.); nechám si většinu knih v anglických originálech (kromě pár generických detektivkových sérií a hůře napsaných biografií mých oblíbených umělců); hodně proseju krabice na půdě s literaturou faktu (hodně knih je z mládí, kdy byl na trhu dostupný jen bolševický úhel pohledu); zbavím se všech "průměrných" SF a fantasy knih vydávaných u nás v devadesátých letech (tehdy jsem kupoval skoro všechno... a navíc všichni víme, že kvalita překladů byla tehdy poměrně různorodá); pak jsem si sedl, zjistil, že police jsou pořád plné a že musím zahájit druhé kolo... a že nechci vyhodit ani jednoho Vonneguta :-). Čistku jsem zdárně ukončil... a začal si objednávat nové knížky, seznam "must have" mám poměrně dlouhý... a následně taky trochu začal litovat, že jsem většinu "rozdal", protože peníze od Knihobota za některé knihy byly překvapivě vysoké :-)

16.3.2022 Žánry

Škatulky, škatulky, škatulky... jsem poměrně velký fanoušek rockové/metalové hudby (jak lze vidět v jiných částech tohoto webu :-)) a v poslední době s láskou vzpomínám na doby, kdy existovaly jen pop, rock, disco a metal. V nějaký moment se pak situace začala nenápadně zhoršovat... objevilo se techno, pak britpop, kytarový rock (ehm, kytarový!)... a najednou: pomp rock, glam rock, AOR, soft rock, pop rock, heavy rock... pak se zbláznil heavy metal (vygůglete si "dělení metalu" a jeden z nalezených odkazů bude třeba tohle - sice v této verzi není u agrometalu Kabát, ale i tak to základní představu dá :-)), pamětník se pak naopak může zamyslet nad tím, že v sedmdesátých letech minulého století žurnalisté škatulkovali do heavy metalu třeba moje oblíbence Queen a Uriah Heep. Někde hluboko v mozcích asi máme potřebu všechno pojmenovávat a někam řadit... tuto potřebu pak umocňují novináři v rámci své snahy prodat reklamní prostor... a lidé, kteří provozují předávání hudebních cen. Pokud si někdo pro to, aby mohl poslouchat oblíbenou kapelu, potřebuje vymyslet škatulku... no, asi se to dá tolerovat, je to jeho věc... ale PROČ jsem nedávno musel někde na internetu číst, že nějaká kapela je klasifikována jako "post rock"??? Zvracející smajlík!

9.3.2022 Díra v zemi

Před mou oblíbenou hospodou se objevila v zemi obří díra poté, co praskla voda a následně se zjistilo, že je toho tam pod povrchem špatného víc... už to bude víc než tři týdny... ale teď už to konečně vypadá, že s tím správci sítí začínají něco dělat... díra dostala výdřevu, malý jeřáb - a dělníci dostali generátor a buňky.

A celý předchozí odstavec je jen omáčka k tématu, kterým se chci zabývat - automatismy. Automatismy, které si člověk pěstuje a hýčká celé roky - hmat, kterým v noci poslepu najdu vypínač na chodbě; naučená sekvence mačkání čudlíků na dálkovém ovladači věže (pustit, ztlumit na 3, dát sleep funkci na 60 minut); vyloupnutí prášku proti bolesti z, haha, blisteru; vytažení pětikoruny do vozíku v samošce z levé zadní kapsy... nebo automatický úkrok u schodu na zahradě, kde celý můj život trčí ten kámen - a které jsou prostě součástí lidské osobnosti... a šup zpět k díře před hospodou - a k hrozivé představě, že jste štamgast, který již X (anebo XX) let pravidelně, mírně opivněn, opouští za šera oblíbený lokál a automaticky zahýbá doleva směrem k domovu! :-P

PS: Vrchní říkal, že zatím do jámy nikdo nespadl, dělal jsem, že mu věřím :-)

2.3.2022 Proč kupuju CD a DVD

23.2.2022 Blister versus lahvička

Otázka: kolik odpadu se produkuje tím, že léky/pilulky se dávají do blistrů? Odpověď: asi fakt hoooooodně! Chápu, že v některých případech asi blistr pomáhá informovat o tom, který je den v týdnu (antikoncepce) nebo jestli člověk nezapomněl zobnout (cokoliv, co hrozí smrtí), ale všechny ty paraleny, protibolestníky... nebo dokonce vitamíny, to by prostě mělo být ve skleněné lahvičce s plastovým víčkem, aby se to dalo jednoduše vytřídit a zrecyklovat - anebo v krabičce z materiálu, z kterého ti Slováci dělají rozpustné trubičky v toaletním papíru :-). Navíc, pokud toho někdo bere víc, tak si stejně určitě všechny prášky přendavá do dávkovače - ověřeno mými seniory :-).

16.2.2022 Placky

Dnes ráno, při nákupu snídaně, jsem až s nadšením sledoval, že pokladní má na své uniformě (tričko Albert) přidělanou placku s nápisem "Jsem hrdý ambasador aplikace Albert". Ano, placka - taková ta kulatá věc, kterou jsme v mládí všichni nosili (a mnozí pořád nosí) připíchnutou na bundě, batohu, čepici... a která obvykle vyjadřuje příslušnost či obdiv k nějaké skupině lidí, hudební skupině, filmu nebo nějaké idei či něčemu jinému... se stala součástí korporátní kultury. Úplně vidím, jak v marketingovém oddělení Aholdu/Albertu sedí nějaký mladý, nadšený markeťák a přemýšlí, jak prodavačkám zlepšit život (a jak ukázat vedení, že je progresivní a že něco dělá)... a napadne ho tohle... A tak se rozjede celý proces - někdo musí udělat grafický návrh (placka s nápisem); někdo musí vymyslet lákavý slogan (opravdu se povedl); někdo musí říct, jestli to bude se spínacím nebo normálním špendlíkem; pak to musí někdo vyrobit; dovézt a rozdistribuovat po prodejnách; někdo musí vymyslet, které prodavačky si zasloužít být hrdou ambasadorkou aplikace. Odměnu za realizaci této užitečné myšlenky nedostane jen markeťák, ale i ti, kteří jsou pravděpodobně outsourcováni... výrobce placek; možná externí marketingová agentura, která vymyslela slogan... a takhle nějak funguje celá současná ekonomika... a pro mě je určitě víc uklidňující, když mi při placení položí oblíbenou otázku "Máte naši aplikaci?" ambasadorka, než kdyby to byla nějaká normální pokladní.